Poznání – postižení – umění. II.1.1 Rozum

William Hogarth, Blázinec, 1732-33

II.

V této části se budeme zabývat rozumovým poznáním, půjde nám o to ukázat, že rozumové poznání není totožné s poznáním smyslovým a že rozumová snaživost – vůle je svobodná. Na teze, které popírají odlišnost smyslového a rozumového poznání a svobodu vůle se pokusíme odpovědět.

Dále představíme umění jako habitus lidského rozumu ke specifické činnosti – k tvorbě. Stručně si přiblížíme aristotelsko-tomistické stanovisko ve filosofii a psychologii umění a  budeme hájit následující dvě teze:

1. umění není médium, kterým hovoří nadpřirozené síly, ani jeden z projevů světa jako celku, ani svébytný sebeorganizující se systém, ale jde o vlastnost, schopnost náležící konkrétnímu jedinci,

2. jedincem, který má umění, může být v tomto hmotném světě pouze člověk, umění je tedy doména specificky lidská, a to z toho důvodu, že umění je rozumový habitus a jediným zatím známým živočichem rozumným je člověk.[1]

Dále ukážeme,  jakým způsobem umožňuje rozumový habitus kompenzaci smyslového defektu.

  

II.1 Rozumové poznání

II.1.1 Rozum

Rozum je mohutnost postihující esence věcí prostřednictvím obecných pojmů. Tomáš dokazuje, že je rozum mohutností, tedy akcidentem duše, následujícím způsobem:

[R]ozum je nějaká mohutnost duše, a ne sama esence duše. Neboť jen tehdy je  sama esence činné věci původem činnosti, když sama činnost je její bytí: jako se totiž mohutnost má k činnosti, jako ke svému uskutečnění, tak se má bytnost k bytí. Ale pouze v Bohu je  rozumění totéž, co jeho bytí. Proto  pouze v Bohu je rozum jeho esencí, kdežto v jiných rozumových tvorech rozum je nějaká mohutnost rozumějícího.[2]

K poznání dochází lidský rozum pomocí tří operací: postřehu (intuice), soudu a úsudku. Svatý Tomáš píše:

A tak je činnost, kterou nazýváme poznávání nerozdělených (věcí jednoduchých) čili jednoduchý postřeh, a tím rozum chápe bytnost každé věci o sobě.

Jiná je činnost rozumu, a tou rozum skládá a dělí (a to je soud).

Třetí rozumovou činností je úsudek, pokud rozum postupuje od známých (poznatků) k zjištění neznámých.[3]

Rozum abstrahuje od neesenciálních známek jednotlivých věcí a postihuje to, co je pro věc konstitutivní a nutné. Tím se liší od smyslů, které poznávají jen předměty v jejich konkrétnosti. Rozum je duchová mohutnost, která není závislá na těle, což vyplývá z jeho předmětu, kterým je obecná a od individuálních podmínek abstrahovaná esence jsoucna. U rozumu spojeného s tělem se jedná o tzv. materiální esenci, kterou rozum poznává pouze v závislosti na fantazii. Tuto esenci rozum poznává pouze natolik, nakolik mu vnitřní smysly smyslově poskytují to, co rozum pak poznává co do esence. To je důvod, proč to, co brání užívání vnitřních smyslů (mentální postižení, opilost atd.), brání zároveň i užívání rozumu.

Rozum poznává materiální esence věcí jako obecné; jednotlivé věci poznává na základě reflexe představ. Pojmy vznikají tak, že činný rozum (intellectus agens) z představ abstrahuje konstitutivní a nutné známky předmětu, čímž vznikne v trpném rozumu (intellectus possibilis) vtištěný intencionální obraz (species impressa). Činný rozum se přirovnává ke světlu, které osvěcuje představy tak, že „na povrch“ vyplouvá to, co je na věci inteligibilní, tedy přístupné rozumu. Představa je materiální příčinou vzniku pojmu, z ní činný rozum, který je účinnou příčinou pojmu, v trpném rozumu vytváří pojem. Tím je určen trpný rozum, který byl vůči danému pojmu ve stavu potence. O trpné rozumu sv. Tomáš píše:

Avšak lidský rozum, jenž je nejnižší v řádu rozumů, a nejvíce vzdálen od dokonalosti božského rozumu, je v možnosti vzhledem k rozumovým jsoucnům, a je zpočátku jako „vyhlazená deska, na níž není nic napsáno“, jak praví Filosof v II.2. knize O duši. A to je zjevně patrné z toho, že zpočátku jsme rozumějícími pouze v možnosti, potom pak se stáváme rozumějícími v uskutečnění.[4]

Rozumu se však veškerého materiálu dostává skrze smysly. Smyslové formy však nejsou aktuálně, ale pouze potenciálně inteligibilními (rozumově uchopitelnými). Převod z potence do aktu však může proběhnout jen prostřednictvím něčeho, co samo v aktu je. Trpný rozum to není, proto je třeba koncipovat rozum činný. Sv. Tomáš píše:

[F]ormy smyslových věcí, které poznáváme, nejsou inteligibilní v uskutečnění. Nic se však neuvádí z možnosti do uskutečnění, než skrze něco, co je v uskutečnění: jako smysl se ocitá v uskutečnění skrze vnímaný předmět, který je v uskutečnění. Bylo tudíž třeba stanovit nějakou sílu ze strany rozumu, která by vytvářela to, co je inteligibilní v uskutečnění prostřednictvím abstrakce podob od hmotných podmínek. A proto je nutné stanovit rozum činný.[5]

Skládání a dělení pojmů se nazývá soudem. Prostřednictvím soudu se srovnávají dva pojmy. Soud je elementární logický útvar, který má pravdivostní hodnotu. Soudem přidělujeme obsah pojmu na místě predikátu prostřednictvím obsahu pojmu na místě subjektu všem členům rozsahu subjektu. Postupu, kterým se ze známých soudů (premis) vyvozuje soud dříve rozumu neznámý (závěr), se nazývá úsudek neboli sylogismus.

  

II.1.1.1 Námitky

Rozdíl mezi smyslovým a rozumovým poznáním popírá sensualismus. Podle něj jednoduché ideje vznikají působením předmětů na smysly a složité ideje skládáním jednoduchých idejí na základě asociačního zákona. Podle sensualismu nemůže poznání překročit smyslovou zkušenost.

Tento názor je však vnitřně rozporný, protože senzualisté to, co nám neposkytuje smyslová zkušenost ve svých úvahách plně užívají. Kupříkladu zákon kauzality, který smysly není postřehnutelný, sensualisté plně užívají ve svých úvahách, a to i tehdy, když jej jako David Hume explicitně odmítají. Pro vnitřní rozpor je třeba sensualismus odmítnout.

   

II.1.1.2 Poruchy myšlení a umění

Smyslový handicap má vliv na rozum do té míry, do jaké je rozum závislý na smyslových vjemech a představách. U zrakově postižených může docházet k pomalejšímu myšlení a tzv. verbalismu, kdy člověk používá naučených slov k popisu věcí, o kterých nemá představu kvůli zrakovému postižení. Sluchově postižení mohou mít potíže s abstraktním myšlením vzhledem k tomu, že abstraktní pojmy jsou reprezentovány přirozeným jazykem, který má auditivní podobu. Nesprávný je jak idealistický názor, že smyslové postižení umožňuje hlubší rozumové poznání, tak názor senzualistický, který tvrdí, že osoby se smyslovým postižením mají zcela odlišný způsob myšlení. A. G. Litvak, ačkoliv stojí na pozici dialektického materialismu tento názor poměrně výstižně shrnuje:

Je třeba poznamenat, že předchůdci dialektickomaterialistického chápání psychiky nevidomých a slabozrakých budovali svoje teorie na základech filozofie senzualismu a asociační psychologie. Pokládali smyslovou zkušenost za jediný základ jakýchkoli poznatků a tvrdili, že slepota a slabozrakost tím, že ohraničují sféru smyslového poznání, negativně ovlivňují rozvoj psychiky. Avšak toto v principu správné tvrzení se v souvislosti s omezeností materialistického senzualismu rozvíjelo nesprávnou cestou. Nakonec tyflopsychologové tohoto směru dospěli ke krajně reakčním závěrům, podle nichž nevidomí představují zvláštní psychický typ trpící chronickým, ničím nevykompenzovatelným zúžením všech stránek psychického života. [6]

Protože je lidské myšlení zcela závislé na představivosti, může porucha vnitřních smyslů, které se říká duševní choroba, myšlení zcela blokovat.

Vrozené snížení inteligence se nazývá oligofrenie.[7] Podle těžkosti se rozlišuje na idiotii, imbecilitu a debilitu. Postavu oligofrenika vykresluje Jan Neruda v povídce Blbý Jóna, Jaroslav Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války či John Steinbeck v povídce O myších a lidech.

Blud je chybný, skutečnosti neodpovídající soud, o jehož pravdivosti je nemocný (bludy se vyskytují u mnoha duševních chorob) nevývratně přesvědčen.[8] Bludy mohou mít reálný charakter (soud ačkoliv je nepravdivý o sobě být pravdivý může: pronásledování je situace, která reálně může nastat a také často nastává), nebo mohou být samy o sobě na první pohled nesmyslné. Jedna osoba může svým bludem nakazit své okolí, v tom případě hovoříme o bludu indukovaném. Bludy mohou být krátkodobé, proměnlivé a vágní, nebo naopak trvalé a důsledně systematizované. Podle toho, jak v bludu figuruje osoba trpící bludem se dělí bludy na mikromanické (osoba je zbytečná, neužitečná, hříšná) a makromanické (osoba je veliká, důležitá, užitečná, má zvláštní poslání).

Při bludech je postižený často vztahovačný (vztahuje okolní dění ke své osobě, lidé o něm mluví, noviny o něm píšou), vztahovačnost se může týkat jak mikromanických, tak makromanických bludů.

K mikromanickým bludům patří bludy autoakuzační. Nemocný je největší hříšník, musí být zatracen, nemá právo jíst, zaslouží bolestivou smrt. Při bludu enormity má pacient strach močit, aby nezpůsobil potopu. Je takový hříšník, že musí žít věčně (blud eternality, ahasverismus). Při negačním bludu postižený popírá existenci světa i svou vlastní. Hypochondrické bludy mohou být reálné (osoba má rakovinu) i méně reálné (má v sobě obrovské množství tasemnic) nebo i zcela absurdní (má shnilé vnitřnosti, zarostlý konečník, žábu v žaludku atd.) Dalšími bludy jsou blud ukřivděnosti, žárlivosti, blud perzekuční.

K makromanickým bludům patří megalomanický blud (pacient je bohem, zástupcem boha, papežem, císařem atd.), originální blud (nemocný se domnívá, že je vznešeného původu), blud inventorní (pacient je přesvědčen, že vynalezl různé důležité věci) či erotomanický blud (osoba je přesvědčena, že je do ní někdo zamilován).

Perzekuční blud popsal August Strinberg v románu Inferno či Fjodor Sologub v povídce Larva a románu Posedlý, zvláštním bludem trpí vypravěč románu Kena Keseye Vyhoďte ho z kola ven, blud se rozvine u hrdiny povídky Sredni Vaštar od Hektora Hugha Munga, svět bludů vykresluje také V. M. Garšin v povídce Rudý kvítek, o megalomanických bludech by se dalo uvažovat v souvislosti s díly Fridricha Nietzscheho (idea nadčlověka) či Ladislava Klímy (egodeismus).

Ve vztahu k poruchám myšlení neodlišuje demarkační čára krajních přístupů idealismus a empirismus, jak jsme na to byli zvyklí v předchozí kapitole, ale spíše apollinské a dionýské umění. Tato terminologie pochází od Friedricha Nietzscheho. Apollinský princip představuje světlo, rozum a řád, dionýský naopak temnotu, chaos, extázi, iracionalitu. Princip apollinský je charakteristický pro umění klasicismu, realismu, funkcionalismu apod. Dionýský prvek je silně akcentován v romantismu a moderních směrech jako dekadence, expresionismus, fauvismus, surrealismus a další. Pro apollinské umění je zobrazení ztráty rozumně uvažovat lákavé pouze jako odstrašující příklad, dionýské umění je naopak iracionalitou a šílenstvím fascinováno. Zvláštní případ těchto přístupů představuje realismus na straně jedné, který zajímá obvyklé a typické, a dekadence a naturalismus na straně druhé, které jsou uchváceny nevšedním, ojedinělým a patologickým. Hledat aristotelskou střední cestu by znamenalo budovat estetickou teorii, a na to v této práci není prostor.


[1] Není hypoteticky zcela vyloučené, že existují jiné tělesné rozumné bytosti, než jsou lidé. Zatím je však neznáme. Veškerá činnost živočichů, která se jeví jako rozumná, je vysvětlitelná pomocí smyslového poznání a instinktu (viz Habáň, Psychologie, Brno 1937, s.  94).

[2] Tomáš Akvinský, Summa theol., 1, 79, 1co: „Respondeo dicendum quod necesse est dicere, secundum praemissa, quod intellectus sit aliqua potentia animae, et non ipsa animae essentia. Tunc enim solum immediatum principium operationis est ipsa essentia rei operantis, quando ipsa operatio est eius esse, sicut enim potentia se habet ad operationem ut ad suum actum, ita se habet essentia ad esse. In solo Deo autem idem est intelligere quod suum esse. Unde in solo Deo intellectus est eius essentia, in aliis autem creaturis intellectualibus intellectus est quaedam potentia intelligentis.

[3] Tomáš Akvinský, Peri herm. I, 1 (Citováno z: MAREK, A. D. Vznik, struktura a hodnota našeho poznání. Olomouc, 2003, s. 63)

[4] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 79, 2co: „Intellectus autem humanus, qui est infimus in ordine intellectuum, et maxime remotus a perfectione divini intellectus, est in potentia respectu intelligibilium, et in principio est sicut tabula rasa in qua nihil est scriptum, ut philosophus dicit in III de anima. Quod manifeste apparet ex hoc, quod in principio sumus intelligentes solum in potentia, postmodum autem efficimur intelligentes in actu. Sic igitur patet quod intelligere nostrum est quoddam pati, secundum tertium modum passionis. Et per consequens intellectus est potentia passiva.“

[5] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 79, 2co:  „[F]ormae rerum sensibilium, quas intelligimus, non essent intelligibiles actu. Nihil autem reducitur de potentia in actum, nisi per aliquod ens actu, sicut sensus fit in actu per sensibile in actu. Oportebat igitur ponere aliquam virtutem ex parte intellectus, quae faceret intelligibilia in actu, per abstractionem specierum a conditionibus materialibus. Et haec est necessitas ponendi intellectum agentem.“

[6] LITVAK, A. G. Nástin psychologie nevidomých a slabozrakých. Praha, 1979

[7] VONDRÁČEK, V. – HOLUB, F. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha, 1968, s. 329

[8] Ibidem, s. 193


Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR, č. 406/09/0374.

Reklamy

One Response to Poznání – postižení – umění. II.1.1 Rozum

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: