Poznání – postižení – umění. I.3.5 Sluch

Betti G. Millerová, Piknik Neslyšících, 1994
Betti G. Millerová, Piknik Neslyšících, 1994

Vlastním předmětem sluchu je zvuk.[1] Zvuk je mechanické vlnění zprostředkované určitým hmotným médiem, v nejběžnějších případech jde o vzduch. Aristoteles píše: „Zvučné tedy jest to, co dovede souvisle pohybovati soustředěným vzduchem až k uchu.“[2]

Lidské ucho je schopné vnímat frekvence od 16 do 20 000 Hz.[3] Nižší zvuk označujeme jako infrazvuk, vyšší jako ultrazvuk. Zvuk vzniká chvěním určitého tělesa. Jeho jakost závisí na materiálu a užitém tvaru. Zvuky dělíme na tóny a hřmoty.[4] Tóny vznikají pravidelným vlněním, hřmoty nepravidelným. Výška tónu je dána frekvencí vlny. Rozdíly mezi výškou tónů jsou intervaly. Některé budí libost, ty označujeme jako konsonance, některé jsou nelibé, ty se nazývají disonance. Na charakteru tělesa závisí barva tónu – různé hudební nástroje se liší při stejné výšce tónů barvou zvuku, který produkují. I u zvuků rozlišujeme figuru a pozadí,[5] tzn. na některý soubor zvuků zaměřujeme svoji pozornost a dokážeme jej sledovat, zbytek zvuků vnímáme jen jako kulisu, kterou si často ani neuvědomujeme.

Zprostředkovaný předmětem sluchu je čas.  Minimální doba, v níž jsme schopni rozeznat dva po sobě jdoucí tóny, se nazývá časový práh.[6] Ten činí asi 15-80 milisekund.

Dalšími zprostředkovanými předměty sluchu jsou prostor a pohyb.[7] Při každém zdvojnásobení vzdálenosti od zdroje zvuku klesá jeho intenzita o 6dB. S přibližováním nebo vzdalováním zdroje stoupá nebo klesá výška zvuku, což je známo jako Dopplerův jev. Vysoké frekvence vln se při šíření prostředím ztrácejí, proto je možné identifikovat zdroj, od nějž se šíří vysoké tóny, jako relativně blízký posluchači.

Díky vztahu sluchu ke zprostředkovaným předmětům je možné auditivní umění, kterým je hudba, skloubit s pohybovým uměním, kterým je tanec, a hudbu je možné rovněž pro potřeby sluchově postižených do určité míry tlumočit prostřednictvím mimiky a znakového posunkového jazyka.

Rovněž u sluchu rozlišujeme žádostivou složku.[8] Hluk, ale i nedostatek zvuku, jsou pociťovány jako nelibé. Konsonance jsou příjemné, disonance nepříjemné.

      

I.3.5.1 Sluchové postižení

Sluchové postižení je úplná či částečná privace činnosti sluchové poznávací mohutnosti. Osoby se sluchovým postižením se rozdělují podle schopnosti přijímat informace v auditivní podobě a komunikovat prostřednictvím mluvené řeči na nedoslýchavé a neslyšící.[9] Nedoslýchaví po kompenzaci dokáží přijímat akustické signály a komunikovat mluvenou řečí. Obvykle nemají problémy s percepcí psané podoby jazyka, i když jim může její tvorba činit potíže. Neslyšícím je i po kompenzaci znemožněno přijímat akustické signály a mluvená podoba řeči je jim prostřednictvím sluchu nedostupná.

Přestože největší část informací přijímáme prostřednictvím zraku, znamená sluchové postižení jeden obrovský handicap: velmi znesnadňuje komunikaci pomocí přirozeného lidského jazyka, který má mluvenou podobu. Hluchoslepá Helena Kellerová popsala privace obou smyslů (zraku a sluchu) takto: „Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí.“[10]

Z tohoto důvodu je velmi důležité rozlišovat dobu, kdy dochází ke ztrátě sluchu – zda před či po osvojení jazyka. Podle toho rozeznáváme prelingvární a postlingvární hluchotu. Prelingvární hluchota představuje handicap v oblasti kognitivních schopností: jazyk totiž slouží fixování pojmů a doprovází naši myšlenkovou činnost. Díky tomu vznikají u prelingválně neslyšících potíže nejen při příjmu informací prostřednictvím zraku, ale také v abstraktním myšlení.[11]

Protože je písemná podoba řeči substitucí za mluvenou podobu, činí porozumění a tvorba textů prelingvárně neslyšícím osobám značné potíže. To můžeme demonstrovat na resumé přednášky vytvořeném neslyšící studentkou:

Přednáška byla zaměřena nejprve opakovány a pak teoreticky a také někdy prakticky. Po úvodním opakování bylo o znakovém jazyce a neslyšící, které před úvodem Radka nám dala papír, že účastnici vyplnili odpovědi na tyto otázky. Po vyplnění odpovědi jsme se společně kontrolovaly. Byly se skvěly dorozumívány. Někdy Radka vysvětlila občas cizí slova, aby pochopily to přesně slova. Tak polovina přednášky se Radka prezentovala tématu „Kultura Neslyšících“. Ale zase Radka se rozdělila neslyšící se slyšícími, aby podporovala komunikace neslyšící se slyšícími. Tak rozdala papír o úvodním testech. Já se dvěma holkami jsme snažily komunikace, ale většinou dělaly prstovou abecedu. Vyplnily jsme. Po vyplnění Radka nám prosila: „Vyprávějte si stručně!“. Povedly jsme se zvládnuty. Radka se vykládala o kultuře s prezentacemi (co je kultura, rozdíl medicínský versus jazykový, přístup vzdělávání SP, kultura Neslyšících, rozdíl n x N, kdo patří do komunity Neslyšících (CODA, ohluchlí, neslyšících, nedoslýchavé,…atd.)). Po kultuře jsme byly pauzu, jsme šly do větrání chodby. Protože je ucpaná místnost, protože nevětráme kvůli hlučnosti okna. Po přestávce Radka se nám oznámila, že dělám před dvěma roky na magisterskou práci „Vlastní jména“. Naslouchaly jsme. Závěrečná část přednášky byla práci. Studenty přečetly rozhovor, že udělaly znak vlastní jména. Nakonec jsme se podařily. Na závěr přednášce měly účastníky dostány víc informaci.[12]

I na problém hluchoty může být nazíráno ze dvou krajních stanovisek. První pojetí spojené s idealismem, jehož specifickými odnožemi je soudobý jazykový konstruktivismus a postmodernismus, považuje posunkový jazyk neslyšících za zdroj specifické, svébytné a jedinečné kultury. Neslyšící s velkým N jsou pro něj jazykovou a kulturní menšinou, jejichž kulturu je potřeba ctít stejně jako kulturu domorodých kmenů Afriky, Ameriky či kulturu sexuálních menšin. To je dáno především tím, že neslyšící lidé představují poměrně úzce propojenou a soudržnou skupinu, která je někdy velmi vyhraněná proti okolnímu světu. Příčiny popisuje Jaroslav Hrubý: „Neslyšící jsou navíc jednou z nejsoudržnějších menšin vůbec, protože je stmeluje velmi snadná vzájemná komunikace a naopak velmi nesnadná komunikace a tisíce každodenních nedorozumění s vnějším světem.“[13]

Druhé stanovisko je spojené s empirismem. Podle něj neslyšící lidé kvůli tomu, že je pro ně téměř nemožné ovládnout mluvený jazyk, jsou téměř nevzdělatelní. Toto poslední stanovisko vyvrací moderní surdopedie i praxe vzdělávání neslyšících, která respektuje přirozený jazyk neslyšících – znakovou řeč.

Realistické stanovisko, které rozlišuje mezi pojmy jako ideálními entitami a jejich hmotnými znaky a mezi povrchovou a hloubkovou strukturou jazyka, ačkoliv chápe závažnost sluchového handicapu, uznává schopnost znakového jazyka adekvátně reprezentovat realitu. Na schopnost neslyšících adekvátně rozumět skutečnosti a vyjadřovat své myšlenky pomocí posunků upozornil již Denis Diderot.[14]

      

I.3.5.2 Hluchota a umění

Pro neslyšící je nejméně dostupným uměleckým druhem hudba. Možnost vyjádřit hudbu prostřednictvím pohybu[15] neumožňuje přenést její zvukové kvality. Literatura pro svůj původ v mluveném slově rovněž působí neslyšícím potíže.[16] Zdánlivě zcela bezproblémové je pro neslyšící výtvarné umění pro svůj vizuální charakter. Nicméně nedostatečná znalost přirozeného mluveného jazyka se u neslyšících projevuje sníženou schopností strukturovat zrakem vnímaný svět.[17] To může být příčinou přílišné zaměřenosti na detaily a snížené schopnosti vnímat věci v celku, což může činit potíže při vnímání a tvorbě uměleckých děl.

V umění zobrazujícím hluchotu se můžeme setkat opět se stanovisky blížící se spíše idealismu či spíše empirismu. Na poli výtvarného umění[18] se tendence považovat neslyšící za svébytnou kulturní menšinu projevuje v díle neslyšící autorky Betti G. Millerové. Tato malířka použila poprvé termín Deaf Art pro označení výtvarné tvorby autorů, kteří se identifikují jako Neslyšící. Společně s dalšími autory založila výtvarnou skupinu Spectrum. V roce 1989 byl na jednom setkání neslyšících výtvarníků podepsán manifest Deaf View Image Art (De’VIA). Pro takto orientované autory jsou ústředním zobrazovaným motivem ruce jako komunikační nástroj Neslyšících (podobně jako mluvenou řeč symbolizuje jazyk, který přeneseně označuje jakýkoliv znakový komunikační systém). Oslavou znakového jazyka se zabývají výtvarníci jako Charles Wildback, Chuck Baird, Victor Karepov.

Naopak bídu a hrůzu hluchoty expresivně vyjadřuje Francisco Goya (Goya asi třicet let svého života prožil jako neslyšící) ve svém černém cyklu ze „Sídla hluchého“.  Na obraze Poutníci ke svatému Isidoru zobrazuje děsivou grotesknost vizuálního vjemu zpívajících poutníků, kterému chybí zvukový doprovod. Tématika tísně, zoufalství, beznaděje, frustrace z neúspěšné komunikace a osamělosti se objevuje na obrazech dalších neslyšících. Tato úzkost je patrná na fotografiích a videích neslyšícího autora Josepha Grigelyho. Z pohledu neslyšícího zpracovává různé historické motivy Ethan Sinnott. Jeho Poslední večeře Páně je zobrazena z takového úhlu, který znemožňuje mít obraz o celé události (symbolizuje tíseň neslyšícího, který tím, že neslyší, plně nechápe dění kolem sebe, což v něm budí pocit osamělosti). Mary J. Thornleyová přepracovává motiv Goyova obrazu Poprava vzbouřenců 3. května 1808 – neslyšící vidí v postavě s rozpřaženýma rukama marné gesto vzdoru neslyšícího člověka proti nepřátelskému světu. Na Goyovy satirické obrazy navazuje Tony McGregor.

Do boje za práva neslyšících nasazují své umění autoři jako Chuck Baird, Rudolf Werner, Donna E. Gustina a Ann Silverová.

Literaturu s motivem hluchoty[19] rovněž rozdělíme na tři skupiny podle přístupů: relistický, podceňující a přeceňující.

1. Realistické pojetí. V Bibli se motiv hluchoty objevuje mnohem méně než motiv slepoty. Hluchým je poskytována ochrana podobně jako slepým (Leviticus, 19, 14). V proroctvích je hluchým stejně jako slepým slibováno, že budou uzdraveni (Izaiáš), a Ježíš Kristus skutečně hluché uzdravuje (Marek, 9, 25). V žalmech se žalmista modlí k Bohu, aby nebyl jako hluchý, a vyslyšel jeho prosby. Hluchota je opět jako slepota v Bibli chápána jako handicap, který je zdrojem obtíží, ale nepřipravuje postiženého o jeho lidskost.

Vítězství nad kombinovaným handicapem (hluchoslepota) popisují ve svých autobiografiích Helena Kellerová (Povídka mého života) a O. I. Skorochodovová (Můj svět bez zvuků a bez světel). Život Heleny Kellerové beletristicky zpracovává Katja Behrensová (Helen Keller), u nás J. Jarošová (Via lucis). Anna Domańská líčí příběh hluchého chlapce, který se propracuje až na vysokou školu, v románu Osud je ve tvých rukou. Matka z románu Daniele Steelové Jednou za život se nedokáže o svého neslyšícího syna starat. Dává jej do ústavu, ale nakonec naváže vztah s ředitelem internátu pro neslyšící. Osamělost, neúspěchy, ale i chvíle štěstí popisuje E. Laboritová v autobiografické knize Le Cri de la mouette. Podobné ladění má i kniha Evy Tesárkové Sosna. Do pátrání po své ukradené identitě se pouští neslyšící žena v knize T. C. Boyleové Řeči řeči.  Život Francisca Goyi (Goya) beletristicky zpracovává Lion Feuchtwanger. Bethovenův příběh očima jeho synovce (Beethovenův synovec) líčí Jacques Brenner. Další publikací zpracovávající osudy Ludwiga van Beethovena je Lockwoodův román Beethoven, Hudba a život.  Helen van Slyková (Always is not Forever) vypravuje příběh rodiny talentovaných hudebníků, kterým se narodí neslyšící dítě. V knize Čas něhy Lenky Lanczové bojuje dívka s naslouchadlem o svoji lásku. Jistou výhodou se dočasná ztráta sluchu stává pro hrdinu románu Josefa Kopty Hlídač 47. Hlídač i po návratu sluchu hluchotu předstírá, aby věděl, co lidé říkají.

2. Podceňování: hluchota jako zdroj bídy a nedorozumění. Tragický příběh hluché dívky líčí Jaroslav Havlíček v povídce Komtesa Camilla. Mladý herec se zamiluje do krásně zpívající Komtesy Camilly z Itálie. Je to však jen jeho přelud. Ve skutečnosti jde o hluchou Cikánku a krásný hlas patří její tlusté kulhavé opatrovatelce. Dívku opouští, ta se mu při posledním setkání pokusí srpem useknout ucho. Neslyšící dívky se stávají rukojmými v detektivním příběhu Jeaffery Deavera Dívčí hrob. Ubohá hluchá a mentálně postižená žena je líčena v povídce Karla Čapka Modrá chryzantéma. Tragikomický příběh stárnoucího hluchého muže je vylíčen v knize Davida Lodge Nejtišší trest.

3. Přeceňování: hluchota jako zdroj mimořádných schopností a mravního charakteru. V detektivních příbězích se vyskytují hluší lidé, kteří dokáží brilantně odezírat ze rtů. Syn hrdiny Gordonovy knihy Šaman se stává prvním neslyšícím lékařem v USA. Hluchý a tělesně postižený chlapec, který má však mimořádné schopnosti, je hrdinou románu C. J. Vallgrena Příbeh podivuhodné lásky. Zvláštní až magické schopnosti má hluchý hrdina Defoeovy knihy The history of the life and adventures of Mr. Duncan Campbell. Tajemné schopnosti ostatní postavy připisují hluchému Johnu Singerovi z povídkové knihy Carson McCullersové Srdce je osamělý lovec. V parodickém tónu se nese povídka Villierse de l’Isle-Adama Léčba doktora Tristana (Kruté povídky). Tento lékař vyzývá občany, aby se nechali od něj jednoduchým úkonem ohlušit, čímž se zbaví pokušení, kterého se člověku dostává skrze sluch, a tím se stanou řádnými a spokojenými občany společnosti.

Autoři často spojují hluchotu s tichem a z něho vyplývající ctností, kterou je tichost. Díky tichosti přináší ostatním postavám radost a štěstí hluché dívky v knihách W. Collinse Hide and Seek a Ch. Dickense Doctor Marigold. Mystická síla a mravní nevinnost je spojena s hluchotou v knize Jamese Huntera Shire. Hluchota jako zdroj „tiché“ mravní síly je vykreslena v Turgeněvově povídce Mumu. V Maupassantově povídce Les bécasses hluchý zabíjí svoji ženu, ale dělá to kvůli cti, protože ji přistihl při nevěře. Neobyčejný mravní charakter má hluchý zvoník Quasimodo z románu Viktora Huga Chrám matky Boží v Paříži.

Hrdina knihy K. Andersové Píseň lásky nachází lásku u neslyšící ženy, která byla mylně považována za slabomyslnou. Ohluchlý chlapec se spřátelí s delfínem a znovu začne mluvit v knize P. N. Bercovitchové Zázračný delfín.


[1] HABÁŇ, M. Psychologie. Brno, 1937, s. 65

[2] Aristotelés, De an. II, 420a

[3] KULKA, J. Psychologie umění.  Praha, 2008, s. 151

[4] HABÁŇ, M. Psychologie. Brno, 1937, s. 65

[5] KULKA, J. Psychologie umění.  Praha, 2008, s. 161

[6] Ibidem, s. 155

[7] GREDT, J. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Praha, 2009, s. 256

[8] MAREK, A. M. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 68

[9] Teiresiás. Kurz komunikace se sluchově postiženými. Brno, 2010, s. 8

[10] Citováno podle: HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících po jejich vlastním osudu. Praha, 1997, s. 13

[11] SOLOVJEV, I. M. a kol. Psychologie neslyšících dětí. Praha, 1977.

[12] Teiresiás. Kurz komunikace se sluchově postiženými. Brno, 2010, s. 26

[13] HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících po jejich vlastním osudu. Praha, 1997, s. 38

[14] DIDEROT, D. List o hluchoněmých pro ty, kdo slyší a mluví. In O umění. Praha : Odeon, 1983, s. 224-249

[15] Viz: ČERVINKOVÁ HOUŠKOVÁ, K. – KOVÁČOVÁ, T. Umělecké tlumočení do znakového jazyka. Praha, 2008.

[16] Viz: SOURALOVÁ, E. Čtení neslyšících. Olomouc, 2002.

[17] SOLOVJEV, I. M. a kol. Psychologie neslyšících dětí. Praha, 1977.

[18] Zpracováno zejména podle: NOVOTNÁ, P. Výtvarné umění v kultuře Neslyšících. Brno, 2008.

[19] Zpracováno zejména podle: GREGORY, S. – HARTLEY, G. M. (eds.). Constructing deafness. London, 1991. ; Knihy o nepočujúcich [online]. c2006-2010, [cit. 2010-16-12]. Dostupné z WWW: <http://www.nepocujuci.sk/knihy.htm&gt;. ; BLAŽEK, B. – OLMROVÁ, J. Krása a bolest : úloha umění, tvořivosti a hry v životě trpících a postižených. Praha, 1985.


Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/01/0374.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/01/0374.

 

9 reakcí na Poznání – postižení – umění. I.3.5 Sluch

  1. giovanni napsal:

    Děkuji za zajímavou sérii článků. Bylo by prosím možno požádat autora o zodpovězení několika dotazů?

