Katolická cesta J. Durycha XXV. – Kapucínek

Výprask kněžím, kteří neodolali zpěvu lidoveckých Sirén, začíná Durych výčitkami pro jejich nezřízené lakomství. Nejprve o kněžských hříších mluví Durych velmi všeobecně:

„Hříchové kněžští bývají mnohdy přetěžcí a strach před věčným zatracením nebývá u všech hřešících zcela vyhlazen, ač i mezi starými preláty se občas vyskytne nejeden, který svým způsobem života krátce před smrtí, svou smrtí i svým testamentem hrdinsky dokazuje, že má pro strach uděláno. Ale ať už z opravdové lítosti, či jen proto, že je to starobylý a neporušitelný stavovský zvyk, všichni ti hříšníci chodí k zpovědi nebo si aspoň volají zpovědníka do bytu. Zda všichni z nich se při tom také zpovídají, to ovšem nelze zjistit, poněvadž tajemství zpovědní je neporušitelné. Zpovědník může býti zajisté zván také jen na černou kávu nebo kus řeči, a je-li některý starý prelát atheistou nejen ze zvyku, ale i z přesvědčení, chce-li dle svých zásad umříti mimo církev a nechce-li přece jen v zájmu svého stavu nebo svého rodu vzbuditi pohoršení, stačí, nechá-li si docházet občas do svého domu nějakého kněze, který je znám jako zpovědník. Lze ovšem bez ujmy svého přesvědčení vyhověti i formalitám zpovědním, vždyť to patří k stavovskému zařízení. Ale těchto případů jest asi méně. Těžcí hříšníci přece jen se snaží dle možnosti zpovídati se tak, jak nejlépe mohou. A jest známo dosti obecně, že těžcí hříšníci anebo lidé, kteří se za takové považují, obracejí se rádi ke kapucínům, jejichž úkolem jest slyšeti nejhroznější a nejbolestnější zpovědi.“

Na několika řádcích této stati hned v úvodu vychrlil Durych vůči prelátům svaté církve římské tak ostrá přímá i nepřímá obvinění, že je až ku podivu, že za to nebyl předvolán na konzistoř nebo přímo k panu arcibiskupovi. Ne snad pro tvrzení, že preláti s pozvanými zpovědníky namísto zpovědi pijí černou kávu. To by se dalo vysvětlit i tak, že po vykonané svaté zpovědi posedí obě posvěcené osoby u šálku kávy v družném rozhovoru. Durych zde totiž obviňuje „některé staré preláty z  a t h e i s m u  nejen ze zvyku, ale i z přesvědčení“. Tomu se těžko dá rozumět, zejména označení „být atheistou ze zvyku“. Snažím se to chápat tak, že takovíto starožitní údové církve sice ještě v srdci uchovávají zbytky víry jako určitou nostalgickou relikvii, kterou však není radno příliš se v mysli obírat, aby neobtěžovala draze vykoupené pohodlí a neničila klid a mír duše.

To by samozřejmě bylo obvinění nesmírně vážné, třebaže opět možno na omluvu uvést, že v každé branži se najde plevel a jestliže byla nehodnými shledána i řada papežů, proč by se právě v Olomouci (kde se v podstatě nacházela filiální redakce Akordu v osobě Jaroslava Durycha), nemohli vyskytovat nehodní preláti?

Již před čtyřmi lety, 15. září 1925, se Durych ve 14. čísle III. ročníku Rozmachu – ve stati „Způsob osobní a způsob věcný“ – přimlouvá, aby byly označovány přímo  o s o b y  za všechny nesnáze, maléry, protivenství, nepříjemnosti, špatnosti…

Durych napomíná:

„Věci jsou; o ty netřeba se hádat; mají své stálé vlastnosti. Ale jsou to lidé, kteří nemají stálých vlastností a stálých zájmů. Věci jsou čisté, ale lidé jsou nečistí. Lidé se snaží z věcí dělati něco jiného a nepravého. Proto je zbytečno bojovat proti věcem, ale jest nutno bojovat proti osobám, jakými tyto osoby jsou. Nebíti věci, nýbrž osoby.“

Toto je samozřejmě utopie a Durych zde ironizuje zejména politiky. Nicméně: za vším neřádstvem hledejme člověka. Neřádstvo samo za sebe nemůže.

Durych zcela jistě měl na mysli konkrétního preláta, který je ateistou „ze zvyku“; mohl by zřejmě ukázat i na preláta, který je ateistou z přesvědčení a měl jistě i opodstatněné podezření, že ten či onen prelát si zve zpovědníky nikoli k očištění své duše.

Jmenovat je samozřejmě nemohl – už jen z toho důvodu, že označení hierarchové by Durycha pohnali před soud a Durychovi by se proti nim velmi nesnadno sháněly důkazy.

Volil tedy „způsob věcný“, nikoli „způsob osobní“. Jsem přesvědčen, že ho to tuze trápilo. „Potrefení“ preláti jistě Akord četli a pokud nebyli jeho odběrateli, jistě byli na Durychův článek upozorněni. Potrefená vrána se však ozvat nemohla a jistě ji to stálo mnoho žluči.

Zdá se – ale vskutku jen na první pohled – že Durychovo obvinění prelátů z ateismu či z jejich farizejství v otázce zvaní zpovědníků, nemá přímou souvislost s dalšími odstavci „Kapucínka“:

„Hříchové kněžští bývají mnohdy přetěžcí a z těch zřejmých hříchů nebývá nejtěžším hříchem ani smilstvo ani obžerství, nýbrž lakomství. Všecky hříchy samy sebou se ztravují a hynou, jen lakomství má pro sebe tu výhodu, že se živí samo ze sebe, tloustne a roste. Má také tu výhodu, že si může nalézti účelnost, která se zdá šlechetnou; lze lakotit pro pořádek, správnost, spravedlnost, pro dobro celku, pro dobro nástupců; lze lakotiti ve všech hierarchických stupnicích způsobem, o němž by se mohly psáti nejen romány, nýbrž trilogie a epopeje.

Lakomství však není jen choroba soukromá, nýbrž jest to choroba nakažlivá. Přenáší se z citu do rozumu a proměňuje celý životní názor, upravuje dle svých potřeb i náboženský život a jeho povinnosti. Lakomství pracuje v počtech, v množství. Jest to věda, která u lakomých katolíků vstupuje na místo vědy theologické, přisvojuje si její formu a uplatňuje se tak navenek autoritativně. Lakomec se bojí o svůj počet, bojí se ztrát i risika a poněvadž velký počet jest mu vším, nedbá o jakost, nýbrž o množství.“

Laskavý čtenář jistě pochopil, že toto je téměř absolutně dokonalá definice a zároveň i důkladný popis jednoho z hlavních hříchů. Není zde jediné slovo zbytečné a nezbývá nic dodat. Měl bych jen výhradu k tvrzení, že ze „zřejmých hříchů bývá nejtěžší lakomství“. Pokud „zřejmými hříchy“ Durych rozumí „hříchy hlavní“, pak je ho možno ho opravit jím samým, protože na jiných místech hovoří o  p ý š e  jako o nejtěžším hříchu. Pýcha se mi však nejeví jako příliš  z ř e j m ý  hřích; té si leckdy ani sám hříšník není vědom a jeho okolí si ji také neuvědomuje: pýcha bývá instinktivně skrývána a považována za leccos jiného. Hlavní hříchy vůbec mají výsadní postavení; jsou vlastní každému člověku, bývají proto mnohdy přehlíženy a tím jsou nebezpečnější. A jsou to hříchy  t ě ž k é.

Všecky tyto věty jsou prozatím jen  ú v o d e m  poměrně velmi krátké stati a autor jimi vskutku uvádí čtenáře do nejvyššího napjetí.

A tu přichází vysvětlení:

„Ze semene lakoty vyrůstá strom, který si opravdu troufá růsti do nebe. Lakomí katolíci mají takový strom a tím je lidová strana…“

Zní to velmi srozumitelně a přijatelně. Těžko říci, k d y  by to znělo srozumitelněji a přijatelněji: zda v roce 1929, nebo o tři čtvrti století později.

Lidovci se zdiskreditovali již v dobách první republiky, kdy po svých katolických voličích vyžadovali vždy maximum, ale nevrátili jim  n i k d y  ani minimum. Zle se zpronevěřili po válce a zejména roku 1948, kdy se přes noc „obrodili“ a stali se spojenci komunistů v Národní frontě. Po třetí pak ukázali svou tvář roku 1989, kdy svým průhledným pletichařením doslova pohřbili zájmy katolíků výměnou za politické prebendy svých představitelů a aktivistů. Lidová strana vždy jen kazila, co kazit mohla a věci katolické na výsost škodila. Je téměř jisté, že jí vždy šlo jen a jen o peníze.

O tom všem se dobře ví a je až dojemné, jak se lidovečtí hodnostáři ani trochu nesnaží vylepšit svůj „image“, jako by jim vyvalování se v bahně činilo potěšení.

Durych pokračuje:

„… lakomství není nezranitelné. Jest totiž poloslepé a často zakopne. Největší lakomci snadno bývají napáleni a to nejen rakousko-uherskými válečnými půjčkami, jimiž obzvláště českomoravští katoličtí lakomci nejcitelněji byli napáleni. I prostý lid snaží se je zdravým svým pudem šidit, jak jen možno, a to ne vždy bez úspěchu…“

Opět je zde mnoho řečeno a ještě víc jen naznačeno: válečné půjčky sloužily především k udržení Rakouska. Katolická elita měla strach ze změny režimu, děsila se, že ztratí ochranu rakouských brettschneiderů, že už se teď sama bude musit bránit krvežíznivým bolševikům, že bude musit posílat své děti do českých škol a že dokonce, nedej Bože, sama bude musit zaujmout stanovisko k boji, který svádí Pius X. s modernismem. Už za ni nebudou mluvit rakouští pastýři! Tím hlasitěji volala „Gott erhalte!“ a její hysterie se jen málo lišila od někdejší hysterie kněží Baalových. Pomáhala proto spouštět zvony z věží, aby si císař mohl dát ulít další kanóny, udávala zběhy, loyalitou k Domu rakouskému se až zalykala. Ani ve snu by ji ovšem nenapadlo, že přijde 28. říjen. Ale on přišel a jen díky jí byl stržen Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí, strhávaly se kříže, kácely se sochy ať již svatého Jana, Matky Boží nebo svatého Václava. A budovala se „církev národní“. Je pak možno hovořit o zázraku, že nenastalo všeobecné pronásledování věřících katolíků. Stalo se tak snad i proto, že „elity“ z řad katolických i nekatolických bylo příliš málo. A tak té elitě nezbylo, než štěkat. Vraždění bylo nad její síly. na rozdíl od Ruska, neměl český  p l e b s nekatolický zájem na pronásledování prostých katolíků.“

Z Durychových slov vyplývá i jiná pozoruhodnost, bohatí katolíci jsou „pudově šizeni prostými katolíky, a to úspěšně“. U této věty by bylo třeba na chvíli se zastavit a jaksepatří ji rozvést, musilo by se však přitom rozvádět i zlodějské období komunistické vlády a to už by vydalo na celou knihu. Že za dvacet, třicet let bohatých katolíků velmi silně ubude (i když ani zdaleka neubudou všichni), o tom samozřejmě Durych neměl ani tušení.

A na závěr: „… lakomství porušuje soudnost svých vlastních pánů. Proto všecko, co vyjde z popudu lakomých katolíků, ať v oboru náboženském, kulturním nebo společenském, jest předem odsouzeno k potupné pohromě.“

A ještě poučení: „… lidová strana není všecko. To jest jen jakýsi částečný destilát lakomství katolíků. To není ještě celé to lakomství…“

Je zřejmé, že se Durych své čtenáře usilovně snaží poučit o tom, že lidovec a mamon patří k sobě právě tak nedílně jako voják a jeho flinta. Kdo má bohatství, je zpravidla i lakomý; že bohatstvím oplývá celá lidová strana a je tudíž i náležitě lakomá. Je to asi pravda. Česká lidová strana vznikla ještě za Mocnářství a byla hojně nadána knížaty kněžskými. Tak, jako nikdy jimi nebyl nadán žádný sebepotřebnější klášter. Nejsou pro to  p ř í m é  důkazy, ale ani jich není třeba. Co je jasně patrné, to není třeba dokazovat. Je ovšem škoda, že o vzniku této  k a t o l i c k é  p o l i t i c k é  strany a o jejích aktivech Durych nepíše: bylo by to cenné ponaučení i pro budoucí generace, poněvadž jak je známo, lidová strana je nesmrtelná.

Lidovecká „víra“ byla, jest a vždy bude „zformována dle posvátných pravidel lakomství, běda tomu, kdo by na takto zformovanou víru sáhl!“

Podle Durycha nemáme tudíž rovnítko toliko mezi lidovcem a lakomcem, nýbrž i mezi lidovcem a prelátem a tím pádem i mezi prelátem a lakomcem. Je to těžké obvinění a třebaže se Durych jako básník může ohánět přijatelnou omluvou básnické nadsázky, ani to není pravda absolutní… Ale to si jistě čtenář přebere.

„Dějiny učí“, píše dále Durych, „že zakladatelem husitství byl mistr Jan Hus. Ale já tomu nevěřím. Že zakladatelem luteránství byl Martin Luther. Ale ani tomu nevěřím. A že zakladateli církve československé byli někteří oposičníci proti celibátu. Tomu už venkoncem nevěřím; naopak myslím, že hlavní zásluhu o vznik církve československé měl František Josef I., jeho ministr Hussarek a kardinál Skrbenský. A v době Lutherově to byli takoví němečtí arcibiskupové, kteří si brali za ženy abatyše říšských klášterů a pak prohlásili arcibiskupství za dědičné pro své potomky. A v době Husově také to byli nějací preláti. A kdybychom se tak trochu probírali v pramenech, pokud jsou ovšem přístupny, neboť jest pochopitelno, že právě prameny hlavní jsou zavřeny a střeženy, ukázalo by se, jak všecko zlo přichází shora a jak jeho kvasem jest jen a jen lakomství.

Ale sáhněte lakomci na měšec: Lakomství jest hřích, ze kterého je téměř nemožno se vytrhnouti. Jistě mnoho lakomců se i na smrtelné posteli zpovídá svatokrádežně a cítí-li hrůzu, není to hrůza před ďáblem, nýbrž hrůza před tím, že smrt je oloupí o jejich věci. Boj proti lakotě je téměř marný. Všecky hříchy lze vymýtit, lakomství zůstane.“

Kapucín P. Mansvet Ston vstoupil do Durychova Akordu krátce před Vánocemi roku 1928 (v 1. čísle II. ročníku) útočnou statí „Kněžská politika“, zaměřenou proti lidové straně. Zvlášť významné jsou tyto jeho věty:

„Mně je líto hlavně kněží. Líto je mi těch milionů hodin, které kněží celkově v poslední době věnovali politice a věnovali marně. Stranu před poklesem nezachránili. Ty miliony hodin patřily vlastně Pánu Bohu, vlastní duši a církvi, těm milionům u nás, kterým je měli dáti. A je mi líto dalších milionů hodin, které budou nyní kněží věnovat záchranným pracím. Získají snad několik tisíc svou agitací, ale rozhodnout nad statisíci jim dáno nebude…“

Tato Stonova kritika zpočátku nevyvolala žádný větší ohlas u lidovců. Ozval se katolický Čas: ten chtěl kněze přimět k ještě „horlivější politické práci“.

Na toto odpověděl P. Mansvet Ston O. Cap. ve stati „Omeziti kněžskou politiku či rozšířit?“ (Akord, II. ročník 3. číslo, 1. března 1929) a zde už pisatel nešetřil ostrými výpady proti kněžské politice. Kněží neuposlechli papežova zákazu politické práce: „Neposlechlo se! Poslechlo se Šrámka a jiných kněžských vedoucích politiků, poněvadž u nás lidovci i kněží poslouchají více Šrámka, nežli papeže.“

Jako řeholníku bylo P. Stonovi zakázáno nejen psát do Akordu, byl dokonce p ř e l o ž e n  z Moravy do Čech.

Kdo to asi udělal?

Vystoupení P. Stona v Akordu a jeho následné odvolání lidoveckými preláty slibovalo vyvolání mohutného skandálu. Je nesporné, že Durych měl všecky trumfy v ruce, měl k dispozici Akord a na jeho straně bylo mnoho katolíků. Nebyl to však skandál náboženský, nýbrž politický. A do toho se Durych  n e s m ě l  pustit, poněvadž byl aktivním důstojníkem československé armády a jako takový měl veškerou politickou činnost přísně zakázanou. Měl už také za sebou zkušenost, že tento zákaz braly státní autority velmi vážně a za „Povzdech časový“, namířený proti ministru Benešovi, byl Durych pohnán před vojenský soud.

V případě P. Mansveta Stona tedy lidovci vyhráli. Byla to samozřejmě nestoudnost. To je ovšem znakem moci, která pak je opět znakem bohatství…

„… Panstvo se před námi neostýchá. Turgeněv kdesi píše o jedné ruské šlechtičně, která se před nevolníkem svlékala úplně do naha, a když jí to bylo vytýkáno, řekla roztomile: „A cožpak je to člověk?“

My tedy, kdo nejsme v lidové straně, jsme považováni za takové nevolníky, před kterými není třeba se ostýchat, poněvadž to není hřích, jako není hřích svléknouti se do naha v přítomnosti kočky nebo psa. A této krásné neostýchavosti jest vidět tolik – ó jejej! Jako by se to samo sebou rozumělo, či jako by člověk byl placen za to, aby mlčel. Lidé z jiných politických táborů nebo lidé naivní by ani tomu nevěřili.

Už je tedy pryč (P. Ston). Byla nám tím ukázána cesta spravedlnosti; bylo nám ukázáno, nač se máme těšit. Byla tím ukázána moudrost a opatrnost. Nu!

Psalo nám také několik kněží, rozhořčených oběma články P. Stona, že vypovídají Akord a že odmítají všecky knihy, které vydá nakladatelství Ladislava Kuncíře. Ztratím tedy také já několik čtenářů. To mě ovšem je těší. Nestojím o takové. Mám dost jiných a prosím ještě ty ostatní, kteří se domnívají, že nezasluhuji jejich šlechetné přízně, aby co nejrychleji následovali jejich příkladu. Tisíckrát milejší jsou mi nevěrci a odpadlíci než tito protestující spravedlivci, kteří pokání nepotřebují. Nejsme přece živi z milosti lidovců. Kdybychom měli býti odkázáni na ně, to bychom opravdu raději šli krást a bylo by to pro nás čestnější a snad i bezpečnější, poněvadž přízeň lidovců a lakomých katolíků jest víno otrávené.

Ale ještě něco na konec. Na obranu kněžstva. Jest velmi mnoho kněží, kteří nezpívají Gott erhalte a ani dříve nezpívali, a ti souhlasí s P. Stonem. Mohu prozradit, že jich třebas jen v olomoucké arcidiecési jest tolik, že jedna jejich část – nikoliv všichni – chtěla pořádat protestní schůzi proti odstranění P. Stona z Olomouce. Druhá pak část, které se nezamlouval postup společný, hledá k dostiučinění spravedlnosti cesty jiné. Mnoho jest jich také v jiných diecésích, kteří projevují souhlas s P. Stonem. Ovšem ti lidovečtí kněží snadno proti nim budou brojit, neboť v houfu se krásněji vřeští. Ale připomínám to, aby se to vědělo, že nelze všecko kněžstvo strčit do jednoho pytle.

Ale nejedná se jen o lidovou stranu. Ta jest jen jedním z těch projevů mrtvé víry, která se topí v lakomství, úplně se vzdávajíc vnitřní cesty k Bohu. Ten odvrat od Ducha Svatého, to mravní, citové a rozumové zjalovění, které se tak hluboce ujalo mezi katolíky k posměchu lidí nekatolických, není dílem lidové strany. Ta to jen zdědila. Vada článku P. Stona byla v tom, že netrefil srdce, nýbrž jeden úd. Ale uvažme, kde a v jaké době žijeme!

Ostatně každý si může pozvati nějakého zpovědníka na černou kávu.“

Tato Durychova stať by si zasloužila mnohem hlubšího rozboru, než jsem jí mohl poskytnout já. Durych ve svém nelítostném mlýně semlel mnoho různých druhů zrní a mouka z toho vzešlá, je nejen šedá, ale i hořká. Další boj, který Durych s lidovci vedl a prohrál.

S lidovci Durych vedl válku od počátků své publicistické činnosti. Byla to válka nelítostná, Durych lidovcům nikdy neodpustil zhola nic, všecko jim jaksepatří vyčetl, správně to pojmenoval a do další práce jim přál toliko nezdar ba i zkázu. Nedostatkem Durychova boje proti lidovcům byla jeho nedůslednosti či dost možná i nějaká snaha po odpuštění (podle vlastního rozhodnutí či na doporučení zpovědníka ???). Durych o lidovcích věděl všechno: ani jeden hřích před nimi lidovci neutajili, nicméně jejich voliči o vší té lidovecké špíně nevěděli, třebaže tušit mohli leccos. O lidoveckých hříších se Durych měl rozepsat důsledně a osvětlit jejich hanebnou historii využívaje všech svých schopností analytických. „Vyjížděl“ proti nim zejména tehdy, kdy už jejich nestydatost volala do nebe a to zpravidla žádné válce nesvědčí. To je válka partyzánská, která samozřejmě protivníkovi škodí, ale neničí ho. Odnášejí to nevinní lidé, kterým se protivník mstí zcela nekriticky. Zničit ho může toliko soustředěná palba prostředky mohutné ráže.

Durycha si přesto lidovci namlouvali; k námluvám za ním posílali Alfréda Fuchse a dokonce i Karla Čapka. I když po dlouhou dobu psal Durych pro Lidové listy, nikdy nebyl jejich, byl jen „pod jejich střechou“, jak sám zdůrazňuje. Na nabídku členství ve straně se prý vždycky tvářil „vodnatě“. Durycha lidovci naléhavě potřebovali, on nikoli. Pak ho začali nenávidět, což se projevilo zejména v roce 1945, kdy mu v jeho nezaviněné hmotné bídě nepomohli ani almužnou. Ale musilo se tak stát, bylo to v zřejmém souladu s Božím „plánem“. Za eventuální lidoveckou pomoc v období 1945–1948 by Durych musil zaplatit, ne-li krví, tedy aspoň dlouholetým kriminálem, tak, jak se stalo všem literátům, kteří usedli na lidoveckou vějičku.

O vztazích Durycha k lidové straně by se dala napsat celá kniha, ale bylo by to strašidelně smutné čtení. Špatně by zde dopadla nejen lidová strana, která se dnes – až na čestné výjimky – cele upsala bezbožeckému liberalismu a ve svých hanebnostech nehodlá, jak se zdá, ustat. S lidovou stranou by se však svezla netoliko celá řada kanovníků a jim podobných hierarchů, svezli by se i biskupové. A měla-li by být tato kniha ještě jakž takž čtivá pro útlocitnějšího katolíka, musil by ji autor ukončit k roku 1945, podobně jak to učinil Palacký se svými dějinami.

„Všecko kněžstvo nelze strkat do jednoho pytle“, zdůrazňuje Durych. To přece vždycky platilo: kněz má vskutku jiné starosti než politické pletichaření. Dej Bože, aby tato útěcha vždycky platila.

 AKORD, ročník II., č. 5, 1. května 1925

Jaroslav Durych, Václav Durych

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: