Očekávání Mesiáše

Slovo advent pochází z latinského adventus, které znamená příchod – očekávání příchodu Spasitele na svět. Advent nám přivádí na mysl všechny přípravy lidstva na první pří-chod Mesiáše – Ježíše Krista. Ovšem objektivním významem adventu je i druhý Kristův příchod v soudný den, na který bychom měli, resp. máme, být připraveni.

Jsou určitá znamení, která budou předcházet slavnému Kristovu příchodu. Kristův příchod pro každého z nás většinou nebývá předznačen nějakým zvláštním předchozím upozorněním. Máme se proto dívat kupředu, ale také si uvědomit, že adventní doba zahrnuje v sobě celé ty předlouhé dějiny, celou tu často složitou cestu lidského pokolení ke Kristu. Bylo by pošetilé se domnívat, že před příchodem Krista, který je Světlem světa, byla úplná „tma“.

Pravda, která je jenom jedna, ať jí vyslovuje kdokoliv, je vždycky dílem Ducha svatého. Prvním zrníčkem pravdy, světélkem, tzv. pra-zjevením bylo, že Bůh dal již na počátku lidského rodu najevo, že přijde On sám v lidské podobě a také jaká budou pravidla hry. K tomu došlo v době před dlouhými tisíciletími, na úsvitu lidských dějin, když se na této planetě objevil první pár lidských bytostí.

Tehdy si lidé uvědomili, že jsou lidé! Dostali rozum, svobodu se rozhodovat (konat dobro, ale i hřích) a začali uvažovat o tom (a Bůh jim to také zjevil), proč tady vlastně jsou. To se potom tradovalo po celá staletí, kdy lidem byly připomínány základní mravní normy, až do dob Kristových před cca 2 tisíci roky.

Abychom měli šanci na věčnou spásu, Bůh vyvolil lidský rod, skrze který přijde spása. Nevyvolil nějaké tvory z druhohorního období trias, jura jako brontosaury nebo nějaké jiné ještěrovité příšery, ani pohádkové zlaté rybky (což by klidně mohl udělat), ale zvolil právě lidský rod a dal mu také příslib příchodu Mesiáše.

Bůh se ovšem vůbec neřídí teorií elit, že by si vybral ty nejlepší národy k provedení svých záměrů, jak bychom se z našeho lidského pohledu mohli domnívat. V průběhu dějin lidského pokolení se ze všech, v té době již existujících různých skupin lidstva, začíná upínat pozornost na určitý národ, národ židovský, pokolení Abraháma; jeden ze Židů, Abrahámových synů, se stává Mesiášem.

Když se ve své době, někdy v letech 1800 nebo 1200 př.n.l. (neví se to přesně, jsou na to dvě teorie), Izraelité stěhovali do Kanaánu, tehdejší Palestiny, už tehdy byly národy, které byly daleko vzdělanější než Izraelité – Židé. Kdyby se Bůh chtěl řídit výběrem těch nejlepších, určitě by nevybral Izraelity, tehdy takový ubohý národ, vlastně ani ne národ, byli to nomádi, kočovníci, kteří neměli ani svojí vlast, sloužili jako otroci v Egyptě. Tehdy už byly vyspělé národy, jako Egypťané, Číňané. Bůh se tedy mohl rozhodnout a udělat to úplně jinak, je přece ve svém rozhodování naprosto svobodný. Místo Ježíše Krista z Nazaretu to mohl být třeba nějaký Li-tchen – Číňan, který by byl Mesiášem. Ovšem Bůh rozhodl a vyvolil si ne právě ten nejlepší lid, ne právě ten nejlepší národ. A skutečně vyvolil!

Abrahám, praotec vyvoleného lidu, měl syna Izáka, ten měl syna Jakuba (což znamená v hebrejštině poskočiti), kterému Bůh změnil jméno na Izrael, to znamená „boží bojovník“. Všimněme si, že tento fenomen se tam projevuje dodnes, kdy v Palestině je neustálý zápas mezi Palestinci, to jsou (obrazně řečeno) ti Filišťané, původní obyvatelé a mezi těmi tzv. „božími bojovníky“, to jsou ti Izraelité. Jakub-Izrael měl syny, z nich jeden se jmenoval Juda, odtud tedy Jehudim (občané Jehudy/Judska) – hebrejsky Židé. A k provedení svých záměrů Bůh si vybral právě židovský národ.

Když Mojžíš (žil pravděpodobně okolo 13.století př.Kr.) vedl své kočovníky z Egypta do Palestiny, jeho lid svou víru v jednoho Boha již ztrácel. Kupodivu si ale tento národ víru v jednoho Boha zachoval, zatímco Bůh dopustil, že ti tehdejší Palestinci byli pohané, kteří vyznávali mnoho bohů. Bůh si svůj vyvolený národ židovský ohlídal a utvrdil v přesvědčení, že je pouze jeden jediný Bůh – Jahve, ten který jest, žádná božská parta v nebesích – pouze jeden Bůh. A Božím prorokům to dalo skutečně hodně práce, aby židovský národ ve víře v jednoho Boha udrželi.

Nakonec to dobře dopadlo a židovstvo se, i přes všechny možné problémy, táhne dál dějinami, kdy přichází David, který ne právě mírovými prostředky, ale krutým způsobem dobývá Jeruzalém a Bůh to dopouští. Tak vzniká Judsko-izraelské království, je zde národ, který má svůj jazyk – aramejský, který má svého krále, je zde hlavní město – Jeruzalém. A právě z tohoto prostředí přichází Mesiáš. Okolo r.721_př.Kr. se tato říše rozpadá na severní stát Izrael a na jižní Judsko. A tam právě na jihu, v Judově rodu (Judovci) se táhne rodokmen až k Ježíši Kristu.

Víme, že židovský národ byl nositelem Boží zvěsti. Ale ne všechno tam bylo v pořádku, čehož jsme svědky až doposud. Kromě hebrejské bible neboli Mojžíšského zákona (Tóry) , kromě starozákonních proroků (Nebiím) a ostatních poučných knih (Ketubím), existuje také ještě Talmud, který nevede k Mesiáši. Jsou to spisy, které většinou uspořádal přibližně ve 2.století po Kristu učený rabín Jehuda ha-Nasi – Juda, kterému se říkalo kníže.

Ovšem Talmud (2.-5.století po Kr., kdy byl uzavřen) nevede ke Kristu, naopak právě odvádí od Krista. Místo slova Evangelium, což znamená „Dobrá zpráva, Radostná zvěst “, Talmud používá aven-gillayon, což znamená „škodlivé knihy“ anebo avon-gillayon, což znamená „hříšné knihy“. Podle talmudského židovstva, to je těch kteří se řídí Talmudem, je zesměšňován ten, kterého si my křesťané vážíme. Je jím pohrdáno. K Panně Marii, ke které mají křesťané vroucí vztah, ctí ji jako Pannu, se v Talmudu říká, že Ježíšova matka byla prostitutka a že Ježíš byl „levoboček“, tedy nemanželské dítě a že Maria ho měla s nějakým sirským vojákem „Panderou“. Každý, kdo neprodal rozum a měl možnost číst Talmud a jiné židovské tradiční spisy, hlavně z originálních dokumentů, ví, že nepřítelem Talmudu a talmudistů číslo jedna je právě Ježíš Kristus a nikoho nenechává na pochybách, že Kristus je ta osoba, kterou Talmud označuje různými zápornými přezdívkami. Proto porovnejme talmudské židovstvo se židy, kteří se řídí Písmem svatým – Tórou. Bohužel hodně lidí se podle Talmudu řídí, dokonce i francouzští encyklopedisté. Tam je také ta nenávist proti Kristu, proti Panně Marii, proti našim svatým, která pochází od talmudského židovstva! Ovšem pak je tady Písmo svaté – Starý a Nový zákon.

O Talmudu se nedá říci, že je to slovo Boží, protože je to slovo lidské, slovo těch různých rabínů, kteří si uvědomili, že když neuznali Mesiáše, že jim tím pádem „ujel autobus“. A tak potom v takové své nenávisti, všechno co přichází od Krista, pošpiňují.

Pro nás je důležité, že cestou od počátků lidstva, přes vyvolený národ, vznikly uvnitř toho vyvoleného židovského národa biblické spisy, tj. spisy Mojžíšské, spisy prorocké a spisy poučné (dohromady Starý zákon). Trvá to už 3000 let, od doby krále Davida (žil údajně r. 1010 – 970 př.Kr.), kam se právě datují hlavní biblické spisy starozákonní, tzv. Jahvistický a Elohistický kodex, spisy, které nazývají Hospodina Jahvem nebo Elohim, neboli nejstarší starozákonní biblické spisy, ty spisy, které právě směřují k Mesiáši, k Ježíši Nazaretskému.

Později kolem r.750 př.Kr. jsou to spisy tzv. deuteronomické, jejich obsahem je „opakování“ Zákona a pak r. 500 př.Kr. tzv. Priester Kodex – Kněžský kodex – nejmladší vrstva Pentateuchu z doby babylonského zajetí, který shromažďovali kněží v Jeruzalémském chrámě.

Takto nám tedy vznikl Starý zákon, jako jakási symfonie všech těchto spisů. Také starozákonní kněží měli v jeruzalémském chrámě jakési odborníky, říkalo se jim muži Ezechiášovi, kteří museli říct, toto je slovo Boží, toto není slovo Boží. Takže zvěst Boží, přes svou universalitu, přes vyvolený národ a uvnitř toho vyvoleného národa, došla tedy až k nám.

Když čteme písmo Starého zákona, je to skutečně slovo Boží. Jsou to ovšem různé literární druhy, některé knihy biblické vypadají jako mýty, pohádky, některé mají ráz básnický, některé mluví přesně historicky. Ovšem tak, jako když posloucháme nějakou symfonii nebo koncert, kde jsou různé nástroje, různí zpěváci, ale někdo za tím stojí, nějaký autor, který to všechno dal dohromady.

A tak je to i s Písmem svatým, když čteme jeho různé knihy, různé stati, kde jsou různé druhy vyprávění, ale za tím vším stojí Duch svatý. On je ten hlavní autor toho všeho.

Všechno, co se nám v Písmu starého i nového zákona předkládá, máme se snažit dodržovat. Ne abychom propadli tomu neštěstí, tak jako mu propadla velká část židovstva, tím že prostě šli nějakou talmudskou cestou a Starý zákon tj. Tótu, prorocké a poučné spisy neberou příliš vážně. Za Písmem svatým stojí sám Bůh. Prosme tedy Pána v tento čas, abychom o všem co zjistíme, že je Boží vůle, dokázali splnit. Abychom, až přijde vánoční doba, nejen ta pozemská, ale jednou i ta vánoční doba věčná, se mohli s čistým svědomím a pevným pohledem zahledět do tváře Trojjediného Boha.

Jak je vidět, Bůh k provedení svých záměrů nevybírá právě ty nejlepší. Není rozhodující jaké má člověk postavení ve společnosti, ale jakou má intenzitu posvěcující milosti a jak se svým způsobem života přičiní o její rozmnožení, aby potom až přijde jeho čas viděl na vlastní oči toho, který je Jahve – ten který jest, který všechno vidí, všechno řídí a který nás má rád.

Kéž i talmudští židé přijmou Ježíše Krista jako svého Mesiáše. Bože, Ty sám přicházíš a dáváš nám spásu. Na nás ovšem je, abychom vytrvali a v Kristu Ježíši plnily Tvé přísliby!

A.D._12.12.2010_ A.Š.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.

Jedna reakce na Očekávání Mesiáše

  1. myself napsal:

    Rád bych jistě erudovaného autora doplnil, že Jákob (Zachycující patu, Podrážející (nohy?)) – dostává od Hospodina jméno Jisrael – což spíše znamená že „Bojuje Bůh“, než „boží bojovník“, jak by zřejmě více zapadalo do tohoto plátku.
    Bůh bojuje za svůj lid – nikoli jeho lid za svého Boha! Přičemž se tento Bůh vítězným bojem zjevuje jako vládce. Tohoto lidu – myslí se.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: