O lásce

Sv. Jan Maria Vianney

„Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem.“ (Mt 22,37)

Jestliže chceš dokonale sloužit Bohu, nestačí v něho jen věřit! Je pravda, že víra ve zjevené pravdy posvěcuje naše skutky a způsobuje, že se stávají milými Bohu. Víra je ke spáse potřebná. Ale tato důležitá ctnost, odkrývající nám krásu nebeského bohatství, nás jednou opustí – v budoucím životě nebude přece žádných tajemství. Taktéž naděje je drahocenným darem nebes, protože řídí naše skutky, vede nás, abychom je konali s dobrým úmyslem, abychom došli do věčného života a unikli peklu. Ale i ona ustane. Zato láska nám ukazuje na Boha nekonečně dobrého a radí nám věnovat mu srdce, tato ctnost nás v nebi nikdy neopustí.

Máme tuto milou a krásnou ctnost? Ona způsobuje, že jednáme šlechetně a milujeme Boha nejen ze strachu před peklem či kvůli naději na nebe, ale především proto, že je nekonečně dokonalý. Měli bychom vroucně prahnout po této ctnosti a prosit, aby nás vždy provázela. Je totiž tak pěkná, krásná a potřebná pro pozemské štěstí, že bychom se měli zamyslet nad tím, zda ji vlastníme. A pokud by nám chyběla, tak uvažujme, jakým způsobem bychom ji měli získat.

Sv. Martina Římská

Dnes si připomínáme sv. Martinu Římskou, pannu a mučednici umučenou při pronásledování křesťanů za císaře Alexandra Severa. Pocházela z bohaté římské rodiny, brzy však osiřela. Veřejně se přihlásila ke křesťanské víře a velkou část svého majetku věnovala chudým. Osudný se jí stal, jako mnohým dalším křesťanům, požadavek, aby obětovala pohanským bohům. Protože odmítla, byla mučena a nakonec sťata.

Stat Crux, dum volvitur orbis…

Stat Crux, dum volvitur orbis...

Kříž stojí, i když svět je v pohybu… Možnosti překladu slovesa volvitur jsou nepřeberné. Dá se použít i výrazu „i když svět jančí“. Toto heslo mnichů kartuziánů si vždycky připomínám, když vidím na našich polních cestách, lukách nebo i v zahradách soukromých domů krucifix.

Kříž, symbol naší spásy a víry, stojí pevně navzdory všem finančním i nefinančním krizím, změnám vlád a hrozbám prasečí i neprasečí chřipky. Kříž je znamením toho, co je pevné a neměnné, věčné pravdy. Kdo by ji chtěl zničit, se zlou se potáže. Když sledujeme osudy lidí, kteří v rouhačském obrazoboreckém nadšení po r. 1918 se podíleli na likvidaci křížů jako domnělých pozůstatků „temna“, zjistíme, že mnoho jich dopadlo špatně. Dokumentuje to mj. sborník Ve jménu demokracie z r. 1922. Muž, který házel po kříži kameny, aby rozbil korpus Krista, přišel v továrně, kde pracoval, o ruku – právě o tu ruku, jež metala po krucifixu šutry. Někteří lidé, kteří demonstrativně pálili kříže na nádvořích škol, měli později co dělat s požárem, který jim zničil značnou část majetku. Kříže hořely také v Lidicích na dvoře Horákova statku, jak dosvědčili pamětníci. Zhruba o dvacet let později přesně na tom místě provedli esesáci strašlivý masakr lidických mužů. Bůh není mstivý, ale zakazuje, aby byl urážen a posmíván. Tresty, které postihly ikonoklasty a rouhače, jim měly připomenout jejich strašlivý hřích, a tak je zachránit pro věčnost.

Čemu se v prvním roce naučíš… (Společně k Bohu II)

Když si dítě v patnácti letech volí zaměstnání, obvykle se říká, že v této době se rozhoduje celá jeho budoucnost. Je to pravda jen částečně, protože důležitější než povolání je jeho charakter – osobnost, – a tu si dítě s pomocí rodičů vytváří už od narození. A nejen od narození – už před narozením se tvoří hluboké základy osobnosti.

O tom, jaký je život dítěte pod srdcem matky, se ještě donedávna nevědělo nic. Teď víme, že matka už v těhotenství ovlivňuje budoucí osobnost dítěte. Maminky slyší v poradně, že nesmějí brát zbytečně žádné prášky, že nesmějí kouřit. A kněz jim k tomu může povědět, že základní charakter dítěte roste už pod jejich srdcem z toho, jestli na dítě myslí s láskou nebo se zlostí, jestli žije klidně nebo v hádkách a pláči. Že si proto nemají připouštět žádné starosti a mít oči otevřené pro všechno pěkné a radostné, aby i jejich dítě bylo radostným, veselým, pokojným člověkem.

Víme také, že nejsou pravdivé názory, že s výchovou je čas začít, až dítě dostane rozum a začne chápat. Že se musí naopak začít hned po narození, aby dítě dostalo rozum a začalo vůbec chápat.

S pomocí školy? (Společně k Bohu I)

Když si chceš postavit chalupu, musíš si dobře spočítat, co všechno na to budeš potřebovat. Když si chceš dobře vychovat děti, musíš si také hned z kraje dobře promyslet, co vše k tomu patří. Dnes budeme myslet spíš na děti než na chalupu.

Byly doby, kdy rodiče nechávali výuku i výchovu svých dětí na škole a na knězi. Bylo to pro ně pohodlné, ale málo účinné. Většina dnešních dospělých, kteří nevěří v Boha, chodili ve škole osm i více let do vyučování náboženství – ale užitek jim to valný nepřineslo. Každý katecheta, každý kaplan tohle věděl, že jen tam, kde i rodiče vedli děti k víře doma, jen tam, kde děti viděly dobrý příklad víry na rodičích, jen tam vyrostli věřící křesťané.

V našich státních školách se náboženství moc pozornosti nevěnuje. Stále ještě je to na rodičích, aby vychovávali děti křesťansky doma. Jenže rodiče mají pocit, že to neumějí a že na to nemají čas. A tak si vymýšlejí výmluvy. Říkají: “Je to vůbec nutné, doma děti nábožensky vychovávat? Není lepší, nechat je až budou velké, aby se rozhodly samy, zda chtějí věřit nebo ne?”

Víra

Nechme se na Květnou neděli povzbudit básní ThDr. Jana Anastáze Opaska, arciopata břevnovského kláštera (1913 – 1999), která hovoří o úžasném daru víry, díky nemuž člověk nemusí v žádné situaci zoufat, spočine-li pohledem i srdcem plným lásky a důvěry u svého Spasitele.

Sčítání lidu: Katolík nemá proč váhat

Máme tu sčítání a někteří z mých známých váhají, co napsat do nepovinné části dotazníku týkající se vyznání. Nejeden se mne ptal, co si o tom myslím. Tak aby se nemuseli ptát jednotlivě, rozhodl jsem se to tu sepsat. Tedy v mém sčítacím archu nebude ani prázdná kolonka, ani “Jedi” či jiná pitomost. Bude tam prostě “církev římskokatolická”. A podle mne by totéž mělo být k nalezení u každého římského katolíka. A co by tam doprčic mělo být jiného a proč?

Největší vítězství Ďábla?

Údajně největším vítězstvím Ďábla je skutečnost, že téměř nikdo už v něj nevěří. Ďábel není. Ďábel neexistuje. Ďábel navenek popírá sám sebe. Nikdo se Ďábla nebojí. Proto též víra v Boha se stává něčím nepatřičným. Něčím, co se nenosí, co není „IN“, co není „COOL“. Mnozí z nás, ať si to přiznáme, či nikoliv, tak sloužíme jedinému pánu, Ďáblu.

Křehká láska

Básně o velmi křehkých, avšak významných a výmluvných dílech Stvořitele napsali Václav Renč a Jakub Deml.

Návrat

Některé situace v našem pozemském putování se zdají tak bezútěšné a prosté smyslu, že člověka svádějí k malomyslnosti. Malomyslnost zase způsobuje ochablost ducha a snížení ochoty sloužit Pánu v každodenních běžných starostech a vyprahlosti. Ale je třeba mít stále na vědomí, že skutečný život a domov se skrývá právě za touto přechodnou poutí a některé oběti budou odměněny až na místě věčného odpočinku a setkání s Láskou, ktrá převyšuje všechno pomyšlení.