Protináboženské myšlení osmnáctého století

Úpadek křesťanské theologie během vzestupu racionalismu v osmnáctém století patří k nejzajímavějším historickým episodám. Abychom ji viděli zřetelně, musíme si nejprve uvědomit, že to byla episoda a že byla historická. Kdybychom říkali, že je nyní už mrtvá, vyjadřovali bychom se možná příliš tvrdě, snad stačí říci, že nyní už je pro nás právě tak vzdálená jako zřetelná a že je od naší doby oddělena právě tak, jako kterékoliv jiné období minulosti. Ani víra ani rozum nikdy nezemřou, protože lidé vymřou, pokud budou zbaveni jednoho nebo druhého. I ten nejnespoutanější mystik v nějaké fázi užívá svůj rozum, i kdyby jen k tomu, aby rozumně argumentoval proti rozumu. I ten nejdůraznější skeptik má svá vlastní dogmata, i když pokud je to skeptik opravdu důrazný, pak často zapomněl, jaká to jsou. V tomto smyslu jsou víra i rozum shodně věčné, ale tak, jak jsou tato slova běžně používaná jako jakési volné nálepky pro určitá období, je jedno stejně vzdálené jako druhé. To, co bylo nazváno Věk rozumu, se vytratilo stejně úplně jako to, co bylo nazváno Věkem víry.
Je zásadně důležité, abychom si tedy nejprve uvědomili tento fakt, protože pokud nevidíme jeho omezení, nevidíme jeho obrys. Nemá to nic společného s tím, kterému období dáváme přednost, ani s tím, které považujeme za správné. Racionalista má jistě právo ohlížet se za osmnáctým stoletím jako za zlatým věkem zdravého rozumu, stejně jako se má příznivec středověku právo ohlížet za třináctým stoletím jako za zlatým věkem víry. Musí se ale dívat zpět, dívat se zpět přes propast. Atmosféra moderního světa s jeho intensivním zájmem o vše, co označuje za psychologické, a o mnoho z toho, co označuje za psychické, se nám může nebo nemusí líbit. Můžeme si myslet, že spekulace dospěly do větší hloubky nebo nabyly větší morbidnosti. Mohou či nemusí se nám líbit náboženství uzdravování vírou či klepajících duchů nebo stovka jiných projevů stejné nálady, a to v oblastech hodně vzdálených od sféry nadpřirozeného nebo i jen duchovního. Například se nám může a nemusí líbit ohromná moderní víra v „moc sugesce“ vyjádřená v reklamě nebo všelijakých metodách publikování a vzdělávání. Může a nemusí se nám líbit apelování na ne-racionální prvek, totiž neustálé řeči o podvědomé mysli nebo rasové paměti či stádnímu instinktu. Tohle všechno můžeme obdivovat nebo toho hluboce želet. Musíme mít ale pevně na mysli, že kterýkoliv z velkých „nevěřících“ nebo volnomyšlenkářů osmnáctého století by celý tento náš moderní svět považovali za pouhý blázinec. Skoro by ho to, ve snaze najít nějaký rozum, mohlo dohnat k tomu, že by hledal útočiště v klášteře.

Máte tedy co do činění s episodou, ba mezihrou, i když ten, komu se líbí, má stejné právo tvrdit, že je to o šťastná hodina denního světla mezi bouřemi, jako má křesťan právo říct to samé o prvotním nebo středověkém křesťanstvu. Někdy od doby, kdy Dryden zemřel jako katolík, zhruba po čas, kdy Newman začal psát trochu méně jako protestant, tu bylo období, během kterého duch filosofie, která naplňovala mysli lidí, nebyl výslovně protestantský o nic víc, než by byl výslovně katolický. Byl racionalistický rovným dílem u protestantů i katolíků, u katolíků jako byl Pope nebo protestantů jako byl Paley. Nejjasněji ho ale lze vidět tam, kde se upustilo od posledních ulpívajících tradic či předstírání, tam kde najdeme ten nejvyčpělejší exemplář protestantské střední třídy, jak pilně připisuje štiplavé komentáře k poznámkám i rejstříku velkých dějin Pádu Říma, a kde se brilantní žák vycházející z jesuitského semináře ukazuje při ohlédnutí přes rameno zpět hroznou tvář Voltairovu.

Abychom ukázali podstatnou kvalitu, porovnejme nejprve toto období s předchozím. Pokud jde o jeho historické příčiny, žádný člověk se smyslem pro lidskou složitost nenabídne nic, než příčiny, které k němu přispěly. Myslím ale, že tu jsou přispívající příčiny, které jsou podivně přehlíženy. Na pohled odkazuje zpět k renesanci, která odkazuje zpět k starému pohanskému světu. Na pohled také odkazuje zpět k reformaci, třebaže převážně v jejím negativním aspektu či odvětví ve starém křesťanském světě. Obě tyto věci jsou spojeny se třetí, která podle mě není adekvátně vnímána. Jde o pocit, který lze označit jen za marnost. Vzchází z nepoměru mezi nebezpečími a hrůzami náboženských válek a opravdu nerozumného kompromisu, jímž skončily, totiž cujus regio ejus religio “ (koho země, toho víra pozn. překl.), což by se dalo přeložit „Ať si každý stát ustaví svou státní církev“, ale v renesanční epoše to znamenalo „Ať si vladař dělá, co se mu zlíbí“.
Sedmnácté století končilo tázacím znaménkem. Básník rozumu Pope, o kterém si někteří myslili, že byl příliš rozumný, než aby byl poetický, byl svého času přirovnáván k otazníku, protože byl takovou malou křivou věcičkou kladoucí otázky. Sedmnácté století nebylo malé, ale křivé v jistých ohledech, zkřivené mrzoutstvím, bylo. Tak či tak začalo zuřivými spory puritánů a skončilo otázkou. Byla to otevřená otázka, ale také otevřená rána. Nešlo jen o to, že konec sedmnáctého století byl ze všech epoch ten nejméně jednoznačný. Musíme mít na paměti, že byl nerozhodný i v tom, o čem lidé vždy doufali, že bude rozhodnuto. Očekávali totiž, že rána bude uzavřena. To nám dnes přirozeně uniká. Máme za sebou skoro čtyři sta let rozděleného křesťanstva a již jsme si na to zvykli a za mimořádnou událost považujeme znovusjednocení křesťanů. Oni ale ztrátu jednoty křesťanstva za mimořádnou událost považovali. Ani jedna strana vážně neočekávala, že ve stavu nejednoty zůstane. Všechny jejich tradice za tisíc let od dob, kde sjednocené náboženství rozšířilo po celé sjednocené římské říši, vždy pojednávaly o nějaké jednotě vzcházející ze sporů. Z protestantského hlediska bylo přirozené, že si protestantismus podmaní Evropu, tak jak si ji podmanilo křesťanství. V takovém případě by úspěch protireformace byl jen posledním vzplanutím hasnoucího plamene, jako tomu bylo u posledního boje Juliána Odpadlíka. Z katolického pohledu bylo přirozené, že si katolictví znovu podmaní Evropu, tak jak si ji nově podmanilo již vícekrát před tím. Protestanté by v tom případě byli jako albigenští, tedy pomíjivý a nakonec pohlcený prvek. Ani jedna z těchto přirozených věcí ovšem nenastala. Prusko a ostatní protestantské mocnosti bojovaly proti Rakousku jako dědici Svaté říše římské ve třicetileté válce. Bojovali spolu až do patu. Bylo zcela a zjevně beznadějné Rakousko protestantisovat nebo Prusko pokatoličtit. A od chvíle, kdy se tohle vyjevilo, se celá povaha světa změnila. Skála byla rozpolcena a znovu se nescelí a z té průrvě či propasti začalo růst býlí nového druhu, podivné a pichlavé. Otevřená rána zhnisala.
Všichni jsme slyšeli, že renesance vzešla či byla spuštěna pádem Konstantinopole. Je to pravda v možná subtilnějším smyslu, než to bylo míněno. Nešlo jen o to, že se po pádu rozběhli do světa učenci z konstantinopolského dvora. Šlo i o to, že se světem rozběhly skeptické myšlenky těchto učenců a mnoha dalších lidí, když viděli tento poslední zvrat v nekonečném sváru Krista a Mohameda. Válka mezi islámem a křesťanstvím nepřinesla výsledek. A alespoň já myslím, že to mělo něco společného s plně skeptickým rozmachem osmnáctého století. Když lidé viděli, jak se Půlměsíc a Kříž míhají jako by s nimi kdosi žongloval, bylo pro mnohé z nich těžké nemyslet si—když viděli, jak jdou na houpačce třicetileté války jednou nahoru katolíci a jednou protestanti—že jedni jako druzí mohou být stejně dobří nebo špatní. Mnozí měli sklon podezírat je, že jsou jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou. Tohle přičítání zahrnovalo nesmírné odečítání, a dvě náboženství pak vydala za mnohem víc, než jedno. Mnozí si začali myslet, že nemohou-li být obě pravá, mohou být obě falešná. Jakmile tahle myšlenka prolétla myslí, začala vláda racionalismu.

Jako individuální úvaha ta myšlenka začala mnohem dříve. Je vlastně stejně stará jako svět a docela očividně stará jako renesance. V tomhle smyslu je otcem moderního světa Montaigne se svou nezaujatou a význačnou inteligencí, o níž Stevenson řekl, že viděla, že lidé brzy najdou v Bibli tolik důvodů k rozmíškám, jako jich měli v církvi. Erasmus, Rabelais, ba Cervantes měli svůj díl, ale v těchto obrech bylo ještě velké vznět podvědomého přesvědčení, pořád ještě křesťanského, vysmívali se sice životům lidí, ale ne lidskému životu. Montaigne byl ovšem poněkud revolučnější, než revolucionář, byl relativista. Cervantesovi by řekl, že se jeho rytíř příliš nemýlil, když si myslel, že loutky jsou lidé, protože lidé jsou skutečně loutky. Řekl by, že větrné mlýny byly právě tak obry jako cokoliv jiného a že obři by byli trpaslíky, kdyby je postavili vedle mnohem vyšších obrů. Tato pochybnost, někdo by řekl tento jed ve své původní čistotě, začala působit od Montaignových časů pod povrchem společnosti a propracovávala se k povrchu tím víc, čím víc byla válka mezi náboženstvími nerozhodná. Provázel ji duch, který lze po právu označit za lidský. Vždy ale musíme mít na mysli, že tato osvěživá lidskost má svou negativní, stejně jako positivní, stránku. Koneckonců, když už lidé nemají náladu být hrdinští, je jen lidské, že jsou lidští. Někteří lidé byli opravdu tolerantní, jiní byli jen unavení. A když jsou lidé něčím unaveni, obyčejně se shodnou na tom, že se jejich názory liší.
Proti tomuto jasnému rozpoložení ale stály, jako by proti klidné večerní obloze, strohé a strach budící obrysy starých dogmatických a militantních institucí. Instituce jsou stroje, pracují dál a dál pod jakoukoliv oblohou a proti jakékoliv náladě. A předznamenáním další fáze je vzpoura proti jejich odpor budící nesouladnosti. Válečné stroje, mučící nástroje, které patřily k násilným krisím starých vyznání zůstávaly tuhé a budily odpor, byly o to tajuplnější, že byly staré a snad i odpornější, jelikož zůstávaly nečinné. Lidé v onom umírněném rozpoložení pochyb nemohli nijak pochopit fanatismus a mučednictví svých otců. Nevěděli nic o středověké historii ani o tom, co druhdy pro lidi znamenalo jednotné křesťanstvo. Byli jako děti vyděšené pohledem na bojiště.

Vezměme si určující příklad španělské inkvisice. Španělská inkvisice byla jako špionská horečka. Přinesla takové hrůzy, jaké tyhle horečky obvykle přináší, v jisté míře i v moderních válkách. Španělé si vydobyli Španělsko na islámu se zářnou vytrvalostí a se vzdorem stejně velkým jako kterékoliv ctnosti projevené kdy člověkem. Ony ctnosti měly ale i temnější stránku, která takové válčení provází, pořád se snažili vykořenit židovské spiknutí o němž se domnívali, že je vždy prodává jejich nepřátelům. O této temné stránce převráceného patriotismu stoupenci všelidskosti nevěděli nic. Věděli jen, že inkvisice dál trvá. A tu náhle povstal velký Voltaire a rozdrtil ji kladivem barbarského smíchu. Může se zdát divné přirovnávat Voltaira k dítěti. Je však pravda, že třebaže ji správně nenáviděl a zničil, nikdy nevěděl, co zničil.

V oné hodině se zrodil jistý duch, pro nějž by křesťanský duch měl být dosti velký, aby ho pokryl a pochopil. Ve vztahu k mnohému byl zdravý, třebaže ve vztahu k některým věcem byl mělký. Mohli bychom si snad dovolit připodobnit ho k rozšafnému strýčkovi, který nevěří na duchy. Ctihodně se projevil ve statkářích a farářích, kteří skoncovali s pronásledováním čarodějnic. Takový strýček nemusí být vždy spiritistou, ale za temné noci zůstává vcelku v klidu. Statkář neví o démonismu vše, co vědět lze, ale mnohým ďábelských strachům z démonického působení učinil přítrž. A máme-li porozumět historii, a tedy lidstvu, musíme mít pochopení pro tuto lehkou mezihru, v níž lidstvu připadalo přirozené být lidské.

Zmínka o statkáři, venkovském šlechtici, není bez významu, protože na oné lidskosti bylo cosi nevědomě aristokratického. Jeden z ohledů, v němž byla racionalistická éra nesmírně nadřazená naší, byla zářivá trpělivost s níž se držela směru myšlení. Je ale jen férové poznamenat, že v této logice bylo jakési pohodlí a věru také nesmíme zapomínat na to, kolik z první racionální reformy té doby přišlo shora. Byla to doba despotů, kteří byli též deisty, nebo i, jako v případě Fridricha Velkého, praktickými atheisty. Ale i když Fridrich nebyl nikdy lidský, býval občas humánní. Rakouský císař Josef, který pobouřil lid odsouzením náboženského pronásledování, se velmi podobal venkovskému šlechtici, který pobouřil vesnici potlačením upalování čarodějnic. Posuzujeme-li ale vlastnosti a rysy doby nesmíme ovšem zapomínat, že měla velmi pěkný ideál počestné a ctihodné chudoby, stoická idea Jeffersona a Roberrspiera. Věřila také v tvrdou práci a tvrdě pracovala na podrobnostech reformy. Lidé jako Bentham s neúnavnou pečlivostí napadali jednu nepravost za druhou. Lidem ale docházelo, že svým utilitarismem zakládá nové potíže kapitalismu právě tak málo, jako že Fridrich Pruský vytváří problém moderního militarismu.
Možná je dokonalý okamžik pro každou pomíjivou věc krátký, dokonce i pro pomíjivou věc, která má co do činění s nesmrtelností, jak tomu bylo o nejlepších chvil prvotní církve, nebo středověku. Nejlepší chvíle racionalismu byla velmi krátká. Věci se vždy překrývají a Bentham s Jeffersonem dědili po čemsi, co už mělo své nejlepší dny za sebou. Ve stavu skutečně příčetné a slunné negace člověk dlouho nezůstal. Když jsem kupříkladu pokryl ono období velkým jménem Voltairovým, dalo by se docela očekávat, že přidám jméno Russeaovo. Už ale jen v tom, že přecházíme od jednoho jména k druhému, cítíme jemný odstín změny, který není jen postupem vpřed. Racionalistické hnutí je poznačeno hnutím romantickým, které má lidi vést právě tak zpět jako kupředu. Chce se po nich, aby věřili v Obecnou vůli, že je duší lidu, tajemstvím. Až bude po francouzské revoluci, bude elementární, že jsou uvolněné věci, které nejsou racionalisovány. Danton řekl: „Sebrat lidem sen znamená spáchat na nich zradu.“ Napolenon byl, podobně jako Karel Veliký, korunován papežem. A když pak věci dospěly až k cárům Diderotovy hořkosti, když vláčeli Bohyni Rozumu v triumfálním procesí katedrálou Notre Dame, mohly doutnající gotické obrazy na tu orgii shlížet pokojněji, než když Voltaire začínal psát v očekávaní její hodiny. Jejich vlastní mysticky míněné šílenství stačilo k tomu, aby dokázalo, že Bohyně Rozumu byla mrtvá.

Snad bychom mohli dodat ještě slovo, abychom onen věk spojili se mnoha dalšími věky. Lze poznamenat, že není pravda, jak mnozí předpokládají, že racionální útok na křesťanství vzešel z moderních objevů materiální vědy. Přišel, ve smyslu, že již nadešel i pominul, dřív, než tyto objevy doopravdy začaly. Byly vytrvale hledány a zkoumány zčásti skrze tradici, která již existovala. Lidé ale nebyli racionalisty proto, že by byli vědci. Spíše se vědci stali, protože byli racionalisty. Zde jako kdykoliv jindy šla lidská duše první, i kdyby kvůli tomu, aby popřela sebe samu.

Gilbert Keith Chesterton: The Spice of Life (1964)

Převzato pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: