Jak s dětmi mluvit o sexu, manželství a rodičovství

V lítých bojích okolo sexuální výchovy padají ze strany zastánců amorální “uzlovské sexuální výchovy” na školách “argumenty” typu “všichni odborníci s námi souhlasí a proti je jen pár tmářů”, “VORP je proti jakékoliv sexuální výchově” a “rodiče neumí a nemohou učit sexuální výchovu”. Ve spolupráci s VORPem vydaná kniha doktorky Burdové “Jak s dětmi mluvit o sexu, manželství a rodičovství” je pádnou odpovědí na tyto nesmysly.

VORP má ve skutečnosti na své straně také četné osobnosti, které lze v oblasti sexuální výchovy považovat za odborníky. Že v médiích je tato informace potlačována a prim hrají odborníci či “odborníci” uzlovští, kteří neustále melou něco o tmářích, je zásluha jednak zaujatosti těchto médií, jednak mohutné podpory, které se straně Radima Uzla dostává ze strany sexuálního průmyslu. Ilona Burdová patří k  odborníkům, kteří podporují postoj VORPu. O sexuální výchově přednáší rodičům a ve své praxi psychoterapeutky se setkává s dopady důsledky vadné sexuální výchovy či selhání souvisejících se sexuálním životem – o její kompetentnosti tedy nemůže být pochyb.

Choulostivé otázky (Společně k Bohu XVI)

“Narodil se Kristus Pán, veselme se…” Maminka si se synkem vyzpěvuje koledu a najednou malý stojí před maminkou s otázkou: “Mami, a jakpak se ten Ježíšek veselmese narodil?”

Nebo jindy: Z radia zní vytrvalé zpívání “Mámo, kup mi brášku” a čtyřletý mladík vyrukuje najednou s otázkou: “Mami, a kde se brášci kupují?” Maminka najednou neví, co říct. Má udělat dětský obchodní dům z porodnice? Má dělat, že choulostivou otázku přeslechla? Má malého odbýt nevrlou odpovědí, aby se tak hloupě neptal?

V takové situaci se různé maminky chovají různě. Správná je jen jediná věc: Odpovědět dítěti pravdivě, bez rozpaků, ale tak, aby to bylo přiměřené věku a chápání dítěte. “Choulostivé” otázky dětí, to jest takové, na které by neměly právo na pravdivou a srozumitelnou odpověď, žádné nejsou.

Jak vypravovat dětem o Pánu Ježíši? (Společně k Bohu XIII)

Je druhá neděle adventní. V kostele zní příslib, že už brzo vypučí ratolest z kořene Jesse, že už brzo budou vánoce. A doma se vybalují z krabic jesličky. A s jesličkami se vyrojí dětské otázky: “Mami, co to je, kdo je to?” “Teď,” řekneš si. “Je vhodná doba začít dětem vypravovat o Pánu Ježíši.”

Už jsme si řekli, že o Pánu Ježíši se nejlíp mluví, až když děti mají vštípenou představu dobrého Boha Otce, když se naučily mít nebeského Otce rády. Samozřejmě, kde je víc dětí různého věku, tam se toto pořadí nějak přísně zachovávat nedá. Děti pochytnou dnes to a zítra ono, ale rodiče musí vědět, jaké je to správné pořadí, aby doplnili a ujednotili mozaiku různých dojmů.

Stvořil Bůh auto? (Společně k Bohu XI)

Kristus je Král všeho stvoření, hlásá nám svátek na konci církevního roku. Ale jak je to s tím stvořením všeho? “Stvořil Bůh také auto?” zeptá se tě syn. Co mu na to odpovíš?

V minulé kapitolce jsme si ukazovali různá úskalí, na která můžeme narazit, když vypravujeme dětem o Bohu. Zákon – čili jsme varováním, že o Bohu Stvořiteli nelze dětem vypravovat tak, jak je to na začátku bible. Že neporozumějí ani obraznému biblickému vyprávění, ani přírodovědeckému vysvětlení. Že je třeba začít dětsky, z pohledu dítěte.
Jednomu tatínkovi se zdálo, že tohle vše je moc zbytečného mudrování: “Naše babičky se nikdy neškolily a přece to dětem dobře pověděly: Pán Bůh stvořil zkrátka všechno a hotovo.” Jenže ono to opravdu není tak jednoduché. Velké procento synů, synů právě těchto babiček, víru ztratilo. Při dospívání nabyli dojem, že víra je věc nerozumná. Pojďme se proto přece jen učit, jak to dětem říkat správně a rozumně, tak, aby v dospívání nemusely odmítat jako pohádky to, co jim v dětství vypravujeme.

Jak je to tedy? Stvořil Pán Bůh všechno nebo nestvořil? Vysvětlíme si to příkladem.

Otevřený dopis ministru Dobešovi

Rozhodl jsem se zveřejnit otevřený dopis, kterým manželé Černí reagují na urážlivý pamflet od účastníků 19. celostátního kongresu k sexuální výchově v ČR, který jakožto otevřený dopis ministru školství zveřejnil Žurnál Univerzity Palackého (vizte ZDE, strana 7). Musím říci, že s obsahem dopisu manželů Černých zcela souhlasím, i když se obávám, že se trochu míjí adresátem, protože pisatelé sexuologického pamfletu jsou už dospělí, takže ministr Dobeš (a potažmo ani české školství) už slušnému chování asi nenaučí…

Ignác Pospíšil

Plný text dopisu:

Vážený pane ministře,

my, níže podepsaní rodiče a občané České republiky, vyjadřujeme znepokojení a nesouhlas se způsobem, jakým proti nám a dalším občanům vystupují účastníci 19. celostátního kongresu k sexuální výchově v České republice, který byl pořádán ve dnech 22. – 24. 9. 2011 v Pardubicích Společností pro plánování rodiny a sexuální výchovu ve spolupráci s jinými subjekty (viz: „Otevřený dopis ministrovi školství od účastníků kongresu k sexuální výchově“, In: Žurnál Univerzity Palackého v Olomouci, ročník 21, č. 3 ze dne 7. října 2011).

Maminko, vypravuj! (Společně k Bohu X)

Dnes bych ve vás, milé maminky a tatínkové, chtěl probudit ctižádost, abyste se naučili být tak dobrými vyprávěči svým dětem, jako byly naše babičky.

Jak se ti malí překulí přes první fázi “pjoc” a proč, nastává doba vypravování. “Maminko, povídej pohádku, – tatí, vypravuj něco.” Pohádky pomáhají rozvíjet dětskou fantazii, představivost, pomáhají vštěpovat dětem základy mravních zásad: dobro nakonec zvítězí, nevyplácí se být neochotný, nezdvořilý, zlý. A chvilka vyprávění je také nejdůležitější místo pro domácí katechezi děti, pro domácí “vyučování náboženství”. Znovu si připomeňme, že to nesmí být nic na způsob školy doma. Tak jako nejsou doma zvláštní vyučovací hodiny na čistotnost, chování u stolu a jiné základní lidské věci – a přece se to děti doma pro celý život naučí – stejně tak i vedení k Bohu v rodině má být přirozenou součástí domácího života.

Děti poslušné nebo ukázněné? (Společně k Bohu IX)

 Povídala tuhle jedna babička: “Pane faráři, všechno je to hezké, jak to rodičům říkáte. Ale já už čekám, kdy začnete mluvit o poslušnosti. Vychovat děti poslušné, to je nejdůležitější.” – A slyšela odpověď: “Vychovávat děti poslušné je nutno, ale zůstat jen při tom, to by bylo málo. To by z nich vyrostly buď pasivní buchty, nebo vzdorovití paličáci. Nechtějme mít děti jen poslušné, chtějme víc: vychovat děti ukázněné. Takové, které dovedou jednat správně i tehdy, když jim není nic nařízeno nebo zakázáno, když jsou z dohledu dospělých.”

Ukázněnost – sebevláda. S tím se také musí začínat hned od narození. Jak? Tím, že stále stejným opakováním vedeme dítě k základním dobrým návykům. Co je to návyk? Když určitou věc děláš stále stejně, naučíš se to tak, že už pak na to nemusíš ani myslet. Jde to samo. Návyk je např. chůze. Nemusíš na to myslet, kterou nohu teď zvednout a posunout dopředu. Jde to samo, i když přemýšlíš o něčem jiném. Většina toho, co po celý život děláme, jsou návyky. Jsou-li ty návyky dobré, je snadné být dobrým, ale co sis navykl v dětství špatně, to musíš celý život hlídat: “Pozor, abych zas neudělal tuhle chybu!” – A jak na to přestaneš myslet, špatný návyk zas zafunguje a chybu uděláš.

Mami, já nechci umřít! (Společně k Bohu VIII)

Svátky zemřelých nás vedou na hřbitov ke hrobům a vyvolávají v nás i našich dětech otázky, na které není snadné odpovídat.

Pětiletý chlapec se ptá na hřbitově: “Mami, kdo je to tu pochovaný?” – Maminka odpovídá: “Zde leží malé dítě. Vidíš, hrob je docela malý.” – “Ale mami, tys přece říkala, že když umře malé dítě, smí být u Pána Boha. Tak kam přijde doopravdy? Do nebe nebo do země?” – Tazatel je důsledný, maminka hledá odpověď. Když řekne: “Do země přijde tělo a do nebe duše,” – pak bude jistě další otázka znít: “A kdo je to ten duše?” Dětem nejde o detaily ani o filosofii, dětem jde o celou osobu: kde je to děťátko? A maminka vidí, že nelze odpovědět jednou větou. Vždyť děťátko, osoba, není ani v zemi, ani to není nějaký lidský “duch” – strašidýlko bez těla. Představa dvou samostatných složek člověka – boží duše a hříšného těla, – to je představa pohanská, předkřesťanská (Platon).

Tohle vše maminka asi ví, ale jak to povědět dětem, aby v nich nevznikly zmatené představy, to neví.

Pojďme si proto poslechnout, jak vysvětlovala otázky života a smrti svým dětem katolická spisovatelka Felicita (Blažena) Betzová.

Modlit se svými slovy – nebo naučené modlitby? (Společně k Bohu VII)

Už víme, že nestačí mluvit s dětmi o Bohu, že je třeba zároveň učit děti, jak mají mluvit s Bohem – modlit se. Ale musí se vědět, jak na to, nebo už v předškolním věku dětem modlitbu znechutíme. Přidržování k příliš dlouhé modlitbě, nesrozumitelnost, násilné donucování, to jsme si minule uvedli jako hlavní chyby.

První modlitbou je děkování a radost z Božích darů. Později se připojí i prosby. Děti se večer rády modlí na způsob litanií nebo přímluv v kostele. Maminka i děti vzpomínají, co kdo pěkného v tom dnu zažil. Všichni odpovídají: “Děkujeme ti, Pane Bože.” Potom se přidají i prosby a všichni odpovídají jako v kostele: “Prosíme tě, vyslyš nás.” Může se tu objevit i projev lítosti malého násilníka, který se pral se sestřičkou.

Jak učit děti modlitbě (Společně k Bohu VI)

Novákovy děti měly vždycky velkou radost, když jim tatínek slíbil, že se s nimi bude modlit večerní modlitbu on. Měl jinak stále napilno, ale při modlitbě s dětmi na to pilno zapomněl. To nebylo jako s maminkou: “Děcka, nezdržovat, mám tam ještě kupu žehlení, honem Otčenáš a Zdrávas a do postele.”

S tatínkem to bylo jinak: “Tatí, a zhasneme zase světlo a rozsvítíme si svíčku, jako posledně, ano?” – připomínal Jirka. – “A dneska zhášet budu já, tys zhášel minule.” – ubezpečovala se Monika. “Rozsvítíme,” – slíbil tatínek, – “protože světlo svíčky nám připomíná, že Pán Bůh je s námi i ve světnici, zde, a proto si musíme při modlitbě dávat pozor, co a jak mu říkáme.”