Podzimní

Jak miluji ten melancholický listopad! Listy z buků dávno kryjí promrzávající zem, růžence jeřabin krášlí své nositele. Jako by i sama příroda se připojila k měsíci, kdy zbožné duše prosí za zemřelé a touží jim ukrátit tresty, které musí zakoušet v plamenech očistcových. Vše před zimou oslavuje svého Stvořitele. Avšak běda! Procházíme se městy hluchých a slepých, kteří nevidí za letícím dravcem Boží ruku, která mu dala křídla, nevidí za stébly trávy serafy pějící k chvále Nejvyššího. Ubohé, prázdné duše nekřtěných toužící jen po naplnění tělesnosti, vybírající si z koláčů duchovních nauk jen takové, které rezonují s proměnlivou letorou. Jak prázdný je život bez Boha!

Hřbitůvky nejposlednější vesničky Vysočiny zaplaví chvojí, ty prodloužené ruce prastarých velikánů šepotajících svou modlitbu za větru prohánějícího se temnou nocí. Lucerničky svíček jako by vlastní křehkostí připomínaly každému z příchozích vlastní pomíjivost a nicotu. „Prach jsi, červíčku Jakubův, a v prach se brzy obrátíš. Jak jsi připraven na své setkání se Spravedlností a Milosrdenstvím?“ Jen nemnozí totiž vcházejí úzkou branou do věčné blaženosti, dalekého zeleného kraje Božích věrných. Duše hříšníků padají do pekelných muk stejně snadno, jako list z javoru.

Proč jsem katolík

G. K. Chesterton (1914)

Úvodník v jednom deníku se nedávno věnoval nové Prayer Book, aniž by o ní mohl říct něco zvlášť nového. Věnoval se totiž především tomu, aby po devítisté devadesáté deváté tisící opakoval, že to, co obyčejný Angličan chce, je náboženství bez dogmat (ať už je to cokoliv) a že disputace o církevních věcech jsou plané a neplodné na obou stranách. Jenže jakmile si autor uvědomil, že tímto rovným odsouzením obou stran mohl projevit jakýsi malý ústupek či uznání naší straně, rychle se opravil. Dál totiž uvedl, že je sice špatné být dogmatický, ale zůstává podstatné být dogmaticky protestantský. Naznačil, že běžný Angličan (užitečný to tvor) byl vcelku přesvědčený, že nehledě na jeho aversi vůči všem náboženským odlišnostem, bylo nezbytné, aby se náboženství dál lišilo od katolicismu. Je přesvědčen (tvrdí se nám), že „Británie je tak protestantská jako je moře slané“.

S pohledem uctivě upřeným na protestantismus pana Michaela Arlena nebo pana Noela Cowarda nebo na poslední jazzový taneční večer v Mayfair nás může pokoušet otázka: “Když sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ Jelikož ale z té pasáže můžeme usoudit, že Lord Beaverbrook i pan James Douglas, pan Hannen Swaffer a všichni další jsou pevnými a neústupnými protestanty (a jak víme, protestanté jsou proslulí svým důkladným a rozhodným studiem Písma, v kterém jim nepřekáží ani papež ani kněží), můžeme si dokonce dovolit vyložit toto rčení ve světle méně známého textu. Můžeme se domnívat, že když přirovnali protestantismus k mořské soli, možná jim bleskla hlavou vzdálená vzpomínka na jinou pasáž, v níž ta samá autorita promluvila o jediném a posvátném zdroji živé vody, který dává životodárnou vodu a skutečně hasí lidskou žízeň, kdežto všechna ostatní jezera i kaluže se liší tím, že ti kdo se z nich napijí, budou znovu žíznit. To se občas stává těm, kdo dávají přednost pití slané vody.

Dnes slavíme památku svatého faráře arského

Sv. Jan Maria Vianney

Dnes slavíme památku sv. Jana Maria Vianneyho, svatého faráře arského, jehož kázání a promluvy jsem zde v minulých letech zveřejňoval (včera jsem sérii uzavřel vydáním Promluvy o naději). Modleme se, abychom i dnes měli svaté a nebojácné kněze, jako byl on…

Kněze nespoutané tzv. “patorační ohleduplností” (která dnes kněze i biskupy až příliš často svazuje tak, že už žádné smysluplné pastorace nejsou schopni). Kněze vždy připravené hlásat Pravdu vhod i nevhod, ochotné mluvit nejen o ctnostech a Nebi, ale i hříchu a pekle.

Promluva o nečistotě

Sv. Jan Maria Vianney

Abychom poznali, jak ošklivý a opovrženíhodný je tento hřích, ke kterému nás ďáblové pokoušejí při každé příležitosti, ale sami se ho nedopouštějí, potřebujeme vědět a znovu uvážit, co to znamená být křesťan. Křesťan je stvořen k Božímu obrazu, vykoupen Boží krví. Křesťan je dítětem Božím, bratrem Božím, dědicem Božím! Křesťan je předmětem zalíbení tří božských osob! Tělo křesťana je chrámem Ducha svatého. Pohleďte tedy, co tímto hříchem bývá zneuctěno.

Jsme stvořeni, abychom jednou v nebi kralovali. Pokud jsme však tak nešťastní, že spácháme hřích nečistoty, pak směřujeme k ďáblovi do pekla. Náš Pán řekl, že nic nečistého nevejde do jeho říše. Jak by mohla duše, která se poskvrnila tak ošklivým způsobem, předstoupit před Boha, který je nekonečně čistý a svatý?

Televize ve službách Ďábla

Nedávno jsem si pořídil televizi. Vlastně jsem ji ani moc nechtěl pořídit, ale byla mi nabídnuta slušná televize za nízkou cenu a přece jen zprávy přes televizi zní lépe, než sekající se živé sledování přes internet… Jsou dny, kdy ji téměř nezapnu, jsou dny, kdy ji sleduji poměrně dlouho – hlavně zprávy, naučné pořady a (ve chvílích odpočinku) detektivky. A dokonce i v omezeném zorném poli detektivek občas s úžasem sleduji, kam až dokáží autoři “moderních děl” klesnout a jak odporné ideje se snaží vpašovat do myslí diváků.

Promluva o hříchu

Sv. Jan Maria Vianney

Hřích je katem dobrého Boha a vrahem duše. Strhuje nás z nebe, aby nás uvrhl do pekla, a přece ho milujeme. Je možné pochopit toto bláznovství? Kdybychom pořádně pochopili strašné následky hříchu, zošklivil by se nám natolik, že už by nebylo možné, abychom se ho někdy dopustili.

Oh, milé děti, jak jsme nevděční. Dobrý Bůh chce, abychom byli šťastní. Zajisté nám k tomu chce napomoci! Jen proto nám dal svůj Zákon. Boží Zákon je dobrým zdrojem radosti. Zbožný král David řekl, že Zákon je jeho jedinou radostí a že je pokladem, který pro něj má větší cenu než i to největší bohatství. Dále řekl, že chodí po dobré cestě, když zachovává Hospodinova přikázání.

Dobrý Bůh nás tedy chce učinit šťastnými, ale my nechceme být opravdu blaženými, nechceme se jimi stát. Odkláníme se od něj a přikláníme se k ďáblu. Prcháme od svého přítele a vyhledáváme svého úhlavního nepřítele! Dopouštíme se hříchu, ponořujeme se do bláta. Jsme-li jednou v tomto bahně, je pak velmi těžké se z něho dostat! Kdyby se jednalo o naše pozemské štěstí, tak bychom učinili všechno možné, abychom se dostali z bídy a z utrpení. Ale že se jedná o spásu naší duše, to nás vede k nepochopitelné lhostejnosti a slepotě a zůstáváme v ní. Říká se, že mnozí chodí ke svaté zpovědi, ale málo se jich obrátí. Milé děti, snadno se to vysvětlí tím, že se jen málokteří zpovídají se slzami upřímné lítosti.

Katolík Klimeš, ateista

Většina z nás si už všimla, že psycholog Jeroným Klimeš se sice hlásí ke katolicismu, nicméně jeho názory nijak zvlášť katolické nejsou, jak je vidět prakticky pokaždé, když zasedne ke klávesnici. Ani ve svém posledním článku Co s předmanželským sexem bezdětných? (ChtistNet.cz 11. 4. 2012) se od této tradice nijak neodchýlil, když vystřihl text, který zcela přejímá ateistické pojetí morálky, zejména pak té sexuální…

O pekle křesťanů

Sv. Jan Maria Vianney

„Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 8,12)

Když Pána Ježíš přišel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník, který řekl: „Pane, můj sluha onemocněl, leží v domě a velmi trpí.“ Kristus tehdy odpověděl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Ale setník zachvácený dobrotou Spasitele zvolal: „Pane, nejsem hoden, abys přišel ke mně, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven. Protože i já podléhám vladaři, ale mám pod sebou vojáky a když některému řeknu „jdi“, tak jde, a když druhému řeknu „přijď“, tak přijde. Když sluhovi řeknu, ať to udělá, tak to udělá.“ Ježíš se podivil slovům setníka a těm, kteří byli kolem, řekl: „Opravdu vám říkám, že jsem nenašel tak velkou víru v celém Izraeli, protože jich mnoho přijde od východu slunce a západu a usednou s Abrahámem a Izákem a s Jakubem v království nebeském a synové království budou uvrženi do temnot zavržení. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (srv. Mt 8,5-12).

Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? A obráceně, modloslužebníci, kteří neznali Krista, naopak otevřou oči, opustí cestu vedoucí k zavržení, vejdou do lůna katolické církve a zaujmou pozici místo špatných křesťanů, kteří ve svém zaslepení pohrdli Božími milostmi. Špatní křesťané budou jednou v pekle snášet strašnější mučení než nevěřící, kteří neslyšeli nikdy o Kristu a jeho náboženství. Křesťanům, hned jak dojdou do věku, ve kterém už mohou používat rozum, svítí krásné světlo pochodně víry. Dostatečným způsobem mohou poznat své závazky vůči Bohu, vůči sobě samým, vůči bližnímu. Jak strašné a hrozné bude peklo křesťanů! Jak je vzdáleno nebe od země, tak zavržení křesťanů bude daleko těžší od zavržení nevěřících. Protože spravedlivý Bůh tvrději potrestá toho, kdo přijal více milostí, ale pohrdl jimi, místo aby je využil a věrně sloužil Pánu. Zavržený křesťan trpí v pekle víc, je to nesrovnatelné se zavrženým pohanem. Kdybych nyní mohl přivolat Jidáše a nařídil mu promluvit, volal by jenom: „Ach, trpím.“ Nemohl by říci nic více, protože lidský jazyk není schopen vypovědět to, jak spravedlnost Boží trestá hříšníka po smrti.

Církev se nemá plést do politiky!

“Církev se nemá plést do politiky!” praví liberálové a levice. Těžko se jim divit, že chtějí umlčet svého nepřítele. Říkali to vždycky a z jejich strany to má logiku (i když u liberálů poněkud pochroumanou). Ale dnes, v této smutné době, to říkají i jiní, u nichž se už divit musíme…

“Církev se nemá plést do politiky! Sociální učení církve není politický program, jen zdroj pro inspiraci!” bouří “katoličtí” a “křesťanští” politici. To aby zdůvodnili, proč by na základě jejich života a politiky jejich víru nikdo neuhodl, protože jsou k nerozenání od politiků pohanských…

O smrti spravedlivého

Sv. Jan Maria Vianney

„Velkou cenu má v Hospodinových očích
oddanost jeho věrných až k smrti.“ (Ž 116,15)

Pro nekajícího hříšníka je smrt strašná, je vražedná, protože ho odvádí od požitků a pozemských rozkoší. Zdrcený fyzickým utrpením vidí spravedlivého Soudce, vidí peklo, které ho už za chvíli pohltí. V té strašné chvíli ho opouští všechno stvořené, opouští ho také sám Bůh. Spravedlivý naopak umírá s radostí a nadějí, protože žil podle zásad evangelia, následoval Ježíše Krista a konal pokání. Pro spravedlivého je smrt koncem všeho zla, koncem smutku, pokušení a nebezpečí, ale je také počátkem štěstí, bránou do života, odpočinutím a věčným štěstím. Všichni lidé, dokonce i ti nejhorší, touží po spokojené a šťastné smrti. Proč ale tak málo užívají prostředky, které k tomuto cíli vedou? Protože jsou zaslepeni. Chci vás tedy vroucně pozvat, abyste změnili svůj život a tak, jak se patří, se připravovali na tu rozhodující chvíli. S tímto záměrem vám ukáži, jaké ovoce získáváme z dobré smrti a vyjmenuji prostředky, které je třeba používat, abychom se dobře připravili na poslední chvíli.