Děti

Jakub Deml (První světla) a Jan Zahradníček (Pozdravení slunci) ve svých básních vyjadřují svrchovanou úctu a obdiv vůči nejslabším a závislým na naší lásce a péči, kteří bez ohledu na svou tělesnou nepatrnost mají stejnou cenu jako kdokoli z nás „silných“ a jejichž utiskování a vražda v jakémkoli stádiu života není o nic menším zločinem, než vražda nebo utiskování dospělých a samostatných.

DĚTI

„Tehdy uzřev Herodes, že by

oklamán byl od mudrců,

rozhněval se náramně,

a poslav služebníky své,

zavraždil všechna pacholata,

kteráž byla v Betlémě a ve

všech končinách jeho…“

(Mat. 2,16)

Krvavé dějiny Dítěte všech věků! Kdyby ani nebylo Herodesa, Nemluvňátka by ho přivolala, jako bekot jehňátek přivolává vlka. Jsouť obojí, i jehňátka, i vlci. Jsou zvířata s odleskem vnějších věcí v oku a oči s odleskem vnitřním krve. Herodesové vraždí a nikdy jich to neunaví, jsouť unaveni. Kdo nešílí láskou, šílí vraždou, a to do věčnosti. Řekli bychom, že se pokouší stůj co stůj  prosekati se k Spravedlnosti! Zastavil by se teprve před ložnicí Boha, kdyby se probudil, ale zavraždil by i Jej, kdyby spal. Jej především. I o to pokoušejí se Herodesové a právě o to, poněvadž se zdá, že Bůh je slabým až k útěku. Slabost tohoto Odpůrce, protože v ní nepochopili milosrdenství, moudrosti a lásky, dodává jim odvahy, která jest smutná jako peklo. Chtějíc přesvědčiti je, že krvavé úsilí jejich jest marno, Láska dává se i křižovati, aby povstali z mrtvých! Oni však nechtějí, oni se bojí, a Dítě vítězí. Snad by svého díla zanechali, ale jedna okolnost nedovoluje zamhouřiti oko jejich hněvu: že Dítě přitahuje Mudrce a Anděly. Mudrce: neb tady jest Pravda jako obraz v mrtvém zrcadle. Anděly: neb tady jest čistota jak duchů čistota. Smrt pracuje i v kolébkách, a právě v kolébkách: neb tady jest Pravda nahá a bezmocná. Ó nevěřte této slabosti, ó bděte nad Dítětem, neboť možná budete Ho hledati a zpláčete nad Jeho smrtí jako ti, kteříž vytvořili nebesa a jimž nebesa se zhroutila!


Narozená

Přišla jsi křehká mezi nás a neodejdeš již,

jak snítka bezu v krajkoví si zachumlána spíš,

hladina bdění našich dechem tvým se čeří,

jsi zde a tobě patří kroků šum a skřípot dveří

a příboj dní, jež vlévají se do okna.

Sudiček výrok nad tebou nám dosud ztajen,

ó ještě ležící, kdo kroky tvoje zná jen,

kdo troufal by si uhádnout budoucna pouta jemná,

ty vrstevnice sněženek, vystouplá z temna,

ty sama sobě podobná, jež voníš od chleba,

svět dráždivý se tobě vstříc jak jabloň kolébá,

svět krásný, vybuchující a nachový,

po němž už ruce vztahuješ a jenž ti odpoví,

v němž růže června čeká tě i tvrdost tisícerá,

když opadl už vesmír šťav a lahody a šera.

V tvých chodidlech spí ještě cesty tvé a dnové všichni,

jimiž se rozběhneš – ó probuď se a vdýchni

vzduch země naší s nebem bez hranic.

Nevidět dosud stavení a za ním strom, kde sníc

ty staneš váhavě a oči zacloníš si,

kde kraj ti k nohám ulehne a ty jej přivlastníš si,

jak bys jej dávno znala už a byl to podíl dceřin,

výbava pláten zrajících a nakupených peřin

oblaků naložených na sluneční vůz.

Nevidět dosud úděl tvůj a smlouvu s utrpením,

jež zkonejší snad ruka tvá a úsměv ženin,

zatím jen hovíš si a bělostí svou sněžíš

– bys neochabla v díle svém, kéž pomáhá ti Ježíš

a Maria, jež patou drtí  hnízdo hrůz.

*

Zdroj: DEML, Jakub. První světla. In Zakletí slov I. BBART: Praha, 2006. ISBN 80-7341-813-4.

ZAHRADNÍČEK, Jan. Pozdravení slunci. In Knihy básní. Ed. Bednářová, Jitka, Trávníček, Mojmír. Nakladatelství Lidové noviny: Praha, 2001.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: