Dnes si připomínáme sv. Pia V.

Sv. Pius V.

Dnes si tradiční katolíci připomínají památku sv. Pia V., papeže v letech 1566-1572. Je to jeden z papežů obzvláště ctěných v tradičně katolických kruzích – jako ten, kdo kodifikoval tridentskou mši (proto se jí občas říká mše sv. Pia V. – nicméně zde je třeba podotknout, že kodifikovat není totéž, co vytvořit, tridentská mše je mnohem starší).

Pius V. má ale zásluh mnohem více. Jako jeden z největších papežů nejen své doby by měl být připomínán právě dnes, kdy ctnosti jím reprezentované “nejsou v módě” a upadají. Jako vytrvalý a nezlomný hlasatel a obhájce Pravdy a muž svatého života může být velkou inspirací a posilou v době, kdy relativismus, indiferentismus, “light katolicismus” a “dialog jen pro dialog” rozsévají napříč celou pozemskou církví úpadek a deziluzi.

Nikdy neříkejte, že něco nejde…

William Wilberforce (1759-1833)

Zrovna včera jsem narazil na facebooku na jeden poměrně starý a zlidovělý vtip, či spíše humorně formulovanou moudrost:

“Nikdy neříkejte, že něco nejde. Dříve či později se totiž najde nějaký blbec, který neví, že to nejde. A udělá to.”

Jo, zlatá pravda. Nicméně ten problém je mnohem širší. Defétismus a neschopnost vyvíjet dlouhodobější systematické úsilí je velmi smutným výsledkem degenerace naší společnosti, jakož i českých katolíků. A věty (Teď) to nejde! či (Teď) není vhodná doba! jsou vždy první po ruce, aby absenci nutného úsilí omluvily.

Vyšší Brod: Svatý týden s tradiční liturgií

vyšebrodský klášter

I o Svatém týdnu (včetně tridua) 2012 bude v cisterciáckém vyšebrodském klášteře sloužena tradiční liturgie podle misálu bl. Jana XXIII. z roku 1962. Všechny bohoslužby se z důvodu generální opravy opatského chrámu konají v konventní zimní kapli v 1. patře vedle varhanního kůru (viz aktualizace). Je také možno zúčastnit se chórových modliteb mnichů dle cisterciáckém žaltáře, jejichž rozvrh je k nalezení na stránkách kláštera.

Závěr mše svaté (O tridentské mši svaté XV)

Ite, missa est

Od tohoto místa popisujeme pokračování mešního obřadu jak po ukončení přijímání věřících, tak po ukončení přijímání celebranta v případě, že k přijímání věřících nedošlo. Nejprve – pro jednoduchost – uveďme, co se děje v případě, když je k dispozici právě jeden ministrant.

Ten jde k epištolní straně oltáře a vezme do rukou konvičky (drží je za ouška), v pravé ruce tu s vínem. Celebrant u oltáře vezme kalich za nodus do pravé ruky (stále ještě s palcem spojeným s ukazováčkem), a nastaví jej poněkud dál od sebe. Ministrant nalije do kalicha trochu vína (ne všechno), celebrant podrží kalich před sebou a zakrouží s ním tak, aby víno omylo vnitřní stěny kalicha. Modlí se při tom následující modlitbu:

Quod ore súmpsimus, Dómine, pura mente capiámus: et de múnere temporáli fiat nobis remédium sempitérnum.

Přijímání věřících (O tridentské mši svaté XIV)

Má-li někdo misálek, např. Schallerův, může se poněkud divit tomu, že je v něm přijímání věřících nějak odbyto. Je to mimo jiné důsledek toho, že v tridentském misále přijímání věřících není. A to je zase mimo jiné důsledkem toho, že mše svatá může být celebrována i bez přijímání, resp. účasti věřících vůbec, čili může při ní přijímat jen celebrant. Ritus přijímání věřících je dán ne v misálu, nýbrž v rituálu, a tak v případě přijímání věřících na příslušnou stať v rituálu celebrant „odskočí“ a po ukončení přijímání věřících se z rituálu do misálu „vrátí“ (pro moderního člověka pracujícího s počítačem nejde o nic zvláštního, nejvýše může obdivovat to, jak katolická církev dokázala „programátorsky myslet“ už před staletími).

Naznačená nezávislost přijímání věřících na misále (ale ovšem nejen ona) umožnila Janu XXIII. v roce 1960 jeho ritus poněkud zkrátit. A tak si nejprve popišme, jak probíhá přijímání věřících dle původního ritu, a pak, jak bylo zkráceno.

Modlitba Páně (O tridentské mši svaté XII)

Na konci předminulé – desáté – části výkladu k tridentské mši svaté jsme uvedli, že mešní kánon končí celebrant slovy Per omnia saecula saecolorum, na které se odpoví Amen. Při zpívané, resp. slavné mši svaté celebrant ta slova zazpívá a sbor nebo lépe všichni přítomní věřící zazpívají odpověď Amen, při tiché mši svaté vysloví celebrant uvedená slova nahlas a odpověď Amen je na ministrantech, při recitované mši svaté odpovědí Amen všichni přítomní.

V případě zpěvu jsou nápěvy toho, co zpívá celebrant, i odpovědi Amen stejné jako v podobném případě na začátku preface (či – přesněji – na konci obětování; viz část VII. Preface a Sanktus v prvním čísle letošního ročníku) a jde také o stejný umělecký prostředek k vyjádření jednoty mešního obřadu: jako u dialogu před prefací šlo o vyjádření přechodu z obětování na následující mešní kánon, tak nyní jde o vyjádření přechodu z mešního kánonu na další část mše svaté, totiž přijímání.

Církevní kalendář (O tridentské mši svaté XI)

Stránka ze středověkého lit. kalendáře

Po čtvrté části výkladu mše svaté podle tridentského ritu jsme učinili jakýsi oddech při sledování její dynamiky a zařadili jsme výklad o paramentech a o bohoslužebných nádobách. Tento oddech ve výkladu oddělil už dokončený výklad bohoslužby katechumenů od nastávajícího výkladu bohoslužby oběti a v něm jsme naznačili, že někdy později bude vyložena i struktura církevního roku (církevní kalendář) odpovídající tridentskému ritu. To činíme tentokrát a zařadili jsme tedy jakýsi další oddech, právě mezi mešní kánon a – v širším slova smyslu – svaté přijímání.

Církevní kalendář není nějaká zcela univerzální organizace roku. Abychom ukázali, kam až rozdílnost může jít (a je přípustná), poznamenejme, že např. církevní kalendář odpovídající arménskému ritu (přijatý s tímto ritem i do sjednocené arménsko-katolické církve) přiřazuje sice význačným svátkům jakási pevná data, ale s výjimkou Vánoc nechává každý jednotlivý rok takové datum „zaokrouhlit“ na nejbližší neděli, takže na příklad svátek Nanebevzetí Panny Marie, kterému je přiřazeno datum 15. srpna jako v latinských ritech, se dle polohy neděle slaví mezi 12. až 18. srpnem. Nadto tentýž kalendář dělí církevní rok na čtyři období, a to adventní spolu s vánočním, velikonoční, období od Nanebevzetí Panny Marie a období od Povýšení svatého Kříže. Jiným příkladem je milánský ritus (tedy jeden z latinských ritů), jehož advent má ne čtyři, ale šest nedělí a jehož církevní rok se dělí (nebo alespoň do koncilní reformy dělil) na „zimní část“, začínající první adventní nedělí, a „letní část“, začínající přibližně po čtení proroctví při liturgii velikonoční vigilie.

Po proměňování (O tridentské mši svaté X)

Anamnese

Jak už jsme poznamenali v předchozí části, vlastní text proměňování je jádrem rozsáhlejšího textu, který začíná slovy Quam oblationem a má – zejména viděn v doslovném českém překladu – formu blízkou jediné souvislé, i když složitě strukturované větě. A tato „věta“ pokračuje po proměňování vína dále následujícím textem:

Unde et mémores, Dómine, nos servi tui sed et plebs tua sancta, ejúsdem Christi Fílii tui, Dómini nostri, tam beátæ passiónis, nec non et ab ínferis resurrectiónis, sed et in cælos gloriósæ ascensiónis: offérimus præcláræ majestáti tuæ de tuis donis ac datis, hóstiam puram, hóstiam sanctam, hóstiam immaculátam, Panem sanctum vitæ ætérnæ, et Cálicem salútis perpétuæ.

Unde je latinská spojka odpovídající našim výrazům „z čehož“, „odkud“, „odtud“, „proto“, „a tedy“, „a tak“ a „pročež“. Tento text tedy přímo navazuje na předchozí slova: „Toto kolikrátkoliv budete činit, na mou památku budete činit“, vyslovená těsně před pozdvižením kalicha, a nazývá se anamnesí, což je řecky „vzpomínka“, resp. „připomínka“. Jeho doslovný překlad je následující (jako v předešlých částech i nyní zachováváme kvůli lepší čtenářově orientaci v překladu interpunkční znaménka):

„Proto i pamětlivi, Pane, my služebníci tvoji a lid tvůj svatý, téhož Krista Syna tvého, Pána našeho, jak blahého umučení, i zajisté z podsvětí zmrtvýchvstání, ale i na nebe slavného vystoupení: obětujeme přeslavné velebnosti tvé z tvých věnování a darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou, Chléb svatý života věčného a Kalich spásy věčné.“

Proměňování (O tridentské mši svaté IX)

Modlitby těsně před proměňováním

V této části pokračujeme v popisu mešního kánonu mše svaté podle tridentského ritu. Popis je zaměřen na ústřední část kánonu a eucharistické liturgie vůbec, na proměňování. Začneme však modlitbou, která by vlastně měla být popsána už ke konci části předcházející. Důvod, proč ji popisujeme až nyní, spočívá v tom, že je doprovázena prvními z gest, podle nichž mohou ministranti (a nepřímo všichni věřící a zvlášť varhaník) snadno poznat, že celebrant vyslovuje tiše právě tuto a následující modlitbu a že tedy proměňování je opravdu blízko. Celebrant se modlí:

Hanc ígitur oblatiónem servitútis nostræ, sed et cunctæ famíliæ tuæ, quǽsumus, Dómine, ut placátus accípias: diésque nostros in tua pace dispónas, atque ab ætérna damnatióne nos éripi, et in electórum tuórum júbeas grege numerári. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen.

V doslovném překladu to znamená (upravujeme jen infinitivy s akuzativy):

„Tuto tedy oběť služebnosti naší, ale i vší rodiny tvé, prosíme, Pane, abys usmířen přijal: a dny naše ve svém pokoji spravoval, k tomu od věčného zavržení abychom byli vytrženi a do vyvolených tvých, kéž ustanovíš, stáda přičteni. Skrze Krista, Pána našeho. Amen“ (pro lepší porozumění si přesuňme slova „kéž ustanovíš“ hned za slova „k tomu“).

Slovo famíliæ v první větě je v latině nejen genitiv našeho slova rodina, ale i toho, co vyjadřujeme slovy „blízcí“, „příbuzenstvo“, „čeleď“, „služebnictvo“, ba i „majetek“. Ve všech významech lze slovo famíliæ v případě, o který zde jde, interpretovat.

Kánon (O tridentské mši svaté VIII)

Přistoupíme nyní k části mše svaté nazvané kánon. Zvláště té by se mohla týkat fráze, kterou vyslovují propagátoři pokoncilového ritu: „Při tom starém ritu si kněz furt něco pro sebe mumlal, a jen občas se k lidem otočil, aby řekl dóminusvóbiskum“ (sám jsem tato slova slyšel přímo z kněžských úst). Nebudeme zde diskutovat o tom, do jaké míry je toto pozorování alespoň na povrchu (z hlediska zrakového a sluchového vnímání) pravdivé. Všimněme si fenoménu nazvaného „mumlání“ z jiného pohledu. Obhájci tridentského ritu někdy argumentují tvrzením, že to neslyšitelné vyslovování vyjadřuje tajemství. S tímto odůvodněním lze sice v zásadě souhlasit, avšak je příliš slabé: znázornit tajemství – zvláště to hluboké, existující při přepodstatnění – prostě tím, že se „tutlá“, to je příliš primitivní prostředek. Je však vhodné si uvědomit, že při kánonu to, co se dnes s oblibou vyjadřuje slovem předsedat, mizí jako kapka v moři ve skutečnosti, jejíž důležitost převyšuje vše na zemi, totiž v té skutečnosti, že celebrant jedná jako „alter Christus“ (druhý Kristus), že v centru kánonu pronáší Kristova slova s celou jejich obrovskou a tajemnou mocí, jako by byl sám Kristem, a že v tomto kontextu stojí před Bohem. Promyslíme-li si toto, uvědomíme si i to, jak je vhodné, že pravidla tridentského ritu vedou celebranta, aby v tom nejvýš nábožném pozdvižení své mysli k Bohu byl v kontaktu jen s ním, s Bohem, a uvědomíme si i to, jak propastně hloupé, primitivní a arogantní jsou fráze o mumlání.