Francisco Goya, Blázinec, 1812-14
Krása, která je cílem uměleckého díla, se formálně dovršuje v rozumu a vůli poznávajícího subjektu.[1] Objektivní základ krásy poskytuje vnitřní dokonalost a dobrota jsoucna, věcně se dokonalost, dobrota a krása neliší.[2] Liší se však pojmově. Kritériem je vztah k subjektu. Dobro je přiměřené vůli a chceme je dosáhnout, krása se vztahuje k poznání a chceme ji nazírat.[3] Proto se také říká, že krása je jas pravdy (pulchritudo splendor veritatis).
Svatý Tomáš píše:
[K]rásno a dobro v subjektu jsou sice totéž, protože mají stejný základ, totiž formu, a proto dobro je chváleno jako krásno. Ale v rozumu se liší. Neboť dobro se vlastně vztahuje k žádosti; dobro je totiž to, po čem všechno touží. A proto má ráz účelu, protože žádost je jako nějaký pohyb k věci. Krásno však se vztahuje ke schopnosti poznávací; krásným totiž se nazývá to, co se spatřeno líbí.[4]
Rozumem chápeme dokonalost věci a toto poznání samotné působí ve vůli čisté zalíbení, nemotivované účelem, ke kterému bychom mohli věc užít.[5]
A jinde:
[K]rásno je věcně identické s dobrem, jen rozumem se liší. Jelikož totiž dobro je to, co každý žádá, v pojmu dobra je, aby v něm spočinula žádost. Ale k pojmu krásna patří, aby v jeho spatření či poznání se ukojila žádost […] A tak je patrné, že krásno přidává nad dobro nějaké zařízení k síle poznávací; tak, že dobrem se nazývá to, co jednoduše se líbí žádosti, krásnem pak se nazývá to, čeho postřeh sám se líbí.[6]
Z tohoto pohledu můžeme také krásu označit jako dobro poznávacích struktur a podřadit ji dobru vůbec. Nejde však o jednoznačné kategoriální podřazení, proto nemůžeme mluvit o krásnu jako druhu dobra, nýbrž jen analogicky jako o kvazi-druhu.
Dokonalost a dobro věci jsou smyslově nevnímatelné a poznatelné jen rozumem na základě abstrakce, proto poznání krásy náleží ve vlastním smyslu rozumu a zalíbení z něho vůli.
Krása však není zalíbení ze samotného poznání, z pravdy, ale ze shody poznávací struktury s poznanou věcí, která již jako taková musí být přístupna k přímému rozumovému nazírání (visio).[7] Poznání, které budí zalíbení je tedy přímé (intuitivní), nepostupuje diskursivně od jedné poznané pravdy k druhé. Intuitivní nazírání na věc však není nepojmové, ale je zprostředkováno pojmem.
II.1.3.1 Námitky
Proti tvrzení, že krásu poznává rozum se dá namítnout, že krása je potěšením smyslů. K tomu je třeba říct, že smysly nepoznáváme krásu, protože kdybychom poznávali prostřednictvím smyslů krásu, museli bychom vnímat krásu předmětů viditelných i sluchem a slyšitelných i zrakem. Kupříkladu nevidomý člověk by mohl slyšet krásu duhy a neslyšící by mohl vidět krásu hudby. Krása se projevuje vnějškově v proporcích, řádu, symetrii atd., avšak tyto vlastnosti, které mají hmotná jsoucna, nejsou vnímatelné smysly, ale rozumem, protože smysly vnímáme jen předměty vlastní každému smyslu (zrakem barvu a skrze barvu tvar, sluchem zvuk) proporční soulad mezi barvami a tvary či zvuky však není vlastností barev a zvuků, ale jde o jejich nehmotnou uspořádanost. Za krásné označujeme i skutečnosti, které nejsou smyslově vnímatelné jako myšlenky, teorie, ctnosti atd.
Dále je možno namítnout, jak soudí anglická vkusová škola a zejména Immanuel Kant, že pro poznávání krásy existuje zvláštní mohutnost.
K tomu je třeba poznamenat, že účinkem krásy je zalíbení z poznávání předmětu. Avšak zalíbení je projev vůle, poznání je projev rozumu. Není tedy třeba žádné třetí mohutnosti pro vnímání krásy.
Josef Pospíšil považuje rozum za vlastní mohutnost, která poznává krásu:
Krása jsouc vlastností věcí nadsmyslnou nemůže smyslem poznána býti. Smysly můžeme sice krásné předměty pozorovati, ale vlastnost, pro niž předměty krásnými nazýváme – krása, jest toliko předmětem poznání rozumového. Každý smysl vztahuje se jen ku svému vlastnímu předmětenstvu, zrak k barvám, sluch ke zvuku atd., a proto musí mohutnosť, kteráž krásu jakožto společnou vlastnost předmětů všech jednotlivých smyslů poznává, nade smysly býti povýšena, musí býti rozumová. Proto jest poznání krásy jen člověku, nikoli však zvířeti přístupno. Jen člověk jsa bytostí rozumovou jest schopen krásu poznati.[8]
[1] KADEŘÁVEK, E. Soustava filosofie křesťanské, čili, aristotelicko-thomistické. Díl první. Hradec Králové, 1920, s. 428
[2] POSPÍŠIL, J. Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského. Sv. 1. 1. vyd. Brno, 1883, s. 391
[3] Ibidem
[4]Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 5, 4, ad 1: „[P]ulchrum et bonum in subiecto quidem sunt idem, quia super eandem rem fundantur, scilicet super formam, et propter hoc, bonum laudatur ut pulchrum. Sed ratione differunt. Nam bonum proprie respicit appetitum, est enim bonum quod omnia appetunt. Et ideo habet rationem finis, nam appetitus est quasi quidam motus ad rem. Pulchrum autem respicit vim cognoscitivam, pulchra enim dicuntur quae visa placent.“
[5] KADEŘÁVEK, E. Soustava filosofie křesťanské, čili, aristotelicko-thomistické. Díl první. Hradec Králové, 1920, s. 428
[6]Tomáš Akvinský, Summa theol. 1-2, 27, 1, ad 3: „[P]ulchrum est idem bono, sola ratione differens. Cum enim bonum sit quod omnia appetunt, de ratione boni est quod in eo quietetur appetitus, sed ad rationem pulchri pertinet quod in eius aspectu seu cognitione quietetur appetitus. […] Et sic patet quod pulchrum addit supra bonum, quendam ordinem ad vim cognoscitivam, ita quod bonum dicatur id quod simpliciter complacet appetitui; pulchrum autem dicatur id cuius ipsa apprehensio placet.“
[7] MARITAIN, J. Umění a scholastika. Olomouc, 1933.
[8] POSPÍŠIL, J. Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského. Sv. 1. 1. vyd. Brno, 1883, s. 391
Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR, č. 406/09/0374.
Duše a hvězdy 