Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr

Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.

Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)

Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším.

Žádná krize nemůže ospravedlnit odpadlictví

Stránky Lumen de Lumine uveřejnily článek, v němž informují o vystoupení Cristiana Magdiho Allama z Církve. Italský novinář, který konvertoval ke katolicismu od islámu a byl pokřtěn papežem Benediktem XVI., je oznámil s odůvodněním, že Církev rezignovala na obhajobu Pravdy a pravé víry a zcela se oddala náboženskému relativismu. Více ZDE.

Nevydáš křivého svědectví

My všichni víme, že lhát se nemá. Že lhát o druhých a pomlouvat je těžkým hříchem proti osmému přikázání. Mnozí z nás si ale, zdá se, jen velmi málo uvědomují, že vážným hříchem proti 8. přikázání je i šíření jen špatně podložených zvěstí a obvinění. A to je škoda. Přiznám se, že žiju čím dál více v dojmu, že tímto zatměním mysli jsou až příliš často stiženi i ti, kteří by proti tomu měli být nejvíce imunní, tj. konzervativci a tradiční katolíci… Ano, řekl bych i, že občas byli od druhé strany k nerozeznání.

Tichá apostaze i ve věci potratů?

Dr. Radomír Malý

Od Druhého vatikánského koncilu jsme svědky toho, co nazývají nejen tradiční katolíci, ale i oba poslední papežové, “tichou apostazí”. Ta se projevuje nejen nenápadným opouštěním návštěvy bohoslužeb a účasti na svátostech, ale i mlčením na téma hříchu. To není jen záležitostí věřících, ale i duchovních, často vysoce postavených. Tak se nám v Církvi prakticky téměř vytratila nauka o hříšnosti mimomanželského sexu. Je sice pravdou, že papež nebo jiný hodnostář kurie to tu a tam připomene, jinak ale se na katolických školách běžně vyučuje, že toto dnes už hříchem není, když se ti dva “mají rádi”….

Dnes slavíme památku svatého faráře arského

Sv. Jan Maria Vianney

Dnes slavíme památku sv. Jana Maria Vianneyho, svatého faráře arského, jehož kázání a promluvy jsem zde v minulých letech zveřejňoval (včera jsem sérii uzavřel vydáním Promluvy o naději). Modleme se, abychom i dnes měli svaté a nebojácné kněze, jako byl on…

Kněze nespoutané tzv. “patorační ohleduplností” (která dnes kněze i biskupy až příliš často svazuje tak, že už žádné smysluplné pastorace nejsou schopni). Kněze vždy připravené hlásat Pravdu vhod i nevhod, ochotné mluvit nejen o ctnostech a Nebi, ale i hříchu a pekle.

Promluva o slovu Božím

Sv. Jan Maria Vianney

Milé děti, slovo Boží je něco velmi důležitého. Důležitá slova našeho Pána k apoštolům byla: „Jděte a učte.“ Tím nám dokázal, že poučování je na prvním místě.

Milé děti, jak jsme poznali své náboženství? Vyučováním, jenž jsme poslouchali. Čím se nám oškliví hřích? Čím získáváme zalíbení ve ctnosti? Co nám vlévá touhu po nebi? Vyučování. Co učí otce i matku povinnostem, které mají vůči svým dětem plnit, a děti zase povinnostem, které mají plnit vůči svým rodičům? Vyučování.

Milé děti, proč jsou lidé tak slepí a nevidomí? Protože si dělají málo nebo nic ze slova Božího. Je dost lidí, kteří se nepomodlí ani jeden Otčenáš a Zdrávas, aby prosili dobrého Boha o milost, aby rádi slyšeli jeho slovo a čerpali z něho užitek.

Mám za to, milé děti, že člověk, který neposlouchá slovo Boží správným způsobem, nebude spasen. Vždyť neví, jak má pracovat na svém spasení. Člověk, který je v náboženství dobře vyučen, má však vždy prostředky ke své záchraně. I když zbloudí na špatné cesty, má přece vždy naději, že se dříve nebo později vrátí k dobrému Bohu, i kdyby to bylo až v hodině smrti. Naproti tomu osoba, která není v náboženství poučena, se podobá člověku úplně vysílenému a nemocnému, který už v bezvědomí zápasí se smrtí. Nezná ani velikost hříchu, ani krásu své duše a cenu ctnosti. Je vlečena od hříchu ke hříchu jako kus hadru, který je smýkán blátem.

O pekle křesťanů

Sv. Jan Maria Vianney

„Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 8,12)

Když Pána Ježíš přišel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník, který řekl: „Pane, můj sluha onemocněl, leží v domě a velmi trpí.“ Kristus tehdy odpověděl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Ale setník zachvácený dobrotou Spasitele zvolal: „Pane, nejsem hoden, abys přišel ke mně, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven. Protože i já podléhám vladaři, ale mám pod sebou vojáky a když některému řeknu „jdi“, tak jde, a když druhému řeknu „přijď“, tak přijde. Když sluhovi řeknu, ať to udělá, tak to udělá.“ Ježíš se podivil slovům setníka a těm, kteří byli kolem, řekl: „Opravdu vám říkám, že jsem nenašel tak velkou víru v celém Izraeli, protože jich mnoho přijde od východu slunce a západu a usednou s Abrahámem a Izákem a s Jakubem v království nebeském a synové království budou uvrženi do temnot zavržení. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (srv. Mt 8,5-12).

Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? A obráceně, modloslužebníci, kteří neznali Krista, naopak otevřou oči, opustí cestu vedoucí k zavržení, vejdou do lůna katolické církve a zaujmou pozici místo špatných křesťanů, kteří ve svém zaslepení pohrdli Božími milostmi. Špatní křesťané budou jednou v pekle snášet strašnější mučení než nevěřící, kteří neslyšeli nikdy o Kristu a jeho náboženství. Křesťanům, hned jak dojdou do věku, ve kterém už mohou používat rozum, svítí krásné světlo pochodně víry. Dostatečným způsobem mohou poznat své závazky vůči Bohu, vůči sobě samým, vůči bližnímu. Jak strašné a hrozné bude peklo křesťanů! Jak je vzdáleno nebe od země, tak zavržení křesťanů bude daleko těžší od zavržení nevěřících. Protože spravedlivý Bůh tvrději potrestá toho, kdo přijal více milostí, ale pohrdl jimi, místo aby je využil a věrně sloužil Pánu. Zavržený křesťan trpí v pekle víc, je to nesrovnatelné se zavrženým pohanem. Kdybych nyní mohl přivolat Jidáše a nařídil mu promluvit, volal by jenom: „Ach, trpím.“ Nemohl by říci nic více, protože lidský jazyk není schopen vypovědět to, jak spravedlnost Boží trestá hříšníka po smrti.

O podrobném soudu

Sv. Jan Maria Vianney

„Slož účty ze svého správcovství,
protože dále nemůžeš být správcem.“ (Lk 16,2)

Neochromí nás hrůza, když pomyslíme na tvrdé soudy Boží? Dny našeho života jsou sečteny; neznáme dne ani hodiny, ve které nás Nejvyšší Soudce vyzve před svůj trůn a přikáže složit přesný účet. Víra nám říká, že máme ještě naději, že se ještě můžeme připravit na ten strašný moment, aby nás nezaskočil, jako zaskočil sedláka, kterého zmiňují evangelia. V dnešním kázání vám ukáži, že jednou nastane podrobný soud, na kterém předložíme přesný účet ze všech našich činů. Potom vám ukáži prostředky, které máme užívat, aby pro nás soud nedopadl nepříznivě.

O smrti spravedlivého

Sv. Jan Maria Vianney

„Velkou cenu má v Hospodinových očích
oddanost jeho věrných až k smrti.“ (Ž 116,15)

Pro nekajícího hříšníka je smrt strašná, je vražedná, protože ho odvádí od požitků a pozemských rozkoší. Zdrcený fyzickým utrpením vidí spravedlivého Soudce, vidí peklo, které ho už za chvíli pohltí. V té strašné chvíli ho opouští všechno stvořené, opouští ho také sám Bůh. Spravedlivý naopak umírá s radostí a nadějí, protože žil podle zásad evangelia, následoval Ježíše Krista a konal pokání. Pro spravedlivého je smrt koncem všeho zla, koncem smutku, pokušení a nebezpečí, ale je také počátkem štěstí, bránou do života, odpočinutím a věčným štěstím. Všichni lidé, dokonce i ti nejhorší, touží po spokojené a šťastné smrti. Proč ale tak málo užívají prostředky, které k tomuto cíli vedou? Protože jsou zaslepeni. Chci vás tedy vroucně pozvat, abyste změnili svůj život a tak, jak se patří, se připravovali na tu rozhodující chvíli. S tímto záměrem vám ukáži, jaké ovoce získáváme z dobré smrti a vyjmenuji prostředky, které je třeba používat, abychom se dobře připravili na poslední chvíli.

O pokoře

Sv. Jan Maria Vianney

„Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen,
a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14)

Spasitel nám nemohl jasněji a důkladněji ukázat, jak moc bychom měli být v našich myšlenkách, slovech a skutcích pokorní, pokud chceme dosáhnout nebeské slávy. Jednou byl totiž svědkem toho, jak se lidé chvástali svými přednostmi a ponižovali při tom jiné, a proto jim vyprávěl podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří přišli do chrámu, aby se modlili. Farizej stál a modlil se takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem tak špatný, jak jiní lidé – krutý, nespravedlivý – tak jako i tento celník. Postím se dvakrát do týdne a ze všeho, co mám, dávám desátky.“ Ale celník stál vzadu, dokonce se neodvažoval ani pozvednout oči k nebi, jenom se bil v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (srv. Lk 18,10-13).

Modlitba farizeje je plná nadutosti a pýchy. Neděkuje Bohu za milosti, nemodlí se, jenom se vychvaluje a pohrdá bližním, který se modlí vedle. Proto Pán odpouští hříchy celníkovi, ale farizeus naopak – takový zasloužilý a ctnostný ve vlastních očích – se vrací domů s novými hříchy a Boží nemilostí. Pokora celníka – přestože byl hříšný – se líbila Bohu více než všechny vyjmenované zásluhy pyšného farizeje. Na celníkovi se vyplnila slova žalmisty: „K modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne“ (Ž 102,18).