Poznání – postižení – umění. I.3.8 Smyslová žádostivost

Edvard Munch, Melancholie, 1892

Vnější činnost organismu je umožněna prostřednictvím smyslové snaživosti (appetitus), kterou tíhne k věci jí žádoucí.[1] Předmětem snaživosti je tedy dobro, protože právě ono je definováno jako to, co je žádoucí. Pokud je tíhnutí k dobru pouze na základě přirozenosti, hovoříme o snaživosti přirozené (appetitus naturalis), pokud je dobro poznané hovoříme o snaživosti vyvolané (appetitus elicticus)[2]. Živé bytosti mají kromě snaživosti přirozené také snaživost vyvolanou. Tato snaživost není totožná s jejich poznáním, ale je něčím, co k němu přistupuje. Samotné poznání ovšem disponuje přirozenou snaživostí, kterou nižší poznání tíhne k vyššímu – vnější smyslové poznání k vnitřnímu, vnitřní smyslové poznání k rozumovému. Přirozená snaživost je totožná se samotnou přirozeností. Sv. Tomáš o tom píše:

Musí se říci, že je nutné stanovit nějakou žádostivou mohutnost duše. A na zřejmost toho se musí uvážit, že každá forma je sledována nějakou náklonností… […] Avšak v těch jsoucnech, která se účastní poznávání, nacházíme formu vyšším způsobem nežli v těch, která postrádají poznání. Neboť v těch věcech, která postrádají poznání, nacházíme formu cokoliv určující pouze k jednomu vlastnímu bytí, které také je každému vrozené. Tudíž tato přírodní forma je sledována přirozenou náklonností, která se jmenuje přirozená žádost. Avšak v tom, co má poznání, je vše určováno přirozenou formou k vlastnímu přirozenému bytí, a to takovému, které dokáže vnímat podoby jiných věcí: jako smysl přijímá podoby všech smyslových věcí, a rozum všech rozumových, takže duše člověka je jaksi vším prostřednictvím smyslu a  rozumu…

[…]

Jako tedy jsou v bytostech majících poznání formy vyšším způsobem nad způsob forem přirozených, tak je třeba, aby v nich byla náklonnost nad způsob přírodní náklonnosti, které se říká žádost přirozená. A tato vyšší náklonnost patří žádostivé síle duše, skrze niž živočich může žádat to, co vnímá, ne jen to, k čemu je nakloněn díky přirozené formě. Tak je tedy třeba stanovit nějakou žádostivou mohutnost duše.[3]

Smyslová snaživost je organická mohutnost, jejíž sídlo je v mozku (to dosvědčují moderní výzkumy v kognitivní neurologii, které dokazují, že konkrétní emoce doprovázené citovými stavy a určitými myšlenkami je možno spustit drážděním určitého místa v mozku).[4] Dělí se na dychtivost (appetitus consupiscibilis) a vznětlivost (appetitus irascibilis).[5] Dychtivost spočívá v chtění dobra, nakolik je příjemné smyslům, vznětlivost od příjemnosti abstrahuje. Předmětem vznětlivosti je to, co jednotlivec rozpoznává jako užitečné pro svůj druh.

Podobný názor má i moderní kognitivní neurologie:

Naše organismy směřují k dobrým výsledkům z jejich vlastního popudu, někdy přímo, jako je tomu při odpovědi označované jako štěstí, jindy nepřímo tím, že při odpovědi označované jako strach začínají nejprve vyhnutím se zlému, což nakonec ústí v „dobré“.[6]

Snaživost se projevuje citovými hnutími (affectus), které se dělí podle toho, v jaké pozici je vůči subjektu žádané dobro.[7] Absolutně chápáno je reakcí dychtivosti na dobro smyslná láska, na zlo nenávist. Směřování k nepřítomnému dobru na základě dychtivosti se projevuje touhou, reakcí na přítomné zlo je smutek, potěšení z přítomného dobra je radost, k nepřítomnému zlu chováme averzi.

Vznětlivost vzhledem k nesnadno dosažitelnému dobru se projevuje jako naděje, reakcí na nedosažitelné dobro je zoufalství. Vůči těžce přemožitelnému zlu je třeba odvahy, na nepřemožitelné zlo reagujeme strachem, obranu proti přítomnému zlu umožňuje hněv.

Pudy se dělí na pud zachování rodu, pud zachování jedince, pud sdružovací a pud po zpříjemnění existence.[8] Pud zachování rodu se dělí na pud pohlavní a pud mateřský. Pud zachování jedince obsahuje pud obživný (hlad), pud sebezáchovy, který se skládá z pudu útěkového a pudu ničivosti, a pud orientační.

Smyslová snaživost má pro život veliký význam, dokonce i pro život racionálního tvora, kterým je člověk. Antonio Damasio[9] ukazuje, že poruchy center mozku, spojených s emocemi, mohou představovat pro pacienty nepřekonatelné potíže, přestože jejich intelekt je nepostižen. Smyslová snaživost pomáhá rozumu a vůli k rozhodnutí, Damasiovi pacienti, přestože byli schopní racionálně zvažovat výhody a nevýhody určitého jednání, nebyli se schopni rozhodnout, když afektivní složka jejich osobnosti byla v důsledku postižení narušena. Marek Preiss[10] ukazuje, že u pacientů s depresivním onemocněním i po ústupu deprese jsou sníženy kognitivní funkce.

  

I.3.8.1 Apetitivní poruchy a umění

Mezi hlavní postižení apetitivní složky lidské osobnosti patří poruchy nálady, úzkostné poruchy a fobie.

Poruchy nálady se dělí na bipolární a depresivní.[11] U bipolární poruchy se střídá nad míru zvýšená nálada (mánie) se stavem hluboké skleslosti, smutku, prázdnoty a beznaděje (deprese). Při manické fázi[12] je pacient nadmíru bodrý, žoviální, má pocit nevyčerpatelné energie, nemá potřebu spánku. Má zvýšené sebevědomí, jeho myšlení je přehnaně optimistické, pouští se do extravagantních a riskantních podniků, někdy nadmíru utrácí peníze. Nálada je buď euforická nebo podezíravá. Mohou se vyskytnou psychotické příznaky, jakými jsou bludy, a to takové, které odpovídají náladě – velikášské, náboženské, popřípadě perzekuční. Takovýto charakter mohou mít i halucinace pacienta. Podle síly se manická fáze bipolární poruchy dělí na stavy hypománie, mánie bez psychotických příznaků a mánie s psychotickými příznaky (bludy či halucinacemi).[13]

Depresivní fáze bipolární poruchy či ataka deprese u depresivní poruchy se projevuje snížením energie a aktivity.[14] Mizí schopnost užívat si běžné příjemné věci (anhedonie), prožívat emoce jako radost či smutek. Pacient se špatně soustředí, má pocit vyčerpanosti. Objevují se pocity viny a sebeobviňování se (autoakuzace), snížené sebevědomí, pesimistický pohled do budoucnosti, myšlenky na sebevraždu, poruchy spánku a snížená chuť k jídlu. Rovněž deprese se rozděluje do několika stupňů podle síly.[15] Při lehké depresivní fázi ztrácí nemocný zájem a radost, ale je schopen vykonávat běžné činnosti, i když s obtížemi. Středně těžká deprese zabraňuje člověku běžně fungovat. Při těžké depresi se objevují závažné pocity stísněnosti, hluboké pocity viny, myšlenky na sebevraždu. Pacient nemůže jakkoliv fungovat (obvykle jen leží). Nejhorší stavy prožívá ráno, je velmi psychomotoricky zpomalený nebo naopak agitovaný, ztrácí schopnost spát, chuť k jídlu či k sexuální aktivitě. Nejhorším stupněm deprese je těžká deprese s psychotickými příznaky (melancholie). Bludy jsou katastrofické (hrozí katastrofa, za kterou nese odpovědnost pacient). Pacient může mít sluchové halucinace (hlasy jej obviňují) nebo halucinace čichové (cítí hnilobnou špínu či zápach rozkládajícího se masa).

Deprese s poruchami soustředění a anhedoní překáží vnímání umění (umění člověka netěší), vyčerpanost a zpomalené myšlení brání tvořivosti.

Stav melancholie zobrazili kupříkladu Albert Dürer, Domenico Fetti, Edvard Munch či Jan Zrzavý. V literatuře se působivý popis hlubokého smutku a tísně objevuje na začátku povídky Zánik domu Usherů od E. A. Poea.

Po celý kalný, ponurý podzimní den, v němž se neozval jediný hlásek, v němž tísnivé mraky visely z nízké oblohy, projížděl jsem zcela sám na koni neobyčejně pustou končinou země a teprve s večerními stíny dorazil jsem na dohled k neblahému domu Usherů. Nevím proč – ale jak jsem jen na dům pohlédl, zaplavil mou duši nepřekonatelný stesk. Říkám nepřekonatelný, neboť jej nezmírnilo ani dojetí, to napůl slastné, poetické dojetí, s jakým prožíváme i nejčernější obrazy smutku a děsu v přírodě. Zahleděl jsem se na scenérii před sebou – na vlastní dům a prosté rysy krajiny kolem, na holé zdi, na prázdná, očím podobná okna, na pár trsů bujné ostřice, na několik bílých kmenů zetlelých stromů – hleděl jsem na to všechno s takovou sklíčeností v duši, jakou nemohu přirovnat k žádnému pozemskému zážitku; snad jen k rozčarování poživače opia, k tomu krutému skoku do všedního dne, kdy rouška snu ohavně padne. Na srdce mi dolehl mrazivý chlad, skleslost, ošklivost – myšlenky prostoupila neskonalá pustota a ničím na světě nedokázal jsem vykřesat z fantazie špetku vznešenosti.[16]

Stavy prázdnoty popisuje ve svých povídkách Ernest Hemmingway (Vojákův návrat, Čistý, dobře osvětlený podnik). Biografické popisy depresí jsou zachyceny v knihách Jak jsme se zbláznili (Zuzana Peterová), Putování s černým psem (Tessa Wigneyová), Slunění v dešti (Gwyneth Lewis), Viditelná temnota (William Styron).

Mánie může být tvořivosti prospěšná, někdy ji může však blokovat tím, že autor nestíhá dělat vše, co zamýšlí, a nic není schopen dokončit. Ve výtvarném umění k manickým stavům odkazují díla „celníka“ Rousseaua a pozdní díla Pabla Picassa. Autobiograficky téma mánie zpracovává Andy Behrman v knize Electroboy. Některé manické postavy vytvořil český herec Miloš Kopecký, který sám bipolární poruchou trpěl.

Úzkost se projevuje nepříjemným, neurčitým, všudypřítomným pocitem znepokojení či předtuchy něčeho zlého.[17] Ze somatického hlediska se projevuje úzkost bušením srdce, neklidem, pocením, pocity tíže na hrudi. Jde vlastně o přípravu organismu na nebezpečnou situaci, která však při úzkostné poruše pacientovi reálně nehrozí. Úzkost může bránit soustředění se na vnímání a tvorbu umění. Tajemná, neurčitá hrozba je přítomná na obraze Giorgia de Chirica Tajemná, melancholická ulice.

Iracionální, patologický strach z různých předmětů, živočichů či situací se nazývá fobie.[18] Doprovází jej úzkost a vyhýbavé chování. Při sociální fobii mají lidé strach z toho, že by se mohli stát středem pozornosti, a vyhýbají se proto různým situacím, kdy by k tomu mohlo dojít. Dále mohou existovat fobie z pohledu na krev, z výšek, z nemocí, z návštěvy lékaře, z ostrých předmětů, z koček, z pavouků, z uzavřených prostor, ze tmy, z ptáků, z otevřeného prostoru, z davu. Některé fobie mohou člověku zabránit k tvoření děl na určitá témata či k jejich vnímání. Témata různých fobií (tafefobie, autofobie, zoofobie, eremofobie, maniofobie)  zpracovává ve svých povídkách Edgar Allan Poe. Téma strachu z výšky (akrofobie) je námětem filmu Závrať a strachu z ptáků (ornitofobie) filmu Ptáci Alfreda Hitchcocka.

Porucha pudu obživného (hlad) se může projevovat nepřijímáním potravy (anorexie) či chorobným přejídáním. Člověk jako tvor rozumný může mnohdy jednat proti svému pudu sebezáchovy. Může se to stát tehdy, když nějaký jiný pud (mateřský) zvítězí nad pudem sebezáchovy, může ale jej překonat volním rozhodnutím, a to chvályhodným (obětováním života pro druhé) i zavrženíhodným (sebevražda). Pud sebezáchovy je často přehlušen jinými pudy u lidí s různými závislostmi, které jsou patologickým rozvinutím pudu po zpříjemnění života (alkoholici, narkomani, lidé trpící chorobným přejídáním se, dobrodruzi). Poruchy pohlavního pudu se mohou projevovat nadměrností (erotomanie), slabostí (hyposexualita, frigidita, impotence) či neadekvátním zaměřením (sexuální úchylky). Kvůli poruše či přehlušení mateřského pudu dochází k zanedbávání dítěte i k jeho vraždě. Poruchy pudu mohou znamenat neschopnost soustředit se na tvorbu či vnímání umění. Vnímání některých uměleckých děl může spouštět chování spojené s defektním pudem (erotika).

Téma poruchy příjmu potravy je beletristicky zpracováno v knihách Střípky mých lásek (Lenka Lanczová), Na dně (Marya Hornbacher), Já jsem hlad (Petra Dvořáková), Z deníku anorektika (Petr Vomastek), Z deníku bulimičky (Jana Sladká-Ševčíková). Téma nadměrného přijmu potravy bývá v umění zobrazováno v souvislosti s výčtem sedmi hlavních hříchů. Obžerství v rámci tohoto cyklu zobrazil kupříkladu Hieronymus Bosch. Filmově je obžerství ztvárněno ve filmu Velká žranice (Ferreri).

Sebevraždou na své zneuctění reaguje římská šlechtična Lukrécie. Malířsky tuto událost zobrazil Tizian, Albrecht Dürer, Sandro Botticelli, Rembrandt, Francesco del Cairo, Burne Jones a mnozí další. Básnicky tento námět zpracoval William Shakespeare. Sebevraždou rovněž končí hrdinka Shakespearovy hry Romeo a Julie a hrdina Goethova románu Utrpení mladého Werthera. O státem „požehnanou“ sebevraždu usiluje hlavní hrdina španělského filmu Hlas moře.

Útěkový i ničivý pud bývá zobrazován v dílech s válečnou tematikou. Za nejklasičtějšího zástupce můžeme jmenovat Homérovu Íliadu. Ve výtvarném umění je námětem Goyova obrazu Panika.

Pijáctví v malířství zpracovává David II. Teniers, Manet, Picasso či Viktor Oliva. V beletrii téma alkoholismu zpracovává Emile Zola (Zabiják), Jack London (Démon alkohol) či Ladislav Pecháček (Dobří holubi se vracejí), alkoholismus spojený s grotesknem a humorem je častým námětem povídek Jaroslava Haška či Bohumila Hrabala. Ve filmu se námět alkoholismu objevuje ve filmech Opustit Las Vegas (Figgis), Dnes naposled (Frič) či Dobří holubi se vracejí (Klein). Drogovou závislost zpracovávají knihy My děti ze stanice ZOO (Kai Hermann a Horst Rieck) a Memento (Radek John) či filmy My děti ze stanice ZOO (Edel), Trainspotting (Boyle), Kanárek (Tauš).

Různé pohlavní úchylky jsou zobrazovány v četných uměleckých dílech. Ve výtvarném díle je průkopníkem homosexuálních námětů kupříkladu Henry Scott Tuke či Hugo Simberg.

V literatuře homosexuální erotika prosvítá díly Oskara Wildea (Obraz Doriana Graye), Jiřího Karáska ze Lvovic, Thomase Manna (Smrt v Benátkách), Alana Ginsberga či Jiřího Kuběny. Ve filmu se homosexuální námět vyskytuje v dílech Kytice příběhů tisíce a jedné noci (Pasolini), Venkovský učitel (Sláma), v režii prohomosexuální lobby vnikly filmy Zkrocená hora (Clark) a Philadephia (Demme).

Sadismus dostal jméno od autora pornografických románů markýze de Sade (Justina, Jullieta), masochismus od Leopolda von Sacher-Masocha (Venuše v kožiše), jistý druh fetišismu (retifismus) pochází od Retifa de la Bretonne, autora obscénních románů. Příběhy historických sadistů, jakými byli Gilles de Rais (K. J. Huysmanns, Jarmila Loukotová) či Alžběta Bathoryová (Nižnánský, Jakubisko) byly literárně  a filmově ztvárněny. S pedofilním motivem se můžeme setkat v Nabokově Lolitě. Nekrofilní scéna se vyskytuje v románě Ladislava Klímy (Utrpení knížete Sternenhocha). Jemné transvestitivní motivy jsou ztvárněny v četných komediích (divadelních i filmových). Můžeme jmenovat kupříkladu Shakespearovu Komedii plnou omylů či Vrchlického Noc na Karlštejně.

V umění občas vyskytují rodiče zabíjející své děti. Známý je příběh křesťanské mučednice sv. Barbory, kterou kvůli její víře sťal vlastní otec. Svého syna zabíjí hrdina z novely Ladislava Fukse Příběh kriminálního rady, protože vypátral, že syn vraždil proto, aby mu ublížil. Velmi bolestným motivem je zabíjení nenarozených dětí. Jde o mimořádnou zvrhlost, kterou se pokouší někteří umělci rehabilitovat. Stefan Zweig líčí v knize Mladá žena z roku 1914 emancipovanou mladou ženu, která si umí vždy poradit – když čeká nechtěné dítě, dokáže se jej zbavit potratem. To, co dělá Hlas moře, pro podporu euthanázie, a Philadelphia či Zkrocená hora pro homosexualitu, dělá kniha a film Pravidla moštárny pro potraty. Hlavní hrdina, který potraty provádět odmítá, ve chvíli, kdy zjistí, z jakého vztahu je jistá žena těhotná (incest), je ochoten svou zásadu porušit.

V souvislosti s poruchami apetitivní složky lidské psychiky je možné zmínit dva soudobé přístupy k lidské přirozenosti – sociální konstruktivismus (varianta idealismu) a sociobiologii (varianta materialistického determinismu). Podle sociálního konstruktivismu neexistují v člověku nějaké neměnné biologické danosti, ale vše je sociálním konstruktem, včetně rozdělení lidí na muže a ženy. Sociální konstruktivisté spojení s radikálním feministickým a homosexuálním hnutím se snaží prosadit pohlavní rozlišení, které údajně lépe odpovídá soudobým společenským podmínkám. V jedné z koncepcí je pohlaví pět: muži, ženy, homosexuálové, lesby a transsexuálové. Jiné koncepce počítají s vyšším počty – dle libosti.

Sociobiologie naopak považuje lidskou přirozenost pevně ukotvenou v lidském genomu, který předurčuje člověka k určitému způsobu chování. S tím, k čemu nás vedou geny, nenaděláme nic.

Vyvážený pohled na lidskou přirozenost uznává její neměnnost, ale zároveň si je vědom toho, že atributem člověka jako člověka je svoboda, že tedy v člověku je potence k řízení vlastního života, která není determinována jeho biologickou (genetickou) konstitucí. Člověk nemůže svobodně určovat, co je pravda a co ne, ani co je dobré a co zlé, ani na kolik pohlaví se dělí lidská rasa, ale není ani slepým nástrojem vlastních genů. V rámci volitelného má schopnost volit a dostatečné prostředky k tomu, aby svou volbu uvedl do skutečnosti.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI


[1] A. M. Marek ve své Psychologii považuje za užitečné rozlišit instinkt a pud. Instinkt pak ztotožňuje se smyslem hodnotnícím (vis aestimativa) a pud se smyslovou žádostivostí (appetitus).

[2] GREDT, J. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Praha, 2009, s. 266

[3] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 80, 1co: „Respondeo dicendum quod necesse est ponere quandam potentiam animae appetitivam. Ad cuius evidentiam, considerandum est quod quamlibet formam sequitur aliqua inclinatio… […] . Forma autem in his quae cognitionem participant, altiori modo invenitur quam in his quae cognitione carent. In his enim quae cognitione carent, invenitur tantummodo forma ad unum esse proprium determinans unumquodque, quod etiam naturale uniuscuiusque est. Hanc igitur formam naturalem sequitur naturalis inclinatio, quae appetitus naturalis vocatur. In habentibus autem cognitionem, sic determinatur unumquodque ad proprium esse naturale per formam naturalem, quod tamen est receptivum specierum aliarum rerum, sicut sensus recipit species omnium sensibilium, et intellectus omnium intelligibilium, ut sic anima hominis sit omnia quodammodo secundum sensum et intellectum… […] Sicut igitur formae altiori modo existunt in habentibus cognitionem supra modum formarum naturalium, ita oportet quod in eis sit inclinatio supra modum inclinationis naturalis, quae dicitur appetitus naturalis. Et haec superior inclinatio pertinet ad vim animae appetitivam, per quam animal appetere potest ea quae apprehendit, non solum ea ad quae inclinatur ex forma naturali. Sic igitur necesse est ponere aliquam potentiam animae appetitivam.“

[4] Viz DAMASIO, A. Hledání Spinozy : radost, strast a citový mozek. Praha, 2004, s. 82-98

[5] GREDT, J. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Praha, 2009, s. 267

[6] Ibidem, s. 64

[7] MACHULA, T. 24 tomistických tezí : uvedení do tomistické filosofie pro začátečníky [online]. [cit. 2010-09-10]. Dostupné z WWW: <http://www2.tf.jcu.cz/~machula/tomismus/24.htm&gt;.

[8] VONDRÁČEK, V. – HOLUB, F. Magické a fantastické z hlediska psychiatrie. Praha, 1968, s. 93

[9] DAMASIO, A. R. Descartesův omyl : emoce, rozum a lidský mozek. Praha, 2000.

[10] PREISS, M. Deprese a výkon : kognitivní výkonnost u depresivní poruchy v období remise. Praha, 2008.

[11] MOTLOVÁ, L. – KOUKOLÍK, F. Citový mozek : neurobiologie, klinický obraz, terapie. Praha, 2006, s. 217

[12] Ibidem,  s. 221

[13] Ibidem,  s. 216

[14] Ibidem, s. 248

[15] Ibidem, s. 248

[16] POE, E. A. Zánik domu Usherů. In Jáma a kyvadlo a jiné povídky. Praha, 1988, s. 150

[17] Ibidem, s. 269

[18] Ibidem, s. 285


Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/09/0374.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/09/0374.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: