Kasárna

Dnes obecně o bydlení. Internát alias Domov mládeže. Změnil se od mých dob, či zůstává stejný? Za mé existence se bouřlivě vyvíjel. Část jeho prostor okupovaly při mém příchodu jiné školy, které ale postupně mizely. Ve druhém ročníku došlo k prohození pater, když se dívky přestěhovaly z prvního do druhého, z kterého nás vykoply na své první (nebo to bylo obráceně a my vykopli je? :-) ) Vyvíjel se řád intru (coby chovanec musím říci, že jednoznačně k horšímu, i když jsem si jist, že vychovatelé by nesouhlasili, prostě klasický rozdíl „profesního úhlu pohledu“), vyvíjelo se vybavení, infrastruktura a podobně.

Kaple Nanebevzetí Panny Marie (2008)

Studenti přijížděli na internát v neděli večer či pondělí ráno, odjížděli v pátek odpoledne, přes víkend intr nefungoval. V 6:00 byl budíček, reprezentovaný hudbou z internátního rozhlasu, kterou měl po dobu mého pobytu na škole na starosti buďto spirituál P. Szkandera, nebo některý z jáhnů, nebo studenti. Szkandy se v počátcích občas bavil tím, že studentům ráno pustil ke vstávání dechovku, něco jako „V rychtárovej studni“ či podobnou nestvůrnost (prostě takové ty oblíbené písně mého otce), nicméně pak s tím přestal. Údajně na žádost vedení internátu, podle kterého vysílání tohoto druhu písní zvyšovalo počet poruch reproduktorů. Faktem je, že dechovka v šest ráno dokázala spolehlivě vyvolávat záchvaty zuřivosti i u jinak klidných a spořádaných kolegů. Nejeden student neváhal po prvních tónech s pokusem rozhlas na místě „deaktivovat“ prvním prostředkem, který mu přišel pod ruku. Obvykle to byla věc typu bota, budík, smeták, zhlavec, židle, učebnice a podobně. Budíček byl kontrolován vychovateli, kteří dohlíželi na to, aby studenti tak do půl sedmé vstali. Pak byla snídaně (přesný čas si už nepamatuju), potom škola.

Po škole měli studenti volno. Trávil jsem ho zpravidla čtením a studiem různých pochybných materiálů typu Kroniky dračího kopí, Dědic impéria, Svět čarodějnic, či jen trochu méně pochybných děl Szienkiewicze, Scotta, zcela výjimečně pak i literatury kvalitativně nejvyšší (Villon, Zahradníček). Možná tentýž příděl času, jako čtení, mi zabralo hraní šachů. Mým nejčastějším soupeřem byl výše zmíněný otec spirituál Szkandera (dnes spirituál Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci). Konec mého studia přerušil náš vpravdě titánský zápas za stavu 79,5:58,5 v můj prospěch. Byl to důstojný protivník, stejně jako Dr. Krejčí, se kterým jsme založili šachový kroužek a který byl jediným učitelem, s nímž jsem měl pasivní skóre (tuším 2:5). Krok se mnou ještě držel náš třídní prof. Kotas (8:6), pak už byly pouze masakry profesorů (prof. Pluhař 6:1, prof. Kubík 6:0 a prof. Tomeček 5:0).

Šachy byly vlastně jediným významným oborem, v němž jsem školu reprezentoval, dvakrát jsem za ni hrál na první šachovnici na přeboru moravských středních škol, poprvé jsme obsadili 6. místo, po druhé 16. místo. V obou případech jsem vyšel s kladnou bilancí (poprvé 4,5/7, podruhé 4/7). Ze spolužáků si jako na velké soupeře i spoluhráče vzpomínám hlavně na Tomáše Chytila a Františka Hlavničku. Taky jsme sehráli tři zápasy studenti profesoři, bohužel jsme všechny prohráli, byť poslední jen těsně (3,5:4,5).

Ostatní studenti pochopitelně měli zase své koníčky, mezi které mohlo patřit leccos. Mimo jiné ilegální návštěvy kroměřížských putyk a restaurací, v nichž byla provozována ještě ilegálnější konzumace alkoholických nápojů. Studenti ovšem museli být ve střehu. Balónky nám k dejchnutí sice nikdo nerozdával (škola budovala své materiální zázemí a na takový blbosti nebyly prachy), zato vrchní vychovatelka paní Geráková prováděla razie v nejoblíbenějších knajpách a hledala tam provinivší se studenty. Občas si k tomu jako garde vzala otce Szkanderu, který se jistě skvěle bavil. Jeden z jejích legendárních zátahů popíšu v příštím díle.

Jelikož kroměřížská knihovna i antikvariát byly dobře zásobeny, čtení a šachy se přelévaly do silencia, které bylo na řadě po večeři. Původně snad trvalo jen hodinu, ale rychle se prodloužilo na dvě (19:00-21:00). Silencium alias „studijní klid“ byl čas, kdy studenti mají být na pokoji a učit se. Což o to, být na pokoji nebyl zas až tak velký problém (pokud jste zrovna nechtěli být jinde), ale učit se či psát úkoly dvě hodiny v kuse už znělo pro mnohé hůř. Jednu dobu se nám dařilo přesvědčit vychovatele, že číst si doporučenou četbu a trénovat šachy pro reprezentaci je součást studia, bohužel časem rychle vystřízlivěli: šachy zatrhli úplně a začali se blíže zajímat o to, co že to čteme. U Tolkiena jsem jim ještě vyargumentoval, že opravdu je v doporučené četbě, ale bylo to těžké. Možná to ale bylo tím, že předtím jsem se témuž vychovateli pokoušel prodat jako kvalitní literaturu nějakou pokleslou kovbojku a Zorra. Takže čtení „pokleslé literatury“ muselo být později maskováno, nebyl to problém, ale bylo to otravné a kazilo to požitek z četby.

Po silenciu byla Mše v horní kapli (s výjimkou středy a pátku, kdy byla ráno od 7:00) a pak byla v 22:00 večerka avizovaná desetiminutovou hudební vložkou. Zde bych se zastavil. Internát byl totiž plný lidí, které tlačil čas a nestíhali začátek silencia či večerky. Byli dvou typů. Tím prvním byli raubíři, kteří řádili a porušovali řád ze zásady, či prostě kdykoliv je to napadlo. Druhý typ, ještě častější, pak představovali vzorní zbožní studenti. Ti by zjevně rádi všechna pravidla dodržovali, leč jejich stálý bohulibý program byl tak nabitý, že to prostě nestíhali. Jeden rok byl mým spolubydlícím slavný PC John (na webu AG se nedávno objevovaly jeho dopisy z Keni), který byl slavný svým setrvalým porušováním večerky. Bylo poněkud absurdní, když jej vychovatelka-řeholnice kárala za to, že se v kapli modlí příliš dlouho, faktem však je, že k tomu docházelo málokdy, protože Honza se sice modlil v kapli příliš dlouho každý den, leč dopadnout ho bylo většinou nad schopnosti vychovatelů, hlídkujících na chodbě. Po drtivou většinu času dokázal porušovat večerku o 10-20 minut bez toho, aby byl dopaden, což byl zajisté výkon hodný uznání.

V noci se většinou už na internátu nic nedělo. Alespoň nic, o čem by věděli usedlejší studenti mého typu. Pokud tedy nebyly zvláštní příležitosti, jako poslední zvonění a podobně (zajímalo by mne, jestli ostatní ročníky taky slavily večer před posledním zvoněním tím, že si propašovaly na intr sud piva, my každopádně ano).  Jinak byl klid. Nebo megabitka. Ve čtvrtém ročníku jsme už byli poněkud nezvládnutelní, a když nebylo roupama co dělat, pořádali jsme válečné manévry. Vznikaly obrovské koalice pokojů, a jelikož náš byl jeden z hraničních, stával se občas místem gigantických bitev. Představte si jeden z těch malých pokojů (severovýchodní hrana budovy, myslím), v němž bojuje přes dvacet lidí. Měli jsme perfektně propracovaný systém obrany. Pokud se očekával útok, připravovala se obranná opatření (smeták opřený o dveře, izolepové zadrátování dveří, mokrý hadr do vchodu). Já jsem byl základní pilíř obrany, když se útočníci začali drát dovnitř, měl jsem za úkol na ně skočit a na co nejdelší dobu ucpat dveře, další kolega se snažil zajistit, aby mne nikdo nepřelezl a poslední, nejslabší, se vrhl ke stěně a začal bušit o pomoc. Bitka trvala omezenou dobu, protože vychovatelé pochopitelně časem vřavu zaregistrovali a bylo třeba zavčas skončit a prchnout. Modřin se ani moc neutržilo, většinou jsme spíš zápasili, více nebezpečné byly noční vnitropokojové polštářové bitvy, které jsme pro srandu provozovali. Děly se totiž potmě, a když se obsah polštáře časem sesul k jednomu rohu a člověk jím dostal pořádnou šlupku do oka, jó to měl v první chvíli pocit, že někdo rozsvítil. Tak, prostředí znáte, příště přijdou konkrétní příběhy.

Ignác Pospíšil

Poznámka: Původně vyšlo v AGinu a na Signálech. Fotografii školní kaple (zdroj) pořídil Radek Janoštík v roce 2008 a byla přejata pod licencí Creative Commons Uveďte autora 2.5 Generic. Můžete ji sdílet či adaptovat, musíte ale uvést autora a zachovat licenci.

4 Responses to Kasárna

  1. Hamish píše:

    Sepsat a vydat knihu :)
    Skvela zabava, diky!

  2. Anton píše:

    No a pak že jsou internátní školy nudné.., to s tím sudem je snad klasické, dělají to všichni!! :-)

  3. Jashar píše:

    Jak v kriminále.
    Sice úžasné, ale za souboj je exkomunikace, takže příště by to chtělo větší klídek.

    • cinicius píše:

      Mám pocit, že to už nejpozději od roku 1983 neplatí, navíc exkomunikace je za souboj, ne za klukovskou pranici.

      Na souboji je špatné, že je

      a) extrémně nebezpečný pro zúčastněné + zpravidla i pro další rodinné příslušníky (krevní msta se často rodila i v soubojové sféře – po jednom souboji druhý, pak třetí…),

      b)že se dva lidi „ve jménu cti“ snaží jeden druhého zabít (často přitom navíc ještě z malicherných příčin!) a označují to za správné a za povinnost pravého muže.

      Klukovská pranice s rozumnými pravidly nenaplňuje ani jednu z těchto špatností…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: