Katolická cesta J. Durycha VIII – Epištola československým

Třebaže Durychův útok na církev československou je ostrý a nekompromisní, dá  se hned z prvních vět „epištoly“ poznat, že nesmiřitelný katolík nechová žádnou nenávist k zatoulanému „československému“ stádu, které se nesprávným směrem vydalo jen jakýmsi nedopatřením, bezděčně, že tu snad ani nebylo zlé vůle.

„Epištola k československým“ se nese v ironickém, až sarkastickém duchu, který řádové členy této sekty, pyšníci se názvem „církev“, napadá jen okrajově; apostasii vyvolali katoličtí kněží a na nich také spočívá veškerá vina. Tuhle vinu si „senioři“ musí dříve či později uvědomit, přemýšlet o ní a pak teprve se budou musit rozhodovat, zda v nezdařeném počinu pokračovat, či s ním skončit. Buď svému experimentu dají jakés takés zdání solidnosti, nebo uznají, jak zbrkle se podali svým emocím, když opouštěli katolickou církev. Řadovým členům, ale nakonec ani těmto „seniorům“ není zapotřebí žádného veřejného pokárání, veřejného prohlašování či úředního jednání, aby se opět mohli vrátit ke své církvi, která se jich nezřekla. Jen oni se poněkud zapomněli… Vždyť k tomu, aby se zase všecko vrátilo zpět, stačí jen zajít do zpovědnice.

K řadovým členům se Durych obrací s velmi jednoduchou výzvou:

„Dnes už víte, čeho jste dříve nevěděli: že nevíte, co chcete, a že ti, kteří věděli, co chtějí, byli duchovně už dávno a dávno mrtvi, než vás začali alarmovati k jarmarečnímu představení ve dnech licitací.“

Durych ani nemusí zpochybňovat důvody, které měly opodstatnit vznik této církve. Hlavním důvodem byla přece reforma. Ale ouhá!

„Málokterý reformační pokus se skončil tak záhy a tak neslavně jako váš tak zvaný československý. Nebylo tu občanských válek, ani unií, inkvisice, popravišť a štvanic, nebylo třeba svolávati říšský sněm… Třebas český národ rád, tuze rád a příliš rád zkoušel všecky možné hlouposti, přece jenom jest hloupost jeho povaze cizí. Ku cti českého národa budiž řečeno, že sám nikdy nevymyslil žádné hlouposti a že všecky hlouposti, které se v našem národě praktikovaly a praktikují, jsou cizího původu.“

Zde Durych naráží na dávné české pokusy o náboženskou reformu. Po právu je nazývá hloupostmi, poněvadž jsou to vskutku jen pošetilosti, zpravidla nedomyšlené do konce. Reformovat Církev je nesmysl – či troufá si někdo obviňovat z hlouposti Zakladatele Církve? Má tu drzost ho opravovat? – Reformovat lze toliko církevní administrativní opatření, a to zpravidla jen taková, kde nad nimi vítězí čas. Věroučné reformy jsou v podstatě herezí: kde se domníváme, že hereze je příliš silné slovo a kde nelze prokázat zlý úmysl, tam možno užít pojmu „hloupost“. To však neznamená, že se hloupost v herezi nemůže proměnit. Cizí původ našich českých reformních pokusů je evidentní. V patnáctém století mají tyto „reformy“ původ v Anglii, později k nám přicházejí z Německa.

Obávám se však a zřejmě plným právem, že hloupost „reformy československé je skutečnou, nefalšovanou hloupostí tuzemskou. Durych českému člověku přisuzuje více méně podle pravdy chytrost. Té se Češi mohli a také musili naučit spíše, než mnoho jiných evropských národů. Zapomněl však dodat, a já se bojím, že zapomněl úmyslně, že v tom případě, kdy Čecha poznamená hloupost, či spíše zkalení ducha, pak to bývá zpravidla hloupost exemplární a neodčinitelná. Durych netušil, že přes všecky jeho předpovědi církev československá vydrží na živu až do pádu republiky, do německé okupace. Že se pružně přejmenuje v církev českomoravskou, což Němcům stačilo k uspokojení. Že po druhém rozbití Československa tentokrát nadále zůstane tato církev československou a nestoudným neprávem ve svém pojmenování navíc zneužije husitství. Hloupost tedy přežila v plném zdraví. Česká katolická církev se s tímhle nešťastným ústřelem nejen smířila, ale málem se až udusila láskou, jak těmto svým odloučeným bratřím prokázala a stále dává najevo svou tolerantnost. Přiznejme si: je to další příklad špatných Durychových odhadů z let 1922/23, kdy se mohlo i zdát, že katolicismus v Českých zemích nastoupil vítězné tažení.

Sveřepé setrvávání v církvi československé Durych ne příliš šťastně přirovnává k meškání „na sedátkách v závětří“. „Jste rádi, že zatím na vás právě neprší a nefouká, a nic nedbáte toho, že místo, na kterém sedíte, jest místem, se kterého se více méně rychleji utíká. Snad vám dosud ještě nikdo neporadil, abyste už vstali a odešli, snad vám ještě nikdo nezatloukl na dvířka a neupomenul vás, že to, co děláte, nedělá se věčně, a že na místě, na kterém sedíte, nesedí se celý život.“

Toto ovšem nejsou slova nejvhodnější pro „epištolu“. Tím sedátkem v závětří nemohl Durych myslit nic jiného než pravý venkovský záchůdek na hnoji, osvědčenou „kadibudku“, která ovšem ve dvacátých letech nepoškozovala národní hrdost tak, jak ji poškozuje v dnešních časech. Snad je to proto, že nyní už vítězí duch nad vším tělesným. Mrtvolu i hovno nutno rychle sprovodit se světa. Spálit a spláchnout.

Je tu však cosi neuvěřitelného: Mnozí lidé toto „závětří“, dnes již splachovací, milují dojemnou láskou. Není to opravdu místo kulturní, ale lidé zde rádi čtou, a to nejen oplzlé časopisy, nýbrž i vážnou uměleckou literaturu, kterou si sem schválně nosí. Vysedávají zde tak dlouho, že spolubydlící si často musí otloukat klouby, aby se domohli svých tělesných práv. Zatím jsem nečetl žádný psychologický rozbor tohoto rozšířeného fenoménu. Dobrý psycholog se od takových věcí distancuje a ani já nechci vzbudit dojem, že se rád těmito otázkami zabývám. Ale je to tak a ne jinak.

A Durychova metafora opět poněkud pokulhává.

Durych se dál vemlouvá sluchu řadových členů této církve:

„…probouzí se (ve vás) dlouho utlačovaný stud, který však nesmíte vysloviti, ke kterému se nemůžete s pláčem a lítostí přiznati, poněvadž máte mezi sebou a nad sebou kněze, které jste si sami vybrali, a ti už překřičí tichý hlas vašeho studu křikem svých osobních zájmů. Stydíte se nechati je v bryndě, chcete jim býti věrni a obětovati svou čest a své štěstí myšlence této věrnosti; či se jen stydíte uznati svůj omyl, stydíte se, že by snad někdo nad vámi pokrčil rameny anebo stáhl rty?“

Beze sporu Durych výtečně rozumí lidské duši:

„…dnes už vychladla u lidí chtivost sensace, dnes už jest lidem všecko jedno, co se jich netýká, a zajímá-li je něco, netrvá to ani den ani ne celou hodinu; a snad jich vůbec nic nezajímá“

„A o své seniory se báti nemusíte, oni už se bez vás obejdou, oni už – – “

„Nebojte se! Naše zpovědnice jsou věrné a mlčenlivé a absoluce, která se v nich udílí, jest absolucí skutečnou, platnou a nepochybnou. A v našem náboženství jest veselo a radostno i uprostřed všech běd a stesků, hrůz i muky života.“

S notnou dávkou pýchy Durych zdůrazňuje: „…existuje-li na světě noblessa vůbec, pak existuje jen v obřadech a v lůně církve římskokatolické.“

V lůně církve římskokatolické noblessa setrvává a těžko to kdo může zpochybnit. Smutek však svírá srdce při vzpomínce, jakých strašidelných útoků proti obřadům této Církve jsme už byli svědky: Kdysi skutečně byly noblessní. Dnes noblessu ztrácejí. Je to snad trest za naše hříchy? Či jen pokoření naší pýchy?

Je ještě mnoho zajímavých myšlenek v této epištole, ale ponechme též trochu místa významné a snad i jen jediné replice na tuto stať. Napsal ji odpadlý katolický kněz Josef Hofer do olomouckého Pozoru, poměrně málo známého deníku. Redakce těchto novin pro značný rozsah repliky ji musila uveřejňovat v jedenácti pokračováních. Replika není apologetikou církve československé. Sám Hofer upozorňuje:

„Ať si nikdo nemyslí, že snad chci lámati oštěp za československou církev. Ani dost málo. Ačkoliv jsem jejím příslušníkem, nemám nejmenšího důvodu, proč bych jí měl nebo chtěl dělat obhájce.“

Hofer víceméně neumělým způsobem a nikterak zvlášť přesvědčivě podává svědectví o tom, co se mu jako katolickému knězi na římskokatolické církvi nelíbilo a zejména co ho pohoršovalo. Snáší příklad za příkladem, uvádí podrobnosti a je až k pláči smutné, že není žádného důvodu mu nevěřit. Hofer ovšem nemůže přesvědčit, že uvedená pohoršení jsou dostatečným důvodem k odpadu, takto nikoho nedokáže přesvědčit ani sám ďábel, ale Durycha Hoferovy příklady zarazily: „Článek jeho (Hoferův) jest jistě hodný pozoru a jest pln poučení, jak pro jiné, tak pro mne.“

Většina Hoferových příkladů by se dala odbýt polopravdou: I mezi katolickými kněžími možno najít špatné lidi, tak jako v každém jiném stavu, v každém jiném povolání. Je to polopravda z toho důvodu, že počet těchto špatných lidí v katolickém kněžstvu začal na přelomu století převyšovat únosnou mez. Viděli to věřící i nevěřící: nevěřící mohli kněžské hříchy zveličovat do takových rozměrů, že už je nešlo hájit. Lidé tuze rádi přehánějí zejména mají-li pozorné posluchače. Do nebe volajících hříchů svých pastýřů si ovšem všímali i věřící; ti se spíše je snažili nevidět, ale stále častěji a častěji musili na ně reagovat a protože zpravidla jejich reakce nevedly k zlepšení situace, uzavírali své rozhořčení do svých srdcí, nanejvýš projevovali svůj nesouhlas s hříšným životem kněží toliko v kruhu svých nejbližších. Není divu, že se mnoho věřících začalo těmito kněžskými hříchy dusit.

Na počátku tohoto století byla u nás podstatně odlišná situace s počtem kněží na určitý počet obyvatel než dnes a opět jiná situace byla na počátku století devatenáctého. Svatý Jan Nepomucký Neumann, třebaže byl vynikajícím studentem a o jeho zbožnosti a víře nebylo pochyb, neobdržel po ukončení studia kněžské svěcení ani v Praze, kde dokončil studia, ani v Českých Budějovicích, t. j. ve své rodné diecézi. Bez vysvěcení musil jako prašivý pes opustit svou vlast i Evropu. Kněží tehdy bylo velmi mnoho. Důvod byl jediný: Kněžské povolání přinášelo hmotné zabezpečení na celý život. Pro studium medicíny, práv, filosofie a jiných věd „nepotřebných“ bylo třeba peněz, mnoha peněz. Těch bylo málo i ve městech, na venkově se jich však krutě nedostávalo. Přesto se i na venkově rodili chlapci nadaní, chytří a pilní. Snad právě nejspíš na venkově. Co s nimi? Plně dotované bylo pouze studium v seminářích. Avšak ke kněžskému povolání jich mnoho nemělo předpoklady, mohli z nich být výteční lékaři a právníci. Stali se z nich nikoli snad právě špatní kněží, ale celý život tito lidé cítili hořkost, že jim bída „zkazila“ život.

Za sto let se mnoho změnilo, přesto však se sedlákům hlouběji do kapes sahat nechtělo a své synky nadále posílali do seminářů, třebaže už nikoli z důvodu nezbytí. To se ovšem brzy vymstilo. Hořkost novosvěcenců v dobách dávných nebyla tak nesnesitelná jako nyní. Hořkost z nezbytí je přece jen jakž takž snesitelná. Má-li hořkost člověka udržet při životě, je i chinin snesitelný. Běda však, nemá-li člověk pro svou oběť dostatečnou motivaci. Léon Bloy prý přestal kouřit jako oběť za duše v očistci. Po mnoha létech prohlásil, že i když po celou tu dobu nekouřil, přece jen se cítí být kuřákem. Kouřit však znovu nezačal, protože tuto cenu oběti za duše v očistci uznával.

Kněze pokouší ďábel víc než jiné lidi. Tím spíše se mu daří v jeho „pokušitelském“ úřadě, nestojí-li mu v cestě oběť, kterou člověk přináší dobrovolně.

Nehodlám pronášet své soudy o kněžském celibátu. Celibát je toliko v řídkých případech dobrovolnou obětí a jen zcela ojediněle není snad za oběť vůbec ani považován. Strašlivým pokušením, kterým ďábel už mnoho kněží přivedl do záhuby, je polygamie, pedofilie a samozřejmě i homosexualita, o které se Hofer nezmiňuje.

Řada Hoferových výtek je už vyčpělá. Kněžské lenosti ve vyučování dítek už dnes ani nerozumíme. O hodiny náboženství se kněz musí hrdlovat s řediteli škol, s rodiči i s obecní správou. A vůbec tu nejde o peníze.

Nerozumíme dnes ani kněžské lenosti při zpovídání. Svatou zpověď stále katolíci – Bůh za to buď pochválen – považují za skutečnou zpověď, nikoli za jakousi iluzorní „svátost smíření“. Tu by totiž brali jako formalitu, zatímco zpovědi si nadále váží. Dnes už se však zpovídá velmi málo.

Zasahování kněží do politiky je věc nemravná. Pokud naši biskupové jen zcela nepřímo a velice opatrně vybízejí věřící k tomu, aby volili křesťanské či jen pseudokřesťanské strany, pak tyto výzvy lze s čistým svědomím ignorovat. I tak je každé zasahování církevní administrativy do politiky anachronismem a často se zvrhává do vyložené nestoudnosti. Schvalování vražedného zásahu NATO proti křesťanskému Srbsku je stejným hříchem jako schvalování etnických čistek. Je pak tragické, je-li toto vyjádření biskupů v přímém rozporu s výzvami Svatého otce.

Je dnes zcela absurdní představa kněze, který se stará toliko o svůj soukromý majetek. Tomu už se dnes, alespoň v naší vlasti, nedá rozumět.

Ďábel je však vynikající pokušitel: stařičkého kněze málo kdy pokouší vnadnými ženami, na novosvěcence nezkouší pokušení ješitnosti a pýchy (pokud ovšem tohoto mladého kněze nesužovala pýcha už jako dítě). Jsou kněží, kteří se rádi poslouchají, spíše než o svou popularitu usilují o populismus, jsou liberalisty (ne z lenosti, to by se jim dalo prominout, spíše pro vlastní, nečisté svědomí). Jiní jsou natolik ,opatrní‘, že i poslednímu stařečkovi se zdají být zbabělými.

Každá doba má své hříchy a snad i pro každé své životní období má člověk jiného ďábla. Cosi podobného vyslovil již kdysi dávno Chesterton.

Hříchy jsou tajné a zjevné. Kterak je Bůh odlišuje a jaké má na ně trestní sazby, to nevíme. Hříchy kněží budou zajisté posuzovány odlišně než hříchy laiků. Ale ani o tom nic nevíme.

Krutě zřetelným a prokazatelným je pohoršování. O jeho následcích se Kristus vyslovuje velmi nekompromisně a žádný kněz si nedá za rámeček Kristovy výtky farizeům, kteří (do jisté míry) byli kněžími, či aspoň hráli jejich roli. Farizeové však byli mazaní a na pohoršování si dávali dobrý pozor. Jen proto, aby nikoho nepohoršili, se chovali farizejsky. Farizeové se však nikdy netěšili nadpřirozené Boží ochraně a pomoci (o účinné ochraně a pomoci Matky Boží ani nemluvě), které se těší kněží Kristovi.

Kněz Kristův nesmí pohoršovat. Tím se dopouští hříchu, za který jen stěží může přinést zadostiučinění. Zbývá mu toliko naděje na Boží milosrdenství, které ho pravděpodobně zachrání: kněz požívá zvláštních milostí. Ty mu ovšem přejme beze vší závisti: zaslouží si jich.

Hofera řada katolických kněží silně pohoršila a on ve své obsáhlé stati chce čtenáře přesvědčit, že jen kvůli tomu odpadl. Nepodařilo se mu to. Stal se dobrým manželem, snad i dobrým otcem, ale svou víru zradil. Hofer si až příliš dobře uvědomuje, že už zbytečně dlouho sedí v kadibudce na hnoji, že nemá proč být za své názory tolerován, že jeho odpad postrádá noblessy, že zkrátka „dopádloval“ do stojatých, páchnoucích vod, ze kterých už se těžko navrací.

Věřme však, že se mu ten návrat podaří: ne-li ještě na tomto světě, pak jistě na světě onom.

Cosi jako velmi nepříjemná disonance v našich, nyní již dokonale osvícených dobách, zaznívá z jedné Durychovy odpovědi na Hoferovu repliku. Těch několik vět na Hoferovu adresu Durychově památce neposlouží – tedy přesněji řečeno: neposlouží jeho památce u těch lidí, kteří si sami žádné památky nezasluhují:

„Náboženskou snášenlivost církev katolická nevymyslila. My známe pouze snášenlivost lidskou. Pohan, žid, nevěrec, to jsou naši bližní, které jsme povinni v jejich bídě sytiti, napájeti, vykupovati z otroctví, ošetřovati v nemoci a dávati jim, co jest jejich. Ale náboženská usnášenlivost jest, s dovolením či bez dovolení, bludem proti katolické věrouce.“

Jak strašidelně se katolická církevní administrativa proměnila od dob Durychových! Jak dlouho si ještě budeme lhát do očí! Náboženská snášenlivost je nesporně bludem proti katolické věrouce. Doktoři II. Vaticana rozhodli, že bludem není. Snad pro ně skutečně bludem není. Oni jsou moudří a učení, oni jistě Boha o své pravdě přesvědčí. My, laici, tak učení nejsme, ale víme jedno jisté: že náboženská snášenlivost je prostým neřádem. Není a nebude pro nás, katolické křesťany rovnocenná ani Hoferova církev československá, ani kterákoli jiná sekta protestantská, natož aby pro nás byl rovnocenný judaismus, islám, či jakákoli odnož hinduismu či buddhismu. Ani ono světové, „globální“ náboženství, které se s takovým elánem pokoušejí vybudovat tuze mnozí naši Otcové.

Pádnou odpověď na různé Hoferovy výčitky představuje tento Durychův názor:

„…stav víry nesouvisí a také nemůže a nesmí souviseti s náboženskou praksí druhých lidí, třebas i kněží, kteří přece mají svobodnou vůli a sami jednotlivě podléhají soudu a trestu jak pro foro externo, tak pro foro interno. A kdyby pan Josef Hofer těch-to kněžských hříchů věděl ještě tisíckrát více, snad by to u mne a u jiných mohlo vzbuditi určitý zármutek a třebas i ošklivost k těmto jedincům, ale poměr k Církvi a jejímu řádu by se nezměnil ani v nejmenším… Kdo jest svým svědomím nucen, aby proti pohoršení zakročil, má důsledně a tvrdě svou žalobu zastupovati. Ale utéci před skončením procesu a z justamentu si založit novou společnost, není – při nejmenším – chic.“

Snad se zde Durych i chlubí svým neohroženým vystoupením proti kardinálu Skrbenskému, který způsobil pohoršení zcela odlišného charakteru. Je ovšem fakt, že zakladatelé církve československé věděli o theologii a o církevním právu jen malou část toho, co věděl Durych, třebaže to byl laik. Na soudní proces si tedy jednak troufnout nemohli právě z tohoto důvodu, jednak ze zbabělosti. Druhou, mnohem čitelnější stranou téže mince je skutečnost, že Čech se tuze rád uráží, rád projevuje svůj skepticismus a zatrpklost a právě konáním všemožných „justamentů“ se v podstatě brání přímému střetu. Mnoho zakladatelů církve československé ovšem využilo a zneužilo jednak onoho nesnesitelného, vše prostupujícího, austrokatolického kalu, jednak pohoršlivých hříchů svých bratří k osobním cílům.

Založení církve československé bylo bohužel projevem češství, nadále jím zůstává a jako národ za ně též neseme kolektivní odpovědnost.

Josef Hofer svou církev československou nehájí. Zřejmě nesplnila jeho očekávání. Ale Durych ještě ke konci své odpovědi přihazuje další polínko do ohně:

„Pan Josef Hofer vypočítává spoustu příkladů neřádného života katolických kněží. Nemá tato kudla dvojí ostří? Nebojí se, že by to dopadlo mnohem mizerněji, kdyby někdo obětoval čas a práci na obšírnější zrcadlo života kněží československých? V procentech by to bylo divné. Vždyť jest pravděpodobno, že ti, kterým v katolické církvi hořela půda pod nohama, utekli tam, kde to bylo nejvýhodnější. A kde se ukazovalo a slibovalo na začátku více výhod než v církvi československé? Možno se značnou pravděpodobností říci, že katolický klerus se aspoň většiny svého balastu zbavil. A kam se tento balast poděl, kde byl přijat a vítán?…

…Příčiny odpadu od církve katolické a založení nové společnosti nebyly dosud prohlášeny žádnou formou, které by vyhovovaly ne snad požadavkům absolutní pravdy, ale aspoň i jen živnostnické advokátské dialektiky. Důvod k existenci československé církve byl jen v dočasné politické konjunktuře. Její založení bylo jen opportunistickým projevem loyality vůči radikálním pokrokářům, kteří se přes noc dostali k moci. Konjunktura se mění, původní důvod existence pomíjí, kde vzít honem honem jiný důvod, jiný příklop na oči? Toť aby se vypsala odměna na dobrý nápad!“

„Chyby a hříchy, které přinesly člověku nějakou radost, rozkoš nebo požitek, jsou obyčejně snesitelnější, omluvitelnější a méně ponižující než ty, které byly spáchány jen jako justament z ponuré nálady a otráveného citu. Nejhorší a nejosudnější hříchy jsou ty, které byly spáchány z tvrdohlavé hlouposti, poněvadž při těchto jest hloupost sama větším a smrtelnějším hříchem než všecky skutky a zvrácenosti, ke kterým vedla a svedla.“

Justament vskutku hrál při vzniku církve československé hlavní úlohu. A proto se Durych plným právem ptá:

„…Nepotřebujeme vás do počtu, nepřekážíte nám, nemůžete nám uškodit, leda v ojedinělých potměšilostech. Buďte ubezpečeni, že to není žádný politický návrh, tážeme-li se vás:

Ještě vás to neomrzelo?“

Epištola k československým – Lidové listy, roč. 2., č. 22 ze dne 28. ledna 1923;

Josef Hofer: Římská noblesa – Pozor, Olomouc, roč. 30., č. 67 až 80  ze dnů 21. března až 6. dubna 1923;

Noblesa a logika – Lidové listy, roč. 2., č. 89  ze  dne 18. dubna 1923

Veni pater pauperum,

veni dator munerum,

veni lumen cordium…

(sekvence k Duchu svatému)

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.

Reklamy

7 Responses to Katolická cesta J. Durycha VIII – Epištola československým

  1. Václav píše:

    Pýcha je základem od kterého se odvíjejí ostatní hříchy a snadno může vést až k duchovní smrti a odmítnutí Kristova milosrdenství. Jestliže přespříliš lpíme na noblese a vnějším lesku svých obřadů nebo čehokoliv jiného na úkor bližního i samotného Boha tak je pro nás pokoření tím nejcennějším darem pro záchranu našich duší. Čím větší tím lepší.Pochybuji že by v dnešní době naši církevní otcové dodržovali celibát nedobrovolně. Co by z toho měli ? O hmotném zabezpečení si mohou tak leda nechat zdát a o naší vděčnosti a lásce často také. Mnohdy se k nim chováme s nevděkem a ostudou které volají do nebe a ještě máme často tu drzost je bezdůvodně kritizovat a vydávat o nich křivá a nepodložená svědectví. Jestliže vycházíme z předpokladu že většina z nich dodržuje celibát nedobrovolně tak potom nechápu proč bychom se měli povyšovat nad naše bratry a sestry v Kristu a lpět na nějakých obřadech a formalitách ? Sarkasticky a ironicky se nad někým vyvyšovat ? Svatý Dominik se na své misi modlil s těmi které chtěl přesvědčit Růženec který mu pro ten účel dala Panna Maria a choval se k nim s maximální pokorou a úctou. Kdyby byl nad nimi ohrnoval nos a vytahoval se tak by byl nedosáhnul ničeho. Když budeme k našim bližním přistupovat s láskou a úctou v rovině Božské i lidské tak se ta teologie také určitě nějak poddá. Tak jako když docela nedávno požádali anglikánští biskupové a ostatní věřící svatého otce o plnou jednotu morálky a víry. Právě o tohle a přesně ve chvíli kdy zběsilé útoky proti nám vrcholily. Možná to byli právě oni kteří tu věc s pomocí Boží zastavili a zachránili nám zbytky toho čemu by se dalo říct noblesa v dobrém. Ten šok který utrpěli Boží nepřátelé, zuřivost a strach který je v tu chvíli potkal jsem jasně cítil. Stejně tak nechápu proč bychom měli obviňovat naše zbožné předky z takové vypočítavosti ? Nebylo by lepší je ctít, brát si z nich příklad a modlit se za jejich duše ? Pomnít na 4. přikázání ? Co se týče křesťanských stran tak těch nám naši podivní ochránci jakýchsi blíže nejmenovaných konzervativních hodnot založí kolik budou chtít aby je pak mohli popřípadě zase zrušit a vysmát se nám. Jednou už to udělali, hned po Občanském foru. Ty strany byly hned tři pokud si dobře vzpomínám a nejdéle vydržela ta pana Bendy. Na kterého pak sprostě křičeli, tupili ho a smáli se mu do obličeje, zatímco syčeli na pana Luxe. Při příštích volbách jich můžeme mít třeba deset a přesně do voleb budou ti nejlepší jen aby odebrali KDU alespoň několik hlasů. I takové věci se dají dělat bez genocidy a předhazování lvům. Stačí k tomu trocha naší hlouposti, nebo spíš pýchy a touhy očerňovat druhé abychom se nad ně mohli povyšovat. Kněze i politiky. Co se týče svatého Jana Neumanna tak ten podle mého názoru neodešel jako pes ale jako misionář Ježíše Krista. Tam kam patřil a kde našel své zabezpečení po všech stránkách. Byly to krásné časy když jsme neměli pro všechny adepty uplatnění. Mimo jiné bych za to na tomhle světě poděkoval zejména domu Habsburků. Ať jim to Pánbůh stonásobně odplatí a odpustí nám všechno zlé čím jsme se jim odvděčili.

    • cinicius píše:

      Zajímavé, z čeho všeho se dá dostat ke KDU-ČSL.

      • Václav píše:

        Nějaká zmínka o křesťanských a pseudokřesťanských stranách tam také byla a tak jsem zareagoval. To že politika nepatří do kostela je sice pravda ale nevidím důvod proč bychom té naší nemohli trochu pomoct my a třeba právě tady. Také jí můžeme snadno a těžko napravitelně ublížit.
        Udivila mě i zmínka o Zpovědi a Svátosti smíření. Myslím si že primární účel je opravdu ten abychom se smířili s Bohem a přijali odpuštění od jeho kněze a ne abychom se jenom vyzpovídali. Zpovídat se můžeme v podstatě komukoliv ke komu máme důvěru ale smířit nás může jenom kněz. Takové věci je dobré si neustále připomínat.
        Deklaraci Nostra aetate a jiné důležité dokumenty které se týkají ekumenismu a říkají nám v nezkreslené podobě co to znamená nevymysleli a nepodepsali nějací doktoři z Vatikánu ale drtivá většina našich biskupů v čele se svatým otcem. Co se mne týče tak za to děkuji Bohu i jim a vidím v tom Kristovo milosrdenství. Podobně jako když se Hospodin slitoval nad Ninive kde uctívali věci o kterých hanba mluvit a jako když se s ním Abraham hádal o Sodomu. Myslím si že ani my nemůžeme udělat chybu když budeme prosit Boha aby se smiloval nad celým světem a budeme přát spásu i těm kteří se na vinici podívali jen na chvíli za večerního chládku a nenesli tíhu dne. V tom vidím skutečnou podstatu ekumenismu. Detaily bych ponechal na Pánubohu ať je vede tak jak chce, tam kam chce a tehdy kdy chce. Stejně jako vede nás.

      • Hamish píše:

        Jenže sektáři a heretici na Vinici Páně nepracují.
        To je první a zásadní rozpor, který vy buď nevidíte, nebo naopak vidíte a záměrně nám tu lžete.
        NAE je takové nezávazné kázání světu, však víme, jaké povahy byl DVK, že?

  2. neab píše:

    „Když budeme k našim bližním přistupovat s láskou a úctou v rovině Božské i lidské tak se ta teologie také určitě nějak poddá.“

    Zajímavý názor.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: