Básník a svět

Úkol básníkův jest dán slovy:

Chvalte Pána všecka pokolení! Chvalte Pána všichni národové!

Týká se to všech národů a věků, a tedy i nás. Básník má zachovávati svým hlasem historii země. Nečiní-li toho, historie ztrácí se jako voda zpět do hloubky, odkud se pak musí pracně dobývati, nemá-li se ztratiti úplně. Čím byla by trojská válka, kdyby nebylo Homéra?

Katolická cesta J. Durycha XXVI. – Stárnoucím umělcům

„Vy všichni, kteří stárnete a zestárnete, vzpomeňte si přece, že ti, kteří vás milovali, milují, či budou milovati pro vaše dílo, chtějí vám býti jednou na blízku. Kam vás mají následovati? Do světla, či do tmy?“

I když jsou to slova přátelská, až i laskavá, přece jen jsou drsná. A bohužel ne dost drsná. A bohužel ne dost drsná. Zejména ne pro toho, kdo slova o své smrti nechce slyšet, na smrt nechce ani pomyslit. Durychův apel k stárnoucím umělcům je založen na nezvyklém argumentu: Durych nevyhrožuje peklem, věčným zatracením, ani jiným trestem, který bezbožeckého umělce čeká na onom světě, upozorňuje však na riziko opuštěnosti a osamocenosti, riziko ztráty všeho toho, co bývá každému umělci tak drahé: že značná část umělcových čtenářů, diváků, posluchačů, všech jeho obdivovatelů, nebude s ním po jeho smrti sdílet tu část onoho světa, kterou si umělec sám vybral, pakliže se zřekl Boha. To pak nebude vadit jen jemu samotnému, nýbrž i všem, kdo ho měli rádi.

Poznání – postižení – umění. I.3.7 Vnitřní smysly

Victor Brauner, Chimera, 1939

Vnitřním smyslem, prostřednictvím něhož se počitky vnějších smyslů mění na vjemy, tedy obrazy přítomných vnímaných předmětů, je jednotící smysl (sensus communis).[1] Jeho sídlo leží v mozku.

Fantazie je vnitřní smysl, jehož formálním předmětem je to, co poznávají vnější smysly a společný smysl, nakolik to abstrahuje od přítomnosti nebo nepřítomnosti předmětu.[2] Obraz věci ve fantazii se nazývá představa (phantasma). Sídlem fantazie je mozek. Každému druhu počitků odpovídá představa: existují představy barev, zvuků, svalových počitků, vůně i chuti.[3] Činnost fantazie je trojí podržuje, reprodukuje a konstruuje představy. Protože jsou spolu představy asociativně spojeny, vybavení jedné představy vyvolá vybavení přestav jiných.[4] Asociace představ se řídí dvěma základními zákony: zákonem spojitosti v prostoru a čase a zákonem podobnosti. U člověka mohou být představy pod kontrolou rozumu a vůle. Představivost je z představ vzniklých na základě vjemů schopna vytvářet nové spojitosti a konstruovat nové představy. To přispívá k umělecké tvořivosti.

Smyslová paměť (memoria) je vnitřní smysl, díky němuž poznáváme minulé jakožto minulé, jde tedy o takovou mohutnost, prostřednictvím níž poznáváme poznané jako již poznané.

Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.4. Slepota v Písmu svatém a literatuře

 

 

Gerard Hoet, Sodomští stižení slepotou (ilustrace Bible), 1728

Bible

 

***

Dříve než ulehli, mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: „Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali!“

Lot k nim vyšel ke vchodu, dveře však za sebou zavřel. Řekl: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého. Hleďte, mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí. Jenom nic nedělejte těmto mužům! Vešli přece do stínu mého přístřeší.“ Oni však vzkřikli: „Kliď se!“ A hrozili: „Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce! Že s tebou naložíme hůř než s nimi!“ Obořili se na toho muže, na Lota, a chystali se vyrazit dveře.

Vztah umění a náboženství v estetice a katolické teologii

V následujících řádcích se budeme zabývat vztahem umění a náboženství. Představíme si teorie, které tyto oblasti staví velmi těsně vedle sebe, dokonce tak těsně, že stírají rozdíly mezi nimi, až k tvrzení, že umění nahrazuje náboženství.

K problematice zvrhlého umění

V minulém čísle časopisu Te Deum (viz také zde) se Branislav Michalka zamýšlí nad kořeny zvrhlého umění, které zamořuje dnešní galerie. Nezajímá se však o obsahovou stránku, ale jde mu o genezi zvrhlosti formy. To je zcela adekvátní, protože po obsahové stránce se zvrhlost v umění neliší od zvrhlosti v jiných oblastech, proto obsahová zvrhlost není z uměnovědného hlediska zajímavá.

Katolická elita

Veškerá literatura, jakož i všechno umění, ale též věda, je činnost lidská, třebaže ať se to komu líbí nebo nelíbí; jediným umělcem a vědcem, nebo při nejmenším alespoň autorem impulsu k veškerému umění či k vědě  je tu DUCH  SVATÝ a člověk je jenom jeho pozemským zprostředkovatelem. Duch svatý mluví právě tak ústy katolickými jako buddhistickými a samozřejmě i ústy zcela bezvěreckými. 

Umění a mravní řád

Největší požitek aesthetický vzniká pro člověka z krásna, kteréž idee nejvyšší a nevznešenější v lepé formě smyslné co nejdokonaleji zobrazuje a takto názoru duchovému člověka představuje.

O kráse a pravém umění se zřetelem k liturgické hudbě (3)

Krása

Dostáváme se k samotnému jádru definice umění, k požadavku, „aby se líbilo při samotném jeho poznávání“. Užití slovesa „líbit se“ může v někom budit dojem, že jde o nějaké hédonistické a subjektivistické pojetí, podle kterého je účelem umění prostá libost jako kupříkladu v případě sexu či jídla a tato libost je zcela závislá na tom, kdo si této libosti užívá (každému se líbí něco jiného).

O kráse a pravém umění se zřetelem k liturgické hudbě (2)

Zobrazení

Předeslali jsme, že umění je charakterizováno krásou. Přesto pro vysvětlení tohoto stěžejního pojmu bude pro nás lepší vyjít z definice umění, která tento pojem obsahuje v opisu. Podle našeho názoru výstižně lze umění vymezit takto: Umění je lidská tvořivá činnost, jejímž cílem je zobrazení skutečnosti určené k tomu, aby se líbilo při samotném jeho poznávání.