Katolíci a válka

Jacques Cathelineau

„Modlitba je věcí žen. My muži se musíme bít!“

Jacques Cathelineau

Podíváme li se na poslední zprávy ze světa, které mluví o vzrůstajícím násilí ze stran pohanských kultů různého kalibru, bylo by dobré podívat se na vztah katolíka (či křesťana) vůči násilí.

Zdánlivě je situace velmi jednoduchá a jasná. Máme tu Boží příkaz, hovořící velmi jednoznačně: „Nezabiješ!“ Už tady ovšem narážíme na první závažný problém, když tradiční český překlad 5. přikázání neodpovídá svým významem originálnímu termínu. Přesný překlad totiž zní: „Nebudeš vraždit!“ Nicméně i tak je morální imperativ jasný a zřejmý: nikdo (krom výjimek, o nichž budu psát později) nemá právo zbavovat někoho života. Toto by mělo příslušet pouze Bohu.

Mluvíme ovšem o situaci týkající se společnosti, která je udržována v pořádku díky zákonům přirozenosti a Božím přikázáním. Do jaké situace se však člověk-křesťan dostává, je li konfrontován s násilím, jež je zjevně výsledkem nefunkčního společenského zřízení a (nebo) nenávistné ideologie pohanských nebo neopohanských kultů?

Tady se dostáváme do oblasti, v níž nám strohé původní přikázání nemůže bez podrobnějšího výkladu stačit a také nestačí. Co tedy počít, je li jindy loajální člen nějaké jindy nikoliv nutně nepřátelské společnosti prohlášen za psance, osobu zasluhující trest za své špatné názory, rasu, vyznání etc.?

Pro odpověď na takovouto otázku se musíme vrátit v historii do časů, které  nejsou zas až tak příliš vzdálené, do dob, kdy byla civilizaci a Christianitas vyhlášena veřejná válka spolu s dosud nevídaným terorem.

Začátkem jara roku 1793 se selské jednotky domobrany v oblasti Vendée chopily zbraní ve jménu Koruny a Církve. Dá se říci, že bezprostřední příčinou tohoto chování bylo násilné chování jednotek tzv. „revoluční“ armády v přísně katolickém kraji, které si nijak nezadávalo s brutalitou Paříže jakobínů a revolučního teroru v ní rozpoutaného.

Původně zdánlivě s jednostranným výsledkem očekávaný konflikt se však vyvinul v totální partyzánskou válku, někdy se přelévající v regulérní konflikt, regulérní ve smyslu používání obecné vojenské strategie.

Ani nechvalně známý Saint-Just či „řeznický generál“ Turreau však nedokázali zlomit odpor katolických venkovanů, bojujících nejen za svou víru, ale i za své holé životy a životy svých blízkých. Navzdory vnitřním rozporům, které mezi bojovníky z Vendée panovaly a jež byly i později jednou z příčin jejich pacifikace, dosáhlo povstání daleko důležitějšího výsledku, nejen toho, že jej exaktní vojenská věda považuje za důkaz Clausewitzova tvrzení, že „lidové síly mají pozoruhodnou schopnost přežít a dlouhodobě odolávat i modernější pravidelné armádě“, ale i jako signál o nezbytnosti odporu vůči režimu, jenž již výslovně ukládá svým poddaným, občanům, či jak to nazvete, o život.

Samozřejmě je ovšem nutné zdůraznit, že guerillový konflikt má své zvláštnosti a specifika, od zúžení některých morálních pravidel po specifika taktická či strategická.

Povaha dnešního asymetrického konfliktu od dob bojů ve Vendée prodělala mnoho změn, princip však zůstává shodný. Odhodlání a vědomí nemožnosti ústupu je zásadní morální faktor, který umožní bojovat i v situacích, které jsou zdánlivě nezvratné. V současné době nemusíme chodit pro příklady daleko, Náhorní Karabach, oblasti Karenů v Barmě či jižní  Súdán jsou toho názorným příkladem. Autor si je vědom, že obdobných konfliktů je na světě velmi mnoho, zmínil zde jen ty nejvýznamnější, které se dotýkají Christianitas.

Podívejme se nyní na to, co na vedení války říkají učitelé Církve. Asi pravděpodobně nejautoritativnější persona v tomto případě, sv. Augustin, výslovně říká toto:

„Nedomnívej se, že Bohu se nemůže líbit nikdo, kdo bojuje ve válkách. Byl mezi nimi svatý (král) David a mnozí jiní spravedliví oné doby. K nim také patří setník, který Pánu řekl: ‘Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu-li jednomu: ‘jdi’, jde, a jinému: ‘přijď’, přijde, a svému služebníkovi: ‘udělej to’, a udělá to.’ A o tomto setníkovi Pán řekl: ‘Amen, pravím vám: Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel u nikoho.’ (Mt. 8, 8 – 10) Ve válkách byl i onen Kornelius, kterému poslaný anděl řekl: ,Tvé modlitby a tvoje almužny vystoupily před Boha …’ (Sk. ap. 10, 4—8) . Ve válkách byli i ti, kteří chtějíce se dát pokřtít, přišli ke sv. Janu (o kterém Pán řekl, že: ‘Mezi těmi, kteří se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší, než Jan Křtitel’ – Mt. 11, 11)  Přednější místo mají ovšem u Boha ti, kteří opustivše všechny tyto pozemské věci, s největší zdrženlivostí čistoty jemu slouží. Každý ale má, jak praví apoštol, od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono (1 Kor. 7, 7). Jedni tedy, za vás se modlíce, bojují proti neviditelným nepřátelům, vy zase bojujete proti barbarům viditelným. Kéž by byla ve všech jedna víra, protože pak by se nemuselo tolik bojovat a snáze by byl přemožen ďábel se svými anděly! Ale protože nyní nemůžeme žít jen se svatými a spravedlivými je nutné, abychom byli trápeni a zkoušeni, jako zlato v peci; pokušením mezi bloudícími a bezbožnými. Na toto se rozpomeň dřív, než se budeš vypravovat do boje, protože tvá statečnost i síla tělesná je darem Božím. Poznáš pak, že dar Boži neodporuje Bohu. Dané slovo je třeba zachovat i nepříteli, proti němuž se válka vede; tím spíše ovšem příteli, pro něhož se válka vede“.

Sv. Augustin napsal tato slova v dopise římskému vojevůdci Bonifaciovi, který jej žádal o sdělení pravidel ohledně způsobů vedení války katolickými, potažmo křesťanskými vojáky.

Povšimněme si skutečnosti, že sv. Augustin výslovně zdůrazňuje nutnost obého, to jest boje modlitbou i zbraní, a současně i nutnost zachovávání Božích přikázání, jež jsou v rozporu s tezí sv. Augustina o válce, válce spravedlivé, obranné, jen zdánlivě.

Co se týče legitimity války, hovoří sv. Augustin takto:

„Záleží na tom, z jakých příčin lidé počínají vést válku a kdo jsou jejich původci. Přirozený řád smrtelníků žádá, aby vladař dal popud k podniknutí války. Nesmí však být pochybností o spravedlnosti války, která se vede na popud Boží buď k odstrašení, nebo zničení, nebo k podrobení pýchy smrtelníků. Ale ani válka, která se vede ze zlé žádostivosti lidské, nemůže nijak škodit nejen neporušitelnému Bohu, ale ani jeho vyvoleným, jimž spíše prospívá ke cvičeni trpělivosti, skromnosti a k zachování občanské poslušnosti. A nikdo nemá nad druhým moc, leč byla-li mu dána s hůry. Není moci, leč od Boha. Spravedlivý muž proto může bojovat i na rozkaz bezbožného krále, aby byl zachován pořádek občanského míru. Pokud to, co král rozkazuje, je proti Božím přikázáním, ale voják o tom nemá jistotu, pak se král nespravedlivým rozkazem dopouští hříchu, ale voják, který jej poslouchá, je nevinný“.

Velký učitel Církve zde jasně vede dělící rovinu mezi odpovědností za vyvolání a vedení války a jasně definuje morálně-právní vztah mezi jednotlivými subjekty vojenské hierarchie.

Je zjevné, že v dnešní humanodemokratuře, jež se vyznačuje především rozbředlostí, a to ve vágně definovaných příkazech  všech těch naprosto neúčinných tzv. „Mírových sil“,  je takovýto názor nepřípustný.

Nicméně katolíky, či křesťany by to nemělo mást. Neměla by nás ovšem mást i snaha o případné ozbrojení všech našich spolubratří, kteří trpí, trpí nevýslovně a trpí i díky naší nečinnosti, nerozhodnosti, pštrosí politice vysokých představitelů Církve, hlouposti a malosti nás těch, jimž se popravčí sekera teprve chystá!

Nestává se mi, že bych uzavíral článek citátem z pohanského básníka, nicméně  výrok „vivere militare est“ je  v tomto nanejvýš případný.

Antonín Šalanský

Pozn. autora:

V článku je použito citací z knihy Msgre. ThDr.h.c. Bohumila Staška „Církev katolická a válka“ z roku 1924.

Poznámka: Jacques Cathelineau (1759-1793) byl zakladatel a první generalissimus Katolické a královské armády ve Vendée. Autorem obrazu je Anne-Louis Girodet-Trioson (1767-1824)

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.

Advertisements

19 Responses to Katolíci a válka

  1. Papo napsal:

    Jů! Díky za krásnou obhajobu selského povstání.. ona vágní formulace „Mluvíme ovšem o situaci týkající se společnosti, která je udržována v pořádku díky zákonům přirozenosti a Božím přikázáním.“ de facto obhájí naprosto cokoliv.
    Pokud by mě zajímalo, jak se má vzdorovat okupantům nebo armádám, otevřu si Starý zákon a nutně musím přijít na to, že je to ponejvíce otázka modliteb a také čas, kdy bude víra dosvědčována mučednictvím.
    Nemožnost ústupu? Ano, ale bavíme se o nemožnosti ústupu z pozic víry, rozhodně si nemyslím, že by to mělo co do činění s územím.
    Samozřejmě, pokud někdo začne obětovat pohanským modlám v kostelech, pak se můžou dít věci, ale to se v Bibli dočteme taky.. krom toho – nemůžu se zbavit dojmu, že války se v Bibli vyhrávaly vírou v Hospodina, nikoliv silou zbraní.

  2. Tomáš Valer napsal:

    O téhle otázce přemýšlím často. Možná, že se v odpovědi na ni skrývá (byť dílčí) vysvětlení, proč církev oslovuje podstatně více žen než mužů.
    Je správné využít pravděpodobně poslední možnosti a zlikvidovat chlapa, který vám vtrhne do domu a přímo ohrožuje vaši ženu a děti? Nebo riskovat životy svých blízkých (o vašem nemluvě) z „křesťanské“ lásky?
    Bůh nám dal ruce, které umíme sepnout. Ale je správné zůstat jen u těch sepjatých rukou a posílání humanitární pomoci decimovaným souvěrcům? Jak dlouho by existoval Izrael, kdyby takto postupovala židovská diaspora ve světě?
    U Boha není nic nemožné. Ale je skutečně správné, abychom v oblasti „vynucování spravedlnosti“ silovými prostředky byli v takové míře pasivní?
    Takových otázek by se dala uvést celá řada. Sám na ně hledám odpovědi. Zcela jasno mám jen u té první.
    Nedokázal bych žít s tím, že jsem jako otec rodiny a jako muž nesplnil svou povinnost. Chránit svoje blízké. Dokonce si myslím, že bych se jednou před Bohem zodpovídal spíše ze své „zbožné“ zbabělosti, než z čehokoli jiného. (Pro poněkud méně chápavé – vzal bych toho lotra po hlavě prvním těžším předmětem, který by mi přišel pod ruku.)

  3. BERAN napsal:

    Přijdou do mého domu tak zlí lidé, jací obcházeli stavení ve Vendée, a řeknou: „Kde máš manželku? Jdeme ji zabít.“

    Zamyslím se: „Zavedu je k ní. Zabijí ji a z mé paní se stane mučednice.“

    Je to správná úvaha? Nebo mám udělat něco jiného?

    • vonrammstein napsal:

      Nepřátele, kteří Vám nebo Vašim blízkým usilují o život, zdraví, dokonce i majetek, je dovoleno zabíjet. Páté přikázání mluví o vraždě, tj. úmyslném zabití, které není motivované obranným reflexem, ale zlým úmyslem (mstou, vilností, žárlivostí, hmotným prospěchem etc.).

    • cinicius napsal:

      Ale co se stane z Tebe?

  4. BERAN napsal:

    Fone, to jsem na mysli neměl. Otázka zní: Mučednictví/odboj?

    • vonrammstein napsal:

      Ano, to je skvělý text a Augustin byl jistě skvělý voják. Není rozporu mezi křesťanstvím a válečnictvím, je-li to druhé ospravedlněno vyšším cílem.

      • Papo napsal:

        A které vraždění nebylo ospravedlňováno vyšším cílem?

      • cinicius napsal:

        Cíl musí být nejen vyšší, ale i spravedlivý a válka musí být nevyhnutelná etc, etc… Papo, neslovíčkař a nevytrhávej z kontextu…

      • Papo napsal:

        Cinik: Tak jinak, když chceš – KDO určí, co je vyšší cíl? KDO určí, co je spravedlivé?

      • cinicius napsal:

        Co je spravedlivé, určují Boží zákony, nebo, chceš-li tomu tak říkat, přirozený zákon.

      • Papo napsal:

        Cinik: takže se shodneme, že co je spravedlivé a dobré ví především Bůh, že?

      • cinicius napsal:

        Ano, shodneme se na tom, že co je spravedlivé určuje/určil Bůh.

      • vonrammstein napsal:

        Papo: Cinik už v principech odpověděl za mě. Já už jen upřesním, že jsem psal o válečnictví, nikoliv o vraždění, což není totéž.

  5. Michal Kretschmer napsal:

    Stálo by za to s ohledem na změněné poměry nově promyslet nauku sv. Tomáše Aq. ohledně řeholí založených „k bojování nikoli za něco světského, nýbrž na ochranu uctívání Boha a záchrany celku“ (viz STh II-II q. 188 a. 3) a dílko De laude novae militiae sv. Bernarda z Clairvaux. Část českého překladu je v příloze diplomní práce M. Běťuňáka: Ideál křesťanského rytíře, kterou lze stáhnout z http://uloz.to/2404548/ideal-krestanskeho-rytire.pdf. V něm tento světec proti světskému rytířstvu staví ducha Kristových rytířů, kteří bojují tu proti krvi a tělu, tu proti duchovní nepravosti v povětří.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: