Je normální pohřbít vraha s jeho obětí?

Tentokráte mne Televizní noviny TV Nova příjemně překvapily. Ve své reportáži z absurdního pohřbu ve Slavíkovicích na Třebíčsku poskytly prostor zásadní etické otázce: Je normální, aby byl vrah pohřben při společném církevním obřadu (!!) ve společném hrobě se svojí obětí? Já musím říci, že dle mého soudu není a že absolutně nechápu, jak toto mohl kněz nejen připustit, ale dokonce provést…

Byly doby, kdy sebevrazi nemohli vůbec doufat v církevní pohřeb a místo na křesťanském hřbitově. Někteří to považují za přehnané. Ovšem i tito snad uznají, že situace, kdy je vrah a sebevrah v jedné osobě pohřben společně s obětí, kterou zavraždil, je mnohem horší. Byť se jednalo o jeho manželku.

Dnes slavíme památku svatého faráře arského

Sv. Jan Maria Vianney

Dnes slavíme památku sv. Jana Maria Vianneyho, svatého faráře arského, jehož kázání a promluvy jsem zde v minulých letech zveřejňoval (včera jsem sérii uzavřel vydáním Promluvy o naději). Modleme se, abychom i dnes měli svaté a nebojácné kněze, jako byl on…

Kněze nespoutané tzv. “patorační ohleduplností” (která dnes kněze i biskupy až příliš často svazuje tak, že už žádné smysluplné pastorace nejsou schopni). Kněze vždy připravené hlásat Pravdu vhod i nevhod, ochotné mluvit nejen o ctnostech a Nebi, ale i hříchu a pekle.

Televize ve službách Ďábla

Nedávno jsem si pořídil televizi. Vlastně jsem ji ani moc nechtěl pořídit, ale byla mi nabídnuta slušná televize za nízkou cenu a přece jen zprávy přes televizi zní lépe, než sekající se živé sledování přes internet… Jsou dny, kdy ji téměř nezapnu, jsou dny, kdy ji sleduji poměrně dlouho – hlavně zprávy, naučné pořady a (ve chvílích odpočinku) detektivky. A dokonce i v omezeném zorném poli detektivek občas s úžasem sleduji, kam až dokáží autoři “moderních děl” klesnout a jak odporné ideje se snaží vpašovat do myslí diváků.

Promluva o oběti mše svaté

Sv. Jan Maria Vianney

Všechny dobré skutky dohromady se svou cenou nevyrovnají oběti mše svaté, protože jsou to skutky lidí, mše svatá je však dílem Božím. Mučednictví je ničím ve srovnání s ní. Je to oběť, kterou člověk svým životem odevzdává Bohu. Mše svatá je oběť, kterou Bůh přináší člověku svým Tělem a svou Krví.

Ach, jak důležitou osobou je kněz! Kdyby toto své poslání pochopil, umřel by. Bůh ho poslouchá. On řekne dvě věty a náš Pán přichází na jeho pokyn z nebe a vstupuje do malé hostie. Bůh upírá svůj pohled na oltář. „To je můj milovaný Syn,“ říká, „v něm mám zalíbení.“ Bůh nám nemůže nic odepřít kvůli zásluhám, které vyplývají z obětování tohoto Beránka. Kdybychom měli víru, viděli bychom Boha v knězi, který je ukrytý jako světlo za sklem, jako víno smíchané s vodou.

Promluva o knězi

Sv. Jan Maria Vianney

Nyní se dostáváme, milé děti, ke svátosti kněžství. Zdá se, že se tato svátost nikoho z vás netýká, a přece se týká každého. Tato svátost pozvedá člověka až k Bohu. Kdo je kněz? Člověk, který zastupuje Boha, člověk, který je pověřen celou božskou mocí. „Jděte ke knězi,“ říká náš Pán. „Jako mne poslal můj otec, tak i já posílám vás. Je mi dána všechna moc na nebi i na zemi. Jděte a učte všechny národy. Kdo vás slyší, mne slyší. Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.“
Když kněz odpouští hříchy, neříká: „Bůh vám odpouští hříchy.“ Ale: „Uděluji ti rozhřešení.“ Neříká: „To je Tělo našeho Pána.“ Ale: „Toto je moje Tělo.“ Svatý Bernard říká, že vše dostáváme skrze Marii. Můžeme také říci, že úplně všechno dostáváme skrze kněze. Ano, všechno požehnání, všechny nebeské dary.

Farář Titanicu

Otec Thomas Byles

“Je mojí povinností setrvat na lodi, dokud jsou na ní duše, které potřebují mé služby.”

Včera uplynulo 100 let od potopení Titanicu. Tato katastrofa, která stála život více než 1500 lidí, nám i dnes může poskytnout spoustu poučení. Těch negativních, o nezodpovědnosti, chamtivosti a zbabělosti, ale i pozitivních, o obrovské odvaze, smyslu pro povinnost a hrdinství.

Využijme tedy příležitosti tohoto výročí a připomeňme si jednoho z hrdinů té tragické noci, otce Thomase Bylese, který odmítl místo v záchranném člunu a zahynul s lodí, když do poslední chvíle sloužil těm, kteří z ní nemohli uniknout.

Každý své břímě

Lidický kříž

Při letošním již 69. výročí zničení obce Lidice a povraždění jejich obyvatel by nemělo být zapomenuto významné postavy lidické tragédie, důstojného pána P. Josefa Štemberky, mučedníka z Lidic.

P. Josef Štemberka byl rodákem z východočeské Pecky. Pocházel z velmi skromných poměrů, při studiích si vypomáhal kondicemi, protože rodina ho nemohla na studiích nijak podporovat. Po svém vysvěcení působil na různých místech, naposledy pak od roku 1909 ve středočeských Lidicích.

Katolická cesta J. Durycha XVIII. – Běda těm, skrze něž pohoršení přichází

Tak nějak by se mohla jmenovat kapitola, ve které Jaroslav Durych vzpomíná na svého dávno již zemřelého katechetu, kterému měl za zlé netoliko nepřátelský vztah k studentům, ale zejména neúctu k Tělu Páně.

Katolická cesta J. Durycha XVII. – Mše v kufru

O jednom ze zážitků z haličské fronty, na který se nedá jen tak snadno zapomenout, se Durych rozepisuje v další stati o náboženství, které publikoval v Rozmachu. Tuto stať nazval “Náboženská kultura”.

Je to název poněkud široký, jedná se tu spíše jen o kulturu mše svaté; nicméně nic jiného tak zřejmě nepředstavuje náboženskou kulturu jako mše svatá se všemi svými sounáležitostmi.

Katolická cesta J. Durycha VIII – Epištola československým

Třebaže Durychův útok na církev československou je ostrý a nekompromisní, dá  se hned z prvních vět „epištoly“ poznat, že nesmiřitelný katolík nechová žádnou nenávist k zatoulanému „československému“ stádu, které se nesprávným směrem vydalo jen jakýmsi nedopatřením, bezděčně, že tu snad ani nebylo zlé vůle.