Poznání – postižení – umění. II.2.2 Principy činnosti

Eugene Delacroix, Tasso v blázinci, 1839

Eugene Delacroix, Tasso v blázinci, 1839

Principem činnosti je potence (mohutnost), což je druh kvality.[1] Mohutnosti jsou specifikovány předměty činností, ke kterým slouží.[2] Potence k imanentní činnosti (poznání a žádání) se nazývá pasivní potence, potence k činnosti kategoriální,  tranzitivní se nazývá aktivní potence.[3] Mohutnosti se dělí na organické a neorganické.[4] Organické mohutnosti jsou v těle oživeném vegetativní či smyslovou duší; jsou to principy vegetativního a smyslového života. Neorganické, duchové mohutnosti náleží k tělu oživeného rozumovou duší; jde o rozum a vůli. Rozum je mohutností nehmotnou, na což je usuzováno z jeho činnosti.[5] Rozum abstrahuje od hmotných podmínek a operuje s nehmotnými entitami – pojmy.

Rozum pohybuje vůlí jako finální příčina, protože jí předkládá poznané dobro, které vůle žádá. Vůle pohybuje rozum jako účinná příčina tím, že jej směřuje k jeho vlastnímu cíli, kterým je poznání pravdy. Sv. Tomáš píše:

[N]ěco se nazývá pohybujícím dvojím způsobem. Jednak na  způsob cíle; jako když se řekne, že cíl pohybuje činícího. A tímto způsobem rozum pohybuje vůlí: protože dobro rozuměné je předmětem vůle, a pohybuje jí jako cíl.

Jiným způsobem se říká, že něco pohybuje na způsob jednajícího; jako přeměňující  pohybuje přeměňovaným, a pudící pohybuje puzeným.

[…]

[P]ředmětem vůle je dobro a cíl všeobecně. Každá mohutnost je pak připravena na nějaké vlastní dobro sobě příhodné, jako zrak na vnímání barvy, rozum na poznávání pravdy. A proto vůle na způsob jednajícího pohybuje všechny mohutnosti duše k jejich úkonům, kromě přirozených sil vegetativní části duše, které nepodléhají našemu rozhodování.[6]

Předkládat vůli dobro je úkolem praktického rozumu, poznání pravdy přísluší rozumu teoretickému. Nejde však o dvě odlišné mohutnosti, ale o jedinou mohutnost, které říkáme různě podle toho, co je jejím předmětem (dobro u praktického rozumu, pravda u rozumu teoretického).[7]

Mohutnosti jsou vymezeny prostřednictvím operativních habitů (dobré operativní rozumové habity se nazývají ctnosti, existují také habity entitativní, které vymezují přímo substanci, nikoliv mohutnosti). Operativní habitus je trvalá dispozice k činnosti určitého druhu. Sv. Tomáš píše: „[Habitus], zařízený k činnosti, na který nyní hlavně myslíme, je nějaká dokonalost mohutnosti. Avšak každá dokonalost je úměrná tomu, co zdokonaluje.“[8]

Operativní habity dělíme na habity ke kognitivní a snaživé činnosti.[9] Kognitivní habity dělíme na trvalé dispozice k smyslovému poznávání, tedy habity vnitřních smyslů, a habity rozumového poznávání. Rozumové habity se dělí na ty, které disponují k teoretickému poznání – spekulativní habity – a habity, které směřují k transitivní činnosti v praktickém řádu – praktické habity.[10]

Habitus vzniká opakováním daného úkonu. Častým opakováním činnost primárně založená na rozumovém poznání a volním rozhodnutí, se v člověku automatizuje tak, že se může stát neuvědomovanou a zdánlivě instinktivní. Jedná se o získanou dovednost, kterou člověk vlastní tak, že se jeví jakoby vrozenou. Mohutnost duše (rozum či vůle) jsou od přirozenosti disponovány mít určitý habitus, samotný habitus však povstává z úkonů, které jsou jeho předmětem. Dispozice k habitu (dispozice mít dispozici) je přirozená, habitus je získán, když samotné úkony tuto dispozici k dispozici aktualizují.  Aktualizací habitu je pak samotný úkon. Svatý Tomáš Akvinský o tom píše:

Ale habitus, který je uzpůsobením k činnosti, jehož podmětem je mohutnost duše, jak bylo řečeno, může být přirozený, a to jak podle přirozenosti druhu, tak podle přirozenosti jedince. […] Přece však žádným tím způsobem nejsou u lidí habity přirozené tak, že zcela pocházejí od přirozenosti.

[…] Jsou tedy v lidech některé habity přirozené, jako existující částečně od přirozenosti a částečně od vnějšího principu 

[…] [Z]e zmnohonásobených úkonů se rodí nějaká kvalita v mohutnosti trpné a pohybované, která se nazývá se habitus.

[…] [H]abitus se rodí z úkonu, když trpná mohutnost je pohybována od nějakého aktivního principu. Aby však byla nějaká kvalita způsobena v trpném, na to je třeba, aby činné zcela přemohlo trpné.[11]

Habitus spjatý s spekulativním poznáním je habitus prvních principů spekulativních, věda (scientia) a moudrost (sapientia). Praktickými habity jsou habitus prvních principů praktických (synderesis), uvážlivost (prudentia), to jsou habity vedoucími k jednání. Praktický habitus tvoření se nazývá umění (ars).[12] O umění jako habitu sv. Tomáš píše:

Musí se říci, že umění není nic jiného, než správný pojem vytváření nějakých děl. Avšak dobrota děl  nespočívá v tom, že nějakým způsobem zajímají lidskou žádost, nýbrž v tom, že konané dílo je dobré samo o sobě. Neboť umělec není chválen kvůli tomu, z jaké vůle koná dílo, nýbrž kvůli tomu, jaké je dílo, které koná.

Tak tedy umění je ve vlastním smyslu činorodý habitus. A přece se v něčem shoduje s habity spekulativními. To proto, že také pro spekulativní habity je rozhodující, jaká je věc, kterou se zabývají, ne však to, jak se k nim má lidská žádost. Když totiž geometr dokáže pravdu, nezáleží, v jakém rozpoložení je žádostivá složka jeho osoby, zda je veselý nebo rozhněvaný. Podobně na tom nezáleží ani u umělce. A proto tím způsobem má umění ráz ctnosti, stejně jako spekulativního habitu.  Protože jak umění, tak spekulativní habitus nedělají dílo dobrým co do užívání – to je vlastní ctnosti  zdokonalující žádost – nýbrž pouze co do schopnosti dobrého vykonání.[13]

Vidíme, že podle Tomáše je umění činorodý (v našem smyslu praktický) habitus, protože jeho cílem je nějaké dílo vně autora, ale zároveň má něco společného i se spekulativními habity, protože cílem tvorby je samotné dílo, to, jaké je, nikoliv snaha o zdokonalení subjektu autora.

Existují samozřejmě vrozené vlohy k umělecké činnosti (předpoklady získat daný habitus), samotná činnost však je získanou dovedností. Tato dovednost je založena na lidském poznání, které postupuje od smyslových vjemů, smyslových představ, vytváření abstraktních pojmů až k myšlení.[14]

Po tomto stručném představení umění jako habitu k tvorbě se budeme zabývat námitkami, které proti umění jako habitu mohou zaznít.


[1] GREDT, J. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Praha, 2009, s. 98

[2] Ibidem, s. 224

[3] Ibidem, s. 98

[4] Ibidem, s. 225

[5] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 75, 1co

[6] Ibidem, 1-2, 82, 4co: „Respondeo dicendum quod aliquid dicitur movere dupliciter. Uno modo, per modum finis; sicut dicitur quod finis movet efficientem. Et hoc modo intellectus movet voluntatem, quia bonum intellectum est obiectum voluntatis, et movet ipsam ut finis.

 Alio modo dicitur aliquid movere per modum agentis; sicut alterans movet alteratum, et impellens movet impulsum. […]

Obiectum autem voluntatis est bonum et finis in communi. Quaelibet autem potentia comparatur ad aliquod bonum proprium sibi conveniens; sicut visus ad perceptionem coloris, intellectus ad cognitionem veri. Et ideo voluntas per modum agentis movet omnes animae potentias ad suos actus, praeter vires naturales vegetativae partis, quae nostro arbitrio non subduntur.“

[7] Viz Ibidem, 1, 82, 4co

[8] Ibidem, 1-2, 54, 4co

[9] GREDT, J. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Praha 2009, s 98

[10] K dělení habitů viz též Tomáš Akvinský, Summa theol., 2-1, 57

[11] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1-2, 51, 1-3: „Sed habitus qui est dispositio ad operationem, cuius subiectum est potentia animae, ut dictum est, potest quidem esse naturalis et secundum naturam speciei, et secundum naturam individui. […] Sed tamen neutro modo contingit in hominibus esse habitus naturales ita quod sint totaliter a natura. […] Sunt ergo in hominibus aliqui habitus naturales, tanquam partim a natura existentes et partim ab exteriori principio

[..] [E]x multiplicatis actibus generatur quaedam qualitas in potentia passiva et mota, quae nominatur habitus.

[…] [H]abitus per actum generatur inquantum potentia passiva movetur ab aliquo principio activo. Ad hoc autem quod aliqua qualitas causetur in passivo, oportet quod activum totaliter vincat passivum.“

[12] GREDT, J. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Praha 2009. s 98

[13] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1-2, 57, 3: „Respondeo dicendum quod ars nihil aliud est quam ratio recta aliquorum operum faciendorum. Quorum tamen bonum non consistit in eo quod appetitus humanus aliquo modo se habet, sed in eo quod ipsum opus quod fit, in se bonum est. Non enim pertinet ad laudem artificis, inquantum artifex est, qua voluntate opus faciat; sed quale sit opus quod facit. Sic igitur ars, proprie loquendo, habitus operativus est. Et tamen in aliquo convenit cum habitibus speculativis, quia etiam ad ipsos habitus speculativos pertinet qualiter se habeat res quam considerant, non autem qualiter se habeat appetitus humanus ad illas. Dummodo enim verum geometra demonstret, non refert qualiter se habeat secundum appetitivam partem, utrum sit laetus vel iratus, sicut nec in artifice refert, ut dictum est. Et ideo eo modo ars habet rationem virtutis, sicut et habitus speculativi, inquantum scilicet nec ars, nec habitus speculativus, faciunt bonum opus quantum ad usum, quod est proprium virtutis perficientis appetitum; sed solum quantum ad facultatem bene agendi.“

[14] Ibidem, 2-2, 173, 2co


Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR, č. 406/09/0374.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR, č. 406/09/0374.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: