Poznání – postižení – umění. I.3.7 Vnitřní smysly

Victor Brauner, Chimera, 1939

Vnitřním smyslem, prostřednictvím něhož se počitky vnějších smyslů mění na vjemy, tedy obrazy přítomných vnímaných předmětů, je jednotící smysl (sensus communis).[1] Jeho sídlo leží v mozku.

Fantazie je vnitřní smysl, jehož formálním předmětem je to, co poznávají vnější smysly a společný smysl, nakolik to abstrahuje od přítomnosti nebo nepřítomnosti předmětu.[2] Obraz věci ve fantazii se nazývá představa (phantasma). Sídlem fantazie je mozek. Každému druhu počitků odpovídá představa: existují představy barev, zvuků, svalových počitků, vůně i chuti.[3] Činnost fantazie je trojí podržuje, reprodukuje a konstruuje představy. Protože jsou spolu představy asociativně spojeny, vybavení jedné představy vyvolá vybavení přestav jiných.[4] Asociace představ se řídí dvěma základními zákony: zákonem spojitosti v prostoru a čase a zákonem podobnosti. U člověka mohou být představy pod kontrolou rozumu a vůle. Představivost je z představ vzniklých na základě vjemů schopna vytvářet nové spojitosti a konstruovat nové představy. To přispívá k umělecké tvořivosti.

Smyslová paměť (memoria) je vnitřní smysl, díky němuž poznáváme minulé jakožto minulé, jde tedy o takovou mohutnost, prostřednictvím níž poznáváme poznané jako již poznané.

Smysl hodnotící (vis aestimativa), moderně řečeno instinkt,[5] je vrozená schopnost rozeznávat věci škodlivé a věci užitečné a podle toho spontánně reagovat. U člověka není plně determinovaný, ale je částečně řízen rozumovou činností, proto se označuje jako vis cogitativa. Tento názor potvrzuje moderní kognitivní neurologie:

[O]rganismy jsou schopny tvořit výhodné reakce vedoucí k dobrým výsledkům, aniž by se k vytváření takových reakcí rozhodovaly. […] Reakce probíhající na „vysoké úrovni“ však lze do jisté míry modifikovat. Jsme schopni naše otevírání se podnětům, které v nás probouzejí reakce, kontrolovat.[6]

O vnitřních smyslech svatý Tomáš Akvinský píše:

Musí se říci, že, vzhledem k tomu, že se příroda nemýlí v tom, co je nutné, musí být tolik činností smyslové duše, kolik stačí na život dokonalého živočicha. A protože kterékoliv z těchto činností nelze převést na jeden princip, je třeba rozličných mohutností: to proto, že mohutnost duše není nic jiného, než nejbližší princip činnosti duše.

Je pak třeba uvážit, že k životu dokonalého živočicha je nezbytné, aby nejen vnímal věc za přítomnosti smyslové věci, nýbrž také za její nepřítomnosti. Jinak, protože pohyb živočichův sleduje vjem, nehnul by se živočich k hledání něčeho nepřítomného; ale u nejvíce dokonalých živočichů, kteří se pohybují postupujícím pohybem, pozorujeme opak: pohybují se totiž k nějakému pojatému nepřítomnému cíli. Je tedy nejen třeba, aby živočich skrze smysl přijal podoby smyslových věcí, když je měněn v jejich přítomnosti, nýbrž také, aby je podržel a uchovával. Avšak u tělesných věcí je přijímání a podržení něčeho je třeba převést na různé principy. […] Proto vzhledem k tomu, že smyslová mohutnost je uskutečnění tělesného ústrojí, musí být jiná mohutnost, která přijímá podoby smyslových věcí, a jiná, která je zachovává.

Dále je třeba uvážit, že, kdyby se živočich pohyboval jen k vůli tomu, co je libé a nelibé smyslům, nebylo by třeba živočichu přiznat než vnímání forem, které přijímá smysl, z nichž se těší nebo děsí. Ale pro živočicha je nutné, aby hledal nebo odmítal některé věci, nejen proto, že jsou vhodné nebo nevhodné pro smysl, nýbrž i pro nějaké jiné výhody a užitky nebo škody, jako ovce, když vidí přicházet vlka, prchá, ne pro jeho nepěknou barvu nebo postavu, nýbrž pro to, že je nebezpečný její přirozenosti; a podobně pták sbírá stéblo, ne že by lahodilo smyslu, nýbrž protože je užitečné na hnízdění. Je tedy pro živočicha nezbytné, aby vnímal tyto pojmy, které nevnímá zevnější smysl. A je třeba, aby byl nějaký jiný princip tohoto vnímání, protože vnímání smyslových forem pochází  ze změny smyslů, ne však vnímaní zmíněných pojmů.

Tak tedy na vnímání smyslových forem je zařízen smysl vlastní a obecný, o jichž rozdílu bude pojednáno později. Na podržení nebo zachování těchto forem je zařízena fantasie čili obraznost, které jsou totéž: jak fantasie, tak obraznost jsou jako nějaký sklad forem, přijatých skrze smysl. Na vnímání pojmů, které se nepřijímají skrze smysl, je dále zařízen smysl hodnotící. Na jejich zachování pak paměť, která je jakýmsi skladem takových pojmů. A známkou toho je, že začátek pamatování u živočichů nastává z nějakého takového pojmu, třebas, že je něco škodlivé nebo příhodné. A sám pojem minulého, o který pečuje paměť, patří k takovým pojmům.

Je pak třeba uvážit, že co do smyslových forem není rozdílu mezi člověkem a jinými živočichy, neboť jsou podobně měněni od vnějších smyslových věcí. Ale co do zmíněných pojmů je mezi nimi rozdíl: neboť jiní živočichové vnímají takové pojmy jenom nějakým přírodním instinktem, člověk však také prostřednictvím nějaké srovnávání. A proto to, co se u jiných živočichů jmenuje přirozené hodnocení, v člověku se označuje jako přemýšlení, které nějakým srovnáváním nalezlo takové pojmy. Proto se tomu také říká konkrétní myšlení, pro které lékaři vymezují určité ústrojí, totiž střední část hlavy: toto myšlení srovnává totiž individuální pojmy, podobně jako rozum vnímá pojmy obecné. Co se týče schopnosti pamatování, člověk má nejen pamět jako ostatní živočichové, nýbrž také rozpomínání, prostřednictvím něhož jakoby sylogisticky vyhledává v paměti pomocí individuálních pojmů.

[…]

A tak není třeba rozlišovat víc než čtyři vnitřní síly smyslové části duše: totiž smysl obecný a obraznost, smysl hodnotící a paměť.[7]

Sv. Tomáš zde rozlišuje mezi představivostí (phantasia) a obrazotvorností (imaginatio). V současné psychologii pro to, co je latinsky označeno jako phantasia, obvykle užívá termínu představivost, zatímco Tomášovu imaginatio se říká fantazie, obrazotvornost či imaginace. Jde o reproduktivní a konstruktivní funkci téže mohutnosti.

Představa je specifikována jako „reprodukce vnímaného“, tedy „názorná forma paměti“, kdežto fantazie (phantasma – zjev, obraz; fantazesthai – jeviti se) se obecně chápe jako „duševní činnost obohacující realitu o nejrůznější výtvory, které jsou neskutečné – ať dočasně (touha, plán postupu, vynález atp.), či trvale (čert, vodník aj.)“.[8]

I.3.7.1 Poruchy vnitřních smyslů a umění

Poruchy společného smyslu se nazývají agnózie. Při agnózii není člověk schopen na základě počitků určit, jaký předmět má před sebou.

Agnozie je porucha rozpoznání a asociace senzorických podnětů, která nemůže být přiřčena smyslové či řečové poruše nebo globální kognitivní dysfunkci. Podle postižené složky lze rozlišit zrakovou agnozii, vznikající při okcipitotemporálních lezích – např. agnozie předmětů, barev, prosopagnozie (porucha rozeznání obličejů). Sluchová agnozie (u temporální leze) se může týkat jak řečových, tak neřečových zvuků. Taktilní agnozie (astereognozie) u parietální leze se projevuje neschopností rozeznat předměty vložené do ruky bez kontroly zraku či sluchu.[9]

Oliver Sacks[10] popisuje případ muže, který nebyl schopný zrakem rozeznávat jednotlivé konkrétní předměty, ačkoliv funkce zraku a jeho schopnost rozpoznat abstraktní tvary (kruh, čtverec) či stylizované obrazy (karty) zůstala nedotčena, stejně jako jeho intelekt a schopnost rozumět řeči. To svědčí o tom, že smysly vnímáme jednotliviny, zatímco rozumem vnímáme obecné a na jednotliviny usuzujeme reflexí. Takto postižený člověk může mít problémy při vnímání konkrétních výtvarných děl, naopak jeho schopnost rozumět vysoce abstraktnímu umění, kterým je hudba může zůstat zcela nepostižena, jak o tom svědčí případ muže, o němž píše Sacks.

Za poruchu společného smyslu můžeme považovat i tzv. fyzickou depersonalizaci,[11] kdy pacient nevnímá nějakou část svého těla jako svou.[12] To samozřejmě může znamenat problém především pro tvorbu v oblasti pohybových umění.

Protože při vnímání spolupůsobí společně s vnějšími smysly i jiné mohutnosti mohou vznikat různé iluze a klamy. Podle Aristotela jsou smysly ve svých bezprostředních předmětech (barva, zvuk) neomylné, klamy vznikají interpretací předmětů společných – tedy na úrovni vnitřních smyslů (společný smysl). Vnímání určitých předmětů ve věcech, kde se reálně nenachází, se nazývá pareidolie.[13] Umožňuje ji živá fantazie – v mracích, skvrnách na zdi vidíme obličeje, zvířata, ve zvucích přírody rozlišujeme slova lidské řeči. Nedostatek fantazie je samozřejmě překážkou tvůrčí činnosti.

Pareidolie. Dětská kresba na základě Rorschachova testu

Pareidolie. Dětská kresba na základě Rorschachova testu

[14]

Pokud vjem neodpovídá předmětu, hovoříme o iluzi.[15] Běžné iluze jsou dány nepozorností (nějaký zvuk považujeme za zvonek) či přílišnou zaměřeností na určitý předmět (při hledání hub vidíme houbu v suchém listu). Iluze rovněž vznikají díky afektu – ve tmě při cestě lesem rozeznáváme v každém stromku postavu útočníka. Dále iluze vznikají při intoxikaci různými jedy a drogami. Tendence k podléhání iluzím může bránit umělci adekvátně zobrazovat svět, recipientovy adekvátně umění interpretovat. Různé iluze, kterým podléhá alkoholik po požití značného množství alkoholu, s nádechem humoru popisuje  Jaroslav Hašek v knize Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.

Zobrazení vývoje iluze po intoxikaci LSD psychiatrem S. Grofem

Zobrazení vývoje iluze po intoxikaci LSD psychiatrem S. Grofem

[16]

Příliš živá představa nepřítomného předmětu, která se podobá vjemu (obrazu přítomného předmětu) se nazývá vize.[17] Schopnost mít živé představy se nazývá eidetická vloha. Takovouto představivostí bývají vybaveni umělci. Eidetismus je chápán vysvětlován jako ztělesňování vnitřního světa pod vlivem emocí.[18] Za eidetiky jsou považováni kupříkladu Goethe, Kandinsky či Alfred Kubin.[19]

Vizionářský charakter mají malby Bosche, Goyi, Kubina, Dalího. Častým námětem středověkých obrazů jsou vize pekla, očistce, ráje, posledního soudu nebo vize, které prožíval poustevník svatý Antonín. V literatuře se vizionářství projevuje ve vědeckofantastické literatuře či filmu (Verne, Lang, Zeman).

Skládání představ do podob neexistujících předmětů umožňuje imaginace. Příliš živá obrazotvornost může být někdy mučivá.

Pokud se zabýváme dlouhodobě a intenzivně nějakou činností může vzniknout pseudohalucinace[20] – vidíme předměty, i když již nejsou přítomné. Nejde o halucinaci ve vlastním slova smyslu, protože si uvědomujeme, že vjem není reálný.

Pravá halucinace je vjem nepřítomného předmětu, o jehož reálnosti je nemocný nevývratně přesvědčen.[21] Halucinace můžeme dělit na smyslové a psychické. Smyslové halucinace se týkají počitků a vjemů, psychické mají souvislost s myšlenkami.

Smyslové halucinace můžeme dělit na elementární (týkající se určitého smyslu) a komplexní  (zapojeno je více smyslů). Při elementárních halucinacích vidí postižený různé skvrny, jiskření, slyší klepání, cinkání, cítí zápach. Při komplexních halucinacích může vidět celé scény, zjevují se mu postavy, které hovoří, může cítit i zápach. Fantaskní umělecká díla mohou být zdrojem halucinací pro postiženého a představovat tak pro něj nebezpečí. Halucinatorní vize připomínají díla Bosche, Grünewalda, Greka, Goyi, Blakea, Monsù Desideria (François de Nomé nebo Didier Barra), Redona, Moreuaua, Böcklina, Chagalla, Ensora, Kubina, Ernsta, Dalího, Braunera, Sageové, Tanningové, Carringtonové. Halucinaci ďábla v lidské podobě (zrakovou i sluchovou) má Ivan Karamazov v Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Komplexní halucinaci prožívá postava z povídky E. A. Poea Příběh z rozeklaných hor.

Sluchové halucinace jsou nejčastější. Nemocní slyší hlasy, které o nich hovoří, posmívají se jim, někdy jim něco přikazují. Sluchovou halucinaci prožívá vrah z povídky E. A. Poea Zrádné srdce, který slyší tlukot srdce zavražděného, kterého schoval pod podlahou. Tato halucinace jej vede k přiznání.

Zrakové halucinace jsou vzácnější. Nejčastěji se vyskytují při různých záchvatech, intoxikacích. Lidé vidí oheň, části postav či celé postavy, průvody, zvířata, popřípadě malé lidi. Zrakové halucinace má lady Shakespearova lady Macbeth. Delirium tremens s především zrakovými halucinacemi popisuje v románu Zabiják Emile Zola.

Zobrazení halucinace, které prožil malíř dekorací při deliriu tremens

Zobrazení halucinace, které prožil malíř dekorací při deliriu tremens

[22]

Zajímavou halucinací je vidění vlastní osoby (heautoskopie) – jde v umění často zpracovávaný motiv dvojníka. Autoskopie je vidění částí svého těla mimo sebe. Heautoskopie pozitivní je vidění sebe sama z vnějšku, heautoskopie negativní je nevidění sebe sama tam, kde by měl být obraz (nevidění se v zrcadle). Motiv dvojníka se vyskytuje u Dostojevského (Dvojník, Idiot), Wildea (Obraz Doriana Graye), Poea (William Willson), Hoffmanna (Ďáblův elixír), Goetha (Z mého života), Tolkiena (Věrný kámen), Maupassanta, Baudelaira, Musseta.

Vyskytují se také halucinace hmatové. Nemocní mohou mít pocit, že jim chybí část těla, mohou cítit píchání, svírání, sexuální dráždění, postiženým se může zdát, že pracují, ačkoliv leží na lůžku.

Psychické halucinace souvisí s myšlenkami nemocného. Považuje je za vsugerované zvnějšku, cítí se být ovládán, zdá se mu, že někdo jeho myšlenky zveřejňuje. Některé psychické halucinace postižení spojují s působením různých médií (rozhlas, televize). Popis zvláštních psychických halucinací se vyskytuje v Poeově povídce Zánik domu Usherů.

Z jeho úryvkovitých, matných narážek jsem poznal i další podivný rys jeho duševního rozpoložení. Podléhal jistým nadsmyslným představám o domě, který obýval a z kterého se už dlouhá léta na krok nevzdálil – představám o působení sil, jejichž mystickou moc líčil příliš mlhavě, abych se zde o ní rozepisoval – představám o tom, jak prý si jisté vlastnosti již samé hmoty a tvaru rodinného sídla, jimž byl tak dlouho vystaven, podmanily jeho duši, jak nakonec hmotná podstata šedých zdí a věží i kalného močálu, v němž se zrcadlily, ovládly duchovní podstatu jeho bytosti.[23]

Mezi základní poruchy paměti patří hypermnezie (nadměrné zvýšení paměti), hypomnezie (snížení paměti).[24] Hypermnezie se vyskytuje někdy u oligofreniků (osob se sníženou inteligencí) – o tom budeme hovořit v souvislosti s kompenzací smyslového handicapu. Nepříjemnou hypermnezii míváme v souvislosti s trapnými, tragickými a vůbec nepříjemnými událostmi. Může jít o pronásledování vzpomínkami. Hypermnezie může blokovat tvůrčí fantazii, která spočívá v skládání představ v nové celky. Téma hypermnezie beletristicky zpracovává Jorge Luis Borges Funes, muž se zázračnou pamětí.

Amnesie je úplný výpadek paměti na určité období. Může k ní docházet při silném záchvatu hněvu, intoxikaci, úrazu hlavy a podobně. Olivek Sacks popisuje případ muže, který kvůli Korsakovově psychóze zapomněl téměř třicet let svého života.

„A vy Jimmie, kolik je vám?“

Podivně znejistěl, jako by teprve musel svoje léta spočítat.

„No – hádám, že je mi devatenáct. O příštích narozeninách mi bude dvacet.“

Zadíval jsem se na šedovlasého muže a udělal jsem něco, co si budu vyčítat do smrti. Bylo to kruté – přímo vrchol krutosti, kdyby si to byl Jimmie mohl pamatovat.

Podal jsem mu zrcadlo: „Podívejte se do něj a řekněte mi, co tam vidíte. Je to devatenáctiletý mladík?“

Zbledl a sevřel opěradlo židle: „Kristepane,“ zasípal. „Co se stalo? Co se to se mnou děje? Je to žert?“ Propadal panice.[25]

Jakékoliv poruchy paměti mohou znamenat problém pro tvorbu, někdy mohou znamenat určitou výhodu, protože mohou uvolnit fantazii. Amnézie po vykonání hrůzného skutku je námětem Poeovy povídky Berenice. Při amnézii může dojít k ztrátě tzv. epizodické paměti, kdy postižení si nemůže vzpomenout na události spojené s jeho osobou a lokalizovat je v prostoru a čase, sémantická paměť může zůstat zachována – pacient si pamatuje všechny poznatky, kterých nabyl učení. Takováto amnézie je námětem románu Umberta Eca Tajemný plamen královny Loany.

Neschopnost správně umísťovat vzpomínky v čase se nazývá ekmnezie. Při paramnezii dochází k špatné fixaci vzpomínek, takže je člověk nevývratně přesvědčen o tom, že se nějaká událost stala určitým způsobem, i když se stala jinak. Kryptomnézií se nazývá se nazývá stav, kdy člověk mylně identifikuje nějakou jemu zprostředkovanou událost jako vlastní vzpomínku (lidé považují události, o kterých třeba četli, za vzpomínky na své minulé životy). Falešné vzpomínce na událost, která se nikdy nestala, se nazývá paměťová halucinace. Zvláštním stav paměti se nazývá „viticinatio ex eventu, ex post“, při kterém jsou pacienti přesvědčeni, že vše, co s nimi děje, jim bylo v minulosti prorokováno.

Amnézie a kryptomnézie, která je projevem hrdinova rozštěpení osobnosti, i s následným prozřením je zobrazena ve filmu Davida Finchera Klub rváčů.

Za stavy, kdy je funkce instinktu trvale narušena, můžeme považovat kupříkladu obsedantně-kompulsivní poruchu (OCD) či posttraumatický stresový syndrom (PTSD).

Obsedantně-kompulsivní porucha se projevuje obsesemi, vtíravými myšlenkami, neopodstatněnými obavami (fobiemi), proti nimž se postižený brání nutkavým ritualizovaným chováním. Pro tvorbu i vnímání umění může znamenat tato porucha značný handicap (postižený se nemůže soustředit na dílo, ale je ovládán vtíravými myšlenkami). Obsedantně-kompulzivní poruchu zobrazuje kupříkladu E. A. Poe v povídce Předčasný pohřeb (hrdina se bojí pohřbení za živa a činí celou řadu opatření, aby mohl vyváznout, kdyby k tomu došlo), Stefen King v povídce N., kinematograficky byla OCD ztvárněna ve filmech Lepší už to nebude s Jackem Nickolsonem či Letec s Leopardem di Capriem.

Posttraumatická stresová porucha vzniká pro prožití nadměrného stresu při situacích, kdy je ohrožen život postiženého či jeho blízkých, a se projevuje poruchami spánku, soustředění či úlekovými reakcemi. Porucha soustředění samozřejmě představuje problém pro tvorbu i recepci uměleckých děl. Postižený znovu prožívá danou situaci v představivosti i ve snech. PSTD může být doprovázena depresemi, různými fobiemi či OCD. Tuto poruchu u vojáků, kteří se vrátili z první světové války, popisuje ve svých románech Erich Maria Remarque (Na západní frontě klid, Cesta zpátky). Filmově je tato porucha ztvárněna kupříkladu v televizním filmu scénáristy Vladimíra Körnera Post bellum.

Co se týká vztahu k poruchám vnitřních smyslů, můžeme opět rozlišit dva krajní přístupy: příliš živá fantazie, halucinace, obsese či hypermnézie může být chápána jako dar, kterým se člověk spojuje s nadpřirozeným světem a může chápat věci v jiných souvislostech, nebo je možné tyto stavy pojímat jako projev naprosté destrukce osobnosti. V této podkapitole tyto přístupy v umění zmíníme jen letmo, protože v tomto případě souvisí daná problematika s mnoha faktory: kulturním zázemím, osobností umělce, metodou tvorby atd.  Tak kupříkladu vize a fobie byly integrální součást autorské osobnosti E. A. Poea. On sám někdy naznačuje, že by mohly být branou do netušených světů (Příběh z rozeklaných hor, Eleonora), někdy upozorňuje na jejich destruktivní charakter pro lidský život (Předčasný pohřeb). Další mistr hororu Stephen King psychiatrickou diagnózu OCD vysvětluje nikoliv poruchou psychiky, ale příznaky jsou vyvolány tím, že se hrdina pohybuje na místě, kde se stýkají paralelně existující světy. Pro Borgese hrdina s hypermnézií  představuje zcela odlišný kantovský poznávací subjekt – vůbec nezná obecné – a usiluje o rekonstrukci jazyka, v němž by měla každá jednotlivá věc své zvláštní pojmenování. Na takovém jazyce založená kultura by byla zcela odlišná od té, kterou známe. Naproti tomu naturalista Zola již samotnou metodou zpracování látky vylučuje, že by delirantní stavy jeho hrdiny mohly v sobě ukrývat cokoliv pozitivního či tvůrčího.  Moderní umění se svým náhledem na vztah geniálního a patologického dává za pravdu spíše Poeovu pohledu, než pohledu Zolovu (i když osobnostně patřil Zola plně do množiny moderních umělců).

V souvislosti s moderním vyslovuje Ivo Podělíček dokonce následující provokativní otázky: „Neocitlo se umění, o kterém mluvíme, na území psychopatologie? Je dosud předmětem zkoumání estetického? A nebyl by tu na místě spíše psychiatr než estetik, aby podal rozhodující vysvětlení?“[26]

Pondělíček nachází odpověď, se kterou můžeme souhlasit. Tvrdí, že ačkoliv umění určitých osobností jako Blake, Goya, Ensor, Munk, Van Gogh a další, ovlivnila jejich duševní porucha, jejich umění, mistrovství neovládla, jejich umění si skrze duševní poruchu razí cestu. To znamená, že duševně postižení umělci byli či jsou velkými umělci nikoliv díky své duševní poruše, ale naopak spíše jí navzdory, umění, které je určitým integrujícím řádem, je u nich natolik velké, že dokázalo privaci řádu, kterou je duševní porucha, překonat. Naopak u umělců plně ovládnutých duševní poruchou nedostatek řádu daný nemocí vítězí nad řádem umění, jejich dílo se stává nesrozumitelným, nedešifrovatelným, ztrácí schopnost nést intersubjektivní význam, dostává mimo oblast umění.

Pondělíčkovo stanovisko můžeme považovat za realistické. Zjišťuje, že pokud je vytvořen silný rozumový habitus umění, jako je tomu u velkých umělců, může vzdorovat i destruktivnímu tlaku duševní poruchy spojené s vnitřními smysly. Naopak ve chvíli, kdy blokuje duševní porucha rozumové schopnosti umělce (k čemuž také může dojít), ztrácí se schopnost tvořit.


[1] GREDT, J. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Praha, 2009, s.. 256

[2] Ibidem, s. 181

[3] HABÁŇ, M. Psychologie. Brno, 1937, s. 86

[4] Ibidem, s. 89

[5] Ibidem, s.  94

[6] DAMASIO, A. Hledání Spinozy : radost, strast a citový mozek. Praha, 2004, s. 64-65

[7] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 78, 4co: „Respondeo dicendum quod, cum natura non deficiat in necessariis, oportet esse tot actiones animae sensitivae, quot sufficiant ad vitam animalis perfecti. Et quaecumque harum actionum non possunt reduci in unum principium, requirunt diversas potentias, cum potentia animae nihil aliud sit quam proximum principium operationis animae.

Est autem considerandum quod ad vitam animalis perfecti requiritur quod non solum apprehendat rem apud praesentiam sensibilis, sed etiam apud eius absentiam. Alioquin, cum animalis motus et actio sequantur apprehensionem, non moveretur animal ad inquirendum aliquid absens; cuius contrarium apparet maxime in animalibus perfectis, quae moventur motu processivo; moventur enim ad aliquid absens apprehensum. Oportet ergo quod animal per animam sensitivam non solum recipiat species sensibilium, cum praesentialiter immutatur ab eis; sed etiam eas retineat et conservet. Recipere autem et retinere reducuntur in corporalibus ad diversa principia, nam humida bene recipiunt, et male retinent; e contrario autem est de siccis. Unde, cum potentia sensitiva sit actus organi corporalis, oportet esse aliam potentiam quae recipiat species sensibilium, et quae conservet.

Rursus considerandum est quod, si animal moveretur solum propter delectabile et contristabile secundum sensum, non esset necessarium ponere in animali nisi apprehensionem formarum quas percipit sensus, in quibus delectatur aut horret. Sed necessarium est animali ut quaerat aliqua vel fugiat, non solum quia sunt convenientia vel non convenientia ad sentiendum, sed etiam propter aliquas alias commoditates et utilitates, sive nocumenta, sicut ovis videns lupum venientem fugit, non propter indecentiam coloris vel figurae, sed quasi inimicum naturae; et similiter avis colligit paleam, non quia delectet sensum, sed quia est utilis ad nidificandum. Necessarium est ergo animali quod percipiat huiusmodi intentiones, quas non percipit sensus exterior. Et huius perceptionis oportet esse aliquod aliud principium, cum perceptio formarum sensibilium sit ex immutatione sensibilis, non autem perceptio intentionum praedictarum.

Sic ergo ad receptionem formarum sensibilium ordinatur sensus proprius et communis, de quorum distinctione post dicetur. Ad harum autem formarum retentionem aut conservationem ordinatur phantasia, sive imaginatio, quae idem sunt, est enim phantasia sive imaginatio quasi thesaurus quidam formarum per sensum acceptarum. Ad apprehendendum autem intentiones quae per sensum non accipiuntur, ordinatur vis aestimativa. Ad conservandum autem eas, vis memorativa, quae est thesaurus quidam huiusmodi intentionum. Cuius signum est, quod principium memorandi fit in animalibus ex aliqua huiusmodi intentione, puta quod est nocivum vel conveniens. Et ipsa ratio praeteriti, quam attendit memoria, inter huiusmodi intentiones computatur.

Considerandum est autem quod, quantum ad formas sensibiles, non est differentia inter hominem et alia animalia, similiter enim immutantur a sensibilibus exterioribus. Sed quantum ad intentiones praedictas, differentia est, nam alia animalia percipiunt huiusmodi intentiones solum naturali quodam instinctu, homo autem etiam per quandam collationem. Et ideo quae in aliis animalibus dicitur aestimativa naturalis, in homine dicitur cogitativa, quae per collationem quandam huiusmodi intentiones adinvenit. Unde etiam dicitur ratio particularis, cui medici assignant determinatum organum, scilicet mediam partem capitis, est enim collativa intentionum individualium, sicut ratio intellectiva intentionum universalium. Ex parte autem memorativae, non solum habet memoriam, sicut cetera animalia, in subita recordatione praeteritorum; sed etiam reminiscentiam, quasi syllogistice inquirendo praeteritorum memoriam, secundum individuales intentiones.

[…]

Et sic non est necesse ponere nisi quatuor vires interiores sensitivae partis, scilicet sensum communem et imaginationem, aestimativam et memorativam.

[8] ČAČKA, O. Psychologie imaginativní výchovy a vzdělávání s příklady aplikace. Brno, 1999.

[9] HÖSCHL, C. – LIBIGER, J. – ŠVESTKA, J.(eds.) Psychiatrie. Zlín, 2002.

[10] SACKS, O. Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Praha, 1993, s. 19-32

[11] VONDRÁČEK, V. – HOLUB, F. Magické a fantastické z hlediska psychiatrie. Praha, 1968, s. 51

[12] Viz: SACKS, O. Na čem si stojím. Praha, 2009

[13] [13] VONDRÁČEK, V. – HOLUB, F. Magické a fantastické z hlediska psychiatrie. Praha, 1968,, s. 49

[14] Převzato z: Ibidem

[15] Ibidem, s. 50

[16] Převzato z: Ibidem

[17] Ibidem, s. 52

[18] Ibidem, s. 73

[19] Ibidem, s. 71

[20] Ibidem, s. 53

[21] Ibidem, s. 56

[22] Převzato z: Ibidem

[23] POE, E. A. Zánik domu Usherů. In Jáma a kyvadlo a jiné povídky. Praha, 1988, s. 157

[24] VONDRÁČEK, V. – HOLUB, F. Magické a fantastické z hlediska psychiatrie. Praha, 1968, s. 166-167

[25] SACKS, O. Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Praha, 1993, s. 35

[26] PONDĚLÍČEK, I. Fantaskní umění : jeho vývoj a souvislosti. Praha, 1964, s. 126


Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/09/0374.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/09/0374.

Reklamy

3 Responses to Poznání – postižení – umění. I.3.7 Vnitřní smysly

  1. Teni napsal:

    Sova z kostelní věže? Já snad začnu na stará kolena pěstovat námel :)

  2. Podiven napsal:

    Jo, ta Vondráčkova kniha, skvělý zdroj inspirace a veledůležitých znalostí, kterými bylo lze na gymplu ohromovat… :-)
    Šoda, že začínala tou protivnou větou „Duše neexistuje“…

  3. Chodec napsal:

    Pri zmince Berenice od E.A.Poe se mi vzdy pripomene ono „Que tous ses pas étaient des sentiments….que tous ses dents étaient des idées…“ Genialni!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: