V tomto světě jasně cítíme omezení a nesvobodu, která plyne z toho, že jsme pouze na cestě, spoutáni smrtelností, slabostí a útoky zlého. Bůh nám však dává ve chvílích své milosti i zde poznat předchuť budoucí Slávy v Jeho Království, nebráníme-li se. Někdy je tou nějvětší překážkou, která nám brání dojít k Pravdě, právě naše vlastní spletité a tvrdohlavé já. Básně napsal Ivan Diviš a Nea Marie Brkičová.
HLOUBĚTÍN V HUTÍCH
I.
Především nenacházím moudrost. Pak rovněž nenacházím
horu jiného, co bych nacházeti měl –
ale moudrost chybí především. Ona snad i chybuje!
Nerozumím.
Lidé nesou moudrost, a přesto jednají zbrkle,
ta tkáň, ty jizvy a sůl nanovo v nich,
to chvění pod zátěží –
jak to chápu, jak nechápu!
Jak se světem? Dotýkat se? Anebo nést?
Anebo obojí? Anebo hledět!? Tehdy se moudrost
dostaví určitě, ale i nebezpečí ze zahleděnosti?
Ale moudrost! Mírný kanoucí hlas,
hlas přejizvující,
hlas dítěte, jak někdy uzamkle uzamlkle promlouvají,
velmi zřídka –
ale jak to někdy dovedou! A ruky podání
a náslech, slyšení – ale naslouchat znamená už
pracovat,
a tedy opak zamlklého hledění!
Jak je svět tichý! Jak mi připadá! Jak mi
nepřipadne,
co by mi připadnout mělo, jaký odsouzenec jsem
z vůle do nevůle a z citu do pocitu, z podstatného
do bezvýznamu, je to hrozné,
matoucí, k nevydržení, ohroženo propasením,
mluvením ohroženo, ohroženo mlčením vnevčas –
a já bych všem chtěl napsat psaní,
jak je to skutečné! To jest s námi –
ale i bez nás!
TRAŤ
Skrze básně
Skrze tvrdé oblouky
Chce se mi spát
*
Je téměř nemožné uvěřit předložené realitě
Téměř zhoubné se poddat, ačkoli je to přímé
*
Nikdy nelze být mírný
A prožívat bezpečnost
Tisíce viklajících a zviklaných prstů
Co dávají na hlavu, kolem pasu a za krk
Toho se nezbavíš sám
*
Marno si vzpomínat na vodu, místa, kudy proudila,
kam se usazuje
Hloubit jamky a jámy v paměti
Umožňovat přátelství
Hlavní je nechtít
Ostatní přijde samo
*
Proplazí se, až bude nevyžadované,
jako staré zvuky nových telefonů s neočekávatelnými vzkazy
Jako suchá tráva, kterou jsi zahodil k výhni
Aby navždy přestala svědčit
Nebyla už tvojí družkou životem
*
Tehdy se konečně vysvětlí všechno
Rozpletou uzly nepředvídatelných zpráv
Nemírné proudy každý závoj rozkryjí
*
Budeš jistý
Jistý vším
Jako poslední slovo ze sna
Které oplácí svou návštěvu někde dávno
Kde není nic kromě cizích názvů
*
Zdroje: DIVIŠ, Ivan. Umbriana. Československý spisovatel, 1965.
Duše a hvězdy 