Katolická cesta J. Durycha XXIV. – Básník a dekadence

Obsáhlý, nedokončený esej „Katolická cesta“ který psal Durych na pokračování pro poslední čísla IV. ročníku Rozmachu, uzavírá jednu z podstatných etap Durychovy „katolické cesty“.

Rozmach zanikl v roce 1927 proto, že ho Durychův přítel a poctivý spolubojovník Jan Scheinost chtěl koupit od Ladislava Kuncíře a učinit z něho tiskový orgán České obce fašistické. Proti tomuto Scheinostovu plánu se opřel jak Durych, tak i Kuncíř proto, že se jim fašismus nelíbil. O svém vztahu k fašismu napsal Durych do srpnového čísla pátého ročníku Rozmachu velmi obsáhlou stať, v níž sice fašisty neposílá do horoucích pekel, ale ani v nejmenším s nimi není solidární. Fašismus  se vskutku Durychovi nezamlouval.

Nejsem historikem politického dění I. republiky a nikterak se nechci na těchto místech zastávat českého fašismu. To, čemu se tehdy říkalo fašismus, bylo cosi zhola jiného, než pochybená a nejasná filosofie tehdejší Itálie, která si ještě pyšně říkala „království“. Český fašismus, to byla změť Scheinostových snů a utopií, na žádný pád v něm nebylo zhola nic krvelačného, tak jako nikdy nic krvelačného nebylo v tlouštíku Scheinostovi, kterého jsem osobně dobře znal a mohu o něm podat poctivé svědectví. Za své tužby a přání byl Scheinost po válce dvakrát vězněn. Výhradně za kolaboraci s Němci, a to plným právem. Poprvé byl do basy odsouzen komunisticko-národněsocialistickou koalicí, bezprostředně po skončení války. Zejména proto, že se nechal od Němců dosadit za šéfredaktora NÁRODNÍ POLITIKY (alias Čubičky), která sama o sobě byla jaksepatří kolaborantská. Ze všeho protektorátního tisku byla Národní politika vpravdě nejhnusnější čtení; České slovo nebo Lidové listy byly každému Čechu přece jen přijatelnější. Scheinost sem byl dosazen z méně lukrativního postu šéfredaktora Lidových listů a zdá se mi, že by nebylo snadné stanovit míru německého nátlaku k této změně Scheinostova zaměstnavatele. Šéfredaktor musil psát aktivistické úvodníky, musil děkovat Velkoněmecké říši za ochranu, kterou nám dnes a denně nezištně prokazuje a do posledního dechu musila být v úvodnících vyjadřována naděje v konečné vítězství „Prozřetelnosti“, t. j. říšskoněmeckých zbraní. Scheinost psal tyto úvodníky bez uzardění, bez okolků a bez zábran „odhaloval ledví Velké Británii a Spojeným státům“ a na štěstí pro něho se jen s krajním odporem dával přinutiti k invektivám proti Sovětskému svazu. (Je dnes obtížno určit, zda si Němci přáli zvláště nadávky bolševikům: vždyť to venkoncem byli jejich učitelé a ke kantorovi vždycky v člověku zbude kousíček vděčnosti!) Ať tak či onak, tato rezervovanost pana šéfredaktora vůči Rusům a komunistům byla jaksepatří oceněna a Scheinostovi, jak se zdá, zachránila krk. Pokud se pamatuji, byl Scheinost za svou kolaboraci odsouzen jen ke zcela zanedbatelnému trestu několika měsíců.

Přišel ovšem Únor a tu se mnoha soudruhům zazdálo (zcela logicky a snadno vysvětlitelně), že „odhalováním ledví Spojeným státům“ sice Scheinost neohrozil vítězství světového proletariátu v čele se Sovětským svazem, ale přesto… Přece jen kolaboroval a německými FAŠISTY! (To už se podle sovětského vzoru neříkalo Němcům n a c i s t i, nýbrž f a š i s t i. Pochází opravdu tento podivný omyl  z Ruska?) A tak si možná někdo vzpomněl, že už v dávných dobách míval Scheinost jakousi souvislost s fašisty a proto se i stalo, že ač už sice byl z kriminálu dávno doma, musil jít znovu před soud a tentokrát na dva či dokonce tři roky do basy.

Ale vrátil se, dost možná, že mu byl i nějaký ten měsíc odpuštěn. Všude se o něm říkalo, že je miláčkem štěstěny, je prý kupodivu, že ho komunisti neoběsili. Upřímně řečeno, že se tak nestalo, tomu jsem se divil jak já sám, tak i můj otec a všichni naši známí.  Scheinost nebyla malá ryba, byl to prvotřídní žurnalista, který uměl každé své slovo odvažovat na lékárnických vahách. Vskutku by stálo za to sebrat všechny Scheinostovy úvodníky a jim podobné neřádstvo a podrobit je důkladnému rozboru. Byly napsány mnohem lépe než chytře. Scheinost dobře věděl, že za ně bude zle postižen; každá jeho věta je dvojsmyslná a je až překvapující, co všecko si od nás Němci nechali za války líbit. Protektorátní tisk nebyl cenzurován jen Němci, nejprve ho kontrolovali čeští kolaboranti a těm mezi prsty neproklouzla ani myš. Scheinost nebyl tak bohatý, aby mohl uplácet, a měl příliš málo moci, aby jim dával najevo nějakou svou suverenitu. Neudržoval je v šachu. Své články nijak nešifroval, to nešlo; psal jen tak, jako člověk, který věděl, že za ně zaplatí životem a přesto si s nimi zahrával. Měl to v povaze.

Scheinost je velikán české žurnalistiky, nevím, kdo by se mu jen z dálky mohl rovnat. Ostatní jeho protektorátní kolegové skončili po válce mnohem hůř, přišilo se jim všechno, co se přišít dalo, i  to, k čemu by se byli nikdy nesnížili. Proč vyvázl tak lacino k a t o l í k Scheinost, to mi zůstává záhadou.

Scheinost byl význačným „sponzorem“ Rozmachu po celou dobu jeho existence. Bez jeho finanční pomoci, která plynula toliko z dividend sirkárny v Sušici, by se zřejmě Rozmach tak dlouho nedržel, třebaže Rozmach nebyl žádný „žebrácký“ plátek. Byl hojně odebírán, zdaleka netoliko od farářů a katolíků. Nebyl drahý. Stál 2 koruny a bylo tam vždycky dost čtení, které za ty dvě koruny stálo. Rozmach si dokonce kupovali studenti!

Od roku 1926 se Durych snažil dát Rozmachu literárnější charakter, jako by ho už ani dál nebavilo nadávat poslancům a kočkovat se s kanovníky. Durych začal psát literární úvahy a to jak obecnějšího rázu, tak i rozbory díla konkrétních autorů.

Nejprve si Durych potřeboval  vyřídit účty s Karlem Čapkem, a to za Čapkovo farizejské doporučení, (které však jako první vyslovil Dr. Alfréd Fuchs), aby se Durych dal do služeb lidovcům. Bylo ovšem až příliš dobře známo, (Čapka nevyjímaje), že pokud Durych nenáviděl nějakou politickou stranu „ze vší mysli své a ze vší síly své“, pak to byli právě lidovci. Vznikl tak „Svět Karla Čapka“, kde Durych svého literárního kolegu ranil na nejvýš citlivých místech. Následovaly pak čtyři další eseje: o Haškovi, Sovovi, Langrovi a Vodákovi a závěrečný esej o české literatuře vůbec – „Česká intelektuality“. Zde se dostalo pozornosti Otokaru Fischerovi, Františku Gellnerovi, Fráňovi Šrámkovi, ale i Jiřímu Wolkerovi, Jaroslavu Hilbertovi a dokonce i A. M. Tilschové.

Těch pět statí se dotýká náboženství jen nepřímo. Z Durychových názorů zde vyslovených by se jistě dalo vyvodit resumé, co jest (či mnohem spíše co není) katolického na tom či onom autorovi a proč nikomu z autorů výše uvedených (s výjimkou Wolkra) nepatří Durychovy sympatie. Na mnoha místech si Durych stěžuje, jak ho mrzí, že nikdo ze současných literátů nezastává katolický světový názor, že všecko, všecičko, co jen trochu stojí za řeč, n e n í katolické. (Naděje katolictví).

Tyto „literární“ statě z pátého ročníku Rozmachu jsem nepovažoval za vhodné jakkoli vřazovat do „Katolické cesty Jaroslava Durycha“. Zde je řeč o jiných věcech než o náboženství. Tyto stati jsou však významné proto, že Durych se pokusil přehodit výhybku ve své publicistické činnosti. Náboženské publicistiky je v Akordu mnohem méně než v Rozmachu: daleko nejméně je ji v prvních dvou ročnících Akordu. Od třetího ročníku Akordu se Durych ke katolické publicistice opět vrací.

Ve své činnosti literárně-kritické totiž Durych „neuspěl“. Dobře věděl, že uspět ani nemůže, protože sáhl bezbožnou rukou na posvátné národní idoly. Výše uvedeným statím, které se staly podstatou knihy „Ejhle, člověk“, lidé odmítli porozumět (nelze říci, že neporozuměli: to by nebyla pravda. Porozuměli až moc dobře, ale nebyli ochotni to přiznat.) Částečně i proto, že Durych zde zvolil zcela neobvyklou formu pamfletu. To bylo nepatřičné: o věcech „národních“ se musilo stále ještě hovořit zcela vážně, třebaže se už psal rok 1926. „Věci národní“ byly věci posvátné. To sice Durych také uznával, ale poněkud odlišně, než si to jeho „přátelé“ představovali. Je až dojemné, jak zejména dvěma prvním položkám souboru Ejhle, člověk! nebyli lidé ochotni rozumět: „Světu Karla Čapka“ a „Českému pomníku“.

Durych totiž začíná svou stať o Čapkovi tak jednoznačnou chválou Čapkova literárního mistrovství, že většině čtenářů ušel Durychův sarkasmus, když je pak v zápětí, bez patřičného přechodu, rozebírán Čapkův vztah k Bohu. Co Durych Čapkovi vytýká?

Že Boha „zlidšťuje“, že ho činí až příliš srozumitelným, že mu podsouvá snad všecko dobro, kterému je člověk schopen rozumět. Ale tím pádem z Boha smývá všecko jeho Božství, všecku jeho nadpřirozenost. Čapek se upřímně snaží Boha hledat a také ho n a j í t. Bohužel však jen takového Boha, kterého si on sám stvořil k „obrazu svému“, tedy k obrazu veskrze lidskému, třebaže snad i k obrazu nejdokonalejšímu. Tohoto Boha Čapek hledá s dojemným úsilím, což by dnes netoliko s povděkem, nýbrž i s nadšením přijala řada nejvýznačnějších teologických osobností a dost možná, že jen za toto usilovné hledání Boha by Čapka ozdobily doktoráty slavných katolických teologických fakult. Čapkova iluze Boha skvěle pasuje na ten obraz, který po roce 1962 vymalovali ve Vatikánu konciloví Otcové a dodnes nám o překot dokazují, že jen takový obraz je ten jediný správný, že to je to pravé zpodobnění Boha a jen tomu se také máme klanět.

Jsem přesvědčen, že Durych, jakkoli už dávno, tuze dávno poznal Čapkův omyl, nijak zle ho nevytýkal. Ve svých dopisech Demlovi a Florianovi o Čapkovi vždycky tvrdil, že to    n e n í   z l ý  člověk, třebaže mu přišil prazvláštní epiteton: že prý je „kozí“. Je to až ku podivu: ani kozy Durych neměl v nelásce, měl je rád; pamatuji si dokonce, jak v mé přítomnosti s kozami žertoval a  h o v o ř i l  s nimi.

Jistě to činil zejména z výchovných důvodů, aby mne (poněkud opožděného prosťáčka) upozornil na užitečnost těchto zvířat, že si zaslouží, aby se s nimi prohodilo pár slov. Ale jsem i přesvědčen, že Durych občas s kozami hovořil i v naprosté samotě a mohl bych dát krk na to, že se jim nikterak  n e p o s m í v a l. Snad Durych považoval kozu za živočicha poněkud magického.

Zdál-li se tedy Čapek Durychovi „kozím“, pak to nebylo nic ve zlém, nicméně koza vždycky zůstane kozou a Čapek Čapkem. Čapka Durych neodsuzoval, a to ani tehdy, když se jejich vztah silně zakabonil. Jako křesťan by byl rád Čapkovi ukázal  s v o u  cestu, kterou jako jedinou považoval za správnou, ale dobře cítil, že to není možné. Čapek by byl Durychovým výstrahám nikdy nerozuměl (Durych, jakoby na oplátku, nikdy nerozuměl a ani nehodlal rozumět Čapkovým výstrahám, třebaže se vší pravděpodobností byly myšleny přátelsky). A tak Durych, prost vší naděje na to, že by ho Čapek kdy uslyšel, tím spíše vyslyšel, volá na Čapka v jeho vratké lodičce: Vrať se, nikam nedopluješ!, ale ve zvedajícím se větru a v přicházející bouři nebylo Durychův hlas slyšet.

Čtenáři knihy „Ejhle, člověk!“ Durychovu volání nerozuměli právě tak, jako ostatní lidé, kteří si přečetli jen tu a tam pár řádek, a nestačili se divit, co to vlastně Durych po Čapkovi žádá.

V „Českém pomníku“ se Durych strefuje do Haška hned od počátku. Četba „Dobrého vojáka Švejka“ vskutku neponechává „bránic čtenářovu ani na chvíli v klidu“ a za to, že Hašek není příliš úzkostlivý ve výběru slov, za to ho, jako více méně žádného humoristu, nelze dost dobře kárat. Jako programový ateista si Hašek neuvazoval pod ústa ubrousek, psal-li o věcech posvátných, ba ani o takových, s nimiž se přece jen ještě ve dvacátých letech dvacátého století zacházelo s úctou, či raději se s nimi vůbec nezacházelo.

Podle mého soudu je Švejkova služba u feldkuráta Katze balastem: Katz není humorná figurka; Haškovi se bezděky podařilo vykreslit jedno ze strašidel austrokatolicismu v nejodpudivější podobě a každý čtenář považuje Katze více méně za jakýsi nechutný přívěšek, který má zneuctít katolické náboženství. Zneuctít katolické náboženství není tak snadné, jak by se na první pohled zdálo. To dovedli někteří humanističtí a vůbec renesanční literáti, jimž se samozřejmě Hašek rovnat nemůže. Znectít pak toto náboženství elegantně, s grácií – to už je nad lidské síly: samozřejmě tu a tam se to také nějakému obzvlášť oddanému služebníku ďábla povede.

Dokonce se mi chce i věřit, že feldkurát Katz Durychovi ani tak moc nevadil. Zlobil se na Haškův naturalismus, vskutku ničím neohraničený, např. kdy se po rozpolcení vojákovy lebky, což Hašek líčí jako skvostnou lahůdku vojenského života, dostala na místo mozku lejna; vadilo mu i Haškovo zdůrazňování proporcí ženských těl, prsů a zadnic.

Durychovi nikdy nebylo po chuti zdůrazňování všemožných válečných skvělostí, kdy třebas raněným vyhřezla střeva, z lebek jim vytekl mozek, jejich lejna se mísila s krví atp. Takových věcí viděl Durych víc než dost. Po dobu tří let působil jako válečný lékař a to v podmínkách, které se nesrovnatelně lišily od podmínek, o kterých nás opakovaně informuje americký televizní seriál M.A.S.H. Durych měl sta a sta příležitostí, kdy všelijaké válečné příšernosti mohl květnatě rozvést v Bloudění nebo ve Služebnících neužitečných. Tomu se Durych vyhýbal a i tak o Bloudění kdysi napsal Pavel Eisner, že v něm Durych uvedl na scénu běsy. Do svých knih mohl Durych uvést i takové obrazy, které by čtenáře budily ze spaní, uměl by je přivést s veškerým svým mistrovstvím, ve vší jejich „barokní“ hrůze, v barokních barvách, které málokdo kdy uměl namíchat s větší dovedností. To  v š e c k o  Durych učinit mohl a neučinil, třebaže by se jeho knihy „přes noc“ staly bestsellery. Hrůzám se Durych nevyhýbal. Nerozmazával je, pouze  n a z n a č o v a l. Je však na pováženou, že i leckteré jeho náznaky dosáhly takové razance, že se čtenářem dovedou jaksepatří zacloumat. (I tak se Durychovi vyčítá, že je naturalistický. Samozřejmě, že o nějaké té válečné hrůze musil občas napsat detailněji: nelze všecko vyjádřit květomluvou.)

Líčením všech válečných důsledků a následků v anatomii lidského těla chtěl Hašek svému čtenáři představit válku v nejhrozivější podobě, a proto také musil svůj humor smíchat s černidlem, černějším  než samo peklo. Jenže i ten nejčernější humor má své hranice, kdy přestává být humorem a stává se toliko strašidelnou vizí. Z téhož důvodu Durych neměl rád Remarquea – zejména pro jeho „Na západní frontě klid“.

Literární historici označují Durycha jako básníka krásy a jistě se v této věci nemýlí. Sám Durych zdůrazňuje na mnoha místech, že prvořadou básníkovou povinností je cílevědomé vyhledávání krásy. Dobře si vzpomínám, jak Durych jedné začínající autorce ostře vytkl obraz ženy, otylé „z buchet a častých porodů“. Mně se tento obraz líbil, hájil jsem ho před svým otcem, nicméně jsem jím byl poučen, že porod je věc posvátná a nelze ho zesměšňovat. Tehdy jsem ještě nechápal.

O tělesných handycapech se ještě před nedávnem nehovořilo: bylo více méně nepatřičné ukazovat obličej mentálně postiženého dítěte, o invaliditě, která by u někoho mohla vzbudit pocit nevole, se také raději nikdo nešířil. Invalidity jako by ani nebylo. To na jedné straně mohlo invalidům vyhovovat, protože zdaleka ne každý invalida se svým handycapem pyšní a vystavuje ho na odiv, na druhé straně leckdy musí invalida dát o sobě vědět, aby nebyl přehlédnut a nebylo mu navíc pro jeho neštěstí činěno příkoří. V přítomné době se mi leckdy zdá, jako by invalidé měli být natolik  p r v o ř a d í, že musí být upřednostněni i tam, kde o to vůbec nestojí. Pravdou je opak: invalidům se upravují chodníky a odstraňují schody, což sice také něco stojí, ale stále ještě jsou takové úpravy mnohem lacinější než poskytnutí i té nejprostší ekonomické výhody. Naše televize nám ochotně napovídá, že debilních dětí přibývá řadou geometrickou: že by nás tímto vybízela k zamyšlení, není-li to trest Boží?

Haška tedy Durych zesměšňuje v tom smyslu, že svým Švejkem vystavěl českému národu pomník, který přetrvá věky. Pomník české debilitě, lajdáctví, šlendriánu…

Do dnešních dnů nám Čechům nemohou Němci odpustit, že zatímco oni brali první světovou válku vážně, Češi ji sabotovali a do jisté míry působili i nestabilitu front a válečné prohry. K tomu si však Češi z Haškova Švejka příklad nebrali, Švejk ještě nebyl napsán. Ale český voják válčil pro císaře pána a jeho rodinu s tímtéž nadšením jako Haškův Švejk. Spíše ještě mnohem hůř. Švejk své nadřízené dobrovolně poslouchal. Český voják poslouchal nejraději jen ty příkazy, které Rakousku škodily.

Švejk způsobil ve světě víc překvapení, než kterákoli jiná česká legendární postava. Svět obdivoval Haškovu odvahu, že se o Švejkovi odvážil napsat. O takovém vojákovi psát bylo v první třetině dvacátého století tabu. Každý Švejkovo jednání odsuzoval (nahlas), ale každý s ním souhlasit (potichu). Švejka musili bytostně nenávidět nacisté a všechny totalitní režimy. Těm všem Švejk škodil mnohem víc než skvrnitý tyf. Švejka milovali komunisté, prý proto, že to bylo dílo komunistického spisovatele, že to byl protiválečný hrdina a kdoví, proč ještě. Mně se to nezdá: Hašek byl ještě tak „komunista na baterky“, nepřežil by ani první rok Stalinových čistek. S válkami to mají komunisté popletené kvůli příliš jemnému rozdílu mezi válkou spravedlivou a nespravedlivou. Srdce komunistů si Hašek získal svým a b s o l u t n í m  nihilismem, představil jim tak trochu jejich ráj „v kapesním vydání“. Obliba „Švejka“ po celé Matičce Rusi za Velké Vlastenecké války se pro komunisty stala noční můrou, ale už bylo pozdě. Švejk s Ruskem splynul.

Když pak komunisté vyhráli válku, stal se Švejk účinnou brzdou. V posuzování švejkovské ideologie pravděpodobně nebyli jednotni a třebaže zajisté šlo ještě Haška i s jeho Švejkem popravit, nikomu se do toho nechtělo. Riziko převyšovalo pochybný úspěch. Vskutku: habeant sua fata…

A tak: jedna smyšlená postavička ničila pevnosti, potápěla lodi, sestřelovala letadla a zapalovala muniční sklady. Co natropila v ekonomice, nelze odhadnout. Rozleptala jakoukoli tvůrčí iniciativu. Zničila veškerý optimismus, zamořila svět skepsí. Církvi uškodila neméně: naopak – víc už ani nemohla. Nicméně škodit Církvi tuze často znamená – očistit ji.

A téhle postavičce Durych nepřál postavení pomníku?

Ať si přál nebo nepřál, pomník tu stojí a je nepochybné, že vydrží nesrovnatelně déle než pomníky státníků a umělců. Je zarážející, že jedinými konkurenty „Švejkova pomníku“ zůstaly pomníky světců a božských osob. Ty jsou sice s nepříčetnou zběsilostí ničeny, ale stále znovu povstávají ze sutin a dodnes se u nich objevují zvadlé kytičky a dávno vyhaslé svícínky. Švejkův pomním není nic reálného, (jen zcela výjimečně byl Švejkovi postaven skutečný pomník a to spíše v zahraničí než u nás), a přesto tu  stojí na každém náměstí, v každém parku, na všech význačných místech, stojí a tyčí se hrdě a vznešeně a i jemu dávají lidé úlitbu.

Švejk tedy asi není jen komická postavička, dráždící naši nevinnou bránici. První, kdo na to upozornil, byl Durych. Upozornil, ale nepřesvědčil. Bude asi trvat staletí, než Švejk bude označován jako symbol zla. Jak se to stane, to nedovedu odhadnout.

Jako jediný syn si dovoluji  v ě ř i t  svému otci i ve věci Švejkova nepostaveného, nicméně dávno již existujícího pomníku z bronzu či z jiného ušlechtilého materiálu…

Domnívám se, že všecky tahle věci o konci Rozmachu bylo nutno připomenout.

Rozmach neskončil „na úbytě“. Neskončil ani proto, že UŽ SKONČIL, tak, jak se nám to kdesi pokouší namluvit sám Durych. Že prý už v Rozmachu řekl všecko, co říci chtěl a měl, a teď že třeba mluvit o něčem jiném. Nuž, nešlo to asi jinak. Scheinost byl uminutý, držel kasu a bez té žádný časopis neobstojí, i kdyby na něm kdovíco záleželo.

Durych jistě mohl začít s Akordem, kde skončil s Rozmachem, i když bez Scheinosta. Jak to vlastně bylo, to už se asi nikdy nedovíme. V Lidových listech a v Rozmachu se Durych naučil být výtečným publicistou. Z neznámého důvodu už se mu nechtělo v publicistice pokračovat. Snad se i obával, že by to mohlo škodit jeho umění. I když pamflety o Čapkovi, Haškovi, Langrovi, Vodákovi a Sovovi nemají s Durychovou Katolickou cestou nic společného, přece jen jsem je zaznamenal, a to až v 1. kapitole dílu třetího – tj. dílu o Akordu. Tam také vlastně ty pamflety patří.

Považuji za obrovskou ztrátu, že Durych kdesi kolem roku 1926 pověsil publicistiku na hřebík, a že mu proto ani příliš nevadilo ztráta Rozmachu. Publicistiku vzal na milost až roku 1937 v OBNOVĚ. Ta prodleva 11 let je tuze citelná, ničím nenahraditelná. Je fakt, že se chtěl plně věnovat „Služebníkům“, ale to neuznávám: nejlepší Durychova díla vznikala tehdy, když jich vznikalo více najednou.

Stalo se však, stalo. Narodil se Akord a ten přinesl mnoho neočekávaného a překvapujícího. Stal se líhní katolické esejistiky, publicistiky, rodili se v něm básníci i překladatelé. Z tohoto  p r a ž s k é h o  (Durychova, Kuncířova) Akordu úspěšně přejímáme řadu zcela n a d č a s o v ý c h  úvah do současného KATOLÍKA v jeho internetové i časopisecké podobě. A jsme proto i obdivováni. Pražský Akord se stal komorní skladbou, kterou uznávali i chválili bezbožci.

V roce 1928 se tedy narodil Akord, který bohužel zničila krize. Ale ta toho zničila tuze mnoho a důsledky tohoto biče Božího pociťujeme dodnes.

Na velmi nenápadném místě 1. čísla I. ročníku AKORDU možno najít toto „slovo k čtenářům“:

„Akord sdružuje své spolupracovníky vírou v nutnost renesance duchovních hodnot. Neurčuje nikomu z nich cestu a směr. Pokládá totiž za axiom, že lidská inteligence rozvine se toliko za vlády svobody, nikoli teroru. KÁZEŇ A SVOBODA se nevylučují. Každý náš spolupracovník je si vědom, že píše na svou zodpovědnost, aby svým podílem přispěl k národní kultuře. Základní tón je dán. Melodie i harmonie jsou výrazem jednotlivce.“

Toto „Slovo“ není podepsáno a  n e z d á  s e  m i, že by bylo Durychovým výtvorem.

Jako kdyby se někdo pokoušel z Akordu vytvořit časopis, řízený blíže neurčeným kolektivem, který sice udává „základní tón“ ale jinak je mu názor přispěvatelů lhostejný. Komunisté nás najednou přesvědčili, že i nejzběsilejší názory mohou být lidu předloženy v natolik učesané podobě, že každému oponentovi vzali chuť je podrobně rozebírat a jakkoli se s nimi přít.

Po výše popsané roztržce se Scheinostem se AKORD zdál být výtečným řešením. Ale vůbec ne takový Akord, jak ho slavnostně představuje „slovo k čtenářům“. Tento časopis byl Durych odhodlán řídit podle  s v é h o  a také si ho tak po dobu pěti let řídil. A to ani zdaleka neznamenalo, že by udával toliko základní tón.

Tedy žádné „komorní A“.

Není zcela jasné, z jakého důvodu se dal Durych vyprovokovat k tak vášnivé obraně Karla Hlaváčka. Zdá se mi, že tu šlo původně o jakýsi zádrhel v dědických právech, které se nakladateli nechtělo uznat. V devadesátých letech devatenáctého století kvetla česká literatura květy oslnivých tvarů a jedovatých barev a leckoho dnes naplňuje smutkem, že tyto doby jsou nenávratně pryč a vrátit by se mohly jen zázrakem. Byla to zlatá doba a jestliže z jejího oslepujícího třpytu vyčníval básník, který svou hrstičkou veršů vzbuzoval nápadný obdiv, pak to musil být básník mimořádného nadání, s nímž si nikdo nevěděl rady.

Je zřejmé, že takové nadání musilo iniciovat horkou závist; závist takřka všeobecnou.

Stručné dějiny české literatury, zasažené, nikoli však příliš, poškozením dvěma světovými válkami, bezbožeckým nacismem a ještě bezbožečtějším komunismem, sepsané a vydané v Olomouci téměř sto let po Hlaváčkově smrti, „Panorama české literatury“, označují Hlaváčkovu „Mstivou kantilénu“ za  j e d e n  z  v r c h o l ů  českého symbolismu a o Hlaváčkově básni „Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji“ hovoří jako o výtvoru, který „dodnes patří k nejznámějším básním české moderní poezie“. To je pochvala, která se běžně nerozdává a které si není možno nevšimnout.

Za sto let od Hlaváčkovy smrti se o jeho díle hodně napsalo. S velkým uznáním, ale přesto jen s odsudkem, který se celým stoletím vine jak červená niť: Hlaváčkova poezie je prý  d e k a d e n t n í.

„PANORAMA“ sice Hlaváčka přímo neoznačuje jako „dekadenta“; (snad i proto, že současní literární historici váhají s označováním klasiků „nálepkami“. To je totiž práce příliš nevděčná, málokdo ji ocení a přitom vyžaduje nadmíru znalostí! Nicméně hojně se mluví o představitelích „české dekadence“ ve spojení s Karáskem ze Lvovic, Janem Opolským a Emanuelem z Lešehradu.

Stalo se však, stalo. Jednou už kdosi po Hlaváčkovi hodil kus „dekadentního bláta“ a to jistě trápilo všecky Hlaváčkovy čtenáře, kteří v jeho básních nalézali jiskru, která j e d n o z n a č n ě  přicházela od Boha.

Na svou „katolickou cestu“ se v prvním ročníku Akordu vydává Durych ruku v ruce s Karlem Hlaváčkem. V eseji, kterému dal provokativní název „Básník a dekadence“. Už tedy v názvu Durych odmítá počítat Hlaváčka k dekadentním básníkům, kterých, jak se zdá, ve své skutečné podstatě – n i k d y  n e b y l o.

Dekadence znamená úpadek a nazvat nějaký směr umění  ú p a d k o v ý m, to je na pováženou. Jde tu buď o umění, nebo tu o umění nejde. V podobně významné stati tohoto prvního ročníku, v „Krisi českého umění“, která však už vyšla před čtyřmi měsíci (1. března 1928 v čísle 3.), říká Durych toto:

„Pro všecko umění bez rozdílu ismů platí určité minimální společné zákony, které není dovoleno porušit, nemá-li umění zmizet. Tyto zákony umění, které umělec má míti v krvi a v konečcích nervů, jsou už nějak zapomenuty a jako by neznámy. Jsou to zákony umění, jeho autonomní zákony, kterých mu nedala žádná třída, kasta, politika. Jsou na světě od počátku. Umění bez nich není uměním. Bez nich je jen literární výroba. O ryzí umění je veliká nouze. A nebude pomoženo, nebude-li se dbáti jeho zákonů, nenajdou-li se tyto zákony.“

Nazvat „neumění“ literární výrobou. To je řečeno maximálně zdvořile. Dalo by se říci, že literární výrobou se zabývá  p o  k r á t k ý  čas umělec, který z toho či onoho důvodu zákony umění odloží, ale nezapomíná na ně. Zůstaly mu v krvi a jakmile přejde čas jeho zoufalství nebo i těžkého pokušení, tyto zákony znovu přijme a řídí se jimi.

Je to podobně s odvržením Boha na krátký čas. Autorství mnoha fenoménů zla se přikládá Knížeti světa neboli Otci lži. Není to správné. Lépe je hovořit o člověku, p o n e c h a n é m u  sobě samému, od něhož Bůh na určitý čas odchází. Avšak ani toto vyjádření není zcela správné. Bůh od člověka neodchází, pokud ho člověk k tomu sám nevybídne. A toto vybídnutí k odchodu (které ovšem člověk považuje za nezvratné a absolutně platné), dává člověk Bohu čím dál častěji, s větší rozvahou a s rozhodností. Právě v našich časech se nám často zdává, že už celý svět patří ďáblům a Bůh že se už k nám nevrátí. Jedno zlo pak plodí další zlo, neštěstí člověka narůstá a lidstvu nezůstává než beznaděje a melancholie.

Žije-li člověk vytrvale v mezích Božích zákonů, blíží se světectví a to nebývá běžným úkazem. Jestliže pak člověk Boží zákony porušuje, přibližuje se ďáblu. O permanentním porušování Božích příkazů nehodlám hovořit, k tomu od nikoho nemám pověření. Ale toto porušování příkazů Božích je stále častější a hlubší. Má-li Jaroslav Durych pravdu a ryzí umění má přesné a neúprosné zákony, proč by se právě  t y t o  zákony nemohly s chutí porušovat? Častokrát a na tuze dlouhou dobu? Nu, a pak umění přestává být uměním ryzím a stává se uměním  ú p a d k o v ý m  v pravém slova smyslu. A opět o takovémto permanentním porušování zákonů umění nehodlám hovořit, protože nejsem ani literární kritik, ani „kunsthistorik“ či co podobného. Jsem jen „glosátor“ Durychovy publicistiky, kterou věnoval obraně katolictví. A té je tolik, že mi z toho vstávají vlasy na hlavě. Zdaleka všecku tuto publicistiku nejsem sto zachytit.

Karel Hlaváček byl ryzí umělec, který se poctivě řídil zákony umění. Proto také n i k d y  n e b y l  d e k a d e n t e m.

Dovoluji si při této příležitosti připomenout SECESI v malířství a ve stavebnictví. Nedávno nám, Pražákům, rekonstruovali a odborně opravili Obecní dům, neboli Representační dům hlavního města Prahy, také jen „repré“.

Na podzim roku 2002 se v tomto domě pořádala slavnostní večeře účastníků slavného pražského summitu NATO, na kterém našim vladařům, generálům i presidentu tuze mnoho záleželo. Večer se tento dům honosně osvětloval a tu se zdálo, jako by v Praze ožil starobylý královský palác, který na těchto místech skutečně stál. Na stavbě Obecního domu naši pradědové nešetřili penězi, třebaže jsme na přelomu devatenáctého a dvacátého století byli pouhými vazaly Domu rakouského. Vedle stála a dosud stojí Rejskova Prašná brána, sice v pozměněné podobě, ale přesto je to pořád ta slavná brána, jak ji Rejsek postavil. Secesní – což leckdy bývá nikterak správně – překládáno: „úpadkoví“ stavitelé přelomu století postavili cosi kromobyčejně ušlechtilého, což se sice po celou dobu 20. století uvádělo v bedekrech, nicméně pro fajnšmekry a milovníky „staré Prahy“ bylo repré vždycky jen příkladem secese, která bohužel setřela starodávný ráz Prahy.

A náhle se z tohoto „úpadku“ stala stavitelská atrakce. Kde je pravda? Bezpochyby h u d b a  ze všeho umění potřebuje určitý, poměrně dlouhý čas k uzrání. Nuž, potřebuje to i výtvarné umění. Ale s l o v e s n é  umění? To přece zastará!

Konec 19. století a začátek století dvacátého byl pro českou literaturu požehnáním. Dohonili jsme svět a to pro malý národ byl úspěch, kterému se dnes ani nechce věřit a rozumět. Vždyť kolik národů by takto chtělo dohnat svět a nedaří se jim to, třebaže je v tom podporuje kdo může. To nebyl jen tak obyčejný úspěch, bylo a dosud je v něm cítit Boží přízeň. Snad se tak i stalo na přímluvu některého našeho světce.

Třebaže Karel Hlaváček umřel mladičký, stal se význačným sloupem české poezie.

„Spojení Karla Hlaváčka s dekadencí“, píše Durych, „jest klišé, jakého se užívá, když si společnost s něčím nechce dát práci. To, co měl Hlaváček společného s dekadencí, to jsou věci vedlejší. A má-li se už o té dekadenci mluvit, pak nutno též konstatovat, že dnešek z dekadence nevybředl. Literatura se trochu obrnila tvrdší kůží v domnění, že zdraví lze simulovat hrubší a lacinější formou. Tak se ani Karel Hlaváček nestal učitelem, nýbrž raritním kusem v inventáři. Chápe se z něho to, co se podobá morbidnosti, chápe se jeho tuberkulosa a nervosa, to, co si lze vysvětlit materialisticky. To ostatní by vyžadovalo trpké práce a poznávání věcí, které jsou společnosti právě tak nepříjemny jako tenkráte, ne-li nepříjemnější. Byl to duch, jehož vznešenost rostla a kvetla ze žhavé víry a z hrdinského zápasu o duchovní ctnosti. Byl čistší než Verlaine a hlubší než tak mnozí světoví módní autoři, kteří se jen opatrně dotýkali žhavého železa, které Hlaváček pevně tiskl v ruce.

Byla-li v Hlaváčkovi choroba, byla to choroba tělesná, a do té světu ničeho není. Pro nás zůstane jeho duch fénixem, jenž vyletěl z nejčistšího ohně.

Ve „Smíšených básních“ jsou čísla, která by se měla číst v klášterních klausurách, básně ceny mystické a nepomíjející. Kdyby blekotaví důstojní páni, kteří stále otravují mládež laickou i klerickou i sebe samy svými trudnými názory o „katolickém umění“, skutečně měli nějaký vztah ať ke katolictví nebo k umění, mimo to, že přijali svěcení, které jim ulpělo pouze na kůži, musil by poměr světa k Hlaváčkovi dnes býti docela jiný.“

V „Impromptu“ čteme:

A duše, zlákána svou fixní ideou

(hod cudný slavit ve svém Paláci),

vstříc do mlh vybíhá – a s dary na rukou –

však tesklivě se zpět vždy navrací.

Z těch čtyř veršů cítíme spíše trochu příbuzenství s Juanem de la Cruz, doktorem mystickým. Ale u nás to trvá dlouho, než se pochopí poměr Zjevení a umění. Českým atheistům se Karel Hlaváček líbí jen pro pěkný zvuk svých veršů a pro svou sensitivnost. To ostatní – to jsou věci,nad nimiž buď lze soucitně přimhouřit oči anebo dumati o jeho „dekadenci“.

Katolické mystice tuze málo rozuměli před sto lety lidé nábožensky vzdělaní. My již nábožensky vzdělaní nejsme, či snad ještě vzdělaní jsme pro svou zděděnou víru. Naše děti nezdědily nic, zhola nic nezdědila „elita“ české pokrokové inteligence. Kdo tedy má rozumět mystice Otokara Březiny, kdo má rozumět mystice Karla Hlaváčka!

Březinovu dílu se ještě tu a tam klaněli jeho současníci. Hlaváčkovu dílu už se neklaněl nikdo, jen tu a tam ho ještě někdo uznal pro výše zmíněný „pěkný zvuk jeho veršů a jeho sensitivnost“. Jinak byl nesrozumitelný, nervově labilní až i psychicky churavý a zejména – úpadkový, dekadentní.

Dnes už je všecko jasnější a srozumitelnější: My všichni, kdo věříme v Boha ve třech osobách jsme úpadkový a ne jiní než dekadentní.

Jaroslav Durych, Václav Durych

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.

One Response to Katolická cesta J. Durycha XXIV. – Básník a dekadence

  1. Anton píše:

    Opravdu si pan doktor Durych mladsi mysli, ze cesky vojak neplnil svou obcanskou povinnost ve svetove valce se cti..? Nebylo by lepe podivat se na tuto podivnou dichotomii zblizka?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: