Katolická cesta Jaroslava Durycha V – Těžký spánek

Jsem přesvědčen, že tento „obnovený křestní slib“ Durycha ne­ustále vybízel, aby za Církev bojoval v tisku. To však na sklonku světové války nebylo tak jednoduché. Cenzura pracovala na plné obrátky.

Snad by se tedy slušelo čtenáře seznámit s případem Skrbenského, nechce se mi však do toho, protože nejsem zcela přesvědčen o jednoznačnosti tohoto boje. Domem Rakouským Durych spíše jen opovrhoval, za nenávist mu nestál. Sám dobře věděl, jak se již po dobu dlouhých devatenácti století obsazují biskupské a arcibiskupské stolce, a že Církvi též nijak zvlášť nemůže uškodit výměna stolce výnosnějšího za stolec méně výnosný. Durych zde toliko využil jedné z posledních hloupostí, kterých se dopustil „stařičký mocnář“, a jak se zdá, učinil všecko, co se učinit dalo. I touto drobnou ostudou napomohl k rozkymácení trůnu, který se od dob Josefa II. nesprávně nazýval habsburský. Případ Skrbenského nejspíše pomohl samotnému historiku Durychovi; mohl si doslova ohmatat slabošství papeže Benedikta Patnáctého, což mu pak jako ortodoxnímu katolíkovi napomohlo pochopit jednání mnoha a mnoha Benediktových předchůdců.

„Těžký spánek“ je Durychovým soukromým manifestem stále ještě katolické většině národa. Přišel však už pozdě; byl příliš osamocený a k národu se neobracel příliš jasnou a srozumitelnou řečí. Nešlo to. Censuru prováděli loyální Češi, kterých vždy u nás bylo mnoho, přemnoho. Uměli vyhledávat jinotaje, jistě uměli pracovat i se šiframi. Kontrolovali i nejloyálnější katolický tisk, a tak i v „Těžkém spánku“ zkonfiskovali 15 řádků závěru, který byl jistě jednoznačný a nejvýš významný.

Hned na začátku tohoto zapomenutého Durychova memoranda, které vyšlo až 15. června posledního válečného roku, se připomíná: „jsme svědky zlého zápasu… Jest čas, kdy jsou lidé ponecháni sami sobě, aby se vypořádali navzájem dle své lidské moudrosti a zkušenosti…“

Všimněme si: zde poprvé Durych naznačuje, že stav, kdy jsou lidé ponecháni sami sobě, tj. nedbají o Boha, je podobný peklu.

Durych pokračuje: „…nejsou v nebezpečí pouze statky rozumu lidského, nýbrž i jiné statky, poněkud vyšší ceny; tvrze, které by nikdy nepadly do rukou nepřátel, jejichž posádka nemůže býti přemožena vyhladověním, ani zasypáním, ani jedovatými plyny, ani hmotnými náboji, pevnosti, vždy hrozné a nebezpečné nepříteli, pak-li jejich posádka nespí. To jsou ovšem tvrze království, jehož nepřemožitelnost a neporušenost není zaručena ani císařskými slovy, ani válečnými smlouvami, ani finanční výhodností, nýbrž něčím, co se k těmto věcem vůbec nesmí přirovnati: přislíbením Zakladatele, platným a nezrušitelným.“

Za tyto tvrze Durych považuje opěrné body Církve: církevní instituce či přímo biskupy (kdyby jen tehdy Durych byl tušil, že za tři čtvrti století tyto tvrze přestanou být tvrzemi Církve a že je tedy nebude třeba dobývat).

Durych pak vyslovuje přesvědčení, že nebezpečí zkázy má svůj původ v těžkém spánku obránců těchto tvrzí.

„Taková jest však věc, která naplňuje zármutkem i ty z nás, kteří již ke všemu zlhostejněli: nepřátelské moci mohou vběhnouti do tvrzí pevnosti za bílého dne, poněvadž posádka spí a neprobudí se ani řinčením okovů, kterými jest již spoutána. Vidíme, jak synové děvky zápolí o překot, aby postavili ohromná a hrozivá vojska, jak si neváží ani miliard žaludků, jak statečně bojují, pohrdajíce smrtí, za dogmata křivého lidského rozumu, mrzačeného v kadlubech všech možných i nemožných lží a podvodů, a synové svobodné spí, jako by neměli čeho ztratiti, nebo jako by jim to bylo lhostejno, jako by už byli za jedno se syny děvky ve všem a všude.“

O smrtelném nebezpečí spánku nejednou hovoří Kristus. Těžký spánek, kdy obránce víry neprobudilo ani „řinčení okovů, kterými jsou již sami spoutáváni“, způsobil Církvi již nejednou nevyčíslitelné škody. A bohužel, ještě mnohem větší škody způsobí. Na jedné straně se jich Durych děsí, na druhé straně pak pevně věří, že obránci víry svedou s jejími nepřáteli boj, jehož výsledkem bude obnovení svrchované svobody Církve.

Nuž tento boj vskutku již nastal a neustává. Církev však ani zdaleka svrchované svobody nenabyla a nikterak se ani nezdá, že by výsledek tohoto nekonečného boje se jakkoli blížil Durychovu snu. Mnohem větší hrůzu působí snad jen zdánlivý dojem, že Církev vlastně žádné obránce nemá, že už všichni synové Církve jsou „za jedno se syny děvky ve všem a všude“.

„…dosavadní dějství světové války jest dosud jen malou předehrou, bez významu a bez vlastní souvislosti s programem, spíše jen laděním různých nástrojů před příchodem dirigentovým. Až nastane kulturní boj, boj za svobodu a vyvýšení svaté Matky Církve, boj proti všem zřejmým i tajným soustavám protestantismu, proti státním, vladařským a provinciálním haeresím a usurpacím, boj o bohovládu, nebo aspoň jeho předzvěst, pak možná uzříme věci, které nám budou imponovati opravdu. Jest pak jen naším nejvroucnějším přáním, a také naší nejkrásnější nadějí, aby se spor mezi náměstkem svatého Petra a náměstky Leviathanovými vyřídil co nejskvěleji.“

Durych prorokoval tuze rád a velmi často. Hodně proroctví se mu vyplnilo, ale zpravidla nikoli v tom čase, pro který byla vyslovena. Věřme, že ani toto proroctví není výjimkou. Že se teprve vyplní. Netvrdím, že se v přítomné době nebojuje, je to však boj zcela nesrozumitelný, nepochopitelný, mnohdy natolik zamlžený, že se na bojišti nelze orientovat. Leckdy pak nelze od sebe odlišit bojující strany. Na takovém boji pak věru není nic imposantního. Takový boj Durych nepředpovídal, na takový boj by se Durych netěšil. To, že o možnosti takového boje zhola nic netušil a že si kvůli tomu nemusil zoufat, lze jen přičíst milosti Boží.

Bůh po nás nežádá, abychom snášeli víc, než čeho jsme schopni.

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.

One Response to Katolická cesta Jaroslava Durycha V – Těžký spánek

  1. Václav píše:

    Na Dům Rakouský často vzpomínám s láskou a vděčností. Když vidím katedrálu svatého Víta, baziliku svatého Petra a Pavla na Vyšehradě, slavná poutní místa a drtivou většinu všech kostelů které máme a které nám přes všechno naše barbarství, nenávist a ignoranci vydržely a slouží dodneška. Když se podívám na hrady, zámky a historická centra měst. Na parky a zahrady, aleje starých stromů i na celou zlatou českou krajinu kde se dílo Stvořitele snoubilo s dílem zbožné lidské ruky a kterou už dneska můžeme vidět spíš na starém obraze nebo ve filmu. Když si přečtu dávné příběhy dobrých a zbožných lidí. V tomhle ohledu můžu například vřele doporučit dílo paní Vlasty Pittnerové, které začalo po mnoha letech znova vycházet. Za to všechno vděčíme také domu Habsburků. V poslední době Ferdinandu Dobrotivému, Františku Josefovi a blahoslavenému Karlovi. Jeho žena se jmenovala Zita. Je dobré si přečíst životopis téhle světice a uvědomit si jaký to vzor a patronku jí rodiče vybrali. Mnohé kostely a církevní stavby platil císař František Josef i jiní ze svého. Přes všechnu nenávist a urážky o které věděl. Dal mimo jiné i rozhodující podíl na Národní divadlo.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: