Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.8. Smyslová žádostivost a literatura

 
 
 
 

Edgar Degas, Melancholie, 1874

Slunění v dešti (G. Lewisová)

Stalo se to, čeho jsem se nevíc bála: deprese mě rozložila na součástky a udělala ze mě invalidu. Bylo pokořující ztratit všechno, čeho jsem si na sobě tak cenila – svůj humor, svůj zvláštní pohled na svět, dokonce i svůj obvyklý pach….

V temnotě ve mně se cosi důležitého měnilo. Letargie není opakem energie, ale jejím předchůdcem. Cítila jsem se jako počítač, který se snaží srovnat krok sám se sebou – polyká nové informace a zároveň vyřazuje staré.

Lidé v nejhlubší fázi deprese jsou bytosti, které po určitou dobu musí žít bez příběhu a právě proto v nich vzniká pocit, že ztratili duši. Tohle období je ale taková temná komora, v níž se vyvíjí další kapitola vašeho života, předtím, než ji začnete žít. …

***

Electroboy (Andy Behrman)

Maniodepresivní psychóza znamená koupit si ve čtyři hodiny ráno tucet lahví Heinzova kečupu a všech osm lahví čističe na okna Windex, které mají na skladě v obchodě Food Emporium na Broadwayi. Během tří dnů letět z Curychu na Bahamy a zpátky, aby se vyrovnal poměr horkého a chladného počasí (to je moje teorie „sladkosti a kyselosti“ bipolární poruchy). Propašovat v botách 20 000 dolarů ve stodolarovkách při návratu z Tokia. Vybrat si člověka sedícího v baru o šest židlí dále a pomilovat se s ním jen proto, že tam náhodou seděl. Znamená to záchvaty šílenství, okamžiky absolutního zklamání, blaženosti, iracionálního a nebezpečného rozhodování jen proto, aby člověk zvýšil své uspokojení a vzrušení a ujistil se o tom, že má situaci pod kontrolou. Symptomy maniodepresivní psychózy se objevují s různou silou a v různém rozsahu. Většinu času se potřebuji chovat tak šíleně, jak jen to jde, abych se dostal co nejblíže vlastní zkáze, abych zažil opravdu vzrušující úlety – záchvat nákupní horečky, kdy utratím 25 000 dolarů, čtyřdenní drogový flám, výlet kolem světa. Jindy ujíždím na obyčejné vycházce do samoobsluhy, kde mi stačí ukradnout kartáček na zuby nebo láhev tylenolu. Připouštím, duševní choroba s sebou nese velké uspokojení, zejména manická fáze maniodepresivní psychózy. Je to emoční stav podobný pobytu v zemi Oz, plné vzrušení, barev, zvuků a rychlosti – plno smyslových podnětů – kdežto duševně zdravý stát Kansas je obyčejný a jednoduchý, černobílý, nudný a placatý. Mánie se natolik podobá snu, že si své manické prožitky často pletu se snem. Jednou se mi v San Francisku zalíbí obrazy současných francouzských malířů, které absolutně zbožňuji, a chci je mít doma. Další dva dny strávím v galerii a promýšlím všechny dostupné možnosti.

***

Předčasný pohřeb (E. A. Poe)

Tyto fantazmagorie, jež se mi zjevovaly v noci, začaly na mne svou drásavostí účinkovat i v bdělých hodinách denních. Už jsem neovládal své nervy, byl jsem vydán napospas nepřetržité úzkosti. Zdráhal jsem se cestovat, kamkoli chodit, zabývat se jakoukoli činností, jež by mne odvedla z domova. Ano, ani jsem si už netroufal vzdalovat se z blízkého dohledu těch, kteří věděli o mé chorobě, neboť jsem se bál, že v případě běžného záchvatu budu pohřben dřív, než bude můj skutečný stav rozpoznán. Pochyboval jsem o péči i oddanosti nejbližších přátel. Hrozil jsem se, že jednou, až zůstanu ochromen déle než obvykle, je někdo přesvědčí o tom, že už mne nelze vzkřísit. A protože mi připadalo, že jsem jim na obtíž, začal jsem se dokonce strachovat, že jednou uvítají některý zvlášť tvrdošíjný záchvat jako dostatečnou záminku k tomu, aby se mne nadobro zbavili. Marně se mne nejoddanějšími sliby snažili uchlácholit. Vymáhal jsem svatosvaté přísahy, že mne za žádných okolností nepohřbí dříve, dokud rozklad nepokročí do té míry, že další průtahy budou naprosto neúnosné. Ale i pak zůstávala má vyděšená duše hluchá k rozumným domluvám a neochotná přijmout útěchu. Přichystal jsem celou řadu složitých preventivních opatření. Mezi jiným jsem dal přebudovat rodinnou kryptu tak, aby se dala otevřít zevnitř. Při nepatrném stisku dlouhé páky, jež sahala hluboko do hrobky, se rozevřela železná vstupní vrata. Také jsem zařídil, aby dovnitř mohl volně proudit vzduch i světlo a aby hned vedle rakve, do níž jsem měl být uložen, stály pohotově nádoby s jídlem a vodou. Tato rakev byla teple a měkce vystlána a byla opatřena víkem vybaveným stejným mechanismem jako vchod krypty, zdokonaleným o pružiny, které by víko při sebemenším pohybu těla bezpečně odklopily. Kromě toho všeho byl do krovu hrobky zasazen velký zvonec, od něhož měl vést motouz otvorem do rakve a tam uvázán k ruce nebožtíkově. Ale běda – co zmůže všechna ostražitost proti osudu člověka? Ani tyto skvěle vymyšlené záruky nestačí ochránit před ukrutnými mukami ubožáka, jemuž muka předčasného pohřbení osud předurčil!

***

Já jsem hlad (Petra Dvořáková)

Hlad spolehlivě fungoval jako odměna i trest. Když jsem něco dokázala, podpořila jsem to hladem a teprve potom bylo mé dílo dokonalé. Když se něco nedařilo, potrestala jsem se hladem. Mnohdy jsem žila z pocitu, že když se nic nedaří, tak alespoň hladovění ano.

Hlad utvářel mé vědomí, určoval, kdo jsem, on byl mojí identitou. A nikdo svou identitu nechce zničit. Bála jsem se, že když začnu jíst, ztratím orientaci v životě, nebudu vědět, kdo jsem. Hlad určoval a definoval mé já. A toho jsem se vzdát nechtěla. Myslím, že v tomhle je to zrádné zapojení vůle, která začne anorexii pomáhat. Nikdo se přece nechce vzdát sám sebe a své sebejistoty.

***

Metráček (Stanislav Rudolf)

Druhý zápas byl již mnohem lepší. Družstvo Rybína nasadilo proti hráčkám Bělohradu rychlé tempo a vyřídilo je během několika minut. Rybínské hráčky hrály v domácím prostředí, chlapci na lavičkách je mohutně povzbuzovali. Skandovali:

„Hoky, do toho! Holky, do toho!!!“

Všichni jsme se po nich ohlíželi.

Přiběhl k nám Bohoušek.

„Tak, děvčata, teď ukažte, co umíte!“

Snad jedině Andula se zmohla na to, aby se na něho povzbudivě usmála.

Seřadily jsme se na postranní čáře.

Andula běžela kapitánce soupeře stisknout ruku.

Zůstala jsem stát v čele našeho družstva.

A náhle tělocvična jako když vybuchne smíchem. Ozval se chlapecký hlas, zřetelný a posměvačný:

„Metráček!!!“

Platilo to mně.

Podívala jsem se za hlasem. Vysoký snědý kluk ukazoval na mě ostatním a opakoval: Metráček!!!

V tělocvičně se slovo rozléhalo jako ozvěna.

A hned jsem slyšela další volání:

„Ať žije družstvo metráčků!!!“

Zdálo se mi, že padnu o mdlob.

***

Démon alkohol (Jack London)

„Když ženy dostanou volební právo, budou hlasovat pro prohibici,“ řekl jsem. „Jenom ženy, sestry a matky, jen ty zarazí Démonu alkoholu hřebíky do rakve…“

„Ale já myslela, že s tím pánem jsi zadobře,“ skočila mi do řeči Charmian.

„Jsem, byl jsem, nejsem, nikdy jsem nebyl. Nikdy s ním nejsem míň zadobře, než když je se mnou a když se zdá, že jsem s ním nejvíc zadobře. Je to král lhářů. Je nejupřímnější z těch, kdo říkají pravdu. Je to vznešený chlapík, v jehož společnosti si připadám jako ve společnosti bohů. Je také ve spolku se Zubatou. Jeho cesta vede k čiré pravdě a ke smrti.

Popřává nám jasně vidění i šálivě sny. Je nepřítelem života a učí nás větším moudrostem, než kam sahá naše životní moudrost. Je to zabiják se zkrvavenýma rukama a ničí mládí.“

Charmian se na mne zahleděla a hned jsem věděl, že se diví, odkud tohle vše mám.

***

Na západní frontě klid (E. M. Remarque)

Poznáváme zkřivené tváře, ploché přílby, jsou to Francouzi. Dostávají se ke zbytku drátěných překážek a mají už zřejmé ztráty. Celá řada je složena vedlejším kulometem; pak máme četné závady při nabíjení a Francouzi se dostanou k nám blíž.

Vidím jednoho z nich, jak klesá s tváří vzhůru vztyčenou na „španělského jezdce.“ Tělo sklapne, ruce zůstávají viset jako by se chtěl modlit. Pak tělo docela spadne a v drátech visí jen ustřelené dlaně s pahýly paží.

V okamžiku, kdy ustupujeme, zvednou se vpředu se země tři obličeje. Pod jednou přílbou černá bradka a dvě oči, které jsou na mě pevně upřeny. Zdvihám ruku, ale nemohu hodit mezi tyto podivné oči, celý jeden bláznivý okamžik běsní celá bitva jako cirkus kolem mne a těch dvou očí, které jsou jediné nehybné, pak se ta hlava tam vztýčí, nějaká ruka, nějaký pohyb a můj ruční granát letí tam a do toho.

Běžíme zpět, strhujeme do zákopu španělské jezdce a házíme za sebe zapálené ruční granáty, které nám zabezpečují ohnivý ústup. Z nejbližší posice střílejí kulomety.

Stala se z nás nebezpečná zvířata. Nebojujeme, bráníme se před zničením. Neházíme granáty proti lidem, – co o nich v tomto okamžiku víme? – tam, hle! žene se za námi s rukama a přílbami smrt, můžeme se jí po prvé za tři dny podívat do obličeje, můžeme se jí po prvé za tři dny bránit, máme šílený vztek, neležíme už bezmocně a vyčkávavě na popravišti, můžeme ničit a zabíjet, abychom se zachránili, abychom se zachránili a pomstili.

Krčíme se za každým rohem, za každým kolíkem ostnatého drátu a házíme těm, co přicházejí, snopy výbuchů pod nohy, než frnkneme dál. Praskot ručních granátů vtéká mocně do našich paží, do našich noh; skrčeni jako kočky běžíme, zaplaveni vlnou, která nás nese, která z nás dělá zuřivé zákeřníky, vrahy, ďábly, pro mne a za mne-zaliti touto vlnou, která zdvojnásobuje naši sílu v strachu, vzteku a hladu po životě, hladu, jenž hledá naši záchranu a bojuje za ni. Kdyby s těmi tam šel tvůj otec, neváhal bys a hodil bys mu granát na prsa!

Vzdali jsme první zákopy. Jsou to ještě zákopy? Jsou rozstříleny, zničeny, jsou to jen jednotlivé kusy zákopů, díry spojené spojovacími chodbičkami, hnízda trychtýřů a nic nad to. Ale ztráty těch tam rostou. Neočekávali takový odpor.

Poledne. Slunce pálí, pot nás kouše do očí, stíráme jej rukávem, mnohdy je na něm i krev. Vynořuje se první, trochu líp zachovaný zákop. Je obsazen a připraven k protiútoku, přijme nás. Naše artilerie mocně nasazuje a odřezává clonou kanonády jejich nápor od jejich reserv.

Řady za námi váznou. Nemohou vpřed. Útok je rozsekán naší artilerií. Číháme. Oheň skočí o sto metrů vpřed a my vyrazíme zase kupředu. Vedle mne to urazilo nějakému frajtrovi hlavu. Běží ještě několik kroků, co mu krev z krku stříká jako fontána.

Až k boji muže proti muži nedojde, ti tam musí zpět. Dostaneme se opět do kusů svého zákopu a jdeme za něj dál.

Och, toho obracení! Dostali jsme se do ochrany reservních linií, chtěli bychom do nich zalézt, zmizet v nich; – a musíš se obrátit a zase do té hrůzy. Kdybychom nebyli automaty, zůstali bychom ležet, vyčerpáni a bez vůle. Ale jsme zase strženi vpřed, bez vůle a přec šíleně divocí a zuřiví, chceme zabíjet, neboť ti tam jsou teď našimi úhlavními nepřáteli, jejich pušky a granáty jsou namířeny proti nám, nezničíme-li my je, zničí oni nás!

Hnědavá půda, roztrhaná, rozpraskaná hnědavá půda, mastně se blýskající pod slunečními paprsky, tvoří pozadí pro neúnavně a tupě pracující automaty, naše supění je skřípěním per, pysky jsou suché, hlava prázdnější než po prochlastané noci – tak se potácíme vpřed, a do našich proděravělých, prodřených duší se vrývá obraz hnědavé půdy s mastným sluncem, s mrtvými a škubajícími se vojáky, kteří tu leží, jako by to tak musilo být, kteří chytají nás za nohy a křičí, zatím co je přeskakujeme.

Ztratili jsme pro sebe navzájem všechen cit, sotva se poznáváme, když do našich štvaných očí padne obraz našeho kamaráda. Jsme muži, kteří necítí a vlivem nějakého triku, nějakého nebezpečného kouzla ještě mohou běhat a zabíjet.

Mladý Francouz zůstane zpět, dostihneme ho, zdvihá ruce, v jedné má ještě revolver – nevíme, chce střílet nebo se vzdát -, rána lopatou rozpoltí mu obličej.

Jiný to vidí a chce utéci, bajonet mu sykne do zad. Vyskočí a s roztaženýma rukama, se řvoucími, široko rozevřenými ústy se potácí odtud, v jeho zádech houpá se bajonet. Třetí odhodí pušku, schoulí se, ruce na očích. Zůstane zpět s několika jinými zajatci, aby odnášel raněné.

Najednou se dostaneme při pronásledování až k nepřátelské posici. Jsme tak těsně za ustupujícím nepřítelem, že se nám podaří skočit tam téměř zároveň s ním. Proto máme tak malé ztráty. Kulomet štěká, je oddělán jedním ručním granátem. Než těch několik vteřin přece stačilo, aby pět z nás dostalo po ráně do břicha. Kat rozbije jednomu kulometčíku, který zůstal neporaněn, pažbou hlavu na kaši. Ostatní zapíchneme, než vytáhnou své ruční granáty. Pak vypijeme žíznivě vodu z chladiče.

Všude cvakají nůžky na drát, přes překážky rachotí prkna, skáčeme úzkými přístupy do zákopů. Haie vrazí obrovskému Francouzovi lopatu do krku a hodí první granát; krčíme se po několik vteřin za nějakou předprsní, pak se rovný kus zákopu před námi uprázdní. Šikmo za roh syčí nejbližší hod a uvolňuje cestu; běžíce kolem krytů, házíme do nich stočené náplně ručních granátů, půda se sesouvá; praská to, kouří a heká, klopýtáme přes kluzké kusy masa, přes měkká těla, padám do roztrženého břicha, na němž leží čistá, nová důstojnická čapka.

***

Veronika se rozhodla zemřít (Paulo Coelho)

Jedenáctého listopadu 1997 se Veronika rozhodla, že teď – konečně! – nastala ta pravá chvíle k sebevraždě. Pečlivě uklidila pokojík, který jí pronajaly jeptišky v klášteře, vypnula topení, vyčistila si zuby a lehla si do postele.

Z nočního stolku si vzala čtyři krabičky prášků na spaní. Místo aby je rozdrtila a smíchala s vodou, rozhodla se vzít jeden po druhém, protože od úmyslu k činu je daleko a ona si chtěla nechat cestu k ústupu volnou, kdyby toho náhodou začala litovat. Avšak po každém spolknutém prášku se ve svém záměru ještě víc utvrdila: za pět minut byly krabičky prázdné.

Neměla ponětí, jak dlouho bude trvat, než ztratí vědomí, a proto si na postel nachystala nové číslo francouzského měsíčníku Homme, které právě dostali v knihovně, kde pracovala. Listovala si v něm, a přestože ji informatika nijak zvlášť nezajímala, zastavila se u článku o počítačové hře (CD-ROM, jak tomu říkali), sestavené brazilským spisovatelem Paulem Coelhem, s nímž se před časem seznámila na přednášce v kavárně hotelu Grand Union. Po krátké rozmluvě s ním ji jeho nakladatel pozval na společnou večeři. Skupina hostů však byla příliš početná a o ničem se nedalo mluvit podrobněji.

Přece však se tento spisovatel stal svým způsobem součástí jejího světa, a tak si řekla, že jí líp uběhne čas, když si o jeho práci něco přečte. Při čekání na smrt si tedy Veronika začala číst o informatice, o něčem, co ji ani v nejmenším nezajímalo – což bylo charakteristické pro celý její život, protože vyhledávala jen to nejsnadnější nebo to, co měla na dosah ruky. Jako třeba tenhle časopis.

K jejímu překvapení ji však hned první řádek textu vytrhl z obvyklé pasivity (sedativa se jí v žaludku ještě nerozpustila, ale Veronika byla pasivní už od přírody) a způsobil, že poprvé v životě uvěřila výroku, který byl mezi jejími přáteli velice módní: „Nic se na tomto světě neděje náhodou.“

Proč se před ní ten první řádek objevil právě ve chvíli, kdy začala umírat? Jaké tajné poselství měla před očima, pokud ovšem místo shody okolností nějaká tajná poselství vůbec existují?

***

Obraz Doriana Graye (Oscar Wilde)

„A přece,“ pokračoval lord Henry svým hlubokým melodickým hlasem a udělal rukou ladné gesto, které bylo pro něho tak příznačné a které dělával, už když studoval v Etonu, „ věřím, že kdyby aspoň jeden člověk mohl plně a cele vyžít svůj život, dát tvar každému citu, výraz každé myšlence, uskutečnění každému snu, věřím, že světu by se dostalo takového svěžího, radostného podnětu, že bychom zapomněli na všechny choroby středověku a vrátili se k helénskému ideálu – ba možná že k něčemu ještě jemnějšímu, bohatšímu, než byl ideál helénský. Ale i ten nejstatečnější mezi námi má sám ze sebe strach. To, že jsme potlačili přirozenost divochů, má svou tragickou dohru v našem vlastním sebezapírání, které matí naše životy. Jsme trestáni za svá odříkání. Každý pud, který se snažíme udusit, zůstává vězet v našem vědomí a otravuje nás. A tělo stejně jednou zhřeší a vypořádá se s tím hříchem, neboť čin je druh očištění. Potom nezbude nic než vzpomínka na rozkoš nebo přepych lítosti. Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu. Odolejte mu, a vaše duše onemocní dychtěním po tom, co si sama zakázala, toužením po tom, co prohlásily za obludné a nezákonné její obludné zákony. Bylo řečeno, že veliké světové události se odehrávají v mozku. Ale v mozku také, a jedině v mozku, se odehrávají veliké světové hříchy. I vy, pane Grayi, vy sám, s tím svým mládím, červeným jako růže, a s tím svým jinošstvím, bílým jako růže, znáte žádosti, které vás děsí, myšlenky, které vás plní hrůzou, sny za bdění i ve spánku, které, když si na ně jen vzpomenete, vám zbarví tvář studem…“

„Přestaňte,“ zakoktal Dorian Gray, „přestaňte! Celého jste mě popletl. Nevím, co říct. Jistě je na to nějaká odpovéď, ale já na ni nemohu přijít. Nemluvte! Nechte mě myslet. Nebo mě raději nechte, ať nemyslím.“

Skoro deset minut stál bez hnutí s pootevřenými ústy a s podivně zářícíma očima. Byl si nejasně védom, že na něho začínají působit zcela nové vlivy. A přitom mel dojem, že vyšly z něho samého. Tech několik slov, která mu řekl Basilův přítel – slov pronesených bezpochyby namátkou a záměrně s paradoxy -, se v něm dotklo jakési tajné struny, které se dosud nedotklo nic, ale jež se teď, to cítil, chvěje a kmitá podivným tepem.

Takhle už ho vzrušila hudba. Hudba už ho zneklidnila mnohokrát. Ale hudba nemluvila zřetelně. To nebyl nový svět, spíš jen další chaos, jaký se vytváří v našem nitru. Ale slova! Pouhá slova! Jak ta jsou strašlivá! Jak jsou jasná, živoucí a krutá! Není před nimi úniku. Zdá se, že jsou schopna dát plastické tvary věcem beztvarým, že mají svou vlastní hudbu, líbeznou jako hudba violy nebo loutny. Pouhá slova! Je něco skutečnějšího než slova?

Ano, bylo toho v jeho dětství dost, co nechápal. Teď to chápe. Najednou má pro něho život ohnivé barvy. Napadlo ho, že vlastně stále kráčel ohněm. Jak to, že si to neuvědomoval?

Lord Henry ho pozoroval se svým zchytralým úsměvem. Přesně znal psychologické okamžiky, kdy se nemá nic říkat. Byl pln napjatého zájmu. Ohromil ho ten nenadálý dojem, který vyvolala jeho slova, a připomínaje si jednu knihu, kterou četl, když mu bylo šestnáct, knihu, jež mu odhalila mnohé z toho, co předtím nevěděl, ptal se v duchu, zda Dorian Gray teď prožívá podobnou zkušenost. Vystřelil šíp jen tak do vzduchu. Zasáhl snad cíl? Jak je ten jinoch okouzlující!

Hallward stále maloval těmi svými úžasně smělými tahy, v nichž byla ta pravá uhlazenost a dokonalá jemnost, jakou vnáší do umění určitě jen síla. Neuvědomoval si ani, že nastalo ticho.

„Basile, už mě unavuje takhle stát,“ zvolal náhle Dorian Gray. „Musím si jít sednout do zahrady. Tady je k zalknutí.“

„Promiňte, milý příteli. Když maluji, nedovedu myslet na nic jiného. Ale jakživ jste nebyl takhle dobrým modelem. Stál jste naprosto klidně. A já zachytil výraz, který jsem chtěl, – ta pootevřená ústa a ten jas v očích. Nevím, co vám Harry povídal, ale určitě dokázal, že jste se tvářil báječně. Asi vám skládal poklony. Nesmíte mu věřit ani slovo.“

„Poklony mi rozhodně neskládal. Snad pravé proto nevěřím ničemu z toho, co říkal.“

„Všemu tomu věříte, víte to dobře,“ řekl lord Henry, dívaje se na něho svýma zasněnýma, unavenýma očima. „Půjdu s vámi do zahrady. V ateliéru je příšerné vedro. Basile, nabídni nám něco ledového k pití, něco s jahodami.“

„Ale ovšem, Harry. Jenom zazvoň, a až přijde Parker, já už mu řeknu, co si přejete. Musím propracovat pozadí, a tak za vámi přijdu až za chvilku. Nezdržuj Doriana příliš dlouho. Nikdy se mi tak dobře nemalovalo jako dnes. Tohle bude můj mistrovský kus. Už teď je to můj mistrovský kus.“         

Lord Henry vyšel do zahrady a zastihl Doriana Graye, jak noří obličej do velkého chladného hroznu šeříku a vdechuje horečně jeho vůni, jako kdyby to bylo víno. Došel až k němu a položil mu ruku na rameno. „ Dobře dělátc,“ řekl. „Duši dovedou vyléčit jenom smysly, zrovna tak jako smysly dovede vyléčit jenom duše.“

Chlapec sebou trhl a ucouvl. Neměl nic na hlavě a listí mu zpřeházelo vzpurně kadeře a pocuchalo všechna jejich nazlátlá vlákna. V očích měl polekaný výraz, takový, jaký lidé mají, když je někdo znenadání probudí.

Jemně utvářené chřípí se mu chvělo a jakýsi skrytý nerv zaškubal jeho nachovými rty, takže se roztřásly.

„Ano,“ pokračoval lord Henry, „to je jedno z velkých tajemství života – léčení duše skrze smysly a léčení smyslů skrze duši. Vy jste podivuhodně stvoření. Víte víc, než si myslíte, ale víte míň, než si přejete vědět.“

Dorian Gray se zamračil a odvrátil hlavu. Nemohl si pomoci, ten vysoký, ladný mladý muž, který stál vedle něho, se mu líbil. Ten romantický obličej s olivovou pletí a omrzelým výrazem probouzel jeho zájem. Ten hluboký, unylý hlas měl v sobě cosi úžasně podmanivého. Ty chladné, bílé ruce, připomínající květiny, měly zvláštní půvab. Pohybovaly se při hovoru jakoby podle hudby a zdálo se, že mají svou vlastní řeč. Ale Dorian z něho pociťoval strach a styděl se za ten strach. Proč bylo souzeno, aby mu jeho vlastní nitro odhalil cizí člověk? Basila Hallwarda zná už celé měsíce, ale jeho přátelství ho nikterak nezměnilo. A teď najednou, vstoupil do jeho života někdo, kdo mu, jak se zdá, objasnil tajemství života. Ale z čeho to má vlastně strach? Není přece školáček nebo děvčátko. Nemá smysl se bát.

***

Žil jsem jako pedofil (Janek Alexa)

My, kdo jsme přijali odpuštění od Boha, máme také ze srdce odpustit ostatním. Přijmeme milost a začneme ji předávat dál. Jinak utrpení a bolest neskončí.

Nebylo snadné psát tuto knížku. Rozhodl jsem se k tomu během své sexuologické ústavní léčby v psychiatrické léčebně. Navzdory mnoha létům, která uplynula od mého prvního deliktu, vzpomínal jsem na vše s pocitem studu. Věřím, že čtenář pochopí, že moje osobní zpověď má daleko od jakéhokoli druhu pornografie nebo zvrhlictví. Omlouvám se za to, že líčení událostí, které vedly k mým trestním stíháním a odsouzením, je syrové. Je však pravdivé, a dostane-li se tato kniha do rukou člověka se stejným celoživotním postižením, jaké mám já, měla by být varováním, jak rychle může pedofil podlehnout svému vrozenému pohlavnímu zaměření. Zároveň však i upozorněním na to, aby se takový člověk nedostával do situací, které mohou být osudné.


Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/09/0374.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/09/0374.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: