Katolická cesta Jaroslava Durycha II – Počátky

Nikterak není zapotřebí vyhledávat počátky katolické cesty Jaroslava Durycha. Ta začala, tak jako u mnoha jiných, svatým křtem. Byl pokřtěn deset dnů po svém narození, uprostřed adventu roku 1886, dne 12. prosince. Ďábla se tehdy za něho odřekli kmotři: babička Josefa Žabková a knihtiskař Ladislav Pospíšil. Jsou svědky právě tak cennými a hodnověrnými, jako Jaroslav Voráč, jediný Durychův přítel z mládí, který byl povolán k tomu, aby uslyšel Durychovo závažné vyznání se z příslušnosti ke Kristově Církvi. Stalo se tak necelé čtvrtstoletí po Durychově křtu, „někdy před rokem 1912 – když autor ještě nebyl autorem“.

„…svěřil se svému nejlepšími příteli Jaroslavu Voráčovi, že mu nezbývá jiného než úplně se oddati katolické církvi, k níž měl dosud vztah jen mladicky neustálený a nepřesný.“ (Váhy života a umění, Melantrich, 1933, str. 82.)
Toto vyznání Durych tedy učinil ještě jako posluchač medicíny pražské university Karlo-Ferdinandovy, na které promoval až 7. června 1913. Voráč byl Durychovým důvěrným, především literárním přítelem, a to už z dob Durychových gymnazijních studií v Příbrami. Zatímco babička Josefa Žabková i knihtiskař Ladislav Pospíšil byli věřícími katolíky, Voráč byl katolíkem zřejmě už jen podle křestního listu. Když se tento student pražské filosofické fakulty spřátelil s Durychem, byl již atheistou a třebaže na svého o tři roky mladšího kamaráda měl obrovský vliv, k odpadu od víry ho nenutil. Ostatně nikde se neuvádí, že by Durych s Voráčem vedli náboženské diskuse.
Tento příslib „úplného se oddání katolické církvi“ je přesným a nepřehlédnutelným startem tzv. praktikujícího katolictví Jaroslava Durycha, třebaže neshledávám hodnověrným Durychovo vysvětlení, že jeho dřívější vztah ke katolické církvi byl jen „mladicky neustálený a nepřesný“. Kdyby tomu tak bylo, nezabýval by se tak vášnivě studiem katolické mystiky, a to ihned po nástupu na medicínu roku 1906. Pouze s gymnazijními znalostmi jazyků se pustil do překladu Výkřiků svaté Terezie, překlad dokončil a v srpnu roku 1909 vydal, a to nikoli v nějaké levné edici náboženské literatury, nýbrž v prestižní knižnici Bitnarových Meditací spolu s dřevoryty Františka Bílka! To tedy nebyl nesmělý studentský pokus, to byl čin člověka zbožného, hodný vážné domněnky, že v této práci byl začínajícímu medikovi nápomocný Duch svatý, a to nikoli jen okrajově. Nedovedu si představit, že by tyto Výkřiky mohl překládat člověk nábožensky vlažný, jehož vztah k Církvi by byl „jen mladicky neustálený a nepřesný“. Dalším divem tohoto dokončeného a vydaného překladu je to, že při překládání zcela neběžných abstraktních obrazů byl mediku Durychovi jedinou pomůckou španělský slovník a nějaká levná učebnice španělštiny. Jakékoli studium cizího jazyka v jazykové škole či pomocí učitele bylo v té době pro stipendistu Durycha zcela nemyslitelné. Je sice pravda, že příbramské gymnázium bylo klasické s latinou od primy a že na výuku latiny se kladl nesrovnatelně větší důraz, než jak se praktikovalo po obou světových válkách. Za vlády komunistů, jak známo, bylo již studium latiny pronásledováno, nyní už se stalo paskvilem. Z románských jazyků je španělština latině nejpodobnější, nicméně latina to není. Ale byly tu další pokusy o překlady katolických mystiků, které buď byly jen započaty, ale nedokončeny, anebo i dokončeny, ale ztraceny. Byly to např. Visiones svaté Angely de Foligno. O svých úmyslech překládat tuto vizionářku informuje Durych Jakuba Demla v dopise ze dne 22. ledna 1907, tj. v prvním semestru svých medicínských studií. Visiones byly přeloženy, odeslány Josefu Florianovi do Staré Říše, kde jejich stopa končí.
V době svých studií Durych napsal svou prvotinu: báseň v próze „Svatý Jiří“. K tomuto dílu byla připojena exaltovaná „Modlitba k Nejsvětější svátosti“, datovaná 28. prosince 1908. Je to poctivá, zbožná modlitba k Tělu Páně, kterou by taktéž nemohl složit člověk, jehož vztah k Církvi by byl „jen mladicky neustálený a nepřesný“. Je to modlitba, svědčící o zcela mimořádné, živé lásce autorově ke Kristu. Jsou zde ovšem patrné vlivy studovaných a překládaných mystiků, a tak by se mohlo říci, že se Durych pokouší přesvědčit netoliko své čtenáře, ale i sama sebe, že ve svých 22 letech také něco podobného dokáže. Přitom nutno odmítnout jakékoli podezření, že by to činil jen z nerozvážnosti a z neustálenosti. S takovými věcmi se nežertuje.

Modlitba k Nejsvětější Svátosti
Ty nejkrásnější Tělo ze všech těl! Jak mě rosa jitřní probudí, jak se zachvěji v skrýši své chladem ranním, na Tebe si vzpomenu a rozpláču se radostí! Jak jsi mě našlo v mé samotě! Tak daleko jsi za mnou šlo a hledalo stopy mé v zanesených cestách! Pramen, který přispěchal za mnou, ovoce, které vyrostlo vedle lože mého, když jsem byl tak sláb, že jsem se nemohl pohnouti, a ležel jsem sklíčen, když i krotká zvěř lesní mne opustila!
Vzbouzím se s bázní, že snad se již nemůžeš dočkati příchodu mého. Kdyby se již vzbudil dávno před východem slunce a čekal na mě, až přijdu k Němu a k Jeho Srdci přitisknu své rty, a kdyby to srdce již se dočkati nemohlo a stále opakovalo: Kdy pak již přijde milenec Tvůj? anebo: Řekni hvězdě nejjasnější, aby vystoupila na nejvyšší stupeň ať prohlédne všechny lesy, zda již ke mně nechvátá? A kdyby tak hvězda překrásná, jasná a bílá vystoupila na nejvyšší stupeň nebes, rozhlížela se kolem a kolem, milostná a krásná a hledala, hledala, zda již jde má duše k Němu, kdyby hleděla všemi skulinami stromů a vyptávala se ostatních sester svých, zda mě uvidí někde pospíchajícího k Miláčkovi svému, a kdyby mne nikde neviděla a od žádné hvězdy by se nedověděla, smutně by se vracela a za každým krokem se ohlížela, zda mne snad přece neuvidí! Kdyby se vrátila a musila říci: Neviděla jsem ho, a Oči Nejkrásnější by se roztesknily a řekly by: Což již má milenku jinou, či spí a netouží po mně?
Ty nejkrásnější Tělo ze všech těl! Řekni, že mi neutečeš, vždyť již spěchám, již k Tobě jdu! Za každým krokem bych chtěl padnouti k ze­mi a plakati radostí a zpívati píseň až ze dna srdce svého, že Ty jsi radost moje a křik plesu mého, že vzpomínka na Tebe nalévá oheň tance do kolenou mých. Každému chtěl bych pověděti svoji radost, ale již nemohu, již musím k Tobě a nohy moje nemohou stačiti mé touze!
Rozkoš Tvá jest jako rozmetené jiskry života a smrti, které hoří v ústech mých, vypalují oči moje a v žilách mých vzbouzejí výbuchy rajské slávy, uspané bolestí a chudobou až do Tvého příchodu. Ty sám naleješ svou krásu do mých úst, přivineš mě k sobě tak prudce, že se mi bude zdáti, jako by Tvé srdce tlouklo v prsou mých. Ústa má otevřeš a naliješ Víno, to nejsladší Víno, které rostlo z Tvého Těla, kterému svítily Tvoje oči a Tvoje láska, a budeš ve mně sám a celý; a kde já budu, Miláčku můj, kde budu já sám? To neumím říci a snad Ty sám bys toho nemohl, poněvadž se nebudeš moci pohnouti beze mne, ani já bez Tebe, a nebudu já věděti, kde Ty jsi, ani kde já jsem, ani Ty nebudeš věděti o mně, že já jsem v Tobě a Ty ve mně, ale kde budeme? Kde budeme? Ó kdyby se dalo říci, kde budeme! Kdyby se mohlo říci: V ráji budeme! Kdyby se mohlo říci:
V nebi budeme! Ale ani nebe ani ráj by nemohly říci, kde budeme, ó jak by to jen mohly říci, kde my budeme! Tam, kde ani nebe ani ráj ještě nikdy nebyly, v Tobě, v Tobě, má Lásko Nejsladší!
Čím byla by ta rozkoš, kdybys mi nadělil všechny slzy, které plakala Matka Tvoje a Svatí Tvoji, abych je mohl vyplakati radostí, čím byla by všechna sláva nanebevzetí proti rozkoši Lásky Tvé, proti milostnému sklonění Tvého Těla do propasti mých modliteb?
Přijď, přijď! Budu Tě držeti oběma rukama svýma a budu o To­bě zpívati a zase zpívati, až pak zemdlí hlas můj, smáti se budu radostí a rýti Tvé Jméno do země a nevím, co si pak počnu, neboť která jest rozkoš prudší nad Rozkoš Nejsladší?
Tak dlouho jsi pučelo a kvetlo na haluzích plných krve a světla! Tolik lásky dýchalo vůni míru s Výsostí Tvých. A Ty ještě čekáš na mě! Ty čekáš na mě a já tu pláču jako dítě, které po létech bolesti přišlo do ráje lásky.
Již mě máš a já čekám. Nehněvej se, spadne-li snad slza moje na svaté Tělo Tvoje, snažím se ji potlačiti, ale budiž Tobě věčná sláva!
Amen.

Katolické církvi se tedy Durych oddal dřív, než sám přiznává; zcela jistě již od svého vstupu na universitu. Odnikud se však nedá vyčíst, že by Jaroslav Durych nebyl býval zbožným katolíkem již dříve: v dobách svého jinošství a dětství. To, že byl vyloučen z knížecího arcibiskupského konviktu za četbu Renanových „Apoštolů“, to neznamená zhola nic. Snad jen právě proto, že na obecné škole mu byla více méně odpírána veškerá literatura, mimo školní učebnice, je vinou jeho poručníků, manželů Krušinových, kteří vůči chlapci vykazovali podstatně větší přísnost, než si zasluhoval. Je jisto, že na knihy nezbývalo mnoho peněz. Lze i snadno pochopit, že tím méně jich u Krušinů zbývalo pro sirotka. Buďme však spravedliví: Krušinovi učinili pro malého Jaroslava víc než dost. Svému synku měl zajistit četbu jeho otec, který mu jistě mohl poslat více knih než pouhé „Obrázkové dějiny národa českého“, z nichž měl Jaroslav tak velikou radost, že se jim takřka naučil nazpaměť. Není tedy divu, že sotva se chlapec dostal z dohledu svého strýce Krušiny, začal hltat všecko, co se mu dostalo do rukou. Že přitom jistě přečetl nespočet jiných, mnohem a mnohem nebezpečnějších knih, než byli Renanovi Apoštolové, je samozřejmé. Na Apoštoly však nešťastnou náhodou přišla dohlédací autorita a bylo zle. Tak zle, jako by byl chudý chovanec konviktu strhl ze zdi kříž nebo obraz Panny Marie a pošlapal ho, poplival, či jinak zneuctil. Jestliže v tu dobu byl Durychův vztah k církvi „mladicky neustálený a nepřesný“, nemohlo by na tom být nic divného. Nebyl to přece svatý Alois, či jiný světec, který by svou mimořádnou víru a zbožnost manifestoval už od dětských let. Ze vzpomínek na pobyt v příbramském konviktu zůstaly jen střepiny. Zdá se, že svým vychovatelům a vzdělavatelům Durych velkoryse odpustil a na ty časy raději zapomněl.

Laskavý čtenář si jistě povšiml, že výše znamenám slovo Církev s velkým počátečním písmenem. Je to velmi důležité zejména v našich dobách. Je přece něco jiného být oddán Církvi a církvi. Církev s malým „c“ je v dnešním sekularisovaném světě toliko úřední pojem. Je to „právnická osoba“ papežem počínaje a posledním ministrantem či svíčkovou bábou konče. Je to ona církev, potažmo církev římskokatolická, která tak zlobí naše vladaře, že po nich vyžaduje restituce (ovšem proč by nevyžadovala; je to její majetek, který jí byl ukraden, a proto by jí i měl být vrácen. Církev s malým „c“ je do jisté míry složkou našeho společenského života a tak ani nelze mít Klausovi za zlé, že takovou instituci srovnal s filatelisty či s chovateli drobného hospodářského živočišstva. Do listopadu 1989 se soudruzi usilovně snažili, aby se takováto církev stala i složkou Národní fronty. Ona si také taková církev nic jiného nezaslouží. Pokud se samotní její „představitelé“ a ovšem i političtí katolíci spokojí s tím, jaké místo církvi její protivníci vykazovali od dob Tatíčkových až po dnešní dny a proti takovému zařazení nevznášeli žádných námitek, pak by bylo i zcela nepochopitelné, kdyby potřebnost takovéhoto „zájmového sdružení“ uznávali a podporovali atheisté.
Takovéhle církvi Jaroslav Durych zcela jistě žádnou oddanost nesliboval. A ještě navíc „někdy před rokem 1912“, kdy, jak dobře známo, o blaho církve pečovala administrativa Domu rakouského, a to tak usilovně, že ji samou láskou málem zadusila. Austrokatolicismu nemohl Durych přijít na jméno, právě tak jako jeho českým přisluhovačům. Připomeňme si, jak tyto austroungárské preláty charakterizoval v dopise, odeslaném z Brucku-Királyhidy Msgre ThDr. Zahradníkovi (dne 12. prosince 1917):
„…církevní hodnostáři čeští… v okamžiku, kdy dosahují titulu ‚excellence‘, vystupují tajně ale rychle z lůna katolické Církve a přecházejí do tábora jejích nepřátel.“

Opravdu: jinou to Církev měl Durych na mysli, které „někdy před rokem 1912“ sliboval, že „mu nezbývá jiného, než úplně se jí oddati“.
Dobře víme, jakou to Církev měl Durych na mysli. Tu možno nazvat Církví Kristovou, Skalou Petrovou, kterou nedokáží přemoci brány pekelné; tou Církví je duchovní společenství mrtvých, živých i dosud nenarozených, které spojuje křest ohně a Ducha svatého. Tato Církev, vojsko Kristovo, se pak skládá ze dvou armád: z Církve bojující a z Církve vítězné. Takovéto Církvi přišel Durych na chuť pravděpodobně až po maturitě, když se v Praze na studiích medicíny důvěrně seznámil s katolickou mystikou. To se ovšem nedá tvrdit s jistotou. Snad se tak stalo už dříve: nikde se však Durych nezmiňuje o tom, že by byl, ať už kdykoli a kdekoli, svržen s koně jako Šavel, že právě v tu chvíli by nabyl pravého poznání. To se zřejmě v Durychově životě nikdy neudálo; konverze se nekonala.

Tato absence konverze je jedním z nejdůležitějších klíčů Du­rychova suverénního katolictví. Nikým dosud nebyla hodnocena a jak se zdá, nebyla ani částečně pochopena. Každá konverze se totiž trochu podobá Tomášovu prohlédnutí. Vidět a uvěřit je více méně přirozené. Nevidět a uvěřit už není přirozené ani zdaleka. Tady hraje svou roli rouška tajemství a ta skrývá Boží milost. Tu samozřejmě nelze zdůvodnit lidskou logikou. Leckoho to může i pohoršit. Durychovi se bez pochyby této milosti dostalo. Ve vší hojnosti.

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáno ve spolupráci s Vonrammstein’s Blog.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: