Tři bitvy, které zachránily Evropu

Sluší se poděkovat Radomíru Malému, že ve svých „Církevních dějinách“, které vydala Matice cyrilometodějská v Olomouci roku 2000, zaznamenává aspoň ve stručnosti tři bitvy, jejichž význam ani nedokážeme docenit. Ve všech třech případech šlo o víc než o mnohé. Křesťanská Evropa se měla pokořit před vyznavači Lžiproroka, měla se stát mohamedánským kontinentem.

První z těchto bitev se odehrála roku 732 ve Francii u Poitiers (340 km JZ od Paříže). V této bitvě porazil francký vojevůdce Kartel Martel Araby, kteří se drali do Evropy z již jimi pokořeného poloostrova Pyrenejského. Bitva znamenala definitivní konec islámského postupu proti křesťanské Evropě. Od tohoto letopočtu mohamedáni už jen vyklízejí země, které z Božího dopuštěni vyrvali křesťanům. A nebyly to země všelijaké.

Nejprve tedy v jižním Španělsku mohamedáni porazili Vizigoty. To nebyli původní obyvatelé Pyrenejského poloostrova. S jeho původním obyvatelstvem však splynuli a také od něho přijali křesťanství. V osmém století mělo zřejmě křesťanství mnoho nedostatků; dnes už víme, že ani svatí Cyril a Metoděj nebyli skutečnými věrozvěsty v našich zemích, těmi že byli s největší pravděpodobností irští a skotští mniši na prvním místě a zcela jistě i němečtí misionáři, kteří to k nám neměli daleko. Svatí soluňští bratři spíše naše předky v křesťanství utvrzovali, t.j. zejména je umravňovali.

Víme, že i severoafričtí křesťané, např. v době svatého Augustina, byli s mnoha křesťanskými příkazy na štíru; svatá Monika se jistě nemodlila pouze za svého syna Augustina, aby se obrátil a stal se skutečným křesťanem, jistě mnoho proseb vyslala k nebesům za obrácení svých spoluobčanů v dnešním Alžírsku.

Nejsem oprávněný na těchto místech dokládat, že právě za rozmařilý život potrestal Bůh vlažné křesťany vizigótské a dopustil, že roku 711 byl od mohamedánů na hlavu poražen vizigótský král Roderich, který pak zahynul na útěku. Dopadlo to tedy špatně nejen s králem, ale i s křesťanským obyvatelstvem Pyrenejského poloostrova. Toho se muslimové zmocnili až po samé Pyreneje, a nejen po Pyreneje, nýbrž až k řece Loiře ve Francii. Udává se sice, že nešťastná bitva u Xeres de la Frontera byla nad pomyšlení krutá, že trvala několik dnů, a že padlé nikdo nebyl schopen spočítat. Vizigóti si už zřejmě tehdy, v roce 711 uměli spočítat, co bude představovat mohamedánské panství. Nuž – statečnost nepomohla, území celého dnešního Španělska i Portu­galska padlo do rukou pohanů. Jak znamená P. Blažej Ráček TJ ve svých Církevních dějinách z roku 1940, že „…svobodu si uhájili jen horalé v severním okraji /pyrenejského poloostrova/ a houf Gotů, kteří se tam také utekli“.

Teprve v těchto nehostinných oblastech se křesťané znovu vrátili k Bohu a v podstatě až po 400 letech zahájili boj na život a na smrt proti okupantům. V této „reconquistě“ jak známo, se vyznamenal v bojích s pohany Cid Campeador. Reconquista skončila až po třech čtvrtích tisíciletích od bitvy u Xeres de la Frontera; roku 1492 dobytím Granady a jejího okolí.

Bylo to opravdu strašidelné období, které však z evropského povědomí doslova vypadlo. Staří mudrlanti vždy připomínali odvěkou pravdu, že „toho, koho chce Bůh zničit, raní nejprve slepotou.“

PRO MILOSRDENSTVÍ BOŽÍ – NENECHME SE PODOBNOU SLEPOTOU TREFIT MY, MODERNÍ A DALEKO NEJMOUDŘEJŠÍ KŘESŤANÉ 21 . VĚKU! ! !

Mohamedánští Arabové měli ovšem zálusk i na jiné země. I pro Itálii se mohamedáni stali strašlivou pohromou. Po celé 9. století se rvali s Byzantinci o bohatý ostrov Sicílii a i když zde domácí obyvatelstvo kladlo hrdinský odpor, bylo to marné. Mohamedáni zde vládli 150 let.

Byly zde ničeny, především však znesvěcovány, kostely a kláštery. Znesvěcování se dělo zejména jejich přeměnou v mešity . V mešitu byla pře­měněna i katedrála v hlavním městě Sicílie Palermu. Je ovšem na pováženou, že s mohamedánskými okupanty kolaborovali křesťané všech druhů i národností. Je známo, jak sicilské moslimy miloval německý císař Fridrich II, a to zejména proto, že mu pohanské rozkošnictví vyhovovalo daleko spíš, než křesťanský řád.

Ze Sicílie nebylo daleko do jižní Itálie. Mohamedáni přepluli na Apulský poloostrov s městem Bari, kde se usadili na třicet let. Nad řekou Garigliano měli v držení loupežné středisko, odkud podnikali úspěšné nájezdy po celé jižní Itálii. Ohrožovali i poměrně vzdálené ostrovy Sardinii a Korsiku a dokonce i zpustošili okolí Svatého města Říma. Středozemní moře bylo až do doby, dokud se Francouzům nepodařilo pokořit alžírského lupiče Abdel Kadera (v l9. století!) v moci námořních pirátů. Alžírští a libyjští piráti nebyli jen brzdou ekonomického rozvoje celého Středomoří; odvlekli tisíce lidí do otroctví, prolili ne­smírné množství křesťanské krve, nepočítané množství křesťanů přivedli k odpadu od víry.

Nuž, odpusťme svým odloučeným bratřím! Zřejmě nevěděli, co činí. Odpusťme jim bez výhrady. Tím je tak překvapíme, že se z toho nikdy ne­vzpamatují.

Evropa si zajisté oddechla, když poslední mohamedán opustil její břehy /přesněji řečeno břehy západní a jižní Evropy/. Ne tak břehy Evropy jihovýchodní. Zde začali běsnit Turci.

Lze říci, že Turci rozvrátili Byzanc a stalo se tak s největší pravdě­podobností proto, že i tato kvetoucí křesťanská velmoc se spustila Boha, rozhodla se řídit své osudy po svém, a proto ani tato říše ne­mohla skončit jinak než království Vizigótské; úplnou a dokonalou zkázou. Mnohem méně viny nesou státy balkánské, které se tak říkajíc s Byzancí „svezly“. Mohamedánští Turci spolkli Bulhary, Rumuny, Srby, Makedonce, Řeky i Albánce. A život otrávili i mnoha jiným národům – mimochodem i Slovákům.

Padl Cařihrad, ale předtím se už Turci rozlili jako moře po celém jeho zázemí. Cařihrad se ve skutečnosti udržel déle, než se předpokládalo. Je strašlivou hanbou, že západní Evropa, t.j. i katolická církev, Byzanci žádnou pomoc neposkytla. Utírala jí toliko slzy, a to je ve válečnictví málo. Západ se Východu mstil zejména pro jeho bohatství. Boj s Turky nebudu popisovat: jen se zmíním o další ze světodějných bitev, o námořní bitvě u Lepanta. K té došlo dne 7. října 1571 v Korintském zálivu, oddělujícím kontinentální Řecko od poloostrova Peloponésos. Admirálem křesťanského loďstva byl nevlastní bratr španělského krále Filipa II. Don Juan d ´Austria. Pod jeho velením bylo 105 benátských, 81 španělských, 12 papežských a 9 italských galejí /od ostatních italských států/. Turecké síly byly obdobné.Útrapy bitvy postihly nejprve Benátčany, ti se však ubránili a naopak v zápětí zaútočili. Bitvu rozhodla pravděpodobně španělská admirálská loď „Real“, které velel Don Juan d´ Austria. Turecké admirálské lodi „Alláh“ se Španělé zmocnili po třetím útoku.

Turků zabito 8 tisíc, deset tisíc jich bylo zajato. Křesťanů padlo 7500, právě tolik bylo i raněných. Mezi raněnými byl i slavný španělský dramatik Cervantes.

Tato porážka zbavila Turky pověsti nepřemožitelných. Turecké výboje na Balkáně sice neustaly, ale už se neprojevovaly takovou zuřivostí. Navždy byla zlomena turecká námořní síla.

O vítězství křesťanského loďstva se přičinil svatý papež Pius V., který prý se po celou dobu trvání bitvy modlil růženec. Ten také den 7. října zasvětil památce Růžencové Panny Marie. Tento svátek je dodržován do dnešních dnů a je zřejmě natolik známý po celém katolickém světě, že se ho nikdo neodvážil zrušit.

Toto se již nedá říci o svátku Jména Panny Marie, který připadal na den 12. září. Toho dne totiž, roku 1683, došlo pod kopcem Kahlenberg u Vídně, k bitvě, která skončila drtivou porážkou mohamedánů. Obranu města řídila císařem Leopoldem I. jmenovaná prozatímní vláda Vídně a Dolních Rakous, tzv. „tajné kolegium deputovaných“ v čele s hrabětem Kašparem Kaplířem ze Sulevic, vnukem v Praze popraveného Kašpara Kaplíře ze Sulevic. Vlastní obranu Vídně vedl údajně vojenský velitel města Starhemberg. Jako o skutečném vítězi se hovoří i o polském králi Janu III. Sobieském, který spolu s jinými přispěchali obležené Vídni na pomoc. Těžko dnes rozhodnout, kdo z těchto 3 mužů byl skutečným vítězem nad Turky, jedno je jisté, že morální zásluhu o vítězství má kapucín Marco d´Aviano. Vítězství bylo víc než jednoznačné, Turkům byla zabavena posvátná korouhev a ta se pak dostala do církevního majetku.

Dosah vítězství nebyl ihned patrný: Turci však byli v této bitvě defi­nitivně poraženi a od tohoto dne začali ustupovat z jihovýchodní Evropy. Svátek Jména Panny Marie byl slaven do nedávných dob, až jednomu z nejvyšších nedávných katolických představitelů se zazdálo, že přechovávání insigníí poražených machometánů by mohlo ubližovat ekumenickému duchu aggiornamenta. Insignie byly vráceny, což by ani tak mnoho nevadilo, byl však zrušen, nebo lépe řečeno pozastaven, svátek Panny Marie, která jediná tehdy zvítězila. Možno tedy říci, že Panna Maria byla popravena nejen 3. listopadu 1918 na pražském Staroměstském náměstí, ale i ve Vatikánu. A to už je slovo do pranic. A nejen to. O vítězství pod Kahlenbergem se nelze nikde dočíst. Kupodivu o tomto vítězství nenajdeme ani zmínku ve zmíněných „Církevních dějinách“ P. Blažeje Ráčka TJ, jakoby i tohoto úctyhodného předkoncilového historika mohlo napadnout, že zmínka o tomto křesťanském vítězství a pohanské porážce, by mohla poškodit všude tak hystericky prosazovaný pseudoekumenismus.

Neznáme přesné datum, kdy Karel Martel /čili KLADIVO/ porazil mohamedánskou pýchu u Poitiers. Ale dvě další data, která mají pro křesťanskou Evropu vskutku nedozírný význam nezapomeneme ani tehdy, kdyby nás už zítra chtěli rozčtvrtit a usmažit všichni „naši odloučení bratři“ všech proveniencí.

A dobře si pamatujme, že kromě jména JEŽÍŠ je právě jméno PANNY MARIE to nejsvětější a největší ze všech jmen, co jich na světě bylo, jest a bude.

Václav Durych

7 reakcí na Tři bitvy, které zachránily Evropu

  1. ivka napsal:

    Já se ptám:kdo nás před machometány zachrání dnes, v tomto století?
    Bude nějaká „bitva“?
    Duchovní modlitební tažení zahájili laici /cyrilometodějská matice/…náš episkopát/klerus/ se tváří,jako by nás nic nečekalo.Hlavně, abychom se všichni napříč církvemi a sektami měli rádi!

  2. Jashar napsal:

    Dnes nás nezachrání nic. Není žádná ozbrojená armáda, která by měla náboženské motivy, v evropě vládne konzum a multik. Ideální je se zahrabat někam na venkov do západní evropy a žít pohodový život na vysoké úrovni. O náboženství není zájem.
    Jediné, na koho lze spoléhat, jsou blaničtí rytíři. Až bude nejhůře, vyjedou se svými plamenomenty, m-4kami a ak-47, a budou kosit co se dá. Do té doby tady budeme hnít a usmívat se, že je všechno celkem dobrý.
    Ba né, ještě se dá působit na duchovní rovině jako tenkrát v prvních stoletích. Akorát je nevýhodou, že křesťanství má v očích mnoha lidí máslo na hlavě. To sice tenkrát taky, ale přece to bylo něco zcela nového. Zdá se mi, že obnovovat vyčpělé je těžší, než stavět nové.

  3. Dana napsal:

    Dnes nás může zachránit jen modlitba.A to modlitba růžence co největšího počtu lidí na úmysl Panny Marie, jak o to žádá v Medjugorii.Věřím Matce Boží, že nám pomůže a zachrání nás,jak to učinila mnohokrát v dějinách.Dnes se vede bitva duchovní.Je mi líto, že třeba katolické noviny nerozšiřují tyto zprávy. Nejlepší je SVĚTLO matice cyril.Snažte se získat co nejvíc lidí pro modlitbu zázračného,posvátného růžence.

  4. […] Václav Durych: Tři bitvy, které zachránily Evropu […]

  5. […] 1) Václav Durych: Tři bitvy, které zachránily Evropu […]

  6. pan Jo napsal:

    Turecká vlajková loď nesla název „Sultana“

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: