Africká naděje

Čas od času se v tisku objeví zprávy o konverzích křesťanů k islámu, ale také o konverzích opačných  –  od islámu ke křesťanství. K islámu se obrací křesťanské obyvatelstvo nejspíše v islámských zemích, a to zejména ve dvou případech:

Křesťané jsou roztroušeni v menšinách, k islámu nepřestupují z důvodů materiálních, spíše jen tehdy, je-li na ně činěn nátlak, spojený s vážnými pohrůžkami násilí vůči jejich rodinám.. Žijí-li křesťané samostatně, ojediněle, výhrůžkám islámských „radikálů“ odolávají a svou víru nezrazují.

K islámu v hojné míře  přestupují evropské křesťanské nevěsty, kterým je vyhrožováno jejich mohamedánskými snoubenci, že ze svatby najisto sejde, nepřijme-li nevěsta islám. Protože pak v řadě západoevropských zemích žijí převážně „křesťané matrikoví“, kterým už dnes vůbec nezáleží na tom, jakou „nebeskou vrchnost“ budou nadále uznávat a zda ji ještě vůbec budou uznávat, počet  těchto žalostných konverzí neubývá, naopak stále jich přibývá. Značná část těchto od křesťanství odpadlých žen se dostává do nepředstavitelných problémů, jestliže  ať už z toho či onoho důvodu opustí Evropu a pak v domovských zemích svých manželů se bláhově snaží domoci se evropských ženských práv.

Přivést ať už kohokoli k islámu násilím není jednoduché. V dnešních dobách už Prorokova víra nedokáže eventuálnímu  křesťanskému konvertitovi  zajistit lepší živobytí  –  či dokonce jeho záchranu  –  tak jak tomu bylo ještě před několika stoletími na Balkáně. Poturčenci nadále zůstávají „horší Turka“,ale už jich není tolik..

Tím spíše překvapují konverze mohamedánů ke křesťanství. Zatímco konverze k islámu se odbývá tiše, skrytě, nenápadně, konverze ke křesťanství  vzbuzují emoce vyznavačů Prorokových, na konvertitu se svolává Alláhův hněv, dějí se mu všemožná příkoří a leckdy své obrácení zaplatí zdravím nebo i životem. Především se při tom nadělá spousta zbytečného kraválu. 

Prý již v roce 2000 přinesla Al Džazíra rozhovor s jakýmsi šejkem Ahmádem Al Katáním, libyjským znalcem islámského práva. Ahmád Al Katání si tehdy trpce stěžoval, že „od počátku XX.století počet afrických muslimů výrazně klesá, zatímco počet katolíků stoupl od roku 1902 z jednoho miliónu na počet mnoha a mnoha miliónů“. Takovéto těšínské jablíčko beru samozřejmě ´cum grano salis´ , ale něco v tom pravdy bude.

V Libyii aby se pes vyznal. Kaddafi vede svou zemi od škarpy ke škarpě. Snad k tomu má i své důvody: s těžbou ropy Libye jednou skončí a o libyjský písek zatím nikdo zájem neprojevil. V antice byla Libye obilnicí Říma. Obilná pole nezhltla ani tak saharská poušť, jako spíš neuvěřitelná lenost arabských okupantů, (ti je hltali po dlouhou řadu generací), přesněji řečeno jejich kozy a ovce. Vůdce Kaddafi se nyní pokouší svou zemi zviditelnit. A tak možná jeho tisková agentura pouští do světa pěkně vypasené kachny

V Libyi asi mnoho mohamedánů ke křesťanství nekonvertuje. Bylo by to spojeno s rizikem: je to riskantní v Egyptě, kde jsou křesťané permanentně pronásledováni či aspoň viditelně diskriminováni, je to dnes již riskantní v Alžírsku, brzo to bude možná i v Maroku a Tunisu. Nic dobrého nečeká žádného konvertitu ke křesťanství, a to v žádné africké zemi, kde je islám  vládnoucím´ náboženstvím´. V afrických muslimských zemích je to riziko, v asijských muslimských zemích  –  sebevražda.

Nicméně Afrika je obrovský světadíl, to nám stále uniká. Všude tam islám nepronikl; celá obrovská území s mnoha milióny obyvatel se mu ubránila. Uniká nám i jiná skutečnost. Mohamedáni se dostali až do jižní Afriky, a to mnohem snáze, než jak se to podařilo Vasco da Gamovi. Na mohamedány se v Africe   zkrátka a dobře narazí všude, avšak ani zdaleka  NEJSOU  všude u vesla a zdaleka ne všude bylo zavedeno panoptikální právo ´šárija´. Téměř po celé Africe jsou vlády křesťanské, nebo se aspoň jako křesťanské tváří. Tu a tam by se ještě našly vlády „animistické“, mnoho vlád je prostě ateistických (sekulárních), kterým je více méně putýnka, jakému  božstvu se jejich dańoví  poplatníci klaní. Lze říci, že pokud si Afričané (čímž rozumím opravdové obyvatele Afriky, nikoli každého člověka černé pleti, jak se nám, to pokoušejí vmasírovat do mozku Američané,) již kdysi pradávno nevybrali za své božstvo Alláha a ten celý jeho rod, nezbývá jim k výběru nic jiného, než křesťanství.,či nějaký tzv. ateismus. Buddhismus, hinduismus a všecka ta asijská pseudonáboženství černým Afričanům příliš nevoní. Animismu již dnes nevěří ani „přesvědčený“ animista, srozumitelněji řečeno žádný pohan.

Nutno se samozřejmě smířit s tím, že i v Africe křesťané zvlažněli, i když ani zdaleka ne tou měrou, jako v Evropě a v Americe.. V Africe totiž stále řádí lepra, nevědí si tam rady s malárií a s tuberkulózou, s pohlavními nemocemi, s infekční krvácivostí a už vůbec ani netuší, jak naložit s AIDS. Animistického Afričana léčí šaman, a tu se nelze jednoznačně vyjádřit, je-li taková léčba pro kočku nebo pod psa. Mohamedáni, ti neléčí, těm stačí ujištění jejich „duchovních vůdců“, že Alláh je nejvýš milosrdný a dobrotivý, takže tedy  –  inšaláh. Úspěšně však a již po dobu nejméně dvou století léčí i ty nejchudší a nejubožejší Afričany křesťané. Je až neuvěřitelné, co v tomto oboru už křesťané dokázali. Afričané to samozřejmě dobře vědí a křesťanským misijním stanicím vesměs důvěřují, a to i v islámských zemích, pokud jsou tam křesťanské misijní stanice povoleny. My křesťané o téhle  doopravdy humanitární pomoci nevíme zhola nic.

Křesťané ovšem v Africe napáchali mnoho zla  –  připomeňme si třebas jen jejich systematický lov otroků. Může nám být smutnou útěchou (farizejskou), že otroky s toutéž náruživostí lovili a dosud např. v Súdánu loví i mohamedáni. Neboť právě tak jako křesťané jsou i mohamedáni postiženi podobnou leností, která se obecně a ne docela spravedlivě přisuzuje chrochtavým domácím zvířatům. Taktéž jako bohatí křesťané rádi nechávaji za sebe pracovat jiné lidi i bohatí mohamedáni ční totéž..

K naturelu Afričanů mají mnohem větší toleranci křesťané. Je sice pravda, že proti „nevázaným“ mravům horlí jak islámští „duchovní“, tak i křesťanští kněží, ale je tu přece jen určitý rozdíl. Mohamedánští ulámové a jim podobní zase tak mnoho horlit nepotřebují, protože mohamedánští chlípníci si k ukojení svých niterných tužeb opatřují vícero žen;(zamlčuje se však, že na chudého chlípníka už žádná žena nezbude. Ale koho pak by zajímal nějaký chudák ?) Křesťanským kněžím nezbývá, než vybízet chlípníky k pokání a ku podivu nejsou v této záležitosti úplně bezúspěšní.

Odpuštění hříchů dosahují mohamedání postem v měsíci ramadánu, ale tím Alláha jen tak trochu uchlácholí. Opravdového odpuštění se jim dostane jen vykonanou poutí do Mekky, a tam je z každého koutu Afriky (vyjímaje Somálsko), tuze daleko. Pěšky nebo na velbloudu je do Mekky cesta svízelná a letenky se nikde na světě zadarmo nerozdávají…

Nechci být cynický. Zpověď katolíkům vyčítá každý, komu se ke zpovědi nechce, a tak, jen ať si vyčítá !

Rozvažme: Každý člověk ve své přirozenosti touží po smíru s Bohem: tak už jsme se, díky právě témuž Bohu, narodili.. A připomeňme si prastarou latinskou moudrost: post omnem coitum anima tristis est.. Duše je smutná proto, že jí svědomí neodbytně připomíná: „Tímhle hanbatým skutkem jsi urazila Boha. Víš dobře, že ti to zakázal. A tak koukej, aby ses s ním  zase co nejdřív opět smířila. On tvou slabost zná: odpustí ti !“

Mohamed obcováné muže s ženou nijak zvlášť nedoporučuje, (tak, jak je například doporučuje pan doktor Uzel), Mohamed sám             ovšem s ženami obcoval rád. Ale i mohamedáni mají duši a i ta jejich duše „post omnem coitum tristis est.

Teď řeknu něco, co zní nadneseně: Mohamedánský chlípník může jen hořce závidět chlípníku křesťanskému (horribile dictu !). Ale je to v podstatě tak. A spočítal někdo všecky chlípníky, co jich svět  nosí ?

„Svátosti smíření“, jak se dnes říká svaté zpovědi,  m u s í   předcházet lítost. Někdo lituje opravdově, někdo pak méně opravdově, ale znovu   t v r d í m:       Třebas i jen podvědomě touží každý člověk po dobrém vztahu s Bohem a tehdy i ta ´méně opravdová´ lítost má svůj význam. Oh, křehkosti lidská !

Můj traktát není ani trošku teologický. Spíše si připadám jako „advocatus diaboli“, ale tím být nehodlám.

Se sexuální náruživostí si nevěděli rady dávní misionáři a dopouštěli se ve spravedlivé reakci na ni spousty omylů. Netuším, zda dnes už si  ´rady vědí´. Zřejmě nikoli. Ale kdo si s ní určitě ví rady, to je Pán Bůh. Nepleťme se mu proto do posuzování, zda jsou hanbatější Evropané a Američané, nebo černí Afričané.

Afričanům se islám nijak zvlášť nelíbí, třebaže se zdá být   s e b e z b o ž n ě j š í m. On totiž je   n e –  p ř i r o z e n ě     zbožný. Tuto jeho nepřirozenost pochopí každý, kdo nějaký čas žil v islámském prostředí. Afričanům se nikterak nelíbí euroamerická hédonistická mentalita. A s bohatstvím si dokonce ani nevědí rady. Uvědomme si také, že Euroameričan není ani zdaleka totéž, co křesťan. Snad to kdysi bylo jedno a totéž. V XVI. až v XVIII.století Afričané přijímali od Evropanů křesťanství mnohem ochotněji než dnes. Buď Bohu chvála, že ho dnes již od Evropanů přijímat nemusejí, nýbrž že už je mohou přijímat od čistokrevných Afričanů. A to se jim skutečně zalíbilo. Africké semináře  –  samozřejmě katolické  –  praskají ve švech. Obzvlášť potěšující je skutečnost, že to jsou velkou většinou semináře tradičních ritů. Brzy již nastane období katolické rekonkvisty, vedené již nikoli bělochy, nýbrž černochy. I za to buď Bůh pochválen ! Ale to ještě musí pár let uběhnout. Hlavní věcí je to, že Afričané se stali misionáři Afričanů.

Křesťanství a zejména katolictví se důrazně liší od islámu, že hlásá  d ů s l e d n o u    lásku k bližnímu. O tom se mohamedánům může jen snít (a ono se jim také o tom sní). Almužny vyplácí každý jen trochu mohovitější mohamedán pravidelně ,automaticky, bez emocí. Někdo dá víc, jiný méně, pravice ovšem až příliš dobře ví, co dělá levice. Vždyť přece vyplácením almužen se mohamedáni odlišují od nevěřících psů, potažmo od ďaurů. Tak proč by se s tím i nechlubili sami před sebou ?  –  Katolík musí projevovat lásku k Bohu a tím i svou lásku k bližnímu celou řadou jiných činů: milosrdenstvím   v š e h o   druhu (a těch druhů milosrdenství je množství nepřeberné:   i takové věci, které za milosrdenství nepovažujeme, jsou Bohu milé a spásonosné!)Mnoho různých druhů milosrdenství nám například doporučuje svatý Jakub Mladší ve svém slavném listě, který Luther svého času odvrhl jako prázdnou slámu. Různými činy milosrdenství by každý křesťan měl   d o t v r z o v a t   svou víru, bez nich je totiž naše víra bezcenná. Mohamedáni tomuto požadavku vůbec ani nerozumějí. Pokud ano, pak je to pro ně pouhá pohádka. Jim stačí, že svou kapsu  p r a v i d e l n ě větrají odčerpáváním jisté částky na almužny. Mějme však na paměti, že almužna  n e n í   jediným dobrým skutkem !

Zdá se, že všechny tyto věci si katolíci přece jen ještě dobře uvědomují. Je to jejich „genetická“ paměť, vesměs jim to připadá krásné a možno říci, že všecko to, co je na katolictví krásné, je v Africe stále ochotně přijímáno.. Je  pochopitelné, že leckdo se ošívá, má-li přinést nějakou nepříjemnou a obtížnou oběť, ale nakonec ji přece jen rád přinese.

Bez boha se žít nedá. Ateisté prý žijí bez boha, což  však je pustá lež. Oni s Bohem žijí tak jako všichni lidé, ale byli by tuze rádi, kdyby už je konečně někdo Boha zbavil. A stále nikoho takového nemohou najít. Bůh se sice nechává odmrštit, ale znovu a znovu se k člověku vrací a buší mu na dveře..Zatluče-li Bůh na dveře Afričana, ten mu vždycky, jak se zdá, hned naponejprv dveře otevře. A tak se Afrika pokřesťanšťuje. Netuším, jak se Afričané vypořádají s protestantismem, ale to snad právě nyní není tak důležité. Nás katolíky upřímně těší, že přibývá černých kněží, biskupů i kardinálů. A zdá se, že nebude dlouho trvat a černí kardinálové nabudou početní převahy nad kardinály bílými.

Co se to děje?

Někdejší neúspěšný kandidát amerického presidentství Patrik Buchanan hořce pláče nad „smrtí Západu“. Západ skutečně  ´pracuje´ k smrti, ale je třeba dobře rozlišovat. Není to celý Západ, ale jen ten ´bílý´ Západ. Tento detail Buchananovi unikl. Snad bychom spolu s ním měli plakat i my. Vždyť je nás, bělochů, taková škoda ! Navíc je Buchanan katolík, ale nějak se mi zdá, že by ho nikdy ani nenapadlo počítat s Boží  záchranou. Zázraky se přece v moderním reálném světě nedějí !

„Bílý“ Západ svůj zápas o přežití může snadno prohrát, zvláště když si bude myslit, že na ten boj stačí bez Boha. Co potom? Po nás potopa ? Ani náhodou ! Ještě tu nebyl Antikrist a než se odehrají všechny hrůzy Apokalypsy, která ani zdaleka není nějakou metaforou, tak to bude ještě nějaký rok trvat.

Bílý Západ přežít nemusí, jistě však přežijí křesťané, i když jich nemusejí  být stamilióny.

Brány pekelné Církev nepřemohou. To nám slíbil Kristus  a tomu my samozřejmě věříme. O BARVĚ té Církve se však Kristus nikde nezmiňuje.  Bílí katolíci opravdu přežít nemusejí, ale jistě pak mohou přežít Korejci, Vietnamci, Filipínci a Číňané, mohou přežít mesticové či přímo indiáni, ale mám téměř jistotu, že jistě přežijí černoši. Všechny národy mají v nebeském království své ochránce a přímluvce, z nichž tuze mnoho je „Kristových rytířů“. A nebudeme daleko od pravdy, budeme-li za ozdobu  č e r n ý c h   rytířů Kristových považovat vojáka římské antiky  –  svatého mučedníka  M o ř i c e .

Afrika stále ještě prožívá strašlivou krvavou očistu. Zdá se, že právě v Africe se v posledním půlstoletí odehrávala III. světová válka. Počtem obětí má všeafrická bratrovražedná válka na takové označení plné právo. Byla to válka zejména „černé“ Afriky.

Francouzsko-alžírská dekolonizační válka měla tak trochu komický ráz. De Gaullova senilita se zde střetla s hrstkou separatistů. Většinu obyvatel Alžírska by ani ve snu nenapadlo prosazovat samostatnost, která by měla přinést a také skutečně přinesla samé problémy. Předem dohodnuté muslimské vítězství toliko ztrpčilo život statisícům Francouzů, kteří už po několik generací považovali Alžírsko za svůj domov; zemi toto zbytečné vítězství přineslo jen ostudu a moc hochštaplerům.

Naproti tomu celý černý zbytek Afriky bojoval (bohužel především s jinými černochy) o holý život. Za život dnes bojují dodnes s mohamedány černí Súdánci, většina obyvatel vnitrozemské Nigérie, tuze daleko ke klidu mají obyvatelé střední, východní a jižní Afriky.

Ke katolictví konvertují především černí Afričané. Afričtí mohamedáni budou konvertovat až ve druhém sledu, zejména tehdy, až začne vysýchat nafta.

Svatý Mořici, přiveď k pravé víře Kristově    další miliony svých černých bratří.Ať je jich ještě víc než dosud. A pak ať si Ahmád Al Katání třebas i hlavu ukroutí !

Václav Durych

2 Responses to Africká naděje

  1. Podiven píše:

    He he he, pěkné!

  2. xenofon píše:

    Je to šložitější, pokud vím, v Africe převládá NOM a navíc často dost „etnický“, a ne Tradice. Každopádně Afrika není plná modernistů, zato je tam mnoho heretiků, „vymítačů ďábla“, kteří nejsou pravými exorcisty apod. Protestanté tam také jsou, ale poměrně málo, tradiční protestantismus má hodně bělošského ducha, některé převážně černošské sbory jsou často na hraně křesťanství (ale to spíš v USA). V některých částech Afriky je rozvinutý judaismus (část Etiopie a možná i dál na jih).

    Každopádně Afrika je křesťanská a napomáhají tomu i slabé vlády, které nemají potřebu likvidovat církev pro posílení své moci.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: