A čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?

Na dnešek připadá smutné výročí, jedno z těch, která by opravdu neměla existovat. Právě před 65 lety, v noci z 18. na 19. června 1945, se v katastru Horní Moštěnice odehrála nejbrutálnější a nejodpornější masová vražda v moderní historii Moravy, známá jako masakr na Švédských šancích.

Je to událost, na kterou bychom neměli zapomínat a která by nás měla přivést k zamyšlení. Výše zmíněný masakr byl dílem regulérních jednotek Československé armády. Jeho oběťmi bylo 265 lidí: německé, maďarské a slovenské ženy, děti a starci. Okradení a povraždění bez soudu a bez důvodu.

Organizátorem masakru byl poručík OBZ Karol Pazúr, muž s temnou minulostí a ještě temnějším příbuzenstvem, který se tak pokoušel vylepšit svou nepříliš dobrou pověst  a kádrový profil. Zpočátku to fungovalo – po masakru byl povýšen. Před soud se (jako vůbec jediný pachatel) dostal až v roce 1947, víceméně jen protože se celá událost dostala do zahraničního tisku.

Slovenský soud odsoudil Pazúra na sedm a půl roku. Muž, který nikdy neprojevil sebemenší pochybnosti nebo lítost, měl ještě tu drzost se proti rozsudku odvolat. Chtěl být osvobozen, protože prý dělal jen svou práci, taková byla doba, dělalo se to přece běžně… Ti postřílení byli prý zrádci a kolaboranti…

Co byl Pazúr za osobu, nejlépe osvětluje věta, kterou jsem vybral za titulek. Je to součást Pazúrovy obhajoby u soudu, vysvětlení, proč k popravovaným „zrádcům a kolaborantům“ přiřadil i nemluvňata. Vyšetřování neprokázalo žádný vážný prohřešek u žádného z povražděných, naopak se prokázalo, že někteří z nich podporovali Slovenské národní povstání a že Pazúr velmi dobře věděl, že o kolaboranty a zrádce nejde.

Pazúr byl nakonec v roce 1949 Nejvyšším vojenským soudem v Praze odsouzen ke 20 letům vězení. Marně se dovolával svých komunistických přátel  – do zahraničního tisku se dostaly některé skandální výroky jeho obhajoby a mocný ministr informací Václav Kopecký nařídil jeho odsouzení s tím, že pokud nedostane adekvátní trest, zahraniční tisk nikdy neuvěří, že vraždění nemluvňat nepatří mezi běžné chování československého vojáka.

Nicméně komunisté na Pazúra nezapomněli: po dvou letech byl potichu amnestován, kriminál opustil obtížen novými zásluhami (coby agent StB v něm donášel na politické vězně), obdržel slušnou penzi, řadu vyznamenání, dekret o tom, že je zasloužilým členem protifašistického odboje, a nakonec i teplé místečko vysokého funkcionáře Svazu protifašistických bojovníků. Pro StB špehoval až do své smrti v roce 1986.

Proč to celé připomínám? Abych těm, kteří to nevědí, připomněl, že dějiny jsou složitější, než bychom je chtěli mít, a že Češi a Slováci rovněž mají své stíny, za které se ještě patřičně neomluvili. Mrtví, o kterých zde píši, by si jistě zasloužili pomník stejně, jako občané Lidic. Na místě masakru však žádný pomník nestojí. Měl by stát. Jako upomínka na zločin, na jeho nepotrestání. Na démony, které lidi v sobě mají, bez ohledu na národnost. A my bychom se měli modlit, aby už navždy zůstali uzamčeni.

Ignác Pospíšil

Reklamy

6 Responses to A čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?

  1. Lukáš Biskupický píše:

    V národě holubičím stržen mariánský sloup, masakrováni bezbranní civilisté, přepadány kláštery – není to nějaký omyl?

    • cinicius píše:

      To jste špatně pochopil, holubičí národ neznamená, že jsme mírumilovné holubice, znamená to, že si před silnějšími na holubice rádi hrajeme, zatímco v roli jestřábů slabší holubice s gustem trháme. Takže Vámi zmíněné jevy do toho krásně zapadají.

      • Václav píše:

        Musím se k něčemu přiznat. S tímhletím plně souhlasím. Snad Vás to přespříliš nerozruší. :o)

      • cinicius píše:

        Marně jste doufal – jsem naprosto zděšen!! ;-)

      • mk píše:

        My sme národ holubičí
        My sme národ holubičí
        nikto nám nič nedožičí
        každý na nás iba kričí
        je to o nás známe

        Kde kto z nás len kožu derie
        podchvíľou z nás lieta perie
        občas nás to strašne zlostí
        lebo nie sme takí sprostí
        ako vyzeráme.

        My sme nerozbili atóm
        to je pravda a čo na tom?
        Skúste zrátať ľudia premilí
        tie kotrby, čo sme rozbili
        My sme neponúkli svetu
        Pytagorovu vetu
        A napriek tomu sme tu
        a s tým sa bude treba zmieriť

        Aj keď sme ešte trochu mladí
        nik si s nami neporadí
        Napriek tomu si však radi
        sem-tam zavzdycháme

        My sme národ holubičí
        nikto nám nič nedožičí
        každý na nás iba kričí
        jedným slovom je to
        o nás známe

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: