Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.6. Tělesné postižení v Písmu svatém a literatuře

 

E. Delacroix, Jákob zápasí s andělem, 1857-61

E. Delacroix, Jákob zápasí s andělem, 1857-61

Bible

Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil.

Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“

Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“

Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“

Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh) , neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“

A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“

Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam.

I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží) , neboť řekl : „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“

Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu. (Genesis 32, 26-33)

***

„Mluv k Áronovi: Když se v pokoleních tvého potomstva vyskytne muž, který by měl nějakou vadu, nepřiblíží se, aby přinášel chléb svého Boha. Nepřiblíží se žádný muž s vadou: nikdo slepý nebo kulhavý nebo se znetvořenou tváří nebo s některým údem příliš dlouhým, nebo kdo by měl zlomenou nohu nebo zlomenou ruku, nebo hrbatý nebo zakrnělý nebo se skvrnou na oku nebo postižený svrabem nebo lišejem nebo s rozdrcenými varlaty. Nikdo z potomstva kněze Árona, kdo by měl nějakou vadu, se nepřiblíží, aby přinášel ohnivé oběti Hospodinovy. Má vadu, nepřiblíží se, aby přinášel chléb svého Boha.

Chléb svého Boha z velesvatých i svatých darů smí jíst. Ale nesmí přistupovat k oponě a nepřiblíží se k oltáři, neboť má vadu, aby neznesvětil prostory mé svatyně. Já jsem Hospodin, já je posvěcuji.“ (Leviticus, 21, 17-23)

***

Jednoho dne učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval.

A hle, muži nesli na nosítkách člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj. Když viděli, že ho nepronesou zástupem, vystoupili na střechu, udělali otvor v dlaždicích a spustili ochrnutého i s lůžkem přímo před Ježíše.

Když viděl jejich víru, řekl tomu člověku: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“

Zákoníci a farizeové začali uvažovat: „Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy než sám Bůh?“

Ježíš však poznal jejich myšlenky a odpověděl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ‚Jsou ti odpuštěny tvé hříchy‘, nebo říci ‚Vstaň a choď‘? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy,“ řekl ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů.“

A ihned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a chválil Boha. (Lukáš, 5, 17-25)

***

Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně. (Matouš, 18, 8 )

***

V Lystře žil jeden člověk, který měl ochrnuté nohy; byl chromý od narození a nikdy nechodil. Ten poslouchal Pavlovo kázání. Pavel se na něho upřeně podíval, a když viděl, že věří v Boží pomoc, řekl mocným hlasem: „Postav se zpříma na nohy!“ A on vyskočil a chodil. (Skutky apoštolů, 14, 8-10)

***

Na čem si stojím (Oliver Sacks)

„Všechno to bylo ještě pořád ohromně neskutečné. Nebyla to moje noha, co jsem po ní šel, nýbrž mohutná, neohrabaná protéza, bizarní přívěsek, sádrový válec ve tvaru nohy — a navíc válec, který pořád měnil svůj tvar i velikost, jako bych používal jakýsi podivně neobratný a nestálý robotský vynález, naprosto směšnou umělou nohu. Byl to pohyb svého druhu, ale neživočišný, nelidský. Tohle že je chůze? Ptal jsem se sám sebe, a potom se záchvěvem hrůzy: S tímhle že se budu muset smířit pro celý zbytek svého života? To se mi pocit opravdové chůze už nikdy nevrátí? Už nikdy nebudu umět přirozeně, spontánně a svobodně chodit? Budu už od teďka nucen myslet na každý pohyb? Musí být všecko tak složité? Nemůže to být prosté?“

***

Už zase skáču přes kaluže (Allan Marshall)

Den co den mi Jožka držel Jitřenku, než jsem na ni vylezl, ale za čtrnáct dní si koník na moje podivné nasedání zvykl, a než jsem se usadil, ani se nehnul. Od té doby jsem už na Jožkovi nechtěl, aby mi Jitřenku podržel, ale berle jsem s sebou pořád ještě vozit nemohl.

Ukázal jsem Bobovi, jak bych je s sebou rád vozil zavěšené na pravé ruce a poprosil jsem ho, jestli by se na Jitřence trochu neprojel a nevezl berle s sebou. Bob na ní jezdil každé odpoledne po vyučování a Jitřenka se přestala berlí bát.

Jak Jitřenka klusala, klapaly jí berle do boků, a když se dala do cvalu, odhazovala si je dozadu, ale už se jich nebála.

Jitřenka nebyla tvrdá na uzdu a snadno jsem ji zvládl, i když jsem držel otěže jen jednou rukou. Měl jsem je při jízdě nakrátko, abych se mohlo jen trošičku zaklonit a ještě víc za ně zatáhnout vahou svého těla. Když jsem ji chtěl obrátit, poslechla na první pohyb ruky, a brzy byla povolná jak ovčácký poník. Zjistil jsem, že když se rukou, v níž svírám popruh, zachytím sedlového řemene, mohu si i zaklusat, a dny, kdy jsem bezvládně nadskakoval v sedle, už byly dávno ty tam.

Jitřenka nebyla vůbec lekavá. Běžela pořád rovně a já si na ní připadal bezpečný a vůbec jsem se nebál, že mne shodí. Ani jsem si neuvědomoval, že když sebou kůň prudce trhne, musí mít jezdec zdravé nohy, aby se udržel v sedle, protože jsem nikdy nic takového nezažil. Byl jsem přesvědčen, že by mne shodil jen kůň, který by pořádně vyhazoval, a začal jsem jezdit divočeji než všichni kluci od nás ze školy.

Hnal jsem se cvalem po hrbolaté zemi a všechny obtíže, které chystala mým berlím, jsem zdolával nohama silnýma jak ocel – nohama Jitřenky, které jako by teď byly moje.

***

Cikáni (Karel Hynek Mácha)

***

Skokan (Edgar Allan Poe)

Když pak už takto stáli, trpaslík, který je sledoval nehlučně v patách, pobízeje je, aby udržovali rozruch davu, chopil se jejich vlastního řetězu v průseku obou částí, jež křížily kruh diametrálně v pravých úhlech. Zde rychlostí myšlenky zapial hák, na němž svícen visíval a za okamžik nějakým nevídaným účinkem řetěz svícnový byl vytažen tak vysoko, že se hák octl z dosahu a — jako nezbytný důsledek — přitáhl orang-utany tváří v tvář těsně k sobě.

Zatím maškarní hosté probrali se poněkud ze svého poplachu; a uznávajíce celou věc jako velmi podařený žert, spustili pustý chechot nad ubohým postojem opičáků.

„Ponechte je mně!“ přičel teď Skokan, jehož ječivý hlas snadno pronikl vším tím hřmotem. „Ponechte je mně. Myslím, že já je znám. Jakmile se jen na ně dobře podívám, hned vám povím, kdo to jsou.“

Zde, šplhaje po hlavách zástupu, pronikl až ke zdi; když pak se, sňav pochodeň s jedné Karyatidy, vrátil, kudy šel, do středu sálu, vyšvihl se mrštností opice na hlavu královu a odtud šplhal se několik stop po řetězu — drže dolů pochodeň, aby vyzkoumal skupinu orang-utanů, a pořád volaje:

„Brzo zvím, kdo to je!“

A nyní, zatím co celé shromáždění (i s opicemi) svíjelo se smíchem, šprýmař pojednou ostře zapískl; na to řetěz prudce se vznesl na třicet stop zvýši, táhna s sebou zděšené a zmítající se orang-utany, a nechávaje je zavěšeny mezi světlíkem a podlahou.

Skokan, připiav se k řetězu, když stoupal, napořád zachovával přiměřenou vzdálenost k osmi zakuklencům a dosud (jako by se nic nedálo), pořád jen přistrkával pochodeň dolů, jako by se ještě snažil vyzkoumat, kdo vlastně jsou.

Tak nadobro ohromena byla celá společnost tímto výstupem, že nastalo mrtvé ticho, as minutové. Bylo přerušeno právě takovým tichým, drsným, skřípavým zvukem, jaký dříve upoutal pozornost krále a jeho rádců, když král vylil víno do tváře Tripettě. Ale za nynější okolnosti nemohlo být nijaké pochybnosti, odkud se ozval zvuk. Přicházel z drápovitých zubů trpaslíka, jenž třel a skřípěl jimi, až mu pěnilo z úst, a zíral s výrazem maniakálního vzteku do vzhlížejících tváří krále a jeho sedmi ministrů.

„Ah, ha!“ pravil posléze rozzuřený šprýmař. „Ah, ha! Poznávám nyní, kdo jsou tihle chlapíci!“

Zde, tváře se, jako by prozkoumával krále blíže, přidržel pochodeň k lněnému povlaku, který ho halil, a který se rázem vzňal živým plamenem. Za méně nežli půl minuty všech osm orang-utanů prudce planulo za skřeku davu, jenž díval se na ně zdola, hrůzou jat a bezmocen poskytnouti jim nejmenší pomoci.

Na konec plameny, náhle nabývajíce prudkosti, přiměly šprýmaře vyšplhati se výše po řetězu, aby jim byl z dosahu; a když učinil tento pohyb, dav na krátkou chvíli opět utichl.

Trpaslík chopil se této příležitosti a ještě jednou promluvil:

„Nyní zřetelně vidím,“ pravil, „jací to lidé jsou tihle zakuklenci. Jest to velký král a jeho sedm ministerských rádců, — král, který se nerozpakuje udeřiti bezbranné děvče, a jeho sedm ministrů, kteří ho podněcují k této pohaně. Co se mne týče, jsem pouze Skokan, šprýmař, — a tohle jest můj poslední šprým.“

Prudkou spalností obou látek, lnu a dehtu a těl, na nichž lpěl, dílo pomsty bylo dokonáno, sotvaže trpaslík domluvil svou krátkou řeč. Osm mrtvol houpalo se na svých řetězích, smrdutá, zčernalá, ohavná a netvárná hmota. Mrzák pohodil na ně pochodeň, vyšplhal se zvolna ke stropu a zmizel světlíkem.

Má se za to, že Tripetta, jež stála na střeše sálu, byla spoluvinnicí svého přítele v jeho divoké pomstě, a že pospolu unikli do své domoviny, neboť nikdo z nich už nebyl viděn.

***

Karanténa (Olga Scheinpflugová)

LÉKAŘI POKAŽDÉ UZNALI, ŽE ZUZANA NEMŮŽE HRÁT, POZDĚJI VŠAK NEVĚDĚLI, CO S NÍ, BYLA ZDRAVÁ, ale ani po plastické operaci si nemohla troufat na jeviště. Padlo zkázonosné slovo: důchod. Zuzana vytřeštila oči a doma se vydala v plen zoufalství. Přece nemůže přestat být herečkou, když se jí narodila, nemůže uzamknout city a představy, které má v sobě, do vězení svého těla. Ani nemyslela na to, že za tři roky vydá všechny úspory a pak si bude háčkovat límečky na staré nemoderní šaty, nenadálá pokora ji hnala mezi ty, kteří si denně odřou své sny o malé poměry.


Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/09/0374.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/09/0374.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: