Je každý těžký hřích těžký?

Tato trochu provokativní otázka je záměrným protimluvem. Je jasné, že pokud je těžký, tak nemůže  být lehký. Je to asi tak, jak ve známé hádance, co je těžší, zda kilo železa nebo kilo peří. Otázka však signalizuje problém, který někdy máme s rozlišením těžkého a lehkého hříchu. Mnozí si snad ještě pamatují katechizmovou poučku, že těžký hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona v závažné věci. Teoreticky je to jasné, v praxi to tak jednoduché vždy není. Dříve než postupně probereme tři hlavní prvky, které činí hřích těžkým, je dobré připomenout, že těžký hřích bývá též někdy označován jako smrtelný. Je to jen jiné označení téže skutečnosti. Smrtelný mu říkáme proto, že působí duchovní smrt a ve svém konečném důsledku vede ke smrti věčné. Hřích lehký někdy také nazýváme všedním či běžným.

Na určení závažnosti hříchu tedy působí tři podmínky. První je objektivní, další dvě subjektivní.

Závažná věc (materie)

    Závažnost hříchu poznáváme na základě výroku autority, což je Písmo sv., všeobecné mínění církevních otců a teologů či vyjádření církevní autority. Druhý pramen poznání závažnosti hříchu je světlo rozumu (na základě přirozeného práva).

    Existují hříchy, jejichž materie je vždy těžká (peccata ex toto genere suo gravia), jak např. nevěra v Boha, zoufalství, nenávist vůči Bohu, modloslužba, vražda, cizoložství, protipřirozené sexuální jednání. Druhou kategorií jsou hříchy v zásadě těžké (peccata ex genere suo gravia). Jejich předmětem je ale dobro podílné, mohou tedy v závislosti na velikosti morální škody být buď těžkými nebo lehkými. Jedná se např. o krádež, ublížení na zdraví nebo škoda na majetku bližního, hříchy týkající se Božího kultu apod. Z druhé strany se zase hříchy v zásadě lehké mohu někdy stát těžkými. Například lež je v zásadě lehký hřích, pokud ale způsobila bližnímu velkou škodu, je hříchem těžkým.

    Vědomí hříchu

      Všichni dobře znají větu, že „nevědomost hříchu nečiní“. Musí však jít o nevědomost nezaviněnou (nezaviněné mylné svědomí). U dospělého, v normálních podmínkách vychovaného člověka se předpokládá, že v závažných věcech má vědomí hříchu. Může se však např. stát toto: Někdo je pokřtěný jako dítě, byl sice u prvního sv. přijímání, ale nebyl správně katechizován a nebyl veden k praktikování své víry. V dospělosti se obrátí a jde po letech ke sv. zpovědi. Jelikož mu nikdo neřekl, že má povinnost roční zpovědi a sv. přijímání, nemá v této věci hřích. Pokud ale např. kradl nebo smilnil, nedostatek katolické výchovy mu v těchto věcech nemůže být omluvou, protože zde mu samo svědomí, bez dodatečných informací dává signál o závažnosti hříchu.

      Platí také opačně, že pokud někdo s přesvědčením, že některé jednání je hříchem (ale ono objektivně nebylo), přesto jednal proti tomuto přesvědčení, dopustil se hříchu. Např.: Někdo se zpovídá, že o slavnosti sv. Cyrila a Metoděje nebyl na mši sv. a nesplnil tak sváteční povinnost. Tato slavnost sice není přikázaným svátkem, ale jelikož on si myslel, že ano, dopustil se hříchu.

      Plné vědomí hříchu také může snížit např. stav polospánku, fobie, jednání v afektu…

      Úplná dobrovolnost

        Aby šlo o těžký hřích, musí jít o čin plně dobrovolný tedy vyplývající z vlastní determinace. Na vůli člověka není činěn žádný vnější ani vnitřní nátlak, který by ji závažně ovlivňoval. Není tedy těžkým hříchem objektivně zlý čin vykonaný ve velkém strachu z vnějších hrozeb nebo např. ve stavu, kdy je vůle oslabena v důsledku závislosti (alkoholik, narkoman). V případě závislosti ale pravděpodobně došlo k těžkým hříchům dříve. Pokud však jsou již vyznány a člověk závislý se snaží svou závislost překonat a ne zcela se mu to daří, aktuálně již nemusí jít o těžké hříchy. Znaky neúplné shody vůle mohu být např. jemné svědomí, zdržení se vnějšího skutku při částečném vnitřním souhlasu nebo vnímání pokušení jako něčeho nepříjemného a obtěžujícího. V pochybnostech je nutné se poradit se zpovědníkem nebo duchovním vůdcem.

        Výše uvedené skutečnosti jsou řečeny z pohledu morální teologie. Z pohledu spíše praktického, tedy z pohledu duchovního života, by bylo třeba dodat toto: Přesně ocenit, zda a jak dvě subjektivní podmínky (vědomí hříchu a dobrovolnost) ovlivnily jednání člověka, a zda se tedy v případě konkrétního objektivně zlého jednání skutečně dopustil hříchu, může být někdy velmi obtížné. Proto je velkou moudrostí vyhýbat se morálním soudům o skutcích jiných osob. K tomu nás také na mnoha místech vybízí Písmo sv. (např. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“). Tuto povinnost máme většinou jen ve vyjímečných situacích. Máme především vědět, co je objektivně těžkým hříchem, abychom se ho my sami vyvarovali nebo případně mohli varovat druhé. Subjektivní posouzení konkrétních činů našich bližních však přenechme jejich svědomí a případně zodpovědné církevní autoritě. A taky samozřejmě Bohu, který „zkoumá ledví a srdce“ (Ž 7,10; Jer 17,10) a „vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí“ (1 K 4,5).

        Z pohledu duchovního života je nutné dodat ještě jedno doporučení. Pokud chceme skutečně žít hlubokým duchovním životem, růst ve víře a směřovat ke svatosti (k čemuž jsme povoláni), je nutné nejen varovat se hříchů těžkých, ale usilovat také o to, abychom dobrovolně nečinili ani lehké. Z této perspektivy říká sv. Basil Veliký: „V Novém zákoně nenacházíme takové rozlišení (tedy na těžké a lehké hříchy). Mluví se tam o stejném soudu za všechny hříchy, protože Pán řekl: Kdo činí hřích, je otrokem hříchu (J 8,34) … Jestliže však již chceme mluvit o „velkém“ a „malém“ hříchu, pak je třeba jasně říci, že pro každého je velkým to, co ho ovládá, a malým to, nad čím on panuje.“ (Krátká pravidla, 294.)

        P. František L. Juchelka OFM Conv.

        K diskusím níže:

        Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.

        10 reakcí na Je každý těžký hřích těžký?

        1. miloslavneuzil napsal:

          Otázka je, co to je závažný hřích. Kdo z lidí to může posoudit? Často čtu, že závažnost je dána pořadím v desateru, kdy ty první jsou nejtěžší. Kde je ta hranice?

        2. :) napsal:

          Viz Tomáš Akvinský: „Jestliže se vůle zaměří na nějakou věc, která sama o sobě odporuje lásce, jež nás směřuje k poslednímu cíli, už tím se hřích stává smrtelným, … ať už je namířen proti Boží lásce, jako např. rouhání, křivá přísaha, nebo proti lásce k bližnímu, jako například vražda, cizoložství. Když se vůle hříšníka obrátí k nějaké věci, která v sobě nese nepořádek, ale není namířena proti lásce k Bohu nebo bližnímu, je to hřích všední, jako např. prázdná slova, nevhodný smích.“

        3. Papo napsal:

          Jakkoliv nemám potřebu rozlišovat hříchy na lehké a těžké, tak to beru tak jednoduše, jak to je – poud se ptám, je-li tne který hřích těžký nebo lehký, pak mi zřejmě něco říká, že by mohl být těžký.. neváhat, šup tam s ním a pěkně na něm pracovat, aby byl olitován a zařazen do skupiny „tohle se nedělá“. Samozřejmě – podmínkou je pěstovat si svědomí..

          • brontochundelka napsal:

            Jaká je vlastně protestantská hamartologie? Nic o ní nevím; prosím, zkus několika větami nastínit pojetí hříchu ve vaší sektě, nebo pokud nemáte jednotnou nauku, tak o zvyklostech vašeho sboru.

        4. ivka napsal:

          Mnoho katolíků si z hříchů moc nedělá.Nikoho nezabili, neokradli, doma nezahejbají.
          Jeden pontifik řekl, že „největší hřích lidí je, že nemají pojem hříchu“
          Pokud nezpytuji své svědomí, pak ono usne a už nic nepřipomíná.Tam se také nechci dostat, a proto se snažím o to, co Papo

        5. :) napsal:

          Já jen připomínám, že mezi těžké hříchy proti víře byla právě vždy řazena např. hereze a rozkolnictví, např. ta protestantská…

          • Papo napsal:

            Hereze je nutně zlo ještě větší než svár a schizma/rozkol, který apoštol Pavel kárá jako nezpochybnitelné zlo (1K 11:18-19), protože svár a schizma/rozkol jsou její součástí. Snahou společenství je zachovat jednotu a zabránit dělení a apoštolem Pavlem jsme vyzváni, abychom se učili hovořit a myslet v jednotě (1K 1:10).

            (souhrn z kapitoly jednoho církevního otce)

            • tyranosaurusfelix napsal:

              Ale brontochundeláč se ptal na heretické pojetí hříchu.

            • Papo napsal:

              Já vím, také jsem to nepsal pod jeho příspěvek..

        6. […] vyšlo na Duších a hvězdách. Share this:TwitterFacebookLike this:LikeBe the first to like this post. Příspěvek byl […]

        Napsat komentář

        Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

        WordPress.com Logo

        Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

        Twitter picture

        Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

        Facebook photo

        Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

        Google+ photo

        Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

        Připojování k %s

        %d bloggers like this: