Ticho

Ve čtvrté adventní neděli se společně s básněmi Ney Marie Brkičové a Václava Renče zamyslíme nad tím, zda jsme během adventní doby svá srdce dokázali udržet u Boha a Jeho záležitostí, nebo spíše u lpění na tomto světe a ve vězení jeho osidel.

Silentium

Člověk by rád dosáhl zeleně

čerstvé třídy vzepnutí

nad obtěžkanost zlým úmorným pískotem

přetížení.

Člověk rád položil by své horké tělo do bystřiny

postavil se proti sobě

v čirém odhodlání

unikl výhni.

Mlčenlivé duše vědoucí

zamykají tiše

krajinu tklivou

pro tebe, který klopýtáš.

Zralé ticho

Když zažíhají se tvá ústa v tichém lesku

a stále hustší žár ze studnic vroucnosti

dychtivě čerpají a vydychují lásku,

na ostrov bezčasí když vrhne nás

proud nenasytnosti;

když oblak deštivý přes víčka tvá se sune

a světélkuje čas, tvůj dech nad tělem tvým –

jest ještě jaké kam, má vlno, dálko, člune?

jest ještě jaké proč, když zemi svou,

když tebe celou vím?

Tu všechno klade se jak ovoce, jež trvá

ve šťastné zralosti svých šťav.

A všechno jest.

A borovice hor i stinná tvoje brva

týmž větrem věčnosti se vlníce

houpají laty hvězd.

*

Zdroj: RENČ, Václav. Praha: Václav Petr, 1935.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: