O bezcenném ateismu

Kdo věří, že život má nějaký smysl (v prvé řadě by to měli být všichni křesťané) se mnou bude jistě souhlasit, že je až příliš krátký. Protože je možno a třeba v něm toho tolik udělat. A tak málo času na to máme…

V jistém smyslu lze život připodobnit turnajové šachové partii. V omezeném čase, který máme k dispozici, se snažíme najít co nejlepší pokračování, které nám dá co největší šanci na vítězství (rozuměj dobře prožitý, svatý – život).

A nyní si představte takovéhoto šachistu, který zkoumá jedno z možných pokračování a zjistí, že tento tah vynuceně vede k totálně prohranému postavení. Myslíte, že bude dál ztrácet čas podrobným studiem všech možných způsobů, jak může dostat mat? Když je zde tolik slibnějších možností? To asi těžko…

Křesťané, nevolte lidovce!

Pavel Bělobrádek

Několik let jsem čekal, kdy z Pavla Bělobrádka něco konkrétního vypadne. Za jeho předsednictví se dlouho nic nedělo, pominu-li raketový start, při kterém sliboval zatočit s politickými sviněmi. Byl to nejspíš mladický úlet, jenž byl brzo zapomenut. I přes, páně Bělobrádkovo, dlouhotrvající mlčení a mlžení, jsem tomuto sympatickému muži přál, aby dorostl do pevného křesťanského politika a státníka.

Dnes jsem se tedy dočkal. Díky postkomunistickému Právu, jehož téměř nulová prodejnost v sobotu, kvůlivá televizní příloze, stoupá do finančně téměř soběstačných rozměrů, byl můj hlad, po předsedově rozjezdu, ukojen. Nevím, jak jiní, ale já procitl z naivního snu do kruté reality. Šéf KDU-ČSL se řádně a viditelně odkopal. Zcela jsem ztratil iluze o tom, že v tomto člověku dříme pravý obhájce konzervativních hodnot. Dny, strávené po boku bezpáteřních, věčných mudrlantů, milců pravdy, lásky a funkcí, nepochybně udělaly své. Bělobrádek tancuje, jak kontroverzní Kmentová píská, spolu s havlistou Pithartem slyší trávu růst, souznění s eurohujerskou Roithovou si raději ani nebudu domýšlet.

Poznámka k odvolání ministra Pospíšila

Jiří Pospíšil

Českou republikou otřásá poprask nad odvoláním ministra Pospíšila. Několik lidí se mne ptalo, co na to říkám. Přiznám se, že jsem je dost zklamal, když jsem řekl, že mne to příliš nezajímá, protože na tom zas až tak nesejde. Je to jen zajímavý doklad toho, jak hluboko jsme klesli jako stát, jak hluboko klesla česká pravice. Nicméně pokud už vás to zajímá, je užitečné a správné sledovat toto dění v širších souvislostech…

Není to tak dávno, co byl lapen David Rath (s velkým přispěním paní zástupkyně Bradáčové). Vláda jásala (jak by taky ne, velmi se jí to hodilo) a snažila se z toho udělat důkaz nezávislosti policie a jejího nekompromisního přístupu padni komu padni. Což je samozřejmě nesmysl. Jak ukázal případ Drobil a v současnosti ukazuje případ Parkanová, pokud jde o vládní politiky, je jakákoliv snaha policie a státních zástupců o jejich vyšetřování a stíhání naprosto nežádoucí. Samozřejmě s výjimkou případů, kdy si klíčové osoby vlády přejí někoho zlikvidovat – viz Věci veřejné.

Forma není nic vedlejšího

Často, přečasto slýchávám při diskusích o pokoncilním úpadku od “moderních katolíků” tu neskutečnou hloupost, ten pseudoargument nad jiné pitomý: To je jen forma, kašlete na ni, důležitý je OBSAH. Již jednou jsem o tom psal v souvislosti se svatým přijímáním a vidím, že je třeba to napsat znovu:

Ne nadarmo se člověk při svém konání snaží sladit formu a obsah. Je to důležité, neboť pokud dojde na výraznější nesoulad mezi formou a obsahem, přináší to veliké škody, neboť špatná/zanedbaná forma poškozuje obsah a je překážkou jeho správnému vnímání.

Strana, co nemá s Katolickou církví nic společného

Thomas More

Čím dál častěji slýchávám od jistých lidovců jednu konkrétní frázi. Je poměrně stručná: “KDU-ČSL nemá s Katolickou církví nic společného.” Nu, kdo chce kam, pomozme mu tam…

Nechápu, co si recitátoři slibují od tak směšného, hloupého a (stále ještě) lživého sloganu. Máloco je totiž jisté tak, že nekatolíky nepřitáhne (už protože takové pitomosti nikdo neuvěří), zatímco nejednoho katolíka spolehlivě odradí. Protože strana, která nemá s Katolickou církví nic společného, evidentně není pro katolíky.

Pravověrnost není farizejství!

Homosexuální aktivista Martin Šístek napsal příspěvek Mravnost mezi hříchem a ideálem, v němž podpořil zde již mnou zmiňovaný článek Jeronýma Klimeše, který zpochybňuje samé základy katolické morálky. Není v něm nic moc překvapivého: pan Šístek Klimeše podporuje a užívá přitom otřepanou a primitivní argumentaci, která zneužívá a překrucuje Kristovu kritiku farizeů…

Kdo trochu zná Bibli, tomu je ihned jasné, že Šístkova analogie je naprosto mimo. Protože co Kristus kritizoval na farizejích? Ne, nebyla to přísnost jejich morálky (už protože morálka, kterou Kristus kázal, byla ještě přísnější, viz jeho učení o absolutní nerozlučitelnosti manželství či o hříchu v myšlenkách).

Katolík Klimeš, ateista

Většina z nás si už všimla, že psycholog Jeroným Klimeš se sice hlásí ke katolicismu, nicméně jeho názory nijak zvlášť katolické nejsou, jak je vidět prakticky pokaždé, když zasedne ke klávesnici. Ani ve svém posledním článku Co s předmanželským sexem bezdětných? (ChtistNet.cz 11. 4. 2012) se od této tradice nijak neodchýlil, když vystřihl text, který zcela přejímá ateistické pojetí morálky, zejména pak té sexuální…

A zase ty tance…

Kritika ze strany hnutí pro-life a možnost kandidatury Jiřího Karase nezůstaly bez odezvy: Zuzana Roithová se ohradila proti “šíření zkresleného výkladu jejích postojů,” kterého se mělo dopustit HPŽ ČR. Doporučuji vám, abyste si ten text pozorně přečetli, protože je velmi poučný. Zuzana Roithová se v něm snaží dokázat, že (navzdory inkriminovanému rozhovoru) prorodinná a pro-life politika jsou její nejvlastnější přirozeností. Celkové vyznění je ovšem velice rozpačité…

Církev a vlažný postoj ke komunismu??

Arcibiskup Matocha (1888-1961)

ChristNet.cz dnes zveřejnil článek Michala Černého Křesťan a politika, v němž se autor mimo jiné podivuje nad tím, že církev “je kritizována za to, že se aktivněji nepostavila proti nacismu, ale nikoli za vlažný postoj ke komunismu.” A pokračuje: “Nejenže s ním v řadě případů vřele koketovala, ale také s ním nemalou dobu koexistovala.” Domnívám se, že je třeba se ohradit proti takovémuto nesmyslu a falšování dějin.

Škoda, že autor nevyjmenoval alespoň pár příkladů z té “řady případů”, v nichž církev s komunismem “vřele koketovala”. Tak nějak mne totiž žádný nenapadá, samozřejmě pokud vynecháme “ilegální teologické směry” (ona zmíněná tzv. teologie osvobození) či osobní selhání jednotlivců (jako byl odpadlík Josef Plojhar a další tzv. “pokorokoví kněží” u nás). Ovšem vydávat Církví odmítané omyly teologů či padlé kněze za příklad koketování Církve s komunismem, to by vyžadovalo buďto zlý úmysl, nebo velké selhání úsudku.