Krvavé dějiny Dítěte všech věků! Kdyby ani nebylo Herodesa, Nemluvňátka by ho přivolala, jako bekot jehňátek přivolává vlka. Jsouť obojí, i jehňátka, i vlci. Jsou zvířata s odleskem vnějších věcí v oku a oči s odleskem vnitřním krve. Herodesové vraždí a nikdy jich to neunaví, jsouť unaveni. Kdo nešílí láskou, šílí vraždou, a to do věčnosti. Řekli bychom, že se pokouší stůj co stůj prosekati se k Spravedlnosti! Zastavil by se teprve před ložnicí Boha, kdyby se probudil, ale zavraždil by i Jej, kdyby spal. Jej především. I o to pokoušejí se Herodesové a právě o to, poněvadž se zdá, že Bůh je slabým až k útěku. Slabost tohoto Odpůrce, protože v ní nepochopili milosrdenství, moudrosti a lásky, dodává jim odvahy, která jest smutná jako peklo. Chtějíc přesvědčiti je, že krvavé úsilí jejich jest marno, Láska dává se i křižovati, aby povstali z mrtvých! Oni však nechtějí, oni se bojí, a Dítě vítězí. Snad by svého díla zanechali, ale jedna okolnost nedovoluje zamhouřiti oko jejich hněvu: že Dítě přitahuje Mudrce a Anděly. Mudrce: neb tady jest Pravda jako obraz v mrtvém zrcadle. Anděly: neb tady jest čistota jak duchů čistota. Smrt pracuje i v kolébkách, a právě v kolébkách: neb tady jest Pravda nahá a bezmocná. Ó nevěřte této slabosti, ó bděte nad Dítětem, neboť možná budete Ho hledati a zpláčete nad Jeho smrtí jako ti, kteříž vytvořili nebesa a jimž nebesa se zhroutila!
Narozená
Přišla jsi křehká mezi nás a neodejdeš již,
jak snítka bezu v krajkoví si zachumlána spíš,
hladina bdění našich dechem tvým se čeří,
jsi zde a tobě patří kroků šum a skřípot dveří
a příboj dní, jež vlévají se do okna.
Sudiček výrok nad tebou nám dosud ztajen,
ó ještě ležící, kdo kroky tvoje zná jen,
kdo troufal by si uhádnout budoucna pouta jemná,
ty vrstevnice sněženek, vystouplá z temna,
ty sama sobě podobná, jež voníš od chleba,
svět dráždivý se tobě vstříc jak jabloň kolébá,
svět krásný, vybuchující a nachový,
po němž už ruce vztahuješ a jenž ti odpoví,
v němž růže června čeká tě i tvrdost tisícerá,
když opadl už vesmír šťav a lahody a šera.
V tvých chodidlech spí ještě cesty tvé a dnové všichni,
jimiž se rozběhneš – ó probuď se a vdýchni
vzduch země naší s nebem bez hranic.
Nevidět dosud stavení a za ním strom, kde sníc
ty staneš váhavě a oči zacloníš si,
kde kraj ti k nohám ulehne a ty jej přivlastníš si,
jak bys jej dávno znala už a byl to podíl dceřin,
výbava pláten zrajících a nakupených peřin
oblaků naložených na sluneční vůz.
Nevidět dosud úděl tvůj a smlouvu s utrpením,
jež zkonejší snad ruka tvá a úsměv ženin,
zatím jen hovíš si a bělostí svou sněžíš
– bys neochabla v díle svém, kéž pomáhá ti Ježíš
a Maria, jež patou drtí hnízdo hrůz.
*
Zdroj: DEML, Jakub. První světla. In Zakletí slov I. BBART: Praha, 2006. ISBN 80-7341-813-4.
ZAHRADNÍČEK, Jan. Pozdravení slunci. In Knihy básní. Ed. Bednářová, Jitka, Trávníček, Mojmír. Nakladatelství Lidové noviny: Praha, 2001.
Duše a hvězdy 