Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr

Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.

Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)

Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším.

Mlčet znamená prohrát

Jednou z hlavních povinností církve je hlásat Evangelium a Pravdu. Neustále, vhod i nevhod, protože mlčení křesťanů je vítězství nepřátel Pravdy. V současných neblahých časech si tento fakt, Lvem XIII. důrazně připomínaný v jeho encyklice Sapientiae christianae, připomínáme obzvláštně bolestně. Bolestně, protože církev už příliš dlouho mlčí a lže, což přineslo své hořké plody. Proto nyní sklízíme jednu porážku za druhou v boji s nepřáteli Pravdy, kteří se ani nemusí příliš namáhat, protože jen sklízejí plody dřívějších vítězství, ktará dostali příliš lacino…

Evangelium je argument! I v politice!

Jednou z petic, které otec Umlauf doporučuje ve svém článku, v němž lituje toho, že Češi dosud nezaložili českou pobočku či obdobu Wir sind Kirche, je obskurní petice Evangelium není politický argument.  Je to neobyčejně zajímavé, protože doporučuje petici, která dílem bezobsažně plácá, dílem hlásá věci s křesťanstvím naprosto neslučitelné, věci v nepřehlédnutelném rozporu s tím, co Kristus říkal a učil. A která, formálně protestujíc proti “zneužívání Evangelia v politice”, je ve skutečnosti sama evidentním zneužitím Evangelia a brutálním porušením druhého přikázání. Rozeberme si tu slátaninu poněkud podrobněji.

Mše katechumenů (O tridentské mši svaté III)

Čtení

Víra není negace rozumu, jak se dnes kdekdo domnívá, nýbrž souhlas se zjevenou pravdou, a k takovému souhlasu je rozumu třeba. A tak i mešní liturgii lze poznávat při použití rozumu. V jeho kategoriích tuto liturgii zpravidla dělíme na několik částí, z nichž té první (nazývané někdy úvod, resp. úvodní část) jsme se věnovali v předcházejících dvou dílech a k té druhé se dostáváme nyní. U nás je tradice nazývat ji mší katechumenů, protože tato část končí v okamžiku, kdy ve starokřesťanských dobách nepokřtění opouštěli chrámový prostor; tento termín budeme používat v našem výkladu. Někdy jsou použita i jiná pojmenování (předemše, bohoslužba katechumenů, bohoslužba slova, liturgie slova,…) a někteří autoři sem zahrnují i ten výše zmíněny úvod. Mešní liturgie však kromě své strukturované výstavby tvoří i jednotu – nelze např. „odsloužit“ jednu část v jednom kostele a později pokračovat v jiném, stejně jako není možné, aby obyčejný věřící šel na jednu mši sv., v půli ji opustil a za čas ji dokončil účastí třeba i někde jinde.

Panna Maria, neobydlené příbytky, květiny a krásné věci

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč lidé ve chvílích úzkosti, prázdnoty a uštvání sebou samými vyhledávají rozptýlení spíše ve věcech záporných a škodlivých, než zdravých a užitečných? Je jisté, že málokdo řeší své existenciální chmury tím, že je prostě nechá působit, odevzdaně je snáší, aniž by musel vyvíjet nějakou horečnatou aktivitu pro rozptýlení. Podnět k úvaze na toto téma spatřuji v evangelijním podobenství o neobydleném příbytku uvnitř lidské duše: