Lekce Zlého: Junák a zodpovědnost křesťana

Někdy se ptám, zda si dnešní křesťané dostatečně uvědomují svoji osobní zodpovědnost před světem. Zda si uvědomují, že jsou povinni hlásit se ke Kristu a hlásat Krista a Evangelium nejen návštěvami bohoslužeb a v soukromých rozhovorech, ale též celým svým jednáním a životem, neboť jím dávají příklad a ovlivňují svět.

Jedním z největších zlozvyků dnešních křesťanů je jakési “hodinové křesťanství,” kdy křesťan navštíví v neděli bohoslužby, kde se zbožně modlí. Jeho zbožnost a starost o Boží vůli mu ale bohužel vydrží maximálně pár kroků za kostelní práh. V několika minutách se stává pohanem, který se po zbytek týdne nijak zvlášť neliší od svého okolí zjevem ani uvažováním. Někteří mají těch hodin v týdnu více a dokonce jeví snahu se křesťansky chovat i v dalším životě, ale stejně se člověk musí divit, co dělají, když se zrovna nemodlí a nejsou v kostele.

Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr

Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.

Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)

Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším.

Víra (10): Život z víry, vztah víry a skutků

Dar víry zůstává v tom, kdo proti ní nezhřešil. Avšak „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26): není-li víra doprovázena nadějí a láskou, nespojuje věřícího plně s Kristem a nečiní z něho živý úd jeho těla (KKC 1815).

Člověk ve stavu těžkého hříchu může však mít pravou víru, i když tato víra není živá. Úkon víry je však záslužný pro věčný život, jen pokud je spojen s láskou.

Jakkoli víra je nezbytná pro život křesťana, přesto nestačí. Musí se projevovat láskou k Bohu a z ní vyplývajícími skutky, jež jsou v souladu s vírou. Sv. Jakub ve svém listu upozorňuje, že víra bez skutků nemůže spasit (2,14), neboť taková víra „je mrtva sama v sobě“ (2,17) a je „bez užitku“ (2,20). „Člověk bývá ospravedlňován skutky, a ne pouhou vírou“ (2,24).

Víra (9): Víra a rozum (věda)

Je třeba užívat rozumu, vždyť jím se lišíme od zvířat, ale nepřeceňovat ho, zejména pak neupadnout do hříchu rozumové pýchy, která zaslepí člověka. Ježíš sám pravil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a učenými, a žes je zjevil maličkým“ (Mat 11,25 a Luk 10,21). Podobně sv. Pavel v 1 Kor 1,19-25 klade proti sobě moudrost čistě lidskou a moudrost Boží a v Kol 2,8 vybízí věřící, aby si dali pozor, aby je nikdo neošálil „světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“.

Věda představuje rozumem uspořádané poznatky, které jsou zdůvodněny a doloženy na základě principů té které vědě vlastních. Vztah mezi vědou a vírou tudíž vychází ze vztahu mezi rozumem a vírou.

Tak jako milost předpokládá přirozenost, předpokládá víra rozum. Dříve než je možné někomu a něčemu, co on tvrdí, uvěřit, je třeba poznat věrohodnost toho. Proto píše sv. Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12).

Víra (8): Cesty k víře

Katolická víra není pouhým přesvědčením o existenci Boží, ale přisvědčením Božímu zjevení pro autoritu Boha zjevovatele. Z toho vyplývá, že k přijetí víry je třeba poznat, že Bůh se lidem zjevil a že obsah tohoto zjevení je nám nezkresleným způsobem znám. Cesty, kterými lidé za pomoci Boží dospívají k víře, se mohou lišit. Mnohdy si věřící neuvědomují existenci jimi nezodpovězených možných námitek a věří na základě svých vnitřních zkušeností nebo své úvahy či rodinné výchovy, která předcházela tomu, aby přijali učení Písma svatého a církve. Působivým důvodem k přijetí víry může také být příklad věřících, vnitřní krása křesťanské nauky či stálá existence katolické církve přes všechny vnější i vnitřní útoky proti ní. Theologové a filosofové vypracovali různé přístupy usnadňující dospění k poznání Boží existence a uznání zjevení Božího včetně obhajoby proti různým námitkám.

Bílá sobota

Je Bílá sobota, den Velikonočného tridua, kterým končí Svatý týden a celá doba postní. Aliturgický den rozjímání, bdění u Božího hrobu a čekání na Zmrtvýchvstání Páně. Přes den se neslaví žádné mše ani další svátosti, s výjimkou svátosti smíření či pomazání nemocných. S nadcházející nocí přicházejí oslavy nedělního svátku Zmrtvýchvstání Páně – tzv. Velikonoční vigílie. Světí se křestní voda, věřící obnovují křestní slib, udělují se křty katechumenům.

Tradiční bohoslužby

Ve vyšebrodském klášteře vigílie začne ve 20:00 – těm, co jsou v dosahu, vřele doporučuji. Další místa: Brno – FSSPX (18:00), Frýdek-Místek – kostel sv. Jana Křtitele (18:00), Pardubice – FSSPX (18:00), Plzeň – kostel Panny Marie Růžencové (16:00), Praha – kostel sv. Gabriela (20:00), Řeznovice na Brněnsku – kostel sv. Petra a Pavla (21:00), Vejprty na Chomutovsku – kostel Všech svatých (19:00) … Podrobnosti ZDE.

Ignác Pospíšil

Velký pátek

Ukřižování podle Paola Veronese (1528-1588)

Je Velký pátek, den největšího smutku, neboť si připomínáme utrpení a smrt Ježíše Krista. Neslaví se eucharistie, výzdoba kostela je chudá a držíme přísný půst.

Je den nanejvýš vhodný k rozjímání a pěstování sebezáporu, naopak naprosto nevhodný k radovánkám, veselicím a podobně. Doporučuji Rozjímání nad obřady Velkého pátku a pro ty, co mohou, i návštěvu vyšebrodského kláštera: 15:00 – křížová cesta, 18:00 – velkopáteční obřady.

Za nás za všechny, za naše viny Ježíš trpěl a zemřel.

Ignác Pospíšil

Zelený čtvrtek

Poslední večeře podle Simona Ušakova (1626-1686)

Slavíme Zelený čtvrtek, odpoledne začíná Velikonoční triduum. Dopoledne se v katedrálách světí oleje. Večerní liturgie a rozjímání připomínají Poslední večeři, na níž Ježíš ustanovil slavení Eucharistie, a následně jeho modlitby a utrpení v Getsemanské zahradě. Kombinuje se tak radost z Eucharistie, symbolizovaná radostným začátkem Mše, s bolestí nad počínajícím utrpením našeho Spasitele.  Tradičními postními jídly pro tento den jsou špenát, luštěniny, kopřivová polévka a podobně.

Je to jen stručné shrnutí, ale jelikož pročtení si odpovídajících částí Bible, meditace nad nimi a návštěva večerních pobožností vám jistě zabere celý den (či alespoň veškerý volný čas), je zde stručnost neocenitelnou výhodou. Utrpení, sebeobětování a zmrtvýchvstání Krista, to je středobod naší víry. Prožívání tridua se nesmí flákat, v něm více než kdy jindy platí “pomni, abys den sváteční světil”.

Doporučuji: Rozjímání nad obřady Zeleného čtvrtku.

Víra (7): Nesprávné názory o tom, co je víra

Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost.

Víra (6): Péče o čistotu víry

Dějiny církve jsou již od nejstarších dob provázena vystoupením bludařů, kteří převraceli zjevenou pravdu, úsilím církve o čistotu víry a bojem proti bludařství. Zde nešlo o útoky na církev a věřící zvnějšku, ale o hlásání a šíření zvrácených nauk těmi, kdo byli uvnitř církve a mnohdy chtěli v ní setrvat.

Již Ježíš varuje: „Mějte se na pozoru před nepravými proroky! Ti přicházejí k vám v ovčím rouše, ale v nitru jsou draví vlci“ (Mat 7,15). Rovněž v Mat 24,4-5 (a Mar 13,5-6) nabádá: „Hleďte, ať vás nikdo nesvede! Neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou: ´Já jsem Mesiáš´ a svedou mnohé.“ Podobně v Mat 24,23-24: „Řekne-li vám tehdy kdo: ´Hle, zde je Mesiáš´, nebo:´Tam´, nevěřte; neboť povstanou nepraví Mesiáši a nepraví proroci a budou činit veliké zázraky a divy, takže by i vyvolené svedli v blud, kdyby bylo možno.“ Právě pro důležitost správné víry vybavil Ježíš svou církev darem neomylnosti ve věcech víry a mravů.

Církev od nejstarších dob nabádala věřící, aby se drželi učení apoštolů, předpovídala budoucí bludy a varovala před nimi. „Nuže, bratří, stůjte pevně a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať naším kázáním, ať naším listem!“ (2 Sol 2,15)