Několik poznámek po návštěvě Benedikta XVI.

Při návštěvě Svatého Otce u nás jsem byl odkázán jen na televizi, přesto i na mě a věřím, že na všechny katolíky i lidi dobré vůle, návštěva papeže Benedikta XVI. zapůsobila velmi povzbudivě.

Svatý Otec hlásá Krista zcela otevřeně a nehledí na svou popularitu. Tak v Brně opakoval, že naší nadějí je Kristus. Totiž Kristus živý a s veškerou mocí na nebi i na zemi. Papežova slova byla při tiskové koncerenci v neděli večer organizátorem papežovy návštěvy zkreslena, když uvedl, že papež nám představil Krista jako vzor naděje, kterou měl v Bohu. K tomu musím poznamenat, že Kristus není jen dobrým příkladem člověka, který doufá v Boha, ale On sám je Bůh, v něhož máme skládat svou naději ve všech záležitostech, ať se jedná o osobní starosti a trápení, ať se jedná o naši mládež nebo těžkosti veřejného a politického života. A právě naděje, jíž jsme zakotveni v Kristu, nám dodává elán k lásce a k prosazování dobra.

Svatý Otec zásadně oslovuje věřící „bratři a sestry“ a nikdy ne „sestry a bratři“. Toto pořadí má hluboký význam. Muž byl stvořen jako první. Muže volá Bůh k odpovědnosti za dědičný hřích jako prvního. A proto Bůh se stal člověkem jako muž, aby i náprava lidského pokolení začala od muže. Libovolné zaměňování pozice muže a ženy, třeba jen v oslovení, je znamením neřádu a určitě nevyjadřuje jednotu, o níž sv. Pavel píše: „Už tu není muž a žena, ale všichni jste jeden v Kristu Ježíši.“ Teprve novopohanství, které usiluje o zničení Božího řádu v lidské společnosti, zrušilo křesťanskou mužsko-ženskou vzájemnost a dokonce postavilo muže a ženu proti sobě jako protikladné třídy lidstva a koncem 19. stol. začal boj za ženská práva neboli feminismus. Dnes, když jsou ženy vymaněny z jednoty s mužem a vedou nezávislý život a mají vlastní kariéru a sklízejí potlesk, přece bývají nešťastné a vysedávají u psychologů a psychiatrů, protože v sobě nemohou ubít tíhnutí ke své hlavě, tj. k muži, které jim do srdce vložil sám Stvořitel. V posledních desetiletích se i v křesťanských manželstvích dělá, jako by vůbec neplatila slova Písma svatého: „Ženy ať jsou svému muži podřízeny ve všem, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou Církve“ a „Muži, miluj svou ženu jako své vlastní tělo, jako Kristus si zamiloval Církev a zcela se za ni obětoval“. Všichni žijeme v tomto nakaženém prostředí, a proto i v kostelích slýcháme oslovení „Sestry a bratři“, ale zlořádem mezi ženou a mužem trpí hlavně mládež, když do sebe vstřebává falešný obraz světa a lidského štěstí, dále mladá manželství, rodiny a děti, které se často ani nemohou narodit, protože nejsou rodiče, kteří by je přijali.

Svatý Otec se dotkl těžkostí v nespořádaných vztazích mezi mužem a ženou v kázání u Pražského Jezulátka. Ovšem někdo z hostů České televize chtěl slyšet jen papežova slova o hmotné chudobě dětí a násilí na nich leckde ve světě a papeže tak snížil pouze na zastánce práv dětí. Benedikt XVI. ale poukázal na různá úskalí rodinného života a předložil řešení v Kristu, který se pro naši spásu stal Dítětem.

Svatý Otec je velkým příkladem úcty k Nejsvětější Svátosti oltářní a k Oběti mše svaté. Na oltář si nechává doprostřed umístit poměrně vysoký kříž s Ukřižovaným obrácený směrem k tomu, kdo slouží mši svatou. To plně odpovídá pokoncilnímu ustanovení, že kněz při slavení Nejsvětější Oběti má mít na očích kříž s Ukřižovaným, a ne zírat do davu nebo případně do téměř prázdné lodi kostela. Zatím se nedá napravit zmatek ohledně orientace oltáře, který nastal na přelomu 60.a 70. let 20.století. Tehdy se v kostelích začaly objevovat tzv. obětní stoly „čelem k lidu“ a dokonce se bouraly staré oltáře. Kardinál Ratzinger, dnešní papež, se před 16 lety vyjádřil, že k tomu nebyl žádný důvod a že by se oltáře měly vrátit na původní místo, aby kněz i Boží lid byli při mši svaté z téže strany oltáře a aby se nejsvětější Oběť slavila pokud možno směrem k východu. Orientace k východu totiž měla pro starozákonní židy a pak i pro křesťany a katolíky zvláštní význam. Židé očekávali, že Mesiáš vstoupí do Jeruzaléma Východní branou. Křesťané pak ve vycházejícím slunci spatřovali symbol Krista, který dal zazářit novému dni lidstva. To dokazují starobylé hymny na Krista jako Slunce, které se zčásti dochovaly i v dnešním breviáři (nikoliv českém). Od počátku se křesťanské kostely a baziliky stavěly tak, aby mše svatá byla sloužena k východu. (Teprve novodobá městská zástavba zapříčinila, že např. barokní dominikánský kostel v Ústí nad Labem je orientován na jih. V posledních čtyřech desetiletích, když podle slov papeže Pavla VI. pronikl do Církve dým satanův, se při stavbě nových kostelů většinou žádné církevně architektonické zásady nerespektují.) Římské baziliky do 5. století se budovaly obráceně než pozdější kostely. Měly vchod na východ a kněžiště na západ. Oltář byl umístěn na rozhraní kněžiště a lodi a kněz nebo biskup stál při mši svaté za oltářem. Takové uspořádání můžeme vidět i v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Boží lid byl pouze v bočních lodích a před proměňováním se všichni obrátili k východu, kde byly otevřené vysoké dveře. Brzy ráno, když se obvykle slavila Oběť mše svaté, bylo vidět, jak slunce vychází a stoupá po obloze. Nikdy v dějinách Církve tedy neexistovala mše svatá „čelem k lidu“. Teprve když v 16. stol. protestantští odpadlíci zrušili Oběť mše svaté a začali vysluhovat jakousi připomínku Večeře Páně, zrušili oltáře a do svých kostelů dali stoly. Od nich se tento zvyk rozšířil v 70.letech 20. stol. někdy i v dobré víře do katolických kostelů, ačkoliv dodnes nejvyšší autorita Církve nevydala žádné rozhodnutí, že by tomu tak muselo být. Většina věřících je udržována v mylných domněnkách, že mše svatá „čelem k lidu“ je konečně ta správná bohoslužba, a proto je velmi nesnadné vrátit oltáře na své místo.

Svatý Otec v Brně i ve Staré Boleslavi podával Tělo Páně věřícím na klekátku a do úst. Před Světovým setkáním mládeže v Sydney totiž vydal oficiální prohlášení, že tohle je způsob, jak on podává Nejsvětější Svátost oltářní, neboť přijímání na ruku a vestoje není dostatečným projevem eucharistické víry a úcty. S tímto papežovým postojem nás nikdo z naší hierarchie neseznámil, protože mezi kněžími i mezi laiky se vyskytují zpozdilci, kteří podávání na ruku podporují, ačkoliv tento experiment už je z módy. Televizní kamery sledovaly rozdělování svatého Přijímání při obou papežských mších svatých. V Brně zachytily dva věřící přijímající na ruku a ve Staré Boleslavi nebylo vidět nikoho ani z mladých, kdo by přijímal na ruku. Někteří šiřitelé této praxe poukazovali na to, že tak se Eucharistie přijímala v raném křesťanství. Je pravda, že Tělo Páně se přijímajícím kladlo na dlaň, přičemž ženy měly dlaň zakrytou bílým kapesníčkem. Nikdy se laik nedotýkal prsty Nejsvětější Svátosti, ale přijal Ji se skloněnou hlavou přímo z dlaně. Navíc způsob přijímání Eucharistie nikdy nezávisel na libovůli laika, jak je tomu dnes, ale vždy o tom rozhodovala hierarchie. Hned v prvních staletích se od tohoto způsobu upouštělo, protože bylo potřeba lépe vyjádřit úctu k Ježíši v Nejsvětější Svátosti oltářní, a v 8. století už se s tímto obyčejem nesetkáme. Teprve v 16. stol., když protestanté popřeli proměňování a odstranili svátostné kněžství, nebyl už důvod, aby se hostii prokazovala úcta, a všichni ji brali do ruky. Na přelomu 60. a 70.let smršť napodobování protestantů zachvátila Německo, Francii, Holandsko a Belgii. Papež Pavel VI. byl donucen k ústupku a kvůli jednotě Církve tento způsob povolil. V příslušném dokumentu z roku 1969 zdůraznil, že podávání na ruku se rozmohlo (ve čtyřech zemích) vlivem neposlušnosti (ze strany některých biskupů a četných kněží). Takto tomu bylo v 90. letech také u nás. Málo se též ví, že povolení podávat na ruku je adresováno kněžím, nikoliv laikům. Kněz není povinen tohoto povolení využít a nikdo ho nemůže donutit, aby podával Tělo Páně na ruku, tedy ani napřažená ruka přijímajícího. Proto papež Tělo Páně prostě na ruku nepodá.

Svatý Otec při sobotních nešporách ukázal, co to znamená, když 2. vatikánský koncil zopakoval, že chorál je vlastním zpěvem Církve. Ovšem co se ozývalo ve Staré Boleslavi, bylo proti všem církevním ustanovením. Katolické mládeži je totiž vnucován dvojí bohoslužebný hudební projev, buď big beat a rock nebo unylé sentimentální „dojáky“ převážně amerického protestantského původu. Big beat a rock drasticky přerušují tok někdy už beztak nepřirozeně zabarvených tónů za pomoci bicích a jiných hlavně elektrofonických drnkacích nástrojů. To slouží k rozbíjení usebranosti lidského ducha a k povzbuzení nízkých vášní. Big beat a později rock jde ruku v ruce s mravní nevázaností a narkomanií, jak se ukázalo v roce 1968 v americkém Woodstock. Současné sentimentální hudební projevy napomáhají davové náladě a také jitří city, ale ducha skutečně nepovznášejí. Pak se nedivíme, že leckteří mladí bývají duchovně zaostalí. Duchovní hudba má nesmírný význam pro pravou zbožnost. Na prvním místě je gregoriánský chorál, který má částečně nějakou souvislost se starozákonním liturgickým zpěvem. Dále přicházejí na řadu ušlechtilé skladby opravdových umělců a zbožný lidový zpěv. Tak tomu rozumí i mnoho mladých.

Svatý Otec vyniká opravdovou mariánskou úctou. V Brně svěřil náš národ Panně Marii a každé kázání uzavírá odkazem na Pannu Marii. Kéž Ona v nás uchová plody této návštěvy náměstka Jejího Syna Ježíše Krista!

P. ThLic. Filip M. Ant. Stajner

Poznámka redakce: Článek byl ve zkrácené podobě publikován v časopise Světlo a v nezkrácené na blogu Dětské názory na lásku.

Reklamy

7 Responses to Několik poznámek po návštěvě Benedikta XVI.

  1. pavel-v napsal:

    Uf, tak tohle je na mě moc…

    Ty spekulace o oslovení „bratři a sestry“ nejsou podložené.

    „V posledních čtyřech desetiletích, když podle slov papeže Pavla VI. pronikl do Církve dým satanův, se při stavbě nových kostelů většinou žádné církevně architektonické zásady nerespektují.“

    To je taky brutální formulace. Jakoby snad něco takového nemělo nikdy obdoby. Ale třeba už nějaký z prvních koncilů nařídil při mších zpívat jenom texty z Písma, protože většina liturgických písní té doby byla heretická.

    „Před Světovým setkáním mládeže v Sydney totiž vydal oficiální prohlášení, že tohle je způsob, jak on podává Nejsvětější Svátost oltářní, neboť přijímání na ruku a vestoje není dostatečným projevem eucharistické víry a úcty.“

    Takhle to Benedikt URČITĚ NEŘEKL.

    Atd. atd. Nic moc článek.

  2. pavel-v napsal:

    Zase nic. Já jsem se ptal, CO skutečně papež řekl, a jsem si téměř jistý, že řekl významově něco jiného, než se píše v článku.

  3. Jana Solem napsal:

    Ke komentari Pavla Vrtala:
    Na internetu se da nepochybne najit, co papez pred setkanim v Sydney rekl ci nerekl.
    Zde je formulace kardinala Antonia Canizarese Llovery, soucasneho prefekta Kongregace pro bohosluzbu, cili po papezi nejvyssi autority co se tyka techto zalezitosti:

    „What does it mean to receive communion in the mouth? What does it mean to kneel before the Most Holy Sacrament? What does it mean to kneel during the consecration at Mass? It means adoration, it means recognizing the real presence of Jesus Christ in the Eucharist; it means respect and an attitude of faith of a man who prostrates before God because he knows that everything comes from Him, and we feel speechless, dumbfounded, before the wondrousness, his goodness, and his mercy. That is why it is not the same to place the hand, and to receive communion in any fashion, than doing it in a respectful way; it is not the same to receive communion kneeling or standing up, because all these signs indicate a profound meaning.“

    Papezuv priklad a jasna slova prefekta Llovery by mela byt dostacujici…

  4. jjstodola napsal:

    Ad Pavel Vrtal. Ono se také docela blbě píše, když člověk nemůže hýbat rukama, ani mluvit. Chce to trochu praktické hermeneutiky. Pater Stajner bojoval ještě, když byl zdravý, za nepovolení přijímání na ruku. Byl osobně u Jana Pavla II. Nyní se nemůže hýbat, ani mluvit. Je odříznutý od světa. Žije de facto jen sám se sebou. Když se rozhodne vyslat ke světu nějaké své myšlenky, je třeba si uvědomit, v jaké komunikační situaci autor je. Mnohé přemrštěnosti jsou pak snáze pochopitelné. (Mimochodem povídá se, že jeho nemoc nemá tak zcela přirozený původ…¨)

  5. cinicius napsal:

    Každopádně to považuji za velmi cenný a podnětný článek. Je to vlastně jakési kázání a upřímně – kázání silně nadprůměrné, i když mu snad lze vyčíst některé spornější interpretace.

  6. pavel-v napsal:

    jjstodola:
    Dobře, nevěděl jsem, v jaké situaci je autor článku. Uznávám, že napsat v takové situaci vyvážený článek je těžké. Prostě jsem se vyjadřoval k tomu, co v článku je.

  7. Jana Solem napsal:

    P. Filip Stajner mi napsal (nadiktoval) tuto odpoved na muj osobni dotaz ohledne vyroku o podavani sv. prijimani na ruku s pranim, abych ji tu zverejnila:

    Cituji:

    1. Nejlepším interpretem zákona je sám zákonodárce. Tedy v případě dokumentu
    Redemptionis Sacramentum je to nejvyšší autorita Církve neboli papež. Z jeho prohlášení a jednání vyplývá, že podávající rozhoduje o způsobu, jak podá Nejsvětější Svátost. Papež sám rozhodl, že Tělo Páně na ruku nebude podávat. Zákonodárce však sám je vázán zákonem, který vydal. Tedy z dokumentu Redemptionis Sacramentum neplyne, že podávající kněz se musí podřídit komunikantovi žádajícímu přijímat na ruku, ba naopak.
    2) Za podávání Eucharistie je vždy zodpovědný kněz, resp. celebrant. Ten může vždy rozhodnout, že existuje nebezpečí profanace, že totiž úlomek Hostie může upadnout na zem nebo ulpět na ruce přijímajícího nebo že přijímající má ruce špinavé či upocené. V tom případě nemůže podat Eucharistii na ruku, jak stanoví zmíněný dokument, tedy nikdy.
    3) Vždy existuje výhrada svědomí. Svědomí může být mylné, v tom případě by kněz, který nechce podávat na ruku buď z důvodu, že hrozí profanace, nebo že podávání na ruku není dostatečným projevem eucharistické víry a úcty, (takový kněz) by musel být suspendován. To se však ještě nestalo, alespoň ne mně, i když jsem u nás vždy odmítl podávat na ruku, a to ve čtyřech diecézích. Výhrada ve svědomí byla v tomto případě uznána, ale musel jsem se dvakrát stěhovat. Nyní je situace snazší, když papež před rokem a půl prohlásil, že přijímání na ruku nevyjadřuje dostatečnou eucharistickou víru a úctu. Sám by tuto praxi mohl zakázat, ale známe celkem žalostný stav poslušnosti v Církvi. A tak Svatý Otec sám využívá výhrady svědomí a jde kněžím a biskupům příkladem.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: