Je popeleční středa

“Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.”

Je středa 13. února a letos na tento den připadá popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Připomínám, že tento den je dnem přísného postu (maximálně jen jedno syté jídlo denně plus dvakrát něco malého, pochopitelně všechno bezmasé) a že v kostele, kam by každý, kdo má tu možnost, měl dnes zajít, se během obřadů spřažených se mší světí popel a uděluje znamení popelce, které symbolizuje pokání a pomíjivost pozemského života.

Výzva k svatému Přijímání vkleče

Stařec u příjímání

Drazí v Kristu a Panně Marii,

„Venite, adoremus Dominum. Pojďte, klanějme se Pánu.“ Těmito slovy nás latinský chorál vybízí, abychom poklekli před Bohem, který se kvůli nám stal člověkem – abychom poklekli spolu s Matkou Boží Pannou Marií a svatým Josefem, s betlémskými pastýři a Třemi králi a s nesčetným zástupem křesťanů v dějinách katolické Církve. Ti všichni v pokorném, bezmocném Dítěti poznali všemohoucího Boha, který se z nekonečného milosrdenství pro naši spásu stal člověkem.

Celý Advent není o ničem jiném, než abychom se znovu očistili a více se stali pokornými, abychom byli schopni se Bohu opravdu poklonit tělem i duší.

My se nemůžeme klanět Ježíškovi v betlémských jesličkách, protože nás od události Narození dělí dva tisíce let a tři tisíce kilometrů, ale tím horlivěji se můžeme klanět Bohu v Eucharistii. Zde Bůh projevuje ještě více pokory, neboť nevidíme ani roztomilé Dítě, ale jen kousek chleba nebo spíše oplatky.

Forma není nic vedlejšího

Často, přečasto slýchávám při diskusích o pokoncilním úpadku od “moderních katolíků” tu neskutečnou hloupost, ten pseudoargument nad jiné pitomý: To je jen forma, kašlete na ni, důležitý je OBSAH. Již jednou jsem o tom psal v souvislosti se svatým přijímáním a vidím, že je třeba to napsat znovu:

Ne nadarmo se člověk při svém konání snaží sladit formu a obsah. Je to důležité, neboť pokud dojde na výraznější nesoulad mezi formou a obsahem, přináší to veliké škody, neboť špatná/zanedbaná forma poškozuje obsah a je překážkou jeho správnému vnímání.

Promluva o častém přijímání

Sv. Jan Maria Vianney

Všechny stvořené bytosti, moji bratři, potřebují potravu, aby mohly žít. Právě proto nechal Bůh vyrůst stromy a rostliny. Všichni tvorové se sytí z tohoto stolu, který je dobře zásoben. Každý si bere pro sebe odpovídající potravu. Ale i duše se musí sytit. Kde je však její potrava? Milí bratři, když Bůh chtěl dát potravu naší duši, aby měla sílu vytrvat na své pouti, prohlédl vše stvořené a nenalezl nic, co by pro ni bylo dost vhodné.

Tehdy se obrátil sám k sobě a rozhodl se dát sám sebe. Ach, má duše! Jak jsi veliká? Vždyť jen Bůh tě může nasytit. Pokrmem duše je Tělo a Krev Boha. Ach, krásný pokrme! Duše se může živit jedině Bohem, jen Bůh jí stačí. Jen Bůh ji může naplnit. Jen Bůh může utišit její hlad. Zkrátka ona musí svého Boha mít! Jak šťastné jsou čisté duše, které zakoušejí vznešený úděl sjednocovat se skrze svaté přijímání s naším Pánem. V nebi se budou třpytit jako krásné diamanty, protože Bůh bude viditelný v nich. V každém domě je místo, kde se ukládají zásoby potravin pro rodinu, to je spižírna. Kostel je domem duší. Tento dům patří nám, křesťanům. To znamená, že i v tomto domě je spižírna. Vidíte támhle svatostánek? Kdybych se otázal duší křesťanů, co to je, mohla by jejich odpovědět znít: „To je naše spižírna.“

Promluva o svatém přijímání

Sv. Jan Maria Vianney

Náš Pán řekl: „Všechno, o co budete mého Otce prosit v mém jménu, dá vám.“ Nikdy by nás nenapadlo, abychom Boha a jeho vlastního Syna prosili. Na co by však člověk nikdy nebyl schopen pomyslet, to učinil Bůh. Co člověk nedokáže vyslovit, ba ani na to pomyslet a oč by se nikdy nedovolil žádat, to řekl, vymyslel a provedl Bůh ve své nekonečné lásce. Cožpak bychom se někdy odvážili žádat od Boha, aby nechal za nás zemřít svého Syna? Aby nám dal jeho Tělo za pokrm a jeho Krev za nápoj? O tak veliké lásce Boha k člověku nemohl mít člověk ani potuchy.

Přijímání věřících (O tridentské mši svaté XIV)

Má-li někdo misálek, např. Schallerův, může se poněkud divit tomu, že je v něm přijímání věřících nějak odbyto. Je to mimo jiné důsledek toho, že v tridentském misále přijímání věřících není. A to je zase mimo jiné důsledkem toho, že mše svatá může být celebrována i bez přijímání, resp. účasti věřících vůbec, čili může při ní přijímat jen celebrant. Ritus přijímání věřících je dán ne v misálu, nýbrž v rituálu, a tak v případě přijímání věřících na příslušnou stať v rituálu celebrant „odskočí“ a po ukončení přijímání věřících se z rituálu do misálu „vrátí“ (pro moderního člověka pracujícího s počítačem nejde o nic zvláštního, nejvýše může obdivovat to, jak katolická církev dokázala „programátorsky myslet“ už před staletími).

Naznačená nezávislost přijímání věřících na misále (ale ovšem nejen ona) umožnila Janu XXIII. v roce 1960 jeho ritus poněkud zkrátit. A tak si nejprve popišme, jak probíhá přijímání věřících dle původního ritu, a pak, jak bylo zkráceno.

Přijímání celebrujícího kněze (O tridentské mši svaté XIII)

Po tom, co celebrant nechá smísit část hostie přepodstatněné na Kristovo Tělo s jeho Krví v kalichu, přikryje kalich pallou, poklekne na pravé koleno a povstane, sepne ruce a skloněn recituje Agnus Dei:

Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, miserére nobis.

Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, miserére nobis.

Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, dona nobis pacem.

Předpokládáme sice, že český význam těchto slov je notoricky znám, pro všechny případy však přesto doplňujeme, že první dvě věty znamenají „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi“ a třetí věta v překladu zní „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj“. Při každé z uvedených tří vět se celebrant bije pravou rukou v prsa.

O velikonoční zpovědi

Sv. Jan Maria Vianney

Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky. (Jn 6,4)

Ach! Kdybychom se narodili za časů prvních křesťanů, prožili bychom, s jakou svatou radostí očekávali postní dobu! Ó, svatý dni spásy a milosti, co se z tebe stalo! Kam se poděla ta svatá radost, jakou během tebe prožívaly vyvolené děti Boží.

Ano, věrní křesťané, čas postní doby se může obrátit k naší záchraně, jestliže ho budeme využívat a spolupracovat s milostí Boží; ale může také přispět k našemu zatracení, jestliže ho promarníme. Co znamená to slovo „pascha“, velká noc? Znamená to tolik jako přejití. Je to přechod ze smrti hříchu do života milosti. Pokud to budete mít stále na zřeteli, budete moci lépe posoudit, zda jste se v této době dobře připravili na velikonoční svátky, a to zvláště vy – muži – kteří jenom jednou za rok v době velikonoční z povinnosti jdete ke zpovědi a ke svatému přijímání, zda můžete být s touto přípravou spokojeni.

O nehodném svatém přijímání

Sv. Jan Maria Vianney

Duše, která hřeší, zemře.

Jestliže každý hřích připravuje duši o život, odděluje ji od Boha a uvrhuje ji do strašného neštěstí, co teprve potom hřích svatokrádeže? Můžeme si představit žalostný stav člověka, který se dopustil hříchu svatokrádeže? To je to strašné zpustošení na svatém místě, o kterém mluví prorok Daniel – zpustošení, o kterém se zmiňuje také Spasitel světa! Jak strašná je to bolest pro milosrdného Boha, když bezbožní lidé zneuctívají jeho Nejsvětější Tělo a Krev! Už sv. Pavel hrozil svatokrádežníkům strašnými Božími soudy. Jak velká to je bolest pro Srdce Ježíšovo – Srdce, které nás milovalo až k smrti na kříži – když vidí, že se mu činí tak těžké urážky! A jak těžký a tvrdý trest čeká křesťana, který se dopustí takové hanebnosti! Kdyby Bůh dnes v tomto kostele odhalil srdce všech, kteří tu jsou, ukázalo by se, že do mnoha srdcí je vyrytý rozsudek zatracení, zaviněný nehodným svatým přijímáním. Mnoho lidí přistupuje ke stolu Páně po špatné zpovědi, protože buď zatajili svoje hříchy, nebo neměli nejmenší lítost a předsevzetí napravit se. Jiní přistupují ke svatému přijímání ve hněvu a oddáni hříchům a tím způsobem znevažují Tělo a Krev Krista. Zamyslete se nad sebou, zda jste se náhodnou někdy nedopustili svatokrádeže! Kdybych byl schopen vytáhnout z pekelných plamenů zrádce Jidáše a ukázat vám, jak strašně tam ječí a trpí, protože nehodně přijal Tělo a Krev Páně, možná byste se trochu ulekli. A co bude s hříšníky, kteří se skoro celý život dopouštějí takovýchto svatokrádeží? Opravdu, bratři moji – svatokrádež je nejtěžším prohřeškem, protože je útokem proti samému Bohu; svolává na člověka ohromná neštěstí.

Vnější znaky úcty jsou důležité

Z mnoha argumentů, které padají ohledně otázky přijímání na ruku, mne fascinuje jeden, který jsem v posledních týdnech zaznamenal několikrát. Ten argument tvrdí, že vnější znaky úcty nejsou důležité, protože Bůh vidí do našich srdcí. Přiznám se, že jen málokdy má člověk příležitost setkat se s tak ryzí pitomostí. Nebo nestoudností?