Poznání – postižení – umění. Úvod – základní teze

William -Adolphe Bouguereau, Slepý Homér se nechává vést, 1874

Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. (Izajáš, 35, 4-6)

Předkládaná práce má dva vzájemně se podmiňující cíle. Prvním cílem je sonda do světa tvorby i estetického vnímání lidí se smyslovým handicapem. Druhým cílem je nabídnutí alternativy proti idealismu (subjektivnímu i objektivnímu) a materialismu v psychologii umění. Tuto alternativu představuje umírněný aristotelský dualismus (hylemorfismus).  První cíl je zároveň metodou cíle druhého a naopak. Podstata lidského poznání, umělecké tvorby a recepce uměleckých děl nejlépe vynikne, když budeme zkoumat, jak se na poznávání reality, tvorbě a estetickém vnímání projevuje deficit poznávacích struktur účastníků komunikace uměním. A naopak: důsledné uplatňování aristotelské metody pomůže vytvořit ucelený přehled o problematice vztahu handicapovaných a umění, který v zamýšlené podobě doposud neexistuje.

Aristotelský vyvážený pohled na vztah smyslového a rozumového poznání může pomoci korigovat výkyvy v přístupu k osobám se smyslovým postižením, na které bývá často pohlíženo ze dvou krajních stanovisek. Jednak existuje tendence k jejich podceňování až démonizování, jednak bývají často přeceňováni a glorifikováni.

Postižení nebo jen jakkoli výjimeční lidé byli vždy v dějinách vnímáni a přijímáni svým okolím ambivalentně: se sklonem je buď podceňovat, odsuzovat, pronásledovat nebo i zabíjet – nebo je litovat, přeceňovat a připisovat jim mimořádné, ba nadpřirozené vlastnosti a schopnosti.[1]

V oblasti poznávání tato stanoviska souvisí s empirismem a materialismem na jedné straně a s idealismem na straně druhé. Pro empiriky znamená smyslový handicap nenahraditelnou ztrátu schopnosti adekvátně poznávat, pro idealisty naopak představuje výhodu – možnost oprostit se od rušivých smyslových vjemů.

Dvě teze, které jsou v současné psychologii umění intuitivně přijímané naopak hovoří pro aristotelsky chápaný dualismus. Tyto teze můžeme vyjádřit ve dvou následujících větách:

a) Tvorba a recepce umění je u osob se smyslovým postižením specifická.[2]

b) Lidé se smyslovým postižením jsou schopni tvořit a recipovat umění.[3]

Jakkoliv jsou tato tvrzení pravděpodobně předmětem všeobecného souhlasu, není již tak samozřejmé přitakat antropologickým a estetickým důsledkům, ke kterým tato tvrzení vedou. Tyto důsledky můžeme shrnout opět do dvou tezí:

I. Lidské poznání začíná u smyslů, nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech.[4] Umělecké dílo má materiální (smyslovou) povahu.

II. Specificky lidské poznání je poznání rozumové, rozumové poznání není druh smyslového poznání, rozum v poznávaných předmětech odhaluje víc než smysly, které rozumu poskytují potřebná data.[5] Umění je rozumová ctnost vytváření uměleckých děl (habitus neboli trvalá dispozice získaná na základě rozumového poznání) a krása je primárně poznávána rozumem.[6]

Dříve než se pustíme do důkazu výchozích tezí, ukážeme si, jak z nich, jsou-li platné, dané důsledky vyplývají.

Ad I.: 1. Pokud poznání nezačíná u smyslů a umělecké dílo nemá materiální (smyslovou) povahu, pak neexistují rozdíly mezi tvorbou a recepcí umění osob se smyslovým postižením a osob intaktních.

2. Avšak není pravda, že rozdíly neexistují; tj. rozdíly existují (Teze a) – určité postupy v umění jako kupříkladu perspektiva v malířství přímo souvisí se zrakovým vnímáním a pomocí jiných smyslů nejsou adekvátně zprostředkovatelné).

Z: Tedy není pravda, že poznání nezačíná u smyslů a umělecké dílo nemá materiální (smyslovou) povahu; tj. poznání počíná u smyslů a umělecké dílo má materiální (smyslovou) povahu.

Ad II.: 1. Pokud je rozumové poznání druh smyslového poznání a umění není rozumová ctnost, pak se obraz světa, který mají intaktní lidé a lidé se smyslovým postižením, diametrálně liší, což může znamenat i praktickou ztrátu schopnosti komunikovat uměním s intaktními lidmi.

2. Avšak není tomu tak. (Teze b) – je zřejmé, že smyslové postižení přes všechny obtíže, které působí, neznamená automaticky nižší intelekt a horší mravní charakter; intelekt, přestože data získává ze smyslů, je o sobě na smyslech nezávislý, proto jsou lidé se smyslovým postižením schopní komunikovat uměním).

Z: Tedy rozumové poznání není druh smyslového poznání a umění je rozumová ctnost.

Práce je rozdělena do dvou částí podle tématů obsažených v uvedených důsledcích.

Prvním tématem je smyslové poznání (I.). V první části práce je nastíněna podstata a princip poznání jako takového, umělecké dílo je charakterizováno jako smyslový výraz krásy, dále se autor zaměřuje na jednotlivé smysly, zabývá se podstatou smyslového handicapu a jeho druhy. Stručně se zabývá překážkami, které smyslový handicap klade tvorbě a recepci uměleckých děl, a obrazem smyslového postižení v umění.

Druhým tématem je rozumové poznání a podstata umění (II.), autor umění identifikuje jako rozumovou ctnost – habitus vytváření děl. Zabývá se podstatou kompenzace smyslového handicapu a její spojitostí s habitem umění. Zkoumá zvláštní habity umění, které jsou výsledkem kompenzace smyslového handicapu.

Pro dosažení cílů práce se autor opíral o tradiční, ale i moderní literaturu z oblasti filosofie, psychologie a estetiky a rovněž o své osobní zkušenosti ze zprostředkování informací osobám se smyslovým handicapem. Pro postižení podstaty lidského poznání a tvoření je čerpáno ze dvou stěžejních spisů aristotelského zaměření – z Aristotelova pojednání O duši a ze Summy theologické sv. Tomáše Akvinského. Hlavním sekundárním pramenem pro oblast aristotelsko-tomistické filosofie se stalo kompendium Základy aristotelsko-tomistické filosofie Josepha Gredta a Základy vědecké filosofie Miroslava Skácela. Při řešení různých námitek proti zastávanému pojetí se autor opíral zejména o knihy Jiřího Fuchse (Filosofie 1-7). Jako sekundárních pramenů, které aplikují tradiční aristotelskou filosofii na poznatky empirické psychologie a teorie mysli bylo používáno zejména Habáňovy Psychologie, Psychologie A. M. Marka, České tomistické psychologie autorů Nakonečného, Samohýla a Machuly, monografie Anthony Kennyho Tomáš o lidském duchu a monografie A. M. Marka Vznik, struktura a hodnota našeho poznání. Tyto poznatky autor také na četných místech porovnává s náhledy moderní kognitivní neurologie, zejména s publikacemi Antonia Damasia (Descartesův omyl, Hledání Spinozy) a Olivera Sackse. Stanoviska z oblasti estetiky a filosofie umění jsou inspirována publikacemi Josefa Pospíšila (Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského), Eugena Kadeřávka (Soustava filosofie křesťanské), Jacquese Maritaina (Umění a scholastika), Timothea Vodičky (Filosofie umění) a Karla Šprunka (Základy filosofie umění). Při charakterizaci různých smyslových postižení je čerpáno z klasické tyflopsychologické a tyflopedické (Litvak, Jesenský, Smýkal, Ludíková), surdopedické (Solovjev, Potměšil), neurologické (Damasio, Sacks, Koukolík) a psychiatrické (Vondráček, Höschl) literatury. Pro postižení vztahu osob se smyslovým handicapem a umění obecně využívá autor publikace B. Blažka a J. Olmrové (Krása a bolest) a Olivera Sackse (Muž, který si pletl manželku s kloboukem, Antropoložka na Marsu, Musicophilia). Co se týká jednotlivých typů postižení je čerpáno z publikací Josefa Zemana (nevidomí a umění), Josefa Smýkala (nevidomí a umění, nevidomí a hudba), Rudolfa Krchňáka (nevidomí a umění), Evžena Perouta (nevidomí a výtvarné umění), Jaroslava Hrubého (neslyšící a umění), Pavly Novotné (neslyšící a výtvarné umění), Denise Diderota (znakový jazyk a umění), K. Červinkové Houškové a T. Kováčové (umělecké tlumočení do znakového jazyka), I. Pavlovičové (neslyšící a divadlo), B. Vrbové (neslyšící a divadlo), Evy Souralové (neslyšící a literatura), Roberta Kocha (umění a tělesně postižení), Aleny Nádvorníkové (umění a dušení poruchy), Jiřího Roubíčka (umění a duševní poruchy) a V. Vondráčka a F. Holuba (umění a duševní poruchy).

Forma je podřízena obsahovému členění látky. Základem je rozdělení na smyslové a rozumové vnímání, které práci dělí na dvě přibližně stejně dlouhé části. Uvnitř každé části je sledována přibližně tato struktura: nejprve se seznamujeme s podstatou problému (obecně jde o lidský způsob poznávání a tvoření), dále následuje klasifikace předmětu a charakteristika jednotlivých prvků, po ní přichází výčet a popis různých defektů a jejich následků a nakonec se problematika v souvislosti s defekty vztáhne k oblasti umění. Protože jsou některá základní východiska předmětem filosofických sporů, následuje za kapitolou, která se jimi zabývá, podkapitola, kde jsou prezentovány námitky, které mohou být vůči zastávanému stanovisku vzneseny, a autor se je pokouší zodpovědět. Pasáže z odborné literatury jsou citovány v českém jazyce. Tam, kde jde o publikovaný český překlad, autor ponechává citát pouze v češtině (spoléhá se na erudici překladatele), tam, kde autor překládá sám (jedná se většinou o překlady ze Summy theologické sv. Tomáše Akvinského), uvádí originální znění textu do poznámky pod čarou. Pokud je uveden citát z krásné literatury, je uveden nejprve český text českého překladu a posléze originálu přímo v práci. Při bibliografických citacích (seznam literatury na konci práce) je postupováno podle normy ČSN ISO 690. Při bibliografických odkazech (poznámky pod čarou) autor u moderní literatury postupuje podle normy ČSN ISO 690 a u literatury klasické podle zásad užívaných v nakladatelství Oikoymenh. Pokud se v textu hovoří o krásné literatuře, jsou zmiňovány pouze názvy děl, přičemž komletní soupis beletrie se nachází na konci celé práce v seznamu literatury.


[1] BLAŽEK, B. – OLMROVÁ, J. Krása a bolest : úloha umění, tvořivosti a hry v životě trpících a postižených. Praha, 1985, s. 35

[2] SMÝKAL, J. Nárys gnozeologických zvláštností nevidomých v poznávání umění. Brno, 1967.

[3] Viz: PEROUT, E. Arteterapie se zrakově postiženými. Praha, 2005;

SMÝKAL, J. Hudební tradice ve škole pro nevidomé a slabozraké v Brně. Brno,1996;

NOVOTNÁ, P. Výtvarné umění v kultuře Neslyšících. Brno, 2008;

VRBOVÁ, B. Pohybové divadlo neslyšících Zoji Mikotové. Brno, 2008.

[4] Aristotelés, De an. 430

[5] Viz: Aristotelés, De an. 429-429b

[6] Viz: Aristotelés, Eth. Nic. VI, 4


Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/01/0374.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/01/0374.

2 reakce na Poznání – postižení – umění. Úvod – základní teze

  1. Maftík napsal:

    „První cíl je zároveň metodou cíle prvního a naopak.“ – jeden z těch cílů měl být zřejmě druhý, je třeba to .opravit

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: