Rekonstruktivní hermeneutika ukazuje, že i samotné vnímání uměleckého díla je jakýsi tvůrčí proces. Z tohoto pohledu můžeme i estetické vnímání chápat jako „správný pojem vytváření určitých děl“. Od vlastního tvoření se estetická recepce liší tím, že jednotlivé kroky mají poněkud jiný pořádek. Podle Emilia Bettiho jsou předmětem zájmu hermeneutiky (rekonstruktivní) smysluplné formy, které jsou objektivizací lidského ducha.[1]
…výklad je možný jen u smysluplné formy. Pojem „forma“ však musíme chápat velmi široce, totiž jako jednotnou strukturu, v níž je k sobě vztaženo několik vnímatelných prvků. Je to struktura či souvislost, která je sto uchovávat lidského ducha, který ji vytvořil nebo který je v ní ztělesněn. […] Obsah, který tato forma nese se stává poznatelný silou vyjadřovací funkce: jejím prostřednictvím k nám „promlouvá“ cizí duch, který je s námi úzce spřízněn, a to tak, že se obrací k naší poznávací schopnosti s určitou „výzvou“. Teprve prostřednictvím takových smysluplných forem – jsou buď dány v aktuálním vnímání, nebo jsou vyvolány v naší paměti jako vzpomínky v naší paměti – je lidem dána možnost navázat duchovní společenství s druhými lidmi.[2]
Smysluplné formy představují určitý materiální nástroj pro intersubjektivní přenos významu.[3] Cílem hermeneutiky je porozumění určitým skutečnostem, které se uskutečňuje prostřednictvím výkladu smysluplných forem.[4] Výklad je inverzní proces k procesu tvoření. Při výkladu se interpret pokouší přenést do cizí subjektivity, která promlouvá prostřednictvím smysluplné formy, a pokusit se re-konstruovat její význam.
Interpretaci tedy můžeme chápat jednak jako určitou aktuálně provozovanou činnost, jednak jako habitus – trvalou dispozici k této činnosti. Z tohoto důvodu můžeme tedy za habitus označit jak trvalou dispozici k tvorbě uměleckých děl, tak trvalou dispozici k jejich recepci a interpretaci. Proto se v kapitole, v níž se budeme zabývat vztahem habitu a kompenzace, neomezíme jen na habity tvorby, ale budeme si všímat i habitů estetického vnímání.