Subsistující forma? Proč ne? (2. část)

Závažná námitka proti pojetí duše jako substanciální formy a zároveň svébytného jsoucna pochází od čelního představitele české aristotelské filosofie – Jiřího Fuchse.[1] Podle Fuchse nemůže být duše principem a zároveň jsoucnem, Fuchs odmítá, že by princip jsoucna (v tomto případě forma), mohl být zároveň něčím, co samostatně je, tedy svébytným (subsistujícím) jsoucnem. To proto, že každé stvořené jsoucno je složené z principů, pokud by princip byl jsoucnem, pak by musel být rovněž složen z principů a tak až do nekonečna. Hrozící nekonečný regres podle Fuchse pojetí duše jako principu a jsoucna zároveň diskvalifikuje. Fuchs tedy odmítá pojetí lidské duše jako substanciální formy těla. Podle něj je substancí, která ani po smrti nezaniká, člověk, kterému připisujeme duševní a tělesné charakteristiky. Tělesná smrt je tedy podle něj ztráta jednoho z akcidentů, kterým je to, co nazýváme tělem.

Jakkoliv může být pojetí duše jako principu a jsoucna zároveň problematické, jeho odmítnutí je platné jen v rámci Fuchsova systému, který odmítá hylemorfismus. Díky tomu Fuchs odmítá, že by esence jsoucna mohla být složená z látky a formy (hmotná jsoucna), že jsou esence, které tvoří pouze forma (nehmotná jsoucna) a že by se kombinace charakteristik hmotných a nehmotných jsoucen mohla náležet člověku, který je tradičně považován za bytost tělesně duchovní. Jeho duchovní rozměr spočívá v tom, že má co do svébytnosti na těle nezávislou duši; jeho tělesný aspekt záleží v tom, že tato duše formuje a sděluje své vlastní bytí, kterým je, látce, čímž vzniká jsoucno tělesně duchovní – člověk. Smrtí končí život člověka jako člověka, ale nekončí jím život rozumového individua, které má transcendentální vztah ke svému tělu (křesťanství učí, že na konci věků, budou mrtví vzkříšeni, duše mrtvých znovu nabudou svých těl). Proti základní Fuchsově námitce proti pojetí duše jako principu i jako jsoucna je třeba říci, že by platila v případě, kdy bychom mohli o každém principu říci, že je jsoucnem, regresu se vyhneme tehdy, když společně s aristoteliky budeme považovat za jsoucna jen některé (ne všechny) principy. Pojetí duše jako principu i jako jsoucna považuje za bezproblémové Josef Bocheński:

Pokud jde o věc samotnou, potom na pojmu jádra, podstaty (dříve formy) existující bez subjektu („supportu“), jehož je jádrem, není nic rozporného – ovšem za podmínky, že jádro, o němž je zde řeč, není pouze jádrem tohoto subjektu, ale že plní i jiné funkce.[2]

Jiří J. Stodola

Předchozí články série:

Subsistující forma? Proč ne? (1. část)

 


 

[1] FUCHS, J. Filosofie. 5., Problém duše. Praha, 1999.

[2] BOCHENSKI, J. Slovník filosofických pověr. Praha, 2000,  s. 86

Reklamy

34 Responses to Subsistující forma? Proč ne? (2. část)

  1. cinicius píše:

    K diskusím níže:

    Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.

  2. pan Contras píše:

    Jsem jen internetem debilizovaný laik bez titulů ve všem se podřizující soudu matky Církve, nicméně mám za to, a opravte mně, jestli se mýlím, že Aristoteles chápal hýlé nikoliv jako hmotu, ale jako potenci. Pak ovšem jsou lidské duše i andělé přivedeni k aktu Stvořitelem z potence a v tomto smyslu lze hovořit o čistém aktu jen u Boha nikoliv u stvořených duchů. Musejí tedy i od těla oddělené duše mít nějakou potenci a tedy „látku“ byť nehmotnou . Tak je Fuchsova noční můra neustálého regresu forem forem zažehnána.

    Uznávám, že Fuchsovo chápání těla jako akcidentu smrdí gnozí na sto honů, nicméně stvořená forma bez materie jako potence je mi jeví jako problém. Přece takové formy by musely být Božské přirozenosti a to andělé a lidské duše nejsou.

    A teď mně upalte.

    • jjstodola píše:

      Hýlé je samozřejmě potence, ale potence vzhledem k hmotným jsoucnům, nikoliv k jsoucnům nehmotným. Fyzika, která se zabývá hmotou, nezabývá se první materií, ale jejími elementárními formami. Materie o sobě je pro nás nepoznatelná.

      Čistá forma bez látky je esence duchovních jsoucen. Neznamená to nutně, že tato jsoucna jsou plně v aktu. Jsou rovněž složena z potence a aktu – potencí je tu forma neboli esence a jejím uskutečnění je existence, kterou uděluje actus purus – Bůh.

      Hmotná jsoucna jsou méně dokonalá, protože metafyzicky složenější: látka + forma (první akt) = esence, esence je potencí vzhledem k existenci (druhý akt), tedy esence + existence = reálné jsoucno. Duchovní tvorové (andělé) mají esenci totožnou s formou, která je potencí vzhledem k existenci. Přirozenost andělů daná formou je tedy nesložená, proto jsou nesmrtelní. Analogické je to s lidskou duší, ale nikoliv s celým člověkem, jehož přirozenost je složená, tedy porušitelná. Proto člověk umírá, ale jeho duše dál žije.

      Viz: http://www.corpusthomisticum.org/oee.html

      „Unde in anima vel in intelligentia nullo modo est compositio ex materia et forma, ut hoc modo accipiatur essentia in eis sicut in substantiis corporalibus, sed est ibi compositio formae et esse. Unde in commento IX propositionis libri de causis dicitur quod intelligentia est habens formam et esse, et accipitur ibi forma pro ipsa quiditate vel natura simplici.“ (De ente et essentia, Cap. 3)

      • jjstodola píše:

        A ještě:

        „Omne autem quod recipit aliquid ab alio est in potentia respectu illius, et hoc quod receptum est in eo est actus eius. Oportet ergo quod ipsa quiditas vel forma, quae est intelligentia, sit in potentia respectu esse, quod a Deo recipit; et illud esse receptum est per modum actus.“

      • Maftík píše:

        Esence potencí být nemůže. Akt není přijímán principem jsoucna (esencí), ale jsoucnem v možnosti.

      • jjstodola píše:

        „Esence potencí být nemůže. Akt není přijímán principem jsoucna (esencí), ale jsoucnem v možnosti.“

        Říká Maftík poučen Fuchsem. Sv. Tomáš říká opak.
        Nevím, proč esence tvora nemůže být tvorem v potenci, pokud přijímáme nauku sv. Tomáše o REÁLNÉ odlišnosti esence a existence. Pokud ne, pak to smysl nedává.

        Jenže tady je ve hře celý tomistický systém (princip individuace, reálný rozdíl mezi esencí a existencí a nakonec povaha lidské duše) a hylemorfismus.

      • Maftík píše:

        Není důležité kdo co říká, ale jestli je řečené konzistentní. Mýlí-li se Fuchs, rád jeho omyl prohlédnu, stejně to platí mýlí-li se Tomáš. Zatím se mi Fuchsovo hledisko zdá konzistentnější.

        „Nevím, proč esence tvora nemůže být tvorem v potenci, pokud přijímáme nauku sv. Tomáše o REÁLNÉ odlišnosti esence a existence.“
        Takže tvrdíš, že princip jsoucna může být potenciálně jsoucnem. To bys měl ovšem zdůvodnit. Kde se tam ta potencialita bere? Čím se liší od principu jakožto principu?

        Proti Tomášovu principu individuace jsou také námitky. Třeba už ta Scotova se mi zdá zajímavá (nemám teď na mysli to, jak řeší individuaci on).

      • jjstodola píše:

        „Takže tvrdíš, že princip jsoucna může být potenciálně jsoucnem.“

        Jistě. Stejně jako tvrdím, že může být jsoucnem reálně – duše.

        Esence člověka je složená: látka + forma. Esence duše je nesložená – forma. Bůh dává této formě bytí, jakožto formě vymezující látku, ale zároveň jsoucnu, které má ještě jiné funkce než vymezovat látku – tou funkcí je myšlení. Tato funkce je na látce zcela nezávislá, proto je lidská forma – duše – subsistující. Tělesnou smrtí se ztrácí substrát, který duše vymezovala, ale neztrácí se forma, protože ona forma je ještě něco víc, než pouhý vymezující princip. Je principem a jsoucnem zároveň. Je sama svojí esencí, je se svou esencí totožná. Protože je zároveň formou vymezujícím látku, ponechává si k látce transcendentální vztah, i když ji ztratí.

      • Maftík píše:

        „Esence člověka je složená: látka + forma. Esence duše je nesložená – forma.“

        Jenže je otázka, jestli tu složenost „nepůsobí“ pouze naše poznávací schopnost, protože esence je princip jednoty, zaručuje jednotu jsoucna. A jako taková nemůže být složená (jednota = nerozdělenost).

        Pokud chceš tvrdit, že duše je jsoucnem i principem jsoucna a má-li to mít šanci na úspěch, musíš minimálně rozlišit ohledy – v jakém ohledu je duše principem jsoucna a v jakém jsoucnem. Ve stejném ohledu obojími být nemůže – regres do nekonečna.

        Říct, že něco je svou esencí, je možné jen metaforicky.

    • jjstodola píše:

      Tedy anděl je složený z potence (esence) a aktu existence. Ty se reálně liší, proto anděl může být a nemusí.

      V Bohu žádná potence není, esence=existence, je tedy actus purus, Bůh je tedy naprosto nutným jsoucnem.

    • Paul Max píše:

      Filosofové pravdu nehledají. Ti ji vyrábějí.

  3. Lukáš Novák píše:

    Kořen Fuchsovy kritiky je zásadnější.
    Dejme tomu, že duše může být zároveň jsoucnem i principem. Kolik je ale pak v člověku jsoucen? Zřejmě dvě: jednak člověk, a jednak duše. Dále: smrt je podle Tomáše substanciální změna. To znamená, že substance, která za života hřešila, už po smrti neexistuje. V pekle je tedy (před vzkříšením) trastáno zcela jiné individuum (duše), než to, které páchalo příslušné hříchy – neboť podle Tomáše se za života činnosti nepřipisují duši, ale osobě-člověku.
    Jinými slovy: Fuchs má problém s tím, že subsistující duše musí být buď týmž subjektem, jako člověk, anebo zavádíme absurdně vedle člověka ještě nějaký jiný subjekt, jehož vztah k člověku nelze přijatelně uchopit ani jako identitu, ani jako neidentitu.

    • pan Contras píše:

      Nějak se nám to tu zaseklo. Zřejmě autor má bolesti hlavy z nadhozené otázky. Já taky.

      Co třeba takhle: Subsistující duše není jiný subjekt než člověk, pouze po smrti dočasně přichází o možnost formovat hmotné tělo ve vztahu k němuž je formou. Tato tělesnost je jedním z atributů duše, který mezi smrtí a vzkříšením není realizován a jedná se tak o skutečnou privaci něčeho co k pojmu člověka patří a bez čeho není úplný. Separovaná duše není něčím novým úplným, ale tímtéž jako před smrtí avšak ne plně aktualizovaným.

      • Maftík píše:

        Potom platí člověk=duše. A tělo by pak bylo formováno duší ne jakožto principem, ale kauzálně.
        On i člověk co přišel o ruky a o nohy zůstává člověkem, kterému však chybí něco, co k pojmu člověka patří a bez čeho není úplný.

    • jjstodola píše:

      Ale vždyť víte, jak to vysvětlují tomisté. Neúplnými substancemi. Substance druhově lidská už neexistuje, ale substance, která dělá právě toho člověka člověkem – jeho duše – po smrti existuje. Člověk může hřešit, nakolik je rozumný a svobodný. Svoboda a rozumnost jsou však atributy, které náleží duši nezávisle na těle. Lidská duše je stejné individuum, jako celý člověk, není však již individuem druhově úplným, není to obecně člověk. Identita člověka jako individua pochází od duše, identita člověka jako druhu pochází od duše spojené s tělem.

  4. Maftík píše:

    Pokud máte sedmý díl Fuchse (Předpoklady nerelativizované etiky), mrkněte zvlášť na odstavec 20.2. – Problémy subsistentní formy. Je tam pár nových argumentů, založených na rozpornosti toho, že by jedna esence identizovala dvě různá jsoucna (ale už si tolik nepamatuju pátý díl, možná to bylo už v něm).

    • jjstodola píše:

      Podle tomismu jedna esence identifikuje dvě jsoucna podle druhu (druhově úplné – člověk, druhově neúplné – duše), ale jen jedno individuum -osobu. To dává smysl opět jen v rámci hylemorfismu.

      • Maftík píše:

        Individuum znamená nerozdělené. Esence je princip jednoty, tedy nerozdělenosti. Nejde mi do hlavy, jak může být člověk individuem a zároveň něčím složeným (z duše a (nevím čeho)). Nevidím, co by mělo řešit rozdělení na druhovou úplnost a neúplnost.

      • jjstodola píše:

        Každé stvořené jsoucno je složené z metafyzických částí. Látka – forma, esence – existence. Individuum není složené z fyzických částí – člověk se neskládá z hlavy, rukou a nohou, ale jeho substance je fyzicky nesložené. Metafyzicky složená je přinejmenším z esence a existence. To je proto, že je jsoucnem nahodilým – jeho esence se s existencí nepojí nutně a není s ní totožná jako u nestvořeného, nutného jsoucna.

      • Maftík píše:

        Měl jsem upřesnit, že samozřejmě nemyslím složenost na úrovni principů, ale složenost ze jsoucen, čili absenci perseity.

  5. Maftík píše:

    Zkusme celý pojem pojmout trochu jinak, možná lehce psychologicky:
    Co je vlastně motivací pro to, aby byla duše jakožto subsistentní forma hájena?
    (bude-li odpověď taková, jakou předpokládám, navážu dalším dotazem)

    • pan Contras píše:

      Odpověď je prostá, je to dogma. Je odsouzeno Magisteriem učení, že tělo je k duši ve vztahu akcidentálním. Církev učí že duše je forma těla (je zajímavé, že se mluví o těle ne člověku) a že je nesmrtelná, toho plyne, že ta nesmrtelná forma po smrti subsistuje.

      • Maftík píše:

        Ano, to je předpokládaná odpověď. A následující otázka zní:
        Existuje spolehlivá informace o tom, že když dogma tvrdí, že je duše formou těla, používá přitom tyto pojmy přesně v tom striktně aristotelském smyslu, který indikuje (aristotelskou) duši jako (Tomášovu) subsistentní formu? Definuje to dogma, nebo nějaký dokument Tridentského koncilu, tyto pojmy?
        Tělo jakožto faktické jednotlivé buňky (vyjma většiny mozkových a možná i pár dalších, to nevím) ve vztahu k člověku (záměrně neříkám duši) akcidentální jistě je. Tělo obecněji jakožto tělesnost, jež ve fenomenální rovině působí „fenomén těla“ ne. Kde je konflikt s dogmatem?

      • pan Contras píše:

        Věc řeší Bulla „Apostolici regiminis“ Lateránského sněmu z 19. prosince 1513: … vere per se et essentialiter humani corporis forma …

        Celé to najdete v Denzingerovi .

      • Maftík píše:

        Díky za tip, teď to jen sehnat …

      • pan Contras píše:

        Denzinger je na webu http://catho.org/9.php?d=g1

      • pan Contras píše:

        Denz §§902 a 1440

  6. jjstodola píše:

    „Tělo jakožto faktické jednotlivé buňky (vyjma většiny mozkových a možná i pár dalších, to nevím) ve vztahu k člověku (záměrně neříkám duši) akcidentální jistě je. Tělo obecněji jakožto tělesnost, jež ve fenomenální rovině působí „fenomén těla“ ne.“

    Jistě. Principem, který podstatná forma formuje, je první látka – tedy potence hmotných jsoucen. Od ní je pak tělesnost, srozumitelněji materiálnost. To sv. Tomáš dobře ví a hájí a přesto mluví o duši jako formě těla. Proto si myslím, že i Lateránský sněm měl na mysli tělo, jakožto tělesný princip, tj. – první látku.

    Konkrétní tělesná podoba jako velikost, vnější tvar, barva vlasů, počet mozkových buněk jsou samozřejmě akcidenty – akcidenty, kterým se říká tělesné. Pochází rovněž od duše, nakolik je spojena s látkou.

  7. Maftík píše:

    „Principem, který podstatná forma formuje, je první látka“

    A jsme zase zpátky.

    Jádro problému je zde: „Nevím, proč esence tvora nemůže být tvorem v potenci, pokud přijímáme nauku sv. Tomáše o REÁLNÉ odlišnosti esence a existence.“

    Jak souvisí reálná odlišnost esence a existence s esencí tvora jakožto tvorem v potenci?

  8. jjstodola píše:

    „Principem, který podstatná forma formuje, je první látka“

    Principem, který podstatná forma formuje, je u HMOTNÝCH jsoucen, první látka.

    Hmotná jsoucna: látka + forma = esence, esence = potence vzhledem k existenci. Esence tvora je tvor v potenci.

    Nehmotná jsoucna. Forma = esence, esence = potence vzhledem k existenci. Esence tvora je tvor v potenci.

    • Maftík píše:

      Já jsem narážel na to, že forma-princip nemůže formovat jiný princip jsoucna, ale jen jsoucno.
      Problém je v pojímání esence jako potence. Co je to potence? Jeden z modů jsoucna (jsoucno jako potence, jsoucno jako akt). Esence však je princip jsoucna, ne jsoucno. Napsat „esence tvora je tvor v potenci“ je jako napsat „princip jsoucna je jsoucnem v možnosti“. Což je podle mě nesmysl.

      Pokud je esence tvora tvor v potenci, pak se tím mj. taky maže rozdíl mezi logickou možností (jež je charakteristická bezrozporností znaků) a ontologickou možností, jež je možným jsoucnem a od logické možnosti se liší. Bezrozporná je totiž i ontologická možnost, která však není nutně totožná s možností logickou.

      • jjstodola píše:

        „Napsat „esence tvora je tvor v potenci“ je jako napsat „princip jsoucna je jsoucnem v možnosti“. Což je podle mě nesmysl.“

        To ne. To by byla přece elementární logická chyba, protože „princip jsouna“ a „esence“ jsou pojmy různého rozsahu. Esence je v principu zahrnuta, ale nikoliv naopak. Princip zahrnuje takové pojmy jako potence – akt, látka – forma, esence – existence. Ne každý princip může být jsoucno v potenci, což je patrné u principů aktivních, zejména u těch, díky nimž je již jsoucno realizované, tj. především existence.

        Logicky bezrozporné jsoucno je možné právě proto, že je bezrozporná jeho esence. Nebo ne? Jak poznám logickou bezrozpornost? Tak, že zkoumám esenci jsoucna a odhlížím od jeho reálné existence. Když znám esenci, jsem schopen rozhodnout, zda jsoucno může být, přestože nevím, jestli reálně je. Schopnost poznávat esence nezávisle na druhu existence jsoucna (intencionální, reálná, potenciální, aktuální) je hlavní Tomášův argument pro odlišnost esence a existence.

      • Maftík píše:

        „Ne každý princip může být jsoucno v potenci“

        Žádný princip, nakolik je principem, nemůže být jsoucnem v potenci.

  9. Quido píše:

    Výborně pánové. Teď ještě maličkost a to sloužit Bohu, Jeho chválit a tím spasit duši svou a máte vystaráno.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: