Katolická cesta J. Durycha XV. – Presbyterium

Z olomouckého dopisu Jaroslava Durycha Josefu Florianovi ze dne 10. března 1924:

„…Můj článek „Presbyterium“, se kterým nesouhlasíte, nebyl psán proto, aby se s ním souhlasilo. Ten článek, jakož i „Kult moci“ ve 4. čísle, a článek „Organisace ochrany diskretnosti“, který bude v 5. čísle, jest psán proto, aby vyvolal odpor…“

Nemohl jsem učinit jinak, než hned na počátku uvést tento odstavec z Durychova dopisu Josefu Florianovi. Mrzelo by mne, kdybych čtenáře uvedl v pochyby, je-li „Presbyterium“ myšleno vážně, či jedná-li se o pamflet, ve kterém si právě v tuto dobu začal Durych libovat, nebo je-li přece jen tato stať oslavou kněžského stavu.

Bylo by snad správnější nechat čtenáře na pochybách: Durych se také ani v nejmenším nesnažil čtenáři podat jakékoli vysvětlení. Já bych si jen dovolil připomenout, že mezi předplatiteli prvního ročníku Rozmachu bylo značné množství kněží. Ne tak již v pozdější době.

Pokud se čtenáři zdá, že se vůči svému otci dopouštím indiskretnosti, pak se svůj prohřešek pokusím vysvětlit: Ono se totiž nesmírně mnoho změnilo.

Presbyterium ve své vnější, ale obávám se, že i ve své vnitřní podstatě přestalo existovat. Byla odstraněna mříž, či jen zábradlí, které by oddělovalo laiky od kněží, a to právě jen proto, aby je už nadále neoddělovalo. Mříž či zábradlí zůstalo jen v těch chrámech, kde je nedovolili zbourat památkáři a buď jim za to vzdána chvála a dík. Tam, kde se bouraly oltáře a místo nich byl instalován „obětní stůl“, se prováděly i takové stavební úpravy, že byl odstraněn schod či schody, které presbyterium zvyšovaly. V nově stavěných chrámech je už samozřejmě kněžiště v úrovni chrámové lodi. Na mnoha místech se usilovalo o bourání oltářů a zde památkářům platí náš obzvláštní dík za jejich nekompromisní přístup. Na oltářích vždy tito lidé našli něco umělecky cenného, a to i tehdy, když na nich uměleckého nebylo zhola nic. Svou autoritu si památkáři vydobyli za komunistického režimu a jejich autorita, jakož i autorita řady jiných institucí, které vznikly či nabyly moci v přibližně stejnou dobu, je prozatím stále ještě provází. Snad jen u nás. Jejich přáním se naštěstí podvoluje legislativa. Jestliže památkáři nedovolí oltář zbourat, pak s jejich rozhodnutím nehne ani místní duchovní správa, ani celá Biskupská konference ve vší své slávě a moci.

Josef Florian se na Durycha mohl hněvat za to, že tolik zdůrazňuje rozdíly mezi chrámovou lodí a kněžištěm. Tím spíše bychom se na Durycha mohli hněvat my, kteří jsme na vlastní kůži pocítili „reformaci“ Církve ve druhé polovině dvacátého století. Mohli bychom Durycha vinit z toho, že tak dlouho špásoval, tak dlouho kritizoval nepříliš křesťanské prostorové rozlišení chrámu, až z „nejvyšších míst“ byla učiněna „náprava“, a to v tak strašidelné podobě, že by to nepochybně zmnohonásobilo jeho fyzické utrpení. Tohle tedy Durych nechtěl!

Slávu presbyteria vidí Durych zejména v oltáři, k němuž se z niveau presbyteria vystupuje po stupních; na vyvýšeném místě nad oltářem pak býval umístěn svatostánek, který na tomto místě většinou zůstává dodnes. Alespoň všude tam, kde byl oltář zachován. Bývá často tak vysoko, že se k němu musí i po schůdkách.

V jednom ze svých vidění popisuje ctihodná Anna Kateřina Emmerichová demontáž chrámu svatého Petra v Římě nepřáteli Církve. Třebaže demontáž (v podstatě to nebylo prosté bourání) postupovalo rychle, přece však ne tolik rychle, aby stržené části chrámu nebyly aspoň zčásti opětovně postaveny věřícími. Těm přitom pomáhali andělé. Výsledek byl strašlivý: z chrámu zůstalo pouhé torzo. Když se vizionářka dotazovala svého Průvodce na to, co se s chrámem stane nyní, bylo jí řečeno, že bude dostavěn a že ho nebude třeba znovu vysvěcovat, protože svatostánek zůstal zachován.

Až do těch doby, kdy ustane modernistické běsnění a to jistě ustane, protože situace dosud není zralá k příchodu Antikristovu a dosud jen málo věcí naznačuje příchod konce času. Současné šílenství, které se pokouší přerušit a snad i zcela zničit všechny tradice, ať již jsou posvátné či nikoli, je na kolu dějin Církve toliko nepatrnou výsečí. Podobné věci potkávaly Církev vícekrát a vždycky se brzy přežily. Chrám není znesvěcen, dokud v něm na původním místě zůstal oltář se svatostánkem. Toho si buďme vědomi a to nás může i těšit třebas při módních „ekumenických“ bohoslužbách.

Jeden z mých přátel se radoval ze záchrany chrámu v Mostě. Nic nedal na mé skeptické připomínky, že nyní z kostela bude vytvořeno muzeum a že tedy nebude sloužit účelům, pro které byl vystavěn.

„Na tom přece nezáleží,“ odbyl mne, „důležité je, že chrám stojí, že nebyl zbourán. Vnitřek už se zase nějak obnoví.“

Zdá se mi, že měl pravdu. Z Petrovy Skály, na které náš Spasitel vybudoval svou Církev, se tuze nesnadno odlamují kameny: je to masiv, který svou skladbou nemá obdoby po celém vesmíru.

Presbyterium bylo tedy v posledních desetiletích poníženo, zbaveno své důstojnosti, která bohužel mnohdy přesahovala únosné meze.

Jaroslav Durych navštívil přemnoho chrámů a díky své výtečné paměti by zajisté mohl uvést značné množství rozdílů, jimiž se po stavební a výtvarné stránce liší kněžiště od chrámové lodi. Ve stati „Presbyterium“ se již více, než bylo řečeno, bohužel nedozvíme. Durych hned začíná vypočítávat, čím každý kněz vyniká třebas i nad anděly a nad světci. Jestliže by totiž přicházel anděl, provázený knězem, slušelo by prý se nejprve a uctivěji vzdát poctu knězi a teprve potom andělovi, „poněvadž kněz má moc proměňovati chléb a víno v Tělo a Krev, ale anděl nikoliv. Dle toho by v řádu hierarchickém a hieratickém kněz u oltáře, či pokud vykonává úřad kněžský, praecedoval před anděly i tenkráte, když by sám právě k jejich poctě sloužil votivní mši… Nesmírná moc jest svěřena i nejposlednějšímu a nejnehodnějšímu z kněží. Také zvyk výzdoby chrámové, uznaný za dlouhá staletí a rozšířený všeobecně, zdobí kruchtu a varhany obrazy, štukami a sochami andělů, takže je sice staví výše, než lid v lodi chrámové, ale přece jen je nechává zpívati v lodi chrámové, nikoliv v kněžišti. Sochy a obrazy svatých na stěnách a na sloupech též ukazují, že svatí jsou jenom svědky výkonu kněžské jurisdikce, ale nikoliv jejími účastníky. Moc kněžská rozvazuje na nebi a na zemi, jest závazná a pochází z Boha. Její právo jest božské, nepodléhající nikterak právu lidskému.“

Jsem přesvědčen, že toto zde je vlastní poznatek autorův: snad bychom ho objevili i v bedekrovi, provázejícím nás tím či oním chrámem, avšak o jeho všeobecné platnosti bychom se nikde jinde nedověděli.

Durychova stať „Presbyterium“ toliko okrajově upozorňovala čtenáře na to, že stavitelé chrámů si byli dobře vědomi propastného rozdílu mezi kněžími a laiky a vyjádřili ho moudře, vtipně a srozumitelně.

Stať „Presbyterium“ pojednává o moci kněžské a o právech kněžských. Durych píše:

„Kněžstvo tvoří třídu lidí, oddělenou a uzavřenou, se zvláštními privilegiemi. Kdyby se privilegia jednotlivců řadila za sebou od nejnižších k nejvyšším a pak se ihned připojila řada privilegií stavu kněžského, taktéž počínajíc stupněm nejnižším, byl by to na grafické čáře nesmírně náhlý skok vzhůru, skok tak náhlý a neobyčejný, že nikde v řádu přirozeném se s takovým skokem v řadách ať jakýchkoliv stupnic, nesetkáváme.“ Je vhodnější mluvit „o řadách dvou, řadách nespojených a nespojitelných, které se sice mohou klásti vedle sebe, ale správněji jest klásti je nad sebe…“

Jsou to nadmíru silná slova a silná jsou až k neunesení pro toho, kdo by pochyboval o moci kněze proměňovat chléb a víno ve skutečné Tělo a skutečnou Krev Ježíše Krista.

Považuje snad Durych kněze za nadčlověka? Jistě že nikoli a zde také přestává jakákoli hra se slovy. Kněze dělá knězem jeho vysvěcení, které je nadpřirozené, jedinečné, věčné, nezrušitelné. Kněze světí sám Bůh a tímto aktem kněz nabývá všech svých privilegií: jak přirozených, tak především nadpřirozených.

Ve své knížce „Svaté kněžství podle vidění ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové“ Durych zvláště zdůrazňuje přípověď této vynikající vizionářky:

„Posvěcené prsty kněží budou také v očistci, ano i v pekle znatelny a budou hořeti zvláštním ohněm, každý je pozná a bude jim vyčítati.“

Rozuměj: tehdy, jestliže kněz zanedbával své povinnosti či dokonce svého úřadu zneužil.

Durychovu úctu ke kněžskému úřadu obdivuje F. X. Šalda (v 6. čísle II. ročníku Šaldova zápisníku):

„Kněz je u Durycha gigant, jakýsi Atlas, který vzpíná k nebesům celý vzepjetím své bytosti břemeno lidské bídy a lidského hříchu.“

Běda tomu knězi, který na své osobě považuje něco důležitějšího, než své vysvěcení a samozřejmě nadpřirozenost a posvátnost svého úřadu. Duchovní moc kněze snad ani nelze lidskými smysly pochopit: je to věc víry, bez níž by katolík nemohl obstát. Jsem-li přesvědčen, že vysloveným absolutoriem se mi dostalo absolutního odpuštění hříchů, pak se opravdu mohu radovat, že již mi v této chvíli k dokonalosti mnoho neschází. Neméně závratné je přesvědčení, že z knězových rukou přijímám pravé Tělo Kristovo. Je to vůbec únosná myšlenka? Samozřejmě, že bez Boží milosti únosná není a právě z tohoto úhlu je třeba hledět na úkon svatého přijímání. Už jen pouhá úvaha, zda je či není vhodné přijímat Tělo Páně na dlaň, je ve své podstatě svatokrádežná.

Ale o tom už byly napsány sta a sta stránek, o skutečném Tělu Páně se vedou i diskuse ne nepodobné hospodskému žvanění. Nevěřícímu či vlažnému laikovi je možno neuctivý vztah k Nejsvětější Svátosti nikoli snad přímo odpustit, za leccos je ho snad však možno omluvit. Avšak jakými slovy smí o zázraku rozhřešení a o zázraku Proměňování hovořit zbožný katolík a dokonce kněz?

Posvátný úřad kněžský zahrnuje i řadu dalších úkonů, jichž je možno se spoluúčastnit toliko vkleče.

Kněz je skutečným gigantem a my, laici, tomu stále nejsme schopni rozumět. Ale rozumějí tomu i všichni kněží? A uchovej nás, Bože, zaslouženého trestu – i všichni monsignoři, duchovní excelence a eminence?

Jsem přesvědčen, že o mnoha kněžích se Jaroslavu Durychovi tuze chtělo pochybovat. Ano, pochyboval by, ale protože tak činit nesměl, o to spíše kněžím snažně připomínal jejich povinnosti. I nehodného kněze totiž nutno ctít, to jest v první řadě jeho úřad. Je ho však třeba ctít i jako bližního a to pak leckdy může být nad lidské síly. Zachovávat v těchto záležitostech diplomatickou hladkost a zdvořilost, tomu se Durych sice po celý svůj život učil, ale nikdy se tomu nenaučil.

Otázku kněží hodných a nehodných detailně rozebírali lidé mnohem moudřejší a zkušenější, než i ti nejpovolanější kritici, zlepšovatelé a ´reformátoři´ dob současných. Dospěli k mnoha závěrům, které Církvi tu a tam pomohli, tu a tam ji poškodili. Domnívám se však, že je na uváženou, má-li vůbec člověk jakékoli právo soudit svého bližního. Soudí-li laik laika, nejčastěji se mýlí. Soudí-li laik kněze, je to bezcenné, zbytečné, škodlivé. V knězově osobě nelze oddělit bližního od aktivního služebníka Božího.

Mám tuze rád jednoho kněze, přibližně stejně starého, člověka podobných názorů a považuji ho tedy za svého přítele. Ale není to skutečný přítel; nejednou při našich rozmluvách cítím, jak se k němu nemohu přiblížit. Není to nějaká ´propast´, nic takového, je tu strmá hora, která mi zabraňuje ho „obejmout“. A ta hora je tak vysoká, že k jejímu vrcholu nedohlédnu. Jestliže pak ho v duchu kritizuji, náhle si uvědomuji, že všecko je docela jinak, že ho nemohu posuzovat týmiž měřítky jako jiné své bližní.

Jak ovšem posuzovat kněze odpadlé (např. dominikána Štampacha) či třebas jen „politického“ kněze P. Tomáše Halíka, který tančí tanec smrti na samém pokraji propasti pekelné a který je snad natolik obratný, že sám do ní nespadne. Ale ani ve snu ho nenapadne varovat své bližní, aby se o nic podobného nepokoušeli a ani z dálky se k ní nepřibližovali.

Zde je možno pouze doporučit modlitbu a to každému, nejen tomu, kdo se modlit dovede za všech okolností.

Obrovské množství odpadlých kněží vyprodukoval český národ po první světové válce. Národ to však přežil, oni a jejich „církev“ nikoli. Ta pomalu a jistě umírá na úbytě a „kněží“ této skomírající církve již ani kněžími nejsou. Jsou to jen kazatelé.

Tuze se jim spílalo a i Jaroslav Durych si přiložil své polínko v „Epištole k československým“ (Lidové listy, 28. 1. 1923). Snad se hrstka odpadlých kněží i vrátila. Ale tak či onak – český národ odpad svých pastýřů přežil. Toto je vskutku jen a jen Boží záležitost a nám nenáleží se do toho míchat.

Kde jsou podle Durycha rozdíly mezi presbyteriem a chrámovou lodí? Mezi kněžstvem a laiky? Hierarchií a prostými věřícími?

„V privilegiích hierarchie jest zahrnuta veškerá vláda a veškerá moc. Poněvadž veškerá moc pochází od Boha, jest vlastně hierarchie předurčena k svrchované vládě. Poněvadž ten, kdo ovládá ducha, ovládá i všecko ostatní, jest ve vládě duchovní obsažena i možnost, dosažitelnost a reelnost vlády světské.“

Podle Durycha je moc hierarchie věčná, moc nehierarchická je dočasná. Nenalezli bychom v našich či ve světových dějinách mnoho příkladů skutečné vlády hierarchické: pokud se kdy hierarcha stal vladařem, jako by i přestal být hierarchou. Durych má zřejmě na mysli skrytou, utajenou vladařskou moc, kde své význačné role hrají „šedé eminence“.

Pak jsou tu „přenesené vlády hierarchické“. Mocnější než císařové byli jejich zpovědníci, neboť výsada svazování a rozvazování na nebi i na zemi jest tak působivá a ohromující, že se jí dá využíti k nejvyššímu dobru i k nejtemnějšímu zlu. Hierarchie může si podrobovati své světské vladaře dvojím způsobem: …duchovní štědrostí a podporou, …anebo svými kárnými a trestnými prostředky… Oboje prostředky jsou účinné, ničivé prostředky však bývají účinnější…

Při tvoření vlád, uzavírání spolků a mírových smluv, při vypovídání válek i v záležitostech vnitropolitických mívala hierarchie takový vliv, že při uzavírání míru westfálského, ba i roku 1918 zástupci vítězných států si vymínili, že hierarchie se mírového jednání účastniti nesmí… Odpor k zasahování hierarchie do mezinárodních věcí politických stal se tradičním… I tenkráte, škodí-li (hierarchie) sama výkonem své neomezené moci zájmům šíření a udržování víry, lze hledati pomoci proti ní jen u ní samé, a nelze-li se této pomoci dovolati v žádoucí čas, jest nutno spokojiti se s vírou, že Církev jest nepřemožitelna a že ani chyby ve výkonu její vladařské moci nemohou ohroziti její trvání, ani vyloučiti možnost, že to, co hierarchie zkazila, zase sama napraví…“

V dějinách Církve najdeme řadu případů, na které ´pasují´ tato slova. Zejména v době přítomné, o níž Durych přece jen tolik nemohl tušit. Se staršími dějinami Církve byl však Durych obeznámen do detailů a nechce se věřit, že tato svá slova myslí vážně. Je to skvělý příklad Durychova sarkasmu, který umí zazářit jako padající hvězda. Jen na okamžik, kdo nečte pozorně.

(Nebo je to – horribile dictu – myšleno doopravdy? Že je přirozené, aby hierarchie za určitých okolností sama škodila zájmům šíření a udržování víry??? Je to vskutku strašná myšlenka, dobře však víme, že Durych je jí mocen a schopen.)

Mnoho potlesku by si Durych v současné době nevysloužil za následující slova:

„Moc nehierarchická jest dočasná: tato vzniká, vrcholí a upadá; lze ji přenésti, zděditi, založiti, dobýti, rozmnožiti, uchvátiti, prohráti, promarniti nebo pustiti z rukou. Moc tato sice vychází z Boha, ale její držení se posuzuje dle práva lidského; někdy jest i hierarchie nucena vyčkati s projevem uznání či neuznání vlády, až jak se věci vyvinou a ukáže-li se, že nabytá moc jest mocí skutečnou nebo neskutečnou.“

Následující řádky jsou jakýmsi vsunutým zamyšlením – ve dvacátých letech to skutečně nebylo nic víc než vidina.

V době vzniku PRESBYTERIA dosud neexistovala revue „Na hlubinu“, měsíčník olomouckých dominikánů pod vedením
P. Silvestra Maria Braita O.P. O tomto periodiku snad ještě budu mít možnost rozsáhle hovořit. Dovolím si na tomto místě připomenout význačnou stať Jaroslava Durycha „Vlastnosti práce“, která byla v této revui otištěna za Druhé republiky, v únoru roku 1939 (ve 2. čísle XIV. ročníku). Je velmi významné, že tato výzva ke skutečné, poctivé práci byla napsána v době nejtěžšího národního neštěstí a to nikoli jako nářek nad zneuctěním vlasti, ani jako obžaloba prvorepublikových režimů, nýbrž jako upřímná rada, jak se dostat z kaše ven a začít úplně znova; jak jinak, než prací.

Takto Jaroslav Durych začíná svůj chvalozpěv na práci.

Práce se řekne latinsky ´labor´ a v latině má toto slovo též význam obtíže a nemoci. Také víme, že práce jest pokutou za první hřích a už z této příčiny to nemůže býti nějaká pokuta pomyslná nebo lehká,“ (zde je nutná připomínka, že na jiném místě Durych hlásá, že práce jest účinným ochranným valem proti pokušení a hříchu a dar práce je tedy Boží milost. Tedy: POKUTA – BOŽÍ MILOST. Může to být jedno a totéž? Ach, ano. Nevyzpytatelné jsou úradky Boží!)

Nutno tedy míti na mysli, že práce jest cosi těžkého a tato těžkost jest její stálou a podstatnou vlastností. Z toho plyne, že to, co není těžké, není a nemůže býti podstatnou a zvláště ne úplnou a hotovou prací; buď je to toliko přechodním stavem mezi různými obdobími práce, jako se stává, že člověk může pracovati někdy s největším úsilím a jindy jen povrchněji, a jako se stává, že se někdy zdá, že se něčeho dosáhlo jen nepatrným úsilím, ač ve skutečnosti takový výsledek bývá ovocem usilovné práce dřívější, ať už vlastní či cizí; anebo to s prací vůbec nesouvisí a jest to jen zdání; takovým zdáním práce bývají všelijaké malichernosti úřední, spolkové i politické, mnohdy i malichernosti umělecké, vědecké a učitelské a všecko, co se dělá proto, aby se zdálo, že se něco dělá. A tu se stává, že ten, kdo dělá něco zdánlivého, buď chce, aby se zdálo jiným, že něco dělá, což jest ovšem pokrytectví a podvod, anebo chce, aby se jemu samému zdálo, že něco dělá, což jest ovšem duchovní neštěstí; stává se totiž, že pak lidé, kteří od obtížné práce skutečně zabloudili k malicherné práci zdánlivé, přesvědčí sami sebe o veliké ceně a důležitosti toho, co dělají, že tomu věří nezvratně tak, jako bludaři svým bludům a běda pak těm, kteří by je chtěli usvědčiti z toho, že klamou buď svět nebo sami sebe. Ale neštěstí spočívá v tom, že zdánlivá práce požívá obecnější obliby než práce skutečná a možno říci, že požívá obliby téměř všeobecné. K zdánlivé práci patří totiž každé bezmyšlenkovité opakování, napodobování, překládání a rozmnožování toho, co už vykonal, nebo čeho dosáhl jiný; lze bezmyšlenkovitě opakovati právě tak nějakou prázdnou nebo vyšeptalou větu jako věčné pravdy evangelia; lze bezmyšlenkovitě psáti adresy na obálky právě tak, jako dělati ve sportu nebo v průmyslu věci, které jsou spojeny s největším nebezpečím života. K zdánlivé práci náleží totiž právě nedostatek myšlenky a samostatného rozhodování čili duševní svobody, bez čehož skutečná práce není možná. Většině lidí se nechce uznati to, čím práce má býti, totiž pokutou za první hřích a dobýváním ztraceného ráje, to jest ve vlastním smyslu službou Bohu z povinnosti k Bohu a z lásky k Bohu. Proto lidé, pokud jest to v jejich moci, volí si nejraději za své správce a vladaře ty, kteří nic takového od nich nechtějí, kteří také nic takového sami nekonají a kteří zato vynikají jako zastánci toho mechanického a celkem pohodlného způsobu takové práce, která se snad hodí pro ty nejomezenější, ale která ve skutečnosti si vznešeného a posvátného jména práce nikterak nezasluhuje.“

Toto nejsou žádná laskavá slova: není mi nikterak známo, že by se takto práce běžně charakterizovala. Poslední věta této obsáhlé pasáže o zdánlivé práci je pak krutým výsměchem nejen špatným vladařům, nýbrž i lidem – t.j. občanům, kteří si takové vladaře svobodně zvolili – tudíž i výsměch demokracii. Vždyť LENOST je jedním ze sedmi hlavních hříchů, tedy jednou z hlavních vlastností člověka – a KDO z nás už se nemůže dočkat, aby se PRACÍ STRHAL? KDO že by si práci nechtěl zjednodušit, ulehčit, zmechanizovat? Kolik by se takových našlo?

Vraťme se k PRESBYTERIU! Durych pokračuje:

„…udržování moci nabyté, i když jí bylo nabyto způsobem násilným, jest přirozeným výkonem moci, při čemž nutno míti stále na mysli, že všecka moc pochází od Boha, kdežto rozvrat moci jest rozvratem věci, která pochází od Boha. Tedy každá skutečná mocenská vláda, která vládu a moc skutečně vykonává ať již v jakékoliv formě vládní a správní, jako vykonavatel moci od Boha má své legální oprávnění. Každá vláda zdánlivá, neskutečná, každá ničivá revoluce, která nemá síly, aby utvořila vládu novou, ať již jakoukoliv, jen když schopnou výkonu moci, jest poruchou právního řádu i dle morálky katolické. Moc světská není věčná ani nezadatelná; ta trvá pouze od času do času.“

To už jsou ovšem slova do pranice a z mnoha důvodů by se za ně mohl jejich autor přísně odsoudit. Ale pozor: Durych prosazuje skutečnou vládu, nikoli ať už jakoukoli, nýbrž jen jakoukoli, pokud pochází od Boha.

A takových vlád bys pohledal…

Je tedy každá vláda jen zdánlivá (co s těmi vládami, které pocházejí od Alláha, od nějakých těch mnohorukých jihoasijských božstev, od božstev zvířecích – jak k tomu ta ubohá zvířata přijdou! – a ovšem i od toho, Kdo nechce být jmenován?) a podle toho také všechno to ´vládnutí – nevládnutí´ vypadá. Anarchie, nahrávající zločinu všech proveniencí. I pseudogotické, pseudorenesanční a pseudoklasicistní stavby se omítají, aby měly pěknou fasádu a příliš nepohoršovaly. Proto tedy i zdánlivé vlády udržují ve funkci kriminály, aby je ještě vůbec kdo za vlády považoval.

Neznám bohužel dopis Josefa Floriana Jaroslavu Durychovi, v němž Florian ´nesouhlasí´ s Presbyteriem. Nemohlo to být nic zásadního: proto také Durych s tímto Florianovým ´nesouhlasem´ nepolemizuje a ani ho jinak nerozvádí. I po uveřejnění Presbyteria v Rozmachu korespondence Durych – Florian neochabuje a nikterak se nezdá, že by článkem byla jakkoli ovlivněna. Já sám si také nejsem jist, co především mohlo vyvolat Florianův nesouhlas. Snad tento obsáhlý odstavec:

„Kněz a zvláště zpovědník nebo duchovní správce není nucen uznávati faktickou oprávněnost života necírkevního; pro něho může a vlastně i má existovati život důsledně církevní a toto může i má vymáhati ode všech, vždy a všude. Jeho zrak, jeho moc, jeho zpytování, opatrování, kontrola, kárný i trestný doprovod provází člověka všude: v řeči, v myšlenkách, v zábavě, hře, sportu, práci, obchodě, úřadě, ve společnosti, v životě rodinném, v nejchoulostivějších situacích životních. Za každou minutu života každého jednotlivce vyžaduje účet. Svým slovem, gestem, pohledem, úsměvem, úsměškem, stažením obočí diriguje svědomí i vlny nálad a hnutí mysli v lidských duších a srdcích. Chce-li, může být otcem, který si získává důvěru a lásku, chce-li, může býti otcem, který si nepotřebuje získávat důvěru svého podřízeného lidu, poněvadž jeho oči všecko vidí, všecko uhodnou, on sám ví, jak bude kdo reagovati na každý pohyb jeho úst, proniká lidské pudy, vášně, sympatie a antipatie, pohrdá vším s výše svého úřadu a povinnost klade nad lásku, poněvadž lásku považuje za stav proměnlivý a nejistý, kdežto povinnost jest věčná a neměnitelná. Nad sympatie lidí jest povýšen, a více než o vzájemnou spokojenost lidí, než o smíření lidí, než o ukojení privátních bolestí a urovnání svárů dbá o prosté provedení disciplíny, určené poměrem presbyteria a lodi chrámové. Možné říci, že tento poměr úřední či despotický jest působivější než poměr citový a snubní, neboť obyčejně strach lépe utvrzuje disciplínu než láska, jak bývá zřejmo i v institucích světských, v úřadech, dílnách, ve vojsku a jinde. Tento poměr laika ke knězi ve svém důsledku se má jeviti i podřízeností lidských stavů vůči stavu kněžskému, takže kněz vládne nad úředníkem, vojákem, řemeslníkem, obchodníkem, umělcem, manželem, otcem, nejen jako nad člověkem vůbec, ale i jako nadřízený úředníkův, vojákův, řemeslníkův, obchodníkův, umělcův, manželův, otcův atd., takže tito jsou mu povinni klásti počet i ze svého řemesla, úřadu, umění atd. Neboť kněžství jako povolání jest nejvyšším ze všech povolání a jako zaměstnání jest nejvyšším ze všech zaměstnání, ježto obsahuje v sobě tresť veškeré lidské činnosti, kteroužto trestí jest náboženství.“

Toto jsou opět natolik tvrdá slova, že je nelze bez odmluvy přijmout. Zdá se mi, že byla tvrdá i pro samotného Floriana, který neměl velké nadání pro pochopení Durychova humoru, ani pro jeho básnickou nadsázku. Ale kdyby se jen dalo tušit, zda Durych tyto řádky napsal po pravdě či z nadsázky! Mně osobně se jeví jako nadsázka. Mnohokrát Durych vyzdvihoval lidskou svobodu. Ale pozor! Zcela jinou svobodu, než jak jí dnes rozumíme. Svobodou křesťana Durych vždy rozumí volbu mezi věrou a nevěrou, mezi dobrem a zlem, mezi Bohem a ďáblem. Ale zde by tato svoboda byla a priori pošlapána knězem. Takto Durych neuvažoval.

Pakliže toto všecko by měla být jenom nadsázka, pak právem očekáváme rozhodující slovo. Vskutku se ho dočkáme, ale až na závěr této stati.

„…při své úděsnosti, strmosti, strohosti a příkrosti jest (moc hierarchie) skvostnou a velebnou stavbou, základem všeho řádu pozemského, obrazem řádu věčného, mistrovskou harmonisací veškerého života. Může se uplatňovati dobře, může se uplatňovati i velmi zle, to vše záleží na energii působení Ducha svatého…“

Zde je rozhodující slovo. Všecko je odvislé od Ducha svatého, od jeho přímého působení. Pak samozřejmě Durychova nadsázka nemusí být nadsázkou. Ale…

„Zdá se, že kult Ducha svatého není všeobecný, intensivní a náležitý, jakým by měl býti, a kdo není vzýván, nerad přichází nám na pomoc. To platí nejen o andělích strážcích a svatých, ale i o božských osobách…“

Tak tedy: „kult Ducha svatého není všeobecný, intensivní a náležitý, jakým by měl býti…“

Ne, není. A jestliže tohoto kultu bylo v roce 1924 málo, pak kolik je ho dnes? – To je strašidelná matematika. Durych snad opravdu věřil, že národ v dohledné době procitne a začne mnohem a mnohem hlasitěji vzývat Ducha svatého, než jak dosud činil. Jinak by jeho nadsázka zůstala nadsázkou (bohužel tuze oprávněnou), všecka ta popsaná příšernost „vyvolávající odpor“ by nabyla konkrétních rysů a my bychom musili být vděčni Bohu za to, že dopustil, aby moc hierarchie byla nadobro zlomena.

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: