Strana, co nemá s Katolickou církví nic společného

Thomas More

Čím dál častěji slýchávám od jistých lidovců jednu konkrétní frázi. Je poměrně stručná: “KDU-ČSL nemá s Katolickou církví nic společného.” Nu, kdo chce kam, pomozme mu tam…

Nechápu, co si recitátoři slibují od tak směšného, hloupého a (stále ještě) lživého sloganu. Máloco je totiž jisté tak, že nekatolíky nepřitáhne (už protože takové pitomosti nikdo neuvěří), zatímco nejednoho katolíka spolehlivě odradí. Protože strana, která nemá s Katolickou církví nic společného, evidentně není pro katolíky.

Krize církve: Přebíráme pohanské hodnoty…

Jedním z nejnebezpečnějších produktů smrtící kombinace sekularizace a “pokoncilní otevřenosti” je rozplizlost a degenerace katolického hodnotového systému a následně i myšlení. Většina dnešních českých katolíků už nemá katolické hodnoty a nemyslí katolicky, či případně katolické myšlení a katolický hodnotový systém v duchu sekularismu odsunuje na čas mše a do oblastí “mudrování o nadpřirozenu” a o věcech světských přemýšlí světsky, ve světle hodnot pohanů a ateistů. Důsledky jsou zničující…

Maxmilián Kolbe: Proč nepohodlný světec?

Sv. Maxmilián Kolbe

Sv. Maxmilián Kolbe, jehož svátek Církev slaví 14. srpna, je znám především jako mučedník lásky k bližnímu, který šel na smrt hlady za svého spoluvězně, otce rodiny. Pro tento heroický čin je v Církvi ctěn a dáván za vzor. Patří k jedněm z nejznámějších světců 20. stol.

Až potud vše v pořádku. To další už nikoliv. Na to, jak je v Církvi znám a od věřících vzýván jako přímluvce, existuje velmi málo jeho životopisů (nejzdařilejší vydali u nás bratři minorité r. 2005, jde o překlad práce jejich polského spolubratra otce Leona Dyczewského). Proč asi? Protože tento světec, kdyby se dožil dnešní doby, by se nejspíš octl na pranýři médií a možná i před soudem jako “antisemita”, “nacionalista” a “pravicový extrémista”. A takoví – jak zní nepsané liberální dogma – přece nikdy svůj život za druhého z opravdové křesťanské lásky nepokládají. A pokud přece jenom, tak nejspíš z psychologických důvodů, pomýšlel asi na sebevraždu.

Literatura naše (Katolická cesta J. Durycha XXXIV.)

Přibližně v téže době, kdy se Durych začal zabývat myšlenkou, jak to bylo ve skutečnosti s českým národním obrozením, seznámil se s profesorem olomouckého semináře doktorem teologie P. Josefem Vašicou. Jsem přesvědčen, že si v této otázce oba muži znamenitě rozuměli a že se oba vzájemně utvrzovali v pochybách o významu tohoto obrození a zda to vůbec ve své podstatě národní obrození bylo. Zda se vůbec nějaké národní obrození „konalo“ jako důsledek josefínského „osvícenství“.

O tomto obrození zaujatě přednášeli vysokoškolští profesoři jako o nezpochybnitelné skutečnosti, která zachránila český národ. Nikdy přitom neopomíjeli zdůrazňovat, že toto obrození realizovali buď nekatolíci, nebo katolíci odpadlí – zcela v duchu masarykovského „realismu“. Co řekli profesoři vysokoškolští, opakovali po nich profesoři středoškolští, zejména pak profesoři učitelských ústavů, a tak se falešný nimbus rozšířil netoliko po vlastech českých, ale po převratě roku 1918 i na Slovensko.

O JAKUBU DEMLOVI

Viděl jsem Jakuba Demla v Staré Říši, v Babicích, v Jaroměřicích, v Praze, v Bystrci, v Brně, v Olomouci, ve Šternberků, v Přerově, v Topolčiankách, v Podběli u Bezděze a v Tasově v dobách od roku 1907 -1925. Naučil mě mnohému zvláště svou knížkou „Moji přátelé” a „Z mého okovu” a dal mi mnoho svých knih, z nichž mnohé mají cenu oběti nejen vlastního srdce, ale i celého rodu. Podněcoval mocně moji domýšlivost svými chválami a půjčil mi peníze, když mi bylo velmi zle. Učil mě chytat na udici ryby a raky; ryby bez úspěchu, raky však s úspěchem znamenitým. Býval mým hostitelem a méně často mým hostem. Modlil se za mne.

Proč nám chybí disciplína a odhodlání?

Jedna věc mi nedává pokoje. Neustále se musím ptát, proč jsme my, katolíci, neustále v tak hluboké depresi a defenzívě. A přes veškerou snahu narážím stále na jedinou odpověď: chybí nám odhodlání a disciplína. Je to nepřehlédnutelné a prosté. Jen si pořád nějak nedokážu odpovědět na otázky “proč tomu tak je” a “co s tím dělat”…

Katolická cesta J. Durycha XIV. – Česká církevní politika

Úvody statí se často stávají svým autorům kamenem úrazu. Nebývá vhodné čtenáře hned první větou uvádět in medias res,  a naopak, je-li úvod příliš obecný a obsáhlý, čtenář ztratí zájem a stať už třebas ani nečte. Zde tomu bude jinak.

Někdy se mi zdá, jako by Jaroslav Durych založil ROZMACH snad jen proto, aby mohl zveřejnit tuto provokativní písemnost, kterou by mu na konci pátého roku české samostatnosti nebylo uveřejnilo žádné české periodikum.

Katolická cesta J. Durycha XII – Ještě o Katolicitě a věcech přidružených

„Nic není pohodlnějšího a svůdnějšího pro lenivý lidský rozum, než omezovati se na udržování statu quo. A nic není zhoubnějšího. V té chvíli, kdy si strážci nějakého ideálu řeknou, že už mají dosti, jest rozvrat zajištěn. Obzory se začnou úžit, oči vidí jen na několik kroků, už se nezdá nutno státi na stráži před domem, už snad stačí jen občas vyhlédnouti oknem do ulice, a snad ne ani do ulice, jen na dvorek, či na práh. Nastává stagnace všech bojovnických ctností i vlastností, z knížat se stávají domácí páni, pak domovníci a naposledy jen podomci, inteligence tuční, a lampa sebeskvělejší záře se pokrývá mastnými skvrnami a prachem. Tak se připravují rozvraty, schismata a – což jest nejhoršího – odpady, jichž z opatrnosti jejich strůjci nikdy oficielně neoznámí.“

Katolík a Panna Maria

Jednou, nedlouho po vysvěcení na kněze, jsem zastupoval v jedné farnosti na Slovensku. Měl jsem také za úkol navštívit dětský domov. Bylo to poprvé v životě, co jsem se setkal s takto postiženými dětmi. Překvapilo mne, že na otázku, zda vědí, že mají maminku, většina z nich odpověděla, ano. Ačkoliv někteří z nich svou matku neznali a někteří ji možná nepoznali jako láskyplnou maminku, většina z nich si byla vědoma toho, že ji mají. Bohužel, ne vždy máme toto vědomí my, katolíci. Pro některé se zdá být mariánská úcta něčím dodaným, nějakým přílepkem k víře v Ježíše Krista, něčím nepodstatným. Nebo je to mariánská úcta jen vnější, bez vědomí, že Panna Maria je mou skutečnou matkou v řádu milosti a bez vydanosti a poslušnosti jí.

Katolická cesta Jaroslava Durycha II – Počátky

Nikterak není zapotřebí vyhledávat počátky katolické cesty Jaroslava Durycha. Ta začala, tak jako u mnoha jiných, svatým křtem. Byl pokřtěn deset dnů po svém narození, uprostřed adventu roku 1886, dne 12. prosince. Ďábla se tehdy za něho odřekli kmotři: babička Josefa Žabková a knihtiskař Ladislav Pospíšil. Jsou svědky právě tak cennými a hodnověrnými, jako Jaroslav Voráč, jediný Durychův přítel z mládí, který byl povolán k tomu, aby uslyšel Durychovo závažné vyznání se z příslušnosti ke Kristově Církvi. Stalo se tak necelé čtvrtstoletí po Durychově křtu, „někdy před rokem 1912 – když autor ještě nebyl autorem“.

„…svěřil se svému nejlepšími příteli Jaroslavu Voráčovi, že mu nezbývá jiného než úplně se oddati katolické církvi, k níž měl dosud vztah jen mladicky neustálený a nepřesný.“ (Váhy života a umění, Melantrich, 1933, str. 82.)