    1. Jak jsou pre- a postlingválně neslyšící schopni vnímat některé tropy a figury, jako například metafory, metonymie, hyperboly, ironii vůbec, apod.?

    2. Jakou literaturu (vyjma klasické manuály thomistické filosofie) byste doporučil ke studiu zájemci o teorii pojmu a znaku? (de Saussure, Peirce?)

    • jjstodola napsal:

      Ad 1. Principielně ano. Znakový (posunkový) jazyk je jazyk jiný než mluvený, ale jde v každém případě o jazyk, takže umožňuje přenášení významu, ke kterému také dochází. Různým figurám mluveného jazyka může neslyšící rozumět, pokud si dobře tento jazyk v psané podobě osvojí – k tomu však dochází málokdy, protože klasický mluvený jazyk je pro neslyšícího cizí. Principielně v tom ale problém není, protože většina figur a tropů je založena na posunu VÝZNAMU (kromě onomatopoeie).

      Ad 2. Výbor z děl základních autorů sémiotiky je v této publikaci:

      PEIRCE, Ch. S. et al. (1997). Sémiotika. 2. přeprac. vyd. Praha : Univerzita Karlova. viii, 335 s. ISBN 8071843563.

      de Saussure vyšel u nás:

      SAUSSURE, F. de (1996). Kurs obecné lingvistiky. Vyd. 2., v nakl. Aca¬demia vyd. 1. Praha : Academia. 468 s. ISBN 8020005609.

      Problematiku znaku a pojmu k nám uvádí Tondl:

      TONDL, L (1966). Problémy sémantiky. Vyd. 1. Praha : Academia. 366 s.

      Originální teorii pojmu buduje Tichý, Materna a další představitelé TIL:

      TICHÝ, P. (1996). O čem mluvíme? : vybrané stati k logice a sémantice. Vyd. 1. Praha : Filosofia. 161 s. ISBN 8070070870.

      MATERNA, P. – PALA, K. – ZLATUŠKA, J. (1989). Logická analýza přirozeného jazyka. 1. vyd. Praha : Academia. 143 s. ISBN 80-200-0027-5.

      Také: MATERNA: Svět pojmů a logika, Filosofická logika nová cesta

      Teorií významu z pozice analytické filosofie se zabývá Petr Koťátko:

      KOŤÁTKO, P. (1998). Význam a komunikace. Vyd. 1. Praha : Filosofia. 294 s. ISBN 80-7007-117-6.

      KOŤÁTKO, P. (2006). Interpretace a subjektivita. Vyd. 1. Praha : Filosofia. 511 s. ISBN 80-7007-233-4.

      Aristotelskou teorií pojmu se zabývá:

      NOVÁK, L. – DVOŘÁK, P. (2007). Úvod do logiky aristotelské tradice. Vyd. 1.České Budějovice : Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. 217 s. ISBN:978-80-7040-959-6.

  2. miroslav krabec napsal:

    nevím zda by ji jjs doporučil: http://www.kosmas.cz/knihy/108215/porozumeni-symbolu/
    Borecký V, Porozumění symbolu, Triton, Praha 2003
    ISBN 80-7254-371-7

  3. miroslav krabec napsal:

    ja taky nevěřím na junga :-)

  4. giovanni napsal:

    Pane Stodolo, děkuji Vám za odpovědi.

  5. vyjmutí obrázku napsal:

    Dobrý den,
    prosím snažně autora článku, který jinak velmi oceňuji, aby odstranil obrázek od Betty Gee Miller (pokud pochází z mé knihy)a nahradil ho přímým odkazem na její obrázky na jejích stránkách (i třeba staženým ze stránek). Je to velmi důležité. protože pokud pochází obr. z knihy – není možné ho dále šířit veřejně, bylo by to v konfliktu s právy, které mám. Jsem otevřená diskuzi emailem, ráda vše podrobně vysvětlím. Velmi děkuji Pavla Novotná

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: