Matrikoví katolíci

Mnohdy není snadné odlišit životní názory i jednání „matrikových katolíků“ od názoru a jednání lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou ateisté.  Opravdových ateistů tak či onak mnoho není;  kdo ví, zda vůbec nějací existují. Nejde dost dobře nevěřit v Boha. Lze snadno dokázat, že sice ateisté jsou o existenci Boha přesvědčeni, ale dali by za to nevím co, kdyby Bůh neexistoval. Jak by si oddychli!

Lidé, kteří se za ateisty vydávají, v Boha věří. Že to byl on, kdo stvořil svět, jistě jsou i přesvědčeni, že je samotné stvořil, a také jsou přesvědčeni i o tom, že Bůh se o svět stará, třebaže prý se někdy zdá, že mu je to všechno jedno a že je to ku podivu, že jsme se sami na tom světě nevyhubili. V Boha tedy tito lidé věří, ale spíše jen jako v nějaký útvar, který si sice vždycky prosadí svou, je však dalek toho, aby lidem v čemkoli pomohl, aby vyslyšel třebas jen jedinou prosbu, aby ukázal své milosrdenství. Není to tedy žádná osoba, je to jen cosi. Nemůžeme se jim divit, že o ZJEVENÉM náboženství tito lidé nechtějí ani slyšet, uvádí je to dokonce k zlosti. Nebyl žádný Kristus, žádná Matka Boží a už vůbec žádný Duch svatý, andělé a svatí. To jsou jen lidské výmysly. Právě tak jsou jen pohádky o posmrtném životě (i když leckdy uznávají, že NĚCO po smrti musí být). A že by člověk měl nějakou duši?

Toto všechno vyznávají deisté; v sedmnáctém, osmnáctém a devatenáctém století;  deistou byl i náš milovaný Tatíček. Deista Boha uznává a tak, třebaže ho nikde neviděl a nemohl si ho osahat, tedy v něj nakonec VĚŘÍ. Bývá slyšet, že věřit v Boha není žádná zásluha, to že prý dovedou i zlí duchové všech druhů. To však není správně řečeno. Zlí duchové nepotřebují v Boha věřit, ti až moc dobře vědí, že existuje, vždyť ho přece p svém  stvoření viděli a byl to právě tento Bůh, který je poručil srazit s nebes. Na Boha si tedy dobře pamatují a je to pro ně vzpomínka tuze hořká.

Co s matrikovými katolíky?  Jsou na tom stejně?

Já osobně se vždycky budu bít za to, aby každé narozené dítě bylo pokřtěno, pokud jen někomu bude stát za to, aby se tak stalo. Odepírat svatý křest dítěti, které nemá ani jednoho věřícího rodiče, strýcové a tetičky věří jenom tak „aby se neřeklo“ a babičky s dědečky věří jen z nostalgie – je nespravedlivé a nemravné. Takové odepření svatého křtu je duchovní segregací, je to duchovní rasismus. Křtem svatým je dítě obětováno Bohu a jen tomu náleží rozhodnutí, co s dítětem provede. Garantem křtu nerozumného dítěte je Církev svatá. To ovšem nejsou jen kněží a ministranti, mnichové a kostelníci, jeptišky a papež se všemi biskupy. Církev je mystická instituce, ať se nám to líbí či nelíbí, je to nevěsta Kristova, a já jsem přesvědčen, že svou garanci vůči každému pokřtěnému dítěti splní, a to mnohdy  nepozorovaně.

Nikdo a tedy ani kněz, který odepře dítěti pokřtění, nemůže tušit, co by toto pokřtění mohlo znamenat při „osobním soudu“, tím méně pak může tušit, co bude znamenat o Posledním soudu. Pokřtěním se člověk stává CHRÁMEM DUCHA SVATÉHO, a to nikdo z lidí není schopen do důsledků pochopit. Je to něco tak velikého, že to nemůžeme pochopit.

Byli samozřejmě pokřtěni i nepřátelé Krista. Mám na mysli ty tisíce filosofů a pavědců, kteří se začali po našem kulturním světě rozrůstat jako houby po dešti již brzy po třicetileté válce. Rodili se zejména v jižní a v západní Evropě, tedy všude tam, kde žili jenom křesťané. Mohlo by nás to vést ke skepsi;  svatý křest nikoho nechrání před bludem a hříchem. Vzpomeňme však, kolik odpadlých křesťanů si teprve na smrtelné posteli uvědomilo, že jsou křesťany, a že je může před věčnou smrtí zachránit smíření s Bohem, kterého si náhle uvědomují ve vší majestátnosti, že jemu byli při křtu svatém obětováni a že tedy on je může zachránit.

Vraťme se však k prostým katolíkům matrikovým, kterých je tuze mnoho, jistě je jich víc než katolíků “praktikujících“. Hřeší ovšem obě skupiny a já bych za to nic nedal, že tato skupina hřeší víc s mnohem větším rozmyslem a tím i nebezpečněji. Ti „matrikoví“ často ani pořádně nevědí, že hřeší, což je omlouvá;  žijí tím všedním, konzumním způsobem života a domnívám se, že vždycky, když mají zhřešit, tu se náhle zarazí a hlavou jim bleskne myšlenka: Člověče, co to děláš! Vždyť jsi přece katolík!“ A pak ani svůj hřích nedovedou ke konci.

Ne, nejsem snílek, tak by to bylo ideální, ale je to horší. Jsou to hazardéři, kteří do jisté míry spoléhají na milosrdenství Boží. Musíme si být dobře vědomi, že mnohým nevěřícím katolíkům tento hazard nevyšel a odešli z tohoto světa nesmířeni s Bohem. A z takového konce životní pouti běhá mráz po zádech.

Být katolíkem, to je nepředstavitelně obrovská výsada a čest. Katolictví má tradici, kterou žádná jiná víra nemá. Tu nám závidí ateisté i nekatolíci a my si to bohužel neuvědomujeme. Bereme to jako samozřejmost a do jisté míry tou tradicí pohrdáme. Matrikoví katolíci si svou příslušnost ke katolické církvi dobře uvědomují, třebaže ne všichni. Ne snad, že by tímto vědomím žili (ale což my sami tím vědomím žijeme?), ale přece jen jim to leží na dně duše a v rozhodujících chvílích života se to vědomí hlasitě ozve. On je to totiž hlas samotného Ducha svatého, který v jejich duši bydlí

Matrikoví katolíci, to jsou spáči, kteří mohou být kdykoli probuzeni. Lidé nepokřtění jsou na tom hůř. Vypadá to jako nespravedlnost, ale asi to tak bude.

Svět NENÍ černobílý;  černobílí nejsme ani my, lidé věřící. Jsme lepší a horší v miliónech odstínů. Podobně jsou černobílí i matrikoví katolíci, kteří se takovými stali jen z vůle nějakého svého příbuzného, který křest považoval toliko za konvenční potřebu. Neodsuzujme je přitom „do horoucích pekel“! Nemáme na to právo, je to dokonce těžký hřích!

Václav Durych

20 Responses to Matrikoví katolíci

  1. Papo píše:

    Hmm, s tím křtem dětí „z ulice“ nesouhlasím.. křest má být vyznáním víry, v tomto případě vyznáním víry rodičů..

    • jjstodola píše:

      Máš pravdu. Křtem se do duše vlévá nadpřirozená ctnost víry. Děti, které nemají rozum, mají ji v duši habituálně, a je třeba jim poskytnout podmínky, aby se mohla rozvíjet. Když se pokřtí dítě, které nemá kdo ve víře vychovávat, tak se v něm tento nadpřirozený dar nerozvine, a nakonec hrozí, že ho po nabytí rozumu zcela ztratí. Bůh má mnoho prostředků, jak potom dospělého přitáhnout, aby po křtu toužil. Církev zcela právem nekřtí děti nevěřících rodičů.

  2. cinicius píše:

    Dle mého soudu může mít „matrikový křest“ své výhody (ty výše zmíněné, například), ale má i velké nevýhody, které se skrývají ve zprávě, kterou podprahově nese.

    Fakticky podporuje ono matrikářství a pseudokatolictví a úpadek úcty ke svátostem a náboženskému životu.

  3. ivka píše:

    Křtem se přece získává milost pomáhající, jak se to učilo v nábožku.
    Ve farnosti máme několik lidí, kteří byli kdysi formálně pokřtěni,pak do 30-40 nepraktikovali.
    Po čase se nasvůj křest rozpomenuli a dnes jsou aktivními členy farního společenství.
    Mrzí mne,když kněz odmítne pokřtít dítě nevěřících rodičů kvůli „profanaci svátosti“.

    • jjstodola píše:

      Milost pomáhající je milost aktuální, která působí v určitou konkrétní chvíli. Proto nemůže být jinak „získaná“, než právě v tu chvíli, kdy působí. Samozřejmě přijímáním svátostí a konáním dobrých skutků člověk zasluhuje a bývá obdarováván větší množstvím milostí pomáhajících. To ale už předpokládá víru. Jinak Bůh uděluje milost pomáhající věřícím i nevěřícím.

      Že by Bůh spojoval dávání více milosti pomáhající s prostým charakterem, tedy znamením, které svátost vtiskuje do duše, přestože dotyčný nemá víru, o tom jsem nikdy neslyšel. To je Durychova teze, kterou praxe Církve nepotvrzuje, protože křtí jen ty, u nichž je dobrá naděje, že budou ve víře vychování – a pak dospělé, kteří to sami chtějí.

      • Hamish píše:

        Ono je to spise asi tak, ze pokrteny se nad svym krtem v urcite fazi zivota zamysli. Asi jako se zamysli ten, kdo ma jednoho z rodicu treba asiatem – zacne zjistovat, odkud pochazi, kulturu a zvyky toho naroda, atd.
        Rozhodne bych v tom nehledal milost pomahajici, ale prozaicke vysvetleni.
        Ovsem nikde nemame zaruku, ze to udela skutecne KAZDY pokrteny.
        Praxe Cirkve krtit male deti na zaruku rodicu, respektive kmotru, jinak ne, vidim jako dobrou a s panem Durychem nesouhlasim.
        Jina vec je nebezpeci smrti ditete. Tam krtit treba injekcni strikackou v inkubatoru.

      • jjstodola píše:

        Ano, tak to asi bude. Já jsem byl nepokřtěný, ale zamyslel jsem se nad svými náboženskými kořeny, které jsou katolické a kterým první ranku zasadili prarodiče laxním přístupem a málem zničili rodiče přístupem naprosto ignorantským.

    • jjstodola píše:

      Já jsem za to, že mně rodiče nenechali pokřtít, i když jsou formálně katolíci, jim vděčný. Ve víře mě nevychovali. Mohl jsem být křtem dokonale očištěn.

      Teze, že nevěřící nepokřtění jsou na tom hůř, protože si nevzpomenou na svůj křest, je nesmysl. Bůh svou milostí volá každého k obrácení – pokřtěného i nepokřtěného. Nepokřtěný naopak může po křtu toužit, pokřtěný to má horší, že vidí, jak křestnímu závazku, který na něj někdo nezodpovědně vložil nedostál.

    • Papo píše:

      Možná by pro stejný důvod mohli ateisté dávat více dětí křtít – tolik jich pak od Církve odpadne! Křest má svá pravidla, dokonce jsou zmíněna v Bibli, tak navrhuji méně blbnout a víc se modlit..

      • Hamish píše:

        V Pismu jsou i pravidla pro samcolozniky, vid? ;)
        Ale nechi byt OT, jen takove stouchnuti, ze vyklad Pisma je v kompetenci Cirkve, ne jednotlivce.

      • Papo píše:

        Hamish: tak dalece jak je mi známo, přenášení víry rodičů na dítě je katolické vysvětlení (slyšel jsem jej od světícího biskupa, což nemusí být záruka kvality, ale..) pro naplnění slov o „uvěření“. V tomto směru považuji za zbytečné jakékoliv šťouchání, to jinde, až na to přijde řada ;)

  4. Anton píše:

    Pokud vím, tak sám autor článku tvrdí, že křtít je nutno a to co nejvíc, neb je to „milost posvěcující“, jakkoliv si s některými názory pana doktora nerozumím, v tomto jsem s ním zajedno..!

  5. Michal Kretschmer píše:

    Ohledně křtu dětí stávající Kodex kanonického práva stanoví:

    Kán. 867: § 1: Rodiče jsou povinni postarat se o to, aby jejich děti byly pokřtěny během prvních týdnů; pokud možno co nejdříve po narození, ba dokonce již před jeho narozením, jsou povinni navštívit faráře, aby požádali o svátost pro dítě a patřičně se na ně připravili.
    § 2: Jestliže se dítě nachází v nebezpečí smrti, ať je pokřtěno ihned.

    Kán. 868: § 1: K dovolenému udělení křtu dítěte se žádá:
    1. souhlas rodičů nebo alespoň jednoho z nich či souhlas těch, kdo rodiče před zákonem zastupují,
    2. odůvodněná naděje, že dítě bude vychováváno v katolickém náboženství; není-li tu naprosto takové naděje, nechť se křest odloží ve shodě s předpisy partikulárního práva a rodičům se sdělí důvod odkladu.
    § 2: Dítě katolických i nekatolických rodičů lze v nebezpečí smrti dovoleně pokřtít i proti vůli rodičů.

    Takže je tu určitý problém, když o křest dítěte žádají rodiče, kteří byli sice v katolické církvi pokřtěni, ale nepraktikují svou víru. Myslím, že je to příležitost pro faráře, aby to využil a zahájil s nimi nějakou přípravu na křest dítěte (podobně jako je příprava snoubenců na manželství). Podle průběhu takové přípravy může pak farář posoudit, zda je tu ona odůvodněná naděje, že dítě bude katolicky vychováváno.

  6. jjstodola píše:

    Ad Guy Petersen na Lucerně Wikipedie.

    Tentokrát vaše námitka není zcela mimoběžná, Bohu díky.

    Odpovídám: Protože názor pana Durycha není nekatolický, ale je jakousi hraniční pozicí. Je sice trochu v kolizi s kanonickým právem, ale nikoliv s věroukou. Naopak je zcela v souladu s doporučením Církve na uplatňování kanonické mírnosti při udělování svátostí, díky níž je ponechán prostor pro působení samotné svátosti, což je právě to, co Václav Durych zdůrazňuje.

    Vy byste si měl udělat pořádek především v tom, co je katolická víra a co jsou disciplinární požadavky, jaké mají jednotlivé teze stupně závaznosti a teprve pak se pouštět do polemiky.

    • Jashar píše:

      Ohledně stupňů závaznosti tezí katolické víry sháním nějakou literaturu, co možná v češtině. Chci vědět jednak povšechný přehled těchto tezí, a za druhé důkladný popis jednotlivých stupňů závaznosti a příslušné úkony rozumu a vůle, které se s nimi váží. Můžete mi, prosím, něco doporučit? Děkuji.

      • jjstodola píše:

        LANG Albert. Církev sloup a opora pravdy, Velehrad, 1993.

      • Jashar píše:

        To je škoda, že už se neprodává :( Sehnal jsem jen Langův první díl, ale není to nic moc.

      • jjstodola píše:

        Mně se docela líbí i ten první díl. Ve druhém díle je tabulka, kde jsou rozčleněné známky přidělované nauce.

      • jjstodola píše:

        Až budu mít čas, tak udělám malou kompilaci o stupních závaznosti.

      • Jashar píše:

        To vám budu vděčný.

        Zdá se mi jaksi nesrozumitelný a neuspořádaný, ale možná je to způsobené překladem a typografií.

        Ohledně stupňů závaznosti existuje nějaký článek na Res Claritatis, ale nikde jsem nesehnal seznam všech tezí s přidělenými stupni závaznosti, který by byl stručnější než Denzingerův Enchiridion symbolorum, a přitom v jazyce českém.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: