O kráse a pravém umění se zřetelem k liturgické hudbě (3)

Krása

Dostáváme se k samotnému jádru definice umění, k požadavku, „aby se líbilo při samotném jeho poznávání“. Užití slovesa „líbit se“ může v někom budit dojem, že jde o nějaké hédonistické a subjektivistické pojetí, podle kterého je účelem umění prostá libost jako kupříkladu v případě sexu či jídla a tato libost je zcela závislá na tom, kdo si této libosti užívá (každému se líbí něco jiného). Tak to však rozhodně není. Toto pojetí vychází z definice krásna sv. Tomáše Akvinského, podle níž můžeme velmi dobře odlišit krásné od příjemného a přisoudit mu objektivní platnost. Tomášův výměr zní: 

Krásno však se vztahuje ke schopnosti poznávací; krásným totiž se jmenuje to, co spatřeno se líbí. Tedy krásno záleží v náležité úměrnosti, protože smysly těší věci náležitě úměrné jako jim podobné, neboť i smysl jest jakýsi rozum, i každá poznávací schopnost. A protože poznávání se děje připodobněním, podobnost pak se vztahuje na tvar, krásno náleží vlastně k rázu příčiny tvarové. 

Tedy podle sv. Tomáše krása spočívá v poznávací schopnosti, nikoliv v schopnosti žádací jako něco příjemného, což je druh dobra. To sv. Tomáš v jedné odpovědi na námitky zdůrazňuje takto: 

A tak jest patrné, že krásno přidává nad dobro nějaké zařízení k síle poznávací; tak, že dobrem se nazývá to, co jednoduše se líbí žádosti, krásnem pak se nazývá to, čeho postřeh sám se líbí. 

Za druhé je nutné si všimnout, že základ toho, co nazýváme krásným klade sv. Tomáš na stranu poznávaného předmětu, od kterého požaduje „náležitou úměrnost“, která se podobá uměřenosti poznávacích struktur,  na jiných místech pak jednotu (integritas) a jas či zřetelnost (splendor, claritas). To velmi připomíná nejklasičtější Aristotelovu definici krásy jako jednoty v rozmanitosti (unitas multiplex).

Jak tomu rozumět? Uveďme si drobný příklad. Na obrázku níže máme dvojí způsob rozložený stejného počtu identických čar – jde tedy o dvojí rozložení o stejné rozmanitosti. 

Schéma 

Lze experimentálně ověřit, že druhý způsob se většině lidí „více líbí“, tedy přisuzují mu větší estetickou hodnotu. Proč? Protože vedle rozmanitosti je ještě sjednocen (integrován) v určitý řád, v celek, který dává smysl (čáry jsou uspořádány vodorovně od nejdelší po nejkratší). Tento řád rozeznáváme a tento řád se nám při tomto poznání líbí. Řád, který se nám líbí, je pak vnějším projevem dokonalosti věci. 

Za základní poměr uspořádanosti částí a celku, který v nejvyšší míře působí estetickou libost, je od dob pythagorejců, považován tzv. zlatý řez (sectio aurea). Jde o poměr, kdy se má menší část k větší jako větší část k celku. Tento poměr je 1 : 0,618. Experimentální estetika prokázala, že takto uspořádaný útvar považuje drtivá většina lidí za nejkrásnější, jakož i to, že takový poměr nacházíme ve velké části kulturních artefaktů i přírodních struktur. V tomto poměru je například výška lidského těla od země k pasu s výškou od pasu až po vrchol hlavy. Část od země k pasu lze rozdělit na další části, které jsou rovněž v poměru zlatého řezu. Menší část je od země k začátku kolenou, větší část od začátku kolenou k pasu. Rovněž tak horní polovina lidské postavy (od pasu výš) je v poměru 1 : 0,618. Větší je část od pasu po konec krku, menší část tvoří hlava.

6 Responses to O kráse a pravém umění se zřetelem k liturgické hudbě (3)

  1. róza píše:

    „Lze experimentálně ověřit, že druhý způsob se většině lidí „více líbí““
    Mně se líbí víc zrovna ten první, ten druhý je nudnější.
    Jenže většina určuje.
    Třeba by se dnes většina vyjádřila jinak. Je to taky věc módy, ne? Ve které době tohle bylo experimentálně ověřováno.

  2. less then zero píše:

    Ten první příklad je něco mezi kandinským a malevichem a druhý přílad je zavádějící…i Mona Lisa je vlastně jen několik barevných šmouh, které nám připomínají Monu Lisu(lidskou tvář) jen díky zkušenosti…hodnotímeli portrét hodnotíme zkušenost, tedy to, že někoho rozpoznáváme v zastoupení(obraz)…tedy vůbec nepoužíváme nějaké estetické parametry…u krajinek a zátiší, je to stejné…u obrazu dáma s hranostajem jsem spokojen, že dokážu rozeznat barevné šmouhy, které reprezentují onu dámu a onoho hranostaje, kdybych viděl na obraze místo hranostaje lasičku, tak by nešlo o žádný estetický konflikt, ale o konflikt zkušenosti…libost druhého příkladu nevychází ze samotných čar, ale z principu plochy, kterou představují…první příklad nereprezentuje ani plochu ani hloubku (akvinského Tvar), zatímco ten druhý vytváří zdání plochy, tedy libost zde vychází z ohraničení, z konkrétnosti, doslova poznávám plochu…v prvním příkladě nerozpoznávám nic…tedy nikoli posudek dle estetiky, ale zase jen zkušenost…

  3. jjstodola píše:

    Róza.

    Nejde o to, že by v tomto případě většina něco určovala, ale o snahu empiricky podchytit působnost určitých útvarů.

    Je zřejmé, že člověk vychovaný moderním uměním, kde je kladen důraz na neotřelost, inovaci, nefádnost, může dát přednost prvnímu, „chaotickému“ tvaru.

    Je také možné spekulovat, do jaké míry u některých lidí může být záliba v daných útvarech dána konvenčně, právě díky působnosti různých uměleckých stylů – v prvním případě moderny, v druhém případě široce chápaného klasicismu.

    Od toho je třeba odhlédnout. Samozřejmě je těžké vybrat vzorek respondentů tak, aby u nich byla vyloučena ovlivněnost konvencí, nikdo není tak docela estetická „tabula rasa“.

    Můj názor je takový: uspořádanost a záliba v ní je dána člověku přirozeností. Záliba v chaotičtějších útvarech je od ní odvozená, popřípadě na ní participuje. Jak to myslím? Když někdo má zálibu v něčem neuspořádaném, je to proto, že si uvědomuje záměrné a jistým způsobem uspořádané (meta-uspořádané) narušování řádu. Neuspořádanost má pak také vztah k estetické kategorii vznešenosti, která odkazuje k nekonečnu a něčemu neuchopitelnému.

    Výše uvedené příklady jsou zcela elementární a o něčem svědčí. To neznamená, že úvahy nad jejich rámec, za respektování toho, co sdělují, nejsou možné.

  4. jjstodola píše:

    Róza.

    Ještě k té dataci estetických experimentů. Za jejich otce lze považovat estetika a psychologa Fechnera, který experimentálně ověřil působnost tvarů v poměru zlatého řezu v 19. století. Můj příklad s čarami pochází z publikace českého estetika Josefa Durdíka, kde je uvádí v jiném kontextu, já jsem je využil poněkud jiným způsobem.

    Experimenty v oblasti estetického vnímání provádí psychologie umění dodnes, poměrně dobře zmapovaná je hudební oblast.

  5. jjstodola píše:

    Less.

    De facto nemám námitek. Protože to, co říkáte nijak dle mého názoru neodporuje pojetí, které zastávám.

    „tedy to, že někoho rozpoznáváme v zastoupení(obraz)…tedy vůbec nepoužíváme nějaké estetické parametry…“

    Ano, zajisté, umění je zobrazení. Nicméně samotný fakt, že někoho rozpoznávám, nevypovídá úplně o estetické hodnotě. Mohu rozpoznat určitou osobu na špatném obraze a stejnou osobu na obraze mistrovském. To, co dělá hodnotu není jen to, že je osoba poznatelná, ale také jak je samotný obraz udělán.

    „zatímco ten druhý vytváří zdání plochy, tedy libost zde vychází z ohraničení, z konkrétnosti, doslova poznávám plochu…“

    A právě to je onen řád, který je v druhém případě rozpoznáván a který se líbí.

  6. less then zero píše:

    Akvinský zastává teze formalismu…umění té doby muselo být předmětné…nejenže bylo nutno vytvářet figury co nejvěrnější skutečnosti, ale taky bylo důležité rozeznat na obraze co která postava představuje. Na obraze muselo být zřetelné, která postava zosobnuje Krista, která Jidáše, která anděla…takže ono poznávání nebylo symbolem nějakého řádu, ale formalismu, krásno tak u akvinského představuje zvyk…Ani pojem poznávání není u Akvinského přesný…správně by mělo být použité slovo rozlišování…, protože v rámci zvyku(plnění nějakého řádu) zobrazení, už bylo jasné která postava bude představovat Krista a jakým způsobem. Principielně tak divák nemusel už nic poznávat, protože řád, kterým bylo ono zobrazení vytvořeno pouze vyžadoval spolupráci při rozlišování, mezi postavou X a Y…

    Experimentem lze prokázat, že pokud řeknu slovo trojúhelník, tak si většina lidí představý ten rovnostranný, na úkor pravoúhlého, či rovnoramenného…přitom jak pravoúhlý či rovnoramenný mají v sobě nějaký princip řádu, jako trojúhelník rovnostranný…

    Dnešní doba klade velký důraz na rozlišení v kategorii průmyslového zobrazování…(kamera, fotoaparát, televize, mobil). Kvalitní rozlišení však klade jiný principielní důraz. Místo historického rozlišení mezi X a Y, se rozlišuje mezi X a X‘ nebo Y a Y‘.

    Pokud někdo trvá na slově poznávat místo rozlišovat, říká tím, že existuje přinejmenším dvojí estetika…(minulá a současná)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: