CENAP nevpuštěn na Katolickou charismatickou konferenci

CENAPu nebude umožněno mít svůj stánek na Katolické charismatické konferenci. Přetiskujeme v této věci vyjádření vedoucí CENAPu MUDr. Ludmily Lázničkové:

Tak nás nepustili na katolickou charismatickou konferenci. Tedy Centrum naděje a pomoci – CENAP.

Opět se projevilo, že CENAP je během 19 let své existence trnem v oku pro ty, kdo tvrdí, že PPR se nedá v manželství praktikovat, že umělé oplodnění je pomocí, že umělá antikoncepce je výdobytek moderní doby, že požadavek na uzavírání manželství je v době partnerských soužití zbytečný přežitek – cituji kněze: „Nebudeme přece posílat na seminář o manželství, ale doporučíme školu partnerství,“ a mluvit o věrnosti v manželství a předmanželské sexuální zdrženlivosti by se raději nemělo, protože dle dalších kněží „zbytečně si podráždíme ještě ten zbytek ministrantů a ministrantek…“ S těmito „argumenty“ se setkáváme nejen ze strany běžné populace, ale i ze strany těch, kdo chodí do kostela, a i ze strany mnohých kněží. A nyní i ze strany pořadatelů charismatické konference.

Přišlo jaro Církve, nebo její hluboká krize?

P. Vlastimil Vojtěch Protivínský

V polovině dvacátého století se začaly objevovat revoluční myšlenky na radikální změnu celé Církve. Měl se změnit její vztah k nekatolickým křesťanům, k nekřesťanským náboženstvím, k ateistům a k celému světu. Měla se změnit její nauka. Jedni jásali v domnění, že se tím dosáhne (nebo alespoň přiblíží) smíření se všemi, jiní byli nadšeni i proto, že v tom viděli možnost, jak Církev oslabit, nebo možná i zcela zničit.

Jiní v tom viděli návrat modernismu, který Církev již dříve odsoudila jako blud (upozorňovali například na to, že mnohé měnit nelze: tedy to, co jsme přijali jako Bohem předem dané a ustanovené pro všechna pokolení). Jen málokdo však bral vážně jejich argumentaci, že přece včerejší blud se nemůže přes noc stát součástí naší víry a obráceně. V Církvi převládlo nadšení z reforem a přesvědčení, že začala skutečná obnova Církve, jež přinese dobré a hojné plody.

A jakých plodů jsme se tedy dočkali? Už papež Pavel VI. neskrýval své zděšení a prohlásil doslova, že do Církve pronikl dým satanův. Velké zmatky v liturgii i teologii, radikální pokles počtů kněží, řeholníků i bohoslovců, různé svévole nebo otevřený odpor vůči papeži, to jistě není nic, čím by se reformátoři mohli chlubit.

Zkusme se však podívat na situaci přímo do našeho města, do Třebíče. Když jsem v pondělí 6. 5. 2013 zveřejnil svůj článek o liturgické hudbě, objevily se reakce, které nám mnohé osvětlí. Zmíněný článek chtěl připomenout nejen normy závazné pro každého kněze i biskupa po celém světě, ale i některá vyjádření posledních papežů k této problematice. Zejména šlo o dokument bl. papeže Jana Pavla II. z 22. listopadu 2003, kterým se v Římě znovu přihlásil k postoji svého předchůdce sv. papeže Pia X., a také o slova Jeho Svatosti Benedikta XVI. pronesená 10. listopadu 2012 k členům chrámových sborů.

Krize církve: Momentka ze Slovenska

Mezi oblíbený žánr katolických a evnagelikálních tiskovin patří tzv. svědectví. Duše a hvězdy v této oblasti poněkud zaostávají a tak jsem se rozhodl to trochu napravit. Takže zde je jedno malé svědectví z pera slovenského katolíka, který neprozřetelně zabloudil do divokých vod Novus Ordó. Jak vidno, krize je i na “konzervativním Slovensku”.

Ignác Pospíšil, vydavatel

V nedeľu 5. 5. 2013 som sa výnimočne nachádzal vo svojom rodnom meste. Preto som pred obedom vyrazil do miestneho kostola Narodenia Panny Márie. Za obvyklých okolností sa snažím navštevovať tradičnú Sv. Omšu, čo u nás v meste nie je možné, tak som šiel na NOM. Bol to môj (už) druhý NOM v tomto roku, a odniesol som si z neho mnoho zážitkov.  :-)

Vlci v ovčinci

Včera jsem na jedné pochybné ekumenické stránce na Facebooku zaregistroval odkaz na článek polského jezuity otce Jacka Prusaka Tradycjonaliści przeciwko, a Franciszek górą! (Nesouhlas tradicionalistů a Františkův úspěch). Zaujalo mne, že odkaz a následně i pracovní překlad článku tam předvedl liberální evangelický “duchovní,” který si jej nemohl vynachválit. To mne samozřejmě varovalo, ovšem po přečtení článku musím říci, že žádné varování mne nemohlo připravit na ryzí antiteze katolické víry a zdravého rozumu, které jsem v článku našel…

Lekce Zlého: Junák a zodpovědnost křesťana

Někdy se ptám, zda si dnešní křesťané dostatečně uvědomují svoji osobní zodpovědnost před světem. Zda si uvědomují, že jsou povinni hlásit se ke Kristu a hlásat Krista a Evangelium nejen návštěvami bohoslužeb a v soukromých rozhovorech, ale též celým svým jednáním a životem, neboť jím dávají příklad a ovlivňují svět.

Jedním z největších zlozvyků dnešních křesťanů je jakési “hodinové křesťanství,” kdy křesťan navštíví v neděli bohoslužby, kde se zbožně modlí. Jeho zbožnost a starost o Boží vůli mu ale bohužel vydrží maximálně pár kroků za kostelní práh. V několika minutách se stává pohanem, který se po zbytek týdne nijak zvlášť neliší od svého okolí zjevem ani uvažováním. Někteří mají těch hodin v týdnu více a dokonce jeví snahu se křesťansky chovat i v dalším životě, ale stejně se člověk musí divit, co dělají, když se zrovna nemodlí a nejsou v kostele.

Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr

Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.

Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)

Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším.

Víra (10): Život z víry, vztah víry a skutků

Dar víry zůstává v tom, kdo proti ní nezhřešil. Avšak „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26): není-li víra doprovázena nadějí a láskou, nespojuje věřícího plně s Kristem a nečiní z něho živý úd jeho těla (KKC 1815).

Člověk ve stavu těžkého hříchu může však mít pravou víru, i když tato víra není živá. Úkon víry je však záslužný pro věčný život, jen pokud je spojen s láskou.

Jakkoli víra je nezbytná pro život křesťana, přesto nestačí. Musí se projevovat láskou k Bohu a z ní vyplývajícími skutky, jež jsou v souladu s vírou. Sv. Jakub ve svém listu upozorňuje, že víra bez skutků nemůže spasit (2,14), neboť taková víra „je mrtva sama v sobě“ (2,17) a je „bez užitku“ (2,20). „Člověk bývá ospravedlňován skutky, a ne pouhou vírou“ (2,24).

Před 50 lety vyšla encyklika Pacem in terris

Přesně před 50 lety (11. dubna 1963) vyšla sociální encyklika Jana XXIII. Pacem in terris.

Již jednou jsem se na těchto stránkách o této encyklice obšírněji zmiňoval, v článku Bratrství práva a povinnosti, v němž jsem se zmiňoval i o velice zásadní dezinterpretaci této encykliky v médiích. Musím říci, že za ty skoro čtyři roky se nic nezměnilo a tyto nářky jsou stále aktuální. Koneckonců, stačí se podívat na ChristNet na příspěvek, v němž toto výročí připomínají. Slovo povinnost tam nenajdete…

Víra (9): Víra a rozum (věda)

Je třeba užívat rozumu, vždyť jím se lišíme od zvířat, ale nepřeceňovat ho, zejména pak neupadnout do hříchu rozumové pýchy, která zaslepí člověka. Ježíš sám pravil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a učenými, a žes je zjevil maličkým“ (Mat 11,25 a Luk 10,21). Podobně sv. Pavel v 1 Kor 1,19-25 klade proti sobě moudrost čistě lidskou a moudrost Boží a v Kol 2,8 vybízí věřící, aby si dali pozor, aby je nikdo neošálil „světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“.

Věda představuje rozumem uspořádané poznatky, které jsou zdůvodněny a doloženy na základě principů té které vědě vlastních. Vztah mezi vědou a vírou tudíž vychází ze vztahu mezi rozumem a vírou.

Tak jako milost předpokládá přirozenost, předpokládá víra rozum. Dříve než je možné někomu a něčemu, co on tvrdí, uvěřit, je třeba poznat věrohodnost toho. Proto píše sv. Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12).

Víra (8): Cesty k víře

Katolická víra není pouhým přesvědčením o existenci Boží, ale přisvědčením Božímu zjevení pro autoritu Boha zjevovatele. Z toho vyplývá, že k přijetí víry je třeba poznat, že Bůh se lidem zjevil a že obsah tohoto zjevení je nám nezkresleným způsobem znám. Cesty, kterými lidé za pomoci Boží dospívají k víře, se mohou lišit. Mnohdy si věřící neuvědomují existenci jimi nezodpovězených možných námitek a věří na základě svých vnitřních zkušeností nebo své úvahy či rodinné výchovy, která předcházela tomu, aby přijali učení Písma svatého a církve. Působivým důvodem k přijetí víry může také být příklad věřících, vnitřní krása křesťanské nauky či stálá existence katolické církve přes všechny vnější i vnitřní útoky proti ní. Theologové a filosofové vypracovali různé přístupy usnadňující dospění k poznání Boží existence a uznání zjevení Božího včetně obhajoby proti různým námitkám.