Katolická víra jako cesta Lásky

 

Následující zamyšlení se pokusí v několika jednoduchých postřezích ukázat, jak dokonale katolická víra odráží a zprostředkovává Lásku s velkým L – nikoli chabé a vrtkavé projevy lidské pomíjivé náklonnosti nebo prchavé emocionální uspokojení, ale skutečně ryzí a nezlomnou lásku – silnější než celý svět i peklo, plné Božích nepřátel s jejich úklady.

Původce a záruka Lásky katolické Církve

První a zásadní vlastností této Lásky je skutečnost, že jejím zdrojem ani tvůrcem není ve vlastním smyslu smrtelná lidská bytost. Na pilíře, které tuto Lásku obklopují a udržují v pevném trvání, nemá vliv žádná lidská slabost a omezenost, neboť nad ní drží stráž Pán a Stvořitel světa, který je láska sama. Katolický světonázor a praxe víry přeje a zprostředkovává člověku dobro nejvyšší: takové, které mu svět nezávidí a člověk z rukou nevytrhne – duchovní, tedy ty nejvyšší hodnoty, vztahující se k věčnosti, ne k pomíjivému času. Žádná nepříznivá okolnost, ba ani tolik obávaná tělesná smrt, jíž neunikne nikdo, nemá sílu a moc vytrhnout člověka z Lásky, která převyšuje všechno pomyšlení. Na rozdíl od některých jiných věroučných systémů a ateistických teorií neubírá nehodnost lidských nositelů nic na působnosti a dosahu zvěsti samé – ba co víc, trpělivě a pokorně snášená skutečnost, že u některých lidských vyznavačů naší přesvaté víry nevidíme to, co (mnohdy právem) předpokládáme a očekáváme, může vést k rozmnožování našich vlastních zásluh a milostí z nich. Tedy není na světě takového zla, z něhož by Bůh nebyl schopen vytěžit dobro. Který člověk, která modla toto dokáže?

Člověk jako jednotlivec před Bohem a člověk jako člen rodiny Božích dětí

V katolické víře docházejí úžasné rovnováhy dva neoddělitelné aspekty lidské existence – na jedné straně jedinečnost každého individua – osamělost duše před Bohem jako Jeho výhradního vlastnictví a stvoření – a na druhé straně začlenění do rodiny bratří a sester, ke kterým máme už jen kvůli společnému Otci a Stvořiteli své povinnosti a závazky. Katolicismus ponechává člověku dostatek svobodného prostoru pro vytváření správně uspořádaných hodnot a vztahů: na 1. místě Bůh a jeho přátelství, výlučný intimní vztah každého jednotlivce se Spasitelem (koneckonců u posledního soudu bude každý vydávat počet jen za své vlastní viny a skutky, ne za životy druhých), a zároveň mu nedovoluje upadnout do interiorizovaného subjektivismu, který je nejen sobecký, ale také vede k pesimismu a zničení vnitřního duchovního života. Křesťanství tedy není stádovitým splynutím s davem, jež bylo imperativem socialismu, kdy na jakékoli odchýlení se od beztvaré masy bylo pohlíženo s podezíráním a příliš svérázné osobnosti byly přísně trestány, ale ani svíjením se v křeči vlastní ubohosti a opíjení se osobním světobolem, který by nebyl tak nesdělitelný a neřešitelný, kdybychom ho nedrželi pod bublající a kypící pokličkou svého ega jako nejvzácnější poklad, jenž musí celému světu včetně Boha zůstat nepřístupen. Proto neobstojí námitky ateistů a odpůrců katolické víry, kteří tvrdí, že náboženství činí z člověka stádovitý produkt svazácké mentality, při níž jakákoli osobní jedinečnost zaniká a splývá s davem, osobní charakteristiky se nivelizují a z věřícího se stává poslušná ovce bez vlastností. Takové požadavky na věřící katolická Církev nikdy neměla, a pokud by se něco podobného mělo u věrných katolíků uplatňovat, těžko by dnes existovalo takové množství rozmanitých a specifických řádů a světců s velmi originálními spiritualitami či životními cestami. Zákaz hříchů a urážek Boha, respektování Jeho zákona a následování Krista ve vší autenticitě a pravdivosti je jediným skutečným imperativem katolické Církve. Pokud tvrdošíjné snahy o výstřední odlišování se od druhých pocházejí z pýchy a sobectví, samozřejmě, že žádoucí nejsou, protože vzdalují lidská srdce od Boha i bližního. Ale jak by mohlo následování nejvýš dokonalého Boha být potlačováním pozitivních individuálních talentů a kvalit? Právě naopak!

Odraz Lásky v katolickém učení o posledním soudu, pekle, pokání a odpuštění

Od vztahu katolického náboženství k lidské individualitě i společenskému zařazení se dostáváme k církevní nauce a k jejím bodům, jež činí jinověrcům a ateistům největší potíže. Mnoho lidí nemůže vůbec akceptovat skutečnost, že církevní učení je v zásadních otázkách neměnné a nepodléhá žádnému dějinnému vývoji. Lidé žijící v dobách vysoce pokleslé morálky a přítomnosti extrémně pohoršlivých, ba zločinných jevů, tolerovaných státními zákony, najednou nemohou přijmout realitu, která všechny aktéry daných skutků usvědčuje z těžkého hříchu. Dokonce hlas církevních pastýřů se partikulárně i masově začíná čím dál tím víc podobat hlasu světa, což usvědčené ovečky ještě více utvrzuje v postoji bránit se „fanatikům“, kteří chtějí církev „vrátit do středověku“. Ovšem je nabíledni, že se o žádný návrat nejedná a jednat nemůže. V této oblasti se opět projevuje nekonečná moudrost a spravedlnost Boží, která díky vyhlášeným dogmatům a neměnným zásadám nenechá žádnou duši úpět v bouři zdivočelých vlků a pekelného zmatení. Žádný konvertita nemusí být od víry odrazen konfrontací reality s tím, jak by se věci dít měly, žádnému katolíkovi nemusí znechutit jeho víru hereze z kazatelny nebo dobrovolně a vědomě vedený nemravný život jeho bratří a sester, který je obhajován a legitimizován nejen zmíněnými, ale i jejich pastýři a jejich „duchovní“ literaturou. Církev sama tyto záležitosti přísně zakazuje, bez ohledu na to, jaká je praxe neposlušných lidí.

Od nekatolíků často slýcháme stížnosti, že katolické náboženství není z jistých důvodů spravedlivé. Jejich námitky si však navzájem protiřečí. Nejprve si stěžují na to, že (podle jejich slov) je možné zachovat se jako největší zločinec a stačí zpověď nebo mše svatá, aby člověku bylo odpuštěno, což shledávají absurdním. Když se dovědí, že tak jednoduché to přece jenom není a že je k odpuštění třeba také lítosti a pokání, hned si zase stěžují, jak kruté je kvůli nějaké životní „chybě“ trpět celou věčnost v pekle. Ale ve správně podané a pochopené církevní nauce o pokání, rozhřešení a odpuštění se skrývá vyvrcholení dokonalosti Lásky, již nám poskytuje Bůh skrze svoji Církev.

Víme dobře, jak nesmírně bolestivé jsou situace, kdy litujeme svých provinění vůči bližnímu a z celého srdce toužíme stát se opět jeho přítelem, jenže dotyčný člověk nám již druhou šanci dát nechce, zahořkne, zaškatulkuje nás do skupiny nenapravitelných, nad kterými zlomil hůl, živí v sobě hořkost a v nás nejdříve zármutek a  poté v horším případě vzdor. Takové situace bývají někdy zdrojem trvalé nenávisti a neodpuštění a činí z člověka modlícího se Otče náš lháře nebo pokrytce, setrvává-li v tomto postoji bez jakékoli touhy po nápravě. Kromě těchto situací známe také hořkost křivých obvinění a pronásledování založených na čistém výmyslu a pomluvě. Je těžké se spoléhat na to, že takové věci dojdou spravedlivého řešení na této zemi a sami tak těžko odpouštíme těm, kteří by se nám případně později za své úskoky i omlouvali.

Ale Bůh zná své tvory ještě lépe, než oni sami sebe. Je natolik velkorysý, že důvěřuje i té nejhorší lidské zrůdě, která zničila tolik cenných svěřených pokladů, sama sebe i druhé, když upřímně lituje svých vin a odhodlá se svůj život nasměrovat k Pravdě. Má-li takový člověk mezi lidmi až do konce života pověst vyvrhela, na jehož konverzi se všichni dívají s podezřením a nedůvěrou, Bůh nesoudí podle zdání a okamžitě se ujímá každého marnotratného syna a ztracené ovce se stejnou láskou a péčí, jako zbývajících devětadevadesáti spravedlivých. Zatímco lidskou reakcí na špatné činy může být neodpuštění a tvrdost a reakcí na dobré činy může být nevděk nebo lhostejnost, Boží reakcí je nekonečná posila a láska. Proto jsou kajícníci ve vztahu k Bohu motivováni a poháněni stále vpřed, zatímco kajícníci ve vztahu k člověku nemohou očekávat vůbec žádnou pozitivní odezvu jako záruku. Neobstojí tedy žádné námitky nevěřících a nekatolíků, že peklo je příliš kruté a lidé do něj padají spíš tak bezděky, než po vědomé a vytrvalé cestě pošlapávání Božího zákona. Bůh dává lidem za celý jejich život nekonečně mnoho šancí a za nepatrné gesto upřímného pokání tisíckrát více, než si člověk může jenom pomyslet.

 

Falešná představa o přemrštěném asketismu a opovrhování časnými dobry

 

Mnohokrát se u protivníků naší víry setkáváme s námitkou, že katolická Církev zošklivuje věřícím radost z užívání časných dober jako je poctivě získaný majetek, dobré jídlo a pití, spořádaný intimní vztah mezi manžely, krásné předměty a umělecká díla za účelem jakéhosi přemrštěného asketismu a představy o zkaženosti a zlé podstatě stvořeného světa. Také bývají terčem kritiky vzácné obrazy a materiály kostelních výzdob, což se zpravidla vykládá jako pokrytectví mocných církevních hodnostářů, kteří po svých zmanipulovaných ovečkách vyžadují obrovské částky, aby sami mohli žít v blahobytu a nádheře vlastních chrámů. Málkodo ovšem pomyslí na to, že nádherně ozdobené oltáře a kostely neslouží primárně k potěšení a uctění lidí, a že finanční dary na výzdobu chrámu různé osoby věnují zcela dobrovolně z upřímné touhy dát Bohu a Jeho oltáři to nejlepší a nejkrásnější, zatámco sami žijí často velmi skromně a úsporně.

Tyto názory pramení z neznalosti a předsudků, případně z kontaminace naukami různých heretických a sektářských hnutí, které tito nepřátelé Církve možná nevědomky přisoudili katolicismu. Neboť Bůh nezakazuje tvorům radovat se a užívat žádné z věcí, které stvořil jako dobré. Pouze přikazuje, aby byly užívány s ohledem na jejich skutečný cíl a v souladu s mravním zákonem, a také aby vztah k časným dobrům u člověka měl své patřičné místo na žebříčku hodnot. Tedy uspořádané náklonnosti, kdy je si tvor vědom, že první místo v jeho životě zaujímá Bůh a spása duše, a teprve poté záležitosti materiální a světské, nevylučuje radost ze stvoření a všech darů, které člověk dostal k dispozici. Obecně rozšířený zvrácený způsob (zne)užívání časných dober bývá příčinou toho, že se rozumný katolický názor veřejností považuje za fanatický a přísný. Mnoho z těchto protestujících by možná bylo velmi překvapeno, kdyby zjistili, že jejich představy o rigorozitě katolického učení odpovídají spíše některým protestantským sektám, Haré Krišna a dalším východním věroučným systémům, se kterými buď sympatizují, nebo je mlčky tolerují.

Závěr

Katolické náboženství je čisté, láskyplné, vlídné a spravedlivé. Není však koketní a podbízivé, což je jeho „nevýhodou“ v očích moderního světa. Uchvátí-li člověka, nabízí, ale také vyžaduje, absolutní věrnost a důslednost. Neslibuje citová vytržení, zjednodušení života, spolehlivé dosažení časných dober, ba ani trvalou duchovní útěchu a odhodlanost stále bojovat. Nabízí nám cestu, po které šel sám Bůh – úzkou, trnitou a namáhavou, zato nanejvýš spolehlivou a čestnou. Předem se ví a zná, jaký je cíl této cesty, a kdo by se po ní vydal z jiné příčiny, než z touhy oplatit láskou Lásku a setkat se se svým útočištěm a domovem, jenž ho stvořil, spasil a osvobodil, jistě narazí na mnohá rozčarování. Přijetí katolické víry není nalepení laciné náplasti či koupení balíku s nejasným určením a obsahem, který má jako zázrakem proměnit pouť slzavým údolím v senzační zábavu a odstranění těžkostí, je to cesta za Láskou. A tato Láska je zajata a uchopena nikoli až na věčnosti, ale už od okamžiku upřímného se odevzdání a důvěry.

Nea Marie Brkičová

Advertisements

11 Responses to Katolická víra jako cesta Lásky

  1. Podiven napsal:

    Moc pěkný článek.

    • cinicius napsal:

      S tím nelze než souhlasit… :-)

      • Hamish napsal:

        Nechci kafrat, ale možná by nebylo od věci článek příště rozdělit na dva.
        Občas mi přišel poněkud rozvláčný.

      • Teni napsal:

        Činí vám snad, Hamishi, potíže přečíst si půl článku ve středu a půl ve čtvrtek? :) Já to tak udělal a nemyslím, že by tím něco ztratil (a to jsem ho jej ještě dle svého hloupého zvyku četl od konce k začátku).

        Jinak se musím přidat k pochvale článku. Příjemně se čte (až na pár výjimek, kde jsem musel číst dvakrát, abych pochopil, co chce autorka říci) a po obsahové stránce jsem nenarazil na nic, s čím bych chtěl nesouhlasit :)

      • Hamish napsal:

        Když se ptáte, činí.
        Neříkám, že je článek špatný. To bych nesměl být katolíkem, ale jakkoliv je mi autorka sympatická, její styl mi jednoduše nesedí.
        Toť vše.

      • Teni napsal:

        No, spíš než změna stylu psaní by článku, IMHO, prospěla změna formátování. Zarovnávat delší souvislý text na střed je omluvitelné snad jen u autorů, kteří jinak píší výhradně poezii a už je ani nenapadne, že by to mohlo jít i jinak :).

      • Hamish napsal:

        To je ono!
        Díky
        Připomíná mi ten text poezii. A ne jen členěním.

  2. ivka napsal:

    to vše my, katolíci víme.
    počkejte, až si přečtou ti ostatní :o)
    ale naši radost nám vzít nemohou

    • Teni napsal:

      Ano, víme, ale není od věci si to připomenout :)

      Jinak bych nebyl tak optimistický, myslím, že kdyby v článku byla nahrazena slova „jinověrcům“, „ateistům“ apod. slovy „mnoha katolíkům“, zůstal by stále pravdivým obrazem reality.

    • vojta napsal:

      Osobně se mezi ty ostatní řadím a ač s mnoha věcmi v článku nesouhlasím, tak jsem nucen uznat, že napsán velmi pěkně a čtivě.

  3. Nea napsal:

    Hamish + Teni: Dík za konstruktivní připomínky. Jdu to zarovnat :-).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: