Promluva o slovu Božím

Sv. Jan Maria Vianney

Milé děti, slovo Boží je něco velmi důležitého. Důležitá slova našeho Pána k apoštolům byla: „Jděte a učte.“ Tím nám dokázal, že poučování je na prvním místě.

Milé děti, jak jsme poznali své náboženství? Vyučováním, jenž jsme poslouchali. Čím se nám oškliví hřích? Čím získáváme zalíbení ve ctnosti? Co nám vlévá touhu po nebi? Vyučování. Co učí otce i matku povinnostem, které mají vůči svým dětem plnit, a děti zase povinnostem, které mají plnit vůči svým rodičům? Vyučování.

Milé děti, proč jsou lidé tak slepí a nevidomí? Protože si dělají málo nebo nic ze slova Božího. Je dost lidí, kteří se nepomodlí ani jeden Otčenáš a Zdrávas, aby prosili dobrého Boha o milost, aby rádi slyšeli jeho slovo a čerpali z něho užitek.

Mám za to, milé děti, že člověk, který neposlouchá slovo Boží správným způsobem, nebude spasen. Vždyť neví, jak má pracovat na svém spasení. Člověk, který je v náboženství dobře vyučen, má však vždy prostředky ke své záchraně. I když zbloudí na špatné cesty, má přece vždy naději, že se dříve nebo později vrátí k dobrému Bohu, i kdyby to bylo až v hodině smrti. Naproti tomu osoba, která není v náboženství poučena, se podobá člověku úplně vysílenému a nemocnému, který už v bezvědomí zápasí se smrtí. Nezná ani velikost hříchu, ani krásu své duše a cenu ctnosti. Je vlečena od hříchu ke hříchu jako kus hadru, který je smýkán blátem.

O pekle křesťanů

Sv. Jan Maria Vianney

„Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 8,12)

Když Pána Ježíš přišel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník, který řekl: „Pane, můj sluha onemocněl, leží v domě a velmi trpí.“ Kristus tehdy odpověděl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Ale setník zachvácený dobrotou Spasitele zvolal: „Pane, nejsem hoden, abys přišel ke mně, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven. Protože i já podléhám vladaři, ale mám pod sebou vojáky a když některému řeknu „jdi“, tak jde, a když druhému řeknu „přijď“, tak přijde. Když sluhovi řeknu, ať to udělá, tak to udělá.“ Ježíš se podivil slovům setníka a těm, kteří byli kolem, řekl: „Opravdu vám říkám, že jsem nenašel tak velkou víru v celém Izraeli, protože jich mnoho přijde od východu slunce a západu a usednou s Abrahámem a Izákem a s Jakubem v království nebeském a synové království budou uvrženi do temnot zavržení. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (srv. Mt 8,5-12).

Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? A obráceně, modloslužebníci, kteří neznali Krista, naopak otevřou oči, opustí cestu vedoucí k zavržení, vejdou do lůna katolické církve a zaujmou pozici místo špatných křesťanů, kteří ve svém zaslepení pohrdli Božími milostmi. Špatní křesťané budou jednou v pekle snášet strašnější mučení než nevěřící, kteří neslyšeli nikdy o Kristu a jeho náboženství. Křesťanům, hned jak dojdou do věku, ve kterém už mohou používat rozum, svítí krásné světlo pochodně víry. Dostatečným způsobem mohou poznat své závazky vůči Bohu, vůči sobě samým, vůči bližnímu. Jak strašné a hrozné bude peklo křesťanů! Jak je vzdáleno nebe od země, tak zavržení křesťanů bude daleko těžší od zavržení nevěřících. Protože spravedlivý Bůh tvrději potrestá toho, kdo přijal více milostí, ale pohrdl jimi, místo aby je využil a věrně sloužil Pánu. Zavržený křesťan trpí v pekle víc, je to nesrovnatelné se zavrženým pohanem. Kdybych nyní mohl přivolat Jidáše a nařídil mu promluvit, volal by jenom: „Ach, trpím.“ Nemohl by říci nic více, protože lidský jazyk není schopen vypovědět to, jak spravedlnost Boží trestá hříšníka po smrti.

O podrobném soudu

Sv. Jan Maria Vianney

„Slož účty ze svého správcovství,
protože dále nemůžeš být správcem.“ (Lk 16,2)

Neochromí nás hrůza, když pomyslíme na tvrdé soudy Boží? Dny našeho života jsou sečteny; neznáme dne ani hodiny, ve které nás Nejvyšší Soudce vyzve před svůj trůn a přikáže složit přesný účet. Víra nám říká, že máme ještě naději, že se ještě můžeme připravit na ten strašný moment, aby nás nezaskočil, jako zaskočil sedláka, kterého zmiňují evangelia. V dnešním kázání vám ukáži, že jednou nastane podrobný soud, na kterém předložíme přesný účet ze všech našich činů. Potom vám ukáži prostředky, které máme užívat, aby pro nás soud nedopadl nepříznivě.

O smrti spravedlivého

Sv. Jan Maria Vianney

„Velkou cenu má v Hospodinových očích
oddanost jeho věrných až k smrti.“ (Ž 116,15)

Pro nekajícího hříšníka je smrt strašná, je vražedná, protože ho odvádí od požitků a pozemských rozkoší. Zdrcený fyzickým utrpením vidí spravedlivého Soudce, vidí peklo, které ho už za chvíli pohltí. V té strašné chvíli ho opouští všechno stvořené, opouští ho také sám Bůh. Spravedlivý naopak umírá s radostí a nadějí, protože žil podle zásad evangelia, následoval Ježíše Krista a konal pokání. Pro spravedlivého je smrt koncem všeho zla, koncem smutku, pokušení a nebezpečí, ale je také počátkem štěstí, bránou do života, odpočinutím a věčným štěstím. Všichni lidé, dokonce i ti nejhorší, touží po spokojené a šťastné smrti. Proč ale tak málo užívají prostředky, které k tomuto cíli vedou? Protože jsou zaslepeni. Chci vás tedy vroucně pozvat, abyste změnili svůj život a tak, jak se patří, se připravovali na tu rozhodující chvíli. S tímto záměrem vám ukáži, jaké ovoce získáváme z dobré smrti a vyjmenuji prostředky, které je třeba používat, abychom se dobře připravili na poslední chvíli.

O pokoře

Sv. Jan Maria Vianney

„Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen,
a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14)

Spasitel nám nemohl jasněji a důkladněji ukázat, jak moc bychom měli být v našich myšlenkách, slovech a skutcích pokorní, pokud chceme dosáhnout nebeské slávy. Jednou byl totiž svědkem toho, jak se lidé chvástali svými přednostmi a ponižovali při tom jiné, a proto jim vyprávěl podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří přišli do chrámu, aby se modlili. Farizej stál a modlil se takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem tak špatný, jak jiní lidé – krutý, nespravedlivý – tak jako i tento celník. Postím se dvakrát do týdne a ze všeho, co mám, dávám desátky.“ Ale celník stál vzadu, dokonce se neodvažoval ani pozvednout oči k nebi, jenom se bil v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (srv. Lk 18,10-13).

Modlitba farizeje je plná nadutosti a pýchy. Neděkuje Bohu za milosti, nemodlí se, jenom se vychvaluje a pohrdá bližním, který se modlí vedle. Proto Pán odpouští hříchy celníkovi, ale farizeus naopak – takový zasloužilý a ctnostný ve vlastních očích – se vrací domů s novými hříchy a Boží nemilostí. Pokora celníka – přestože byl hříšný – se líbila Bohu více než všechny vyjmenované zásluhy pyšného farizeje. Na celníkovi se vyplnila slova žalmisty: „K modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne“ (Ž 102,18).

O zadostiučinění

Sv. Jan Maria Vianney

Přinášejte tedy plody hodné obrácení. (Lk 3,8)

Toto říká předchůdce Krista Pána zástupům lidí na poušti, kteří k němu přicházeli s otázkou, co mají dělat, aby dosáhli života věčného. Sv. Jan Křtitel jim nakázal nést ovoce hodné pokání. Kdokoliv z nás udělal hřích, i kdyby už získal odpuštění, musí dělat pokání, aby mu byl také odpuštěn trest věčný. Mezi svátostí křtu a svátostí pokání je ten rozdíl, že při křtu se objevuje samotné Boží milosrdenství, že Bůh nám všechno odpouští a nic od nás nevyžaduje; ve svátosti pokání nám odpouští hříchy, ale žádá od nás nápravu a pokání. Takto napravuje hříšníka, který pohrdl milostmi nadpřirozenými. Proto musíme ochotně splnit úkony pokání, spojovat je s utrpením Ježíše a pamatovat na to, že jen s ohledem na jeho zásluhy můžeme usmířit Boží majestát, který jsme urazili.

V dnešním poučení vám ukážu, že musíme činit pokání také za hříchy, které už byly odpuštěny. Za druhé vyjmenuji skutky a dobré činy,  kterými můžeme zadostiučinit Boží spravedlnosti.

Evangelium je argument! I v politice!

Jednou z petic, které otec Umlauf doporučuje ve svém článku, v němž lituje toho, že Češi dosud nezaložili českou pobočku či obdobu Wir sind Kirche, je obskurní petice Evangelium není politický argument.  Je to neobyčejně zajímavé, protože doporučuje petici, která dílem bezobsažně plácá, dílem hlásá věci s křesťanstvím naprosto neslučitelné, věci v nepřehlédnutelném rozporu s tím, co Kristus říkal a učil. A která, formálně protestujíc proti “zneužívání Evangelia v politice”, je ve skutečnosti sama evidentním zneužitím Evangelia a brutálním porušením druhého přikázání. Rozeberme si tu slátaninu poněkud podrobněji.

O podmínkách zpovědi

Sv. Jan Maria Vianney

Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu:
Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. ( Lk 15,8)

Naše lítost nad hříchy by měla být podobná zkroušenosti marnotratného syna, který šel do sebe, přiznal svou velkou vinu a následky, které si přivodil, když utekl od tak dobrého otce. „Půjdu,“ – zvolal – „vrátím se k otci, padnu mu k nohám, budu je zkrápět slzami, řeknu mu, že nemám odvahu hledět na nebe ani na něho, protože jsem mu způsobil těžkou křivdu; ať mě k sobě vezme jen jako dělníka.“ Tisíckrát šťastný je hříšník, který se s takovým vnitřním postojem a důvěrou obrací k Bohu. Jistě v něm najde plnost dobroty a soucitu otce – otce, který mu ochotně odpustí hříchy a navrátí ztracenou milost.

O čem chci dnes k vám mluvit? Těšte se, protože vám oznámím velké štěstí! Rozložím před vašima očima nepřeberné poklady Božího milosrdenství! Raduj se, bídná duše, která jako slepec u Jericha voláš: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (Lk 17,38). Můžete přistoupit ke svátosti pokání, ale musíte přitom splnit určité podmínky. Ať je vaše zpověď:   1. pokorná, 2. prostá, 3. moudrá, 4. úplná, 5. upřímná. Jen když splníte tyto podmínky, s jistotou přijmete odpuštění.

Někdy to tak vyjde

Připadá mi kouzelné, jak náhoda (nebo snad Prozřetelnost Boží) načasovala sérii kázání sv. Jana Marii Vianneyho, kterou zde zveřejňuji. Těžko by se našla vhodnější doba ke zveřejnění kázání O pomluvě, po kterém mimochodem bude jako další následovat kázání o lehkovážném posuzování bližního. Inu, někdy to tak vyjde.

Je smutné v této době sledovat, jak se rozliční křesťanští politici okolo sporu David – Kmentová, politici mladí i staří, hezky navzájem očerňují a pomlouvají. A bohužel nejen politici. Nebo se najdou i jiné příklady, zrovna před chvílí jsem jeden zmínil na Aktualitách. Nevím, je-li za tím odosobnění internetu, či jakési prokletí doby, ale skutečně to vypadá, jako by téměř všichni lidé úplně zapomněli, že pomluva a nactiutrhání jsou těžké hříchy a křesťanovi nesluší.

Machiavellismus není křesťanský

Křesťanství a jeho morálka mají jednu zásadu, kterou jeho okolí těžko přijímá, pokud je vůbec schopné ji pochopit. Vlastně ji mají zásadní problém přijmout i pochopit i všemožní sváteční a napůl “křesťané”. Ta zásada říká, že vedle morálně indiferentních skutků existují i skutky obejktivně dobré a objektivně zlé. A že NIKDY není možné konat zlo za účelem dobra. Že sebelepší úmysl nemůže omluvit objektivně zlé jednání.