Falešné představy o křížových výpravách a křižácích – II. díl

Zejména v poslední době začínají v řadách široké veřejnosti převažovat názory, které stavějí tuto etapu našich křesťanských dějin do velmi špatného světla. Tento pohled na problematiku křížových výprav, rytířských řádů a obrany Svaté země je většinou zcela zkreslený. Většina lidí o této době ví jen velmi málo, nebo v horším případě čerpají své vědomosti z naprosto neseriózních zdrojů, často tendenčních a poplatných době, popřípadě skupinám, které je vědomě šíří. Rád bych zde uvedl několik asi nejrozšířenějších mýtů a omylů, jakož i důvody, proč jsou mylné.

 

Křižáci nosili kříže, ale šlo jim ve skutečnosti jen o kořist a dobývání území. Jejich zbožné fráze měly pouze zakrývat loupeživou chamtivost.

Historikové byli zpravidla přesvědčeni, že růst evropské populace vedl ke krizi příliš mnoha urozených „druhých synů“, kteří bývali vycvičeni v rytířském válečnictví, ale na něž nezbyla feudální půda, již by mohli zdědit. Křížové výpravy byly proto vykládány jako jakýsi bezpečnostní ventil — tito válkychtiví muži byli vysíláni daleko od Evropy, kde by si mohli vybojovat půdu na úkor někoho jiného.

Moderní bádání podpořené příchodem počítačových databází vyhodilo tento mýtus do povětří. Nyní víme, že to byli právě „první synové“ Evropy, kdo odpověděli na papežovu výzvu jak v roce 1095, tak v dalších křížových výpravách. Vydat se na křížovou výpravu bylo nesmírně nákladným podnikem. Páni byli nuceni prodat nebo dát do zástavy svou půdu, aby shromáždili dostatečné finanční prostředky. Většina z nich neměla zájem o nějaké zámořské království. Středověký křižák, stejně jako voják dnes, byl hrdý na to, že plní svou povinnost, ale toužil se vrátit domů. Mnoho těchto křižáků bylo z vysoce postavených šlechtických rodů, někdy dokonce královských, knížecích, hraběcích, často měli velmi blízko k panovníkovi a neměli jedinou zištnou potřebu takové tažení absolvovat. Dokonce i králové museli rozprodat, či zastavit ohromnou část svých statků a pozemků. Jak dokládají dobové kroniky, pronesl například král Richard I. (zvaný Lví srdce), když prodával ohromné majetky, jen aby se mohl křížové výpravy zúčastnit, památnou větu, že by byl prodal i Londýn, jen kdyby našel kupce. Richard opravdu neměl zapotřebí ve Svaté zemi zůstávat, nebo z ní posléze jakkoli těžit. Mnoho těchto šlechticů naopak riskovalo, že po dobu jejich nepřítomnosti mnoho ze svých majetků ztratí, či dokonce přijdou o všechno. Míru rizika smrti v boji při obraně Jeruzalémského království zde snad ani nemá smysl podrobně rozvádět, nemluvě o riziku, které provázelo už jen cestu do tak vzdálených oblastí. Nemoci, zranění, infekce, mořeplavba, hory, přepadení, žízeň, to vše byly útrapy, které často končily smrtí bez ohledu na bohatství, či postavení.

Po velkolepém úspěchu první křížové výpravy, kdy už měli křižáci v rukou Jeruzalém a velkou část Palestiny, jich prakticky naprostá většina odešla domů. Na místě jich zůstala jen opravdu malá hrstka, aby konsolidovali a spravovali nově získaná území. Pouze rytířské řády stabilně zůstávaly ve Svaté zemi a v době, kdy už měly komendy v Evropě, šla více než polovina jejich zisků právě na obranu Jeruzalémského království. Tyto komendy a řádové provincie je zásobovaly nejen novými rytíři, kterých v bitvách ve Svaté zemi pochopitelně jen ubývalo, ale také zbraněmi, zbrojemi, výstrojí, financemi, potřebovali koně, postroje pro ně, ale i prostředky na stavbu hradů a opěrných bodů, špitálů a samozřejmě prostředky na chod a údržbu všech staveb, které v Levantě provozovali. To vše byly ohromné položky, které byly pro zachování Svaté země nenahraditelné. 

I kořist byla skrovná. Ačkoli křižáci nepochybně snili o nesmírném bohatství v kvetoucích městech Východu, skoro nikdo z nich nezískal ani náhradu vlastních nákladů. A peníze ani půda nebyly tím, kvůli čemu především se vydali na křížovou výpravu. Šli usmířit své hříchy a zasloužit si spásu konáním dobrých skutků v daleké zemi. Podstupovali takové náklady a útrapy, protože věřili, že přijdou-li na pomoc svým křesťanským bratřím a sestrám na Východě, ukládají si poklady tam, kde je mol a rez nemůže zkazit. Brali velmi vážně Kristovo napomenutí, že kdo na sebe nebere svůj kříž, není Krista hoden. Pamatovali také na to, že „nikdo nemá větší lásku, než položí-li život za své přátele“.

 

Jak se křížové výpravy liší od džihádu nebo od jiných náboženských válek?

Hlavním cílem džihádu je rozšiřovat dar al islam, území islámu, do dar al harb, území války. Jinými slovy islám je expanzionistický, snaží se podmaňovat si ne-muslimy a přivádět je pod muslimskou nadvládu. Těm, koho si takto podmaní, dává prostou volbu. Nepatří-li k lidu knihy — tj. nejsou-li to Křesťané nebo Židé, mají na výběr konvertovat k islámu, nebo zemřít. Ti, kdo jsou lidem knihy, mohou volit mezi tím, že se podrobí muslimské vládě, a smrtí. Šíření islámu je tedy od samého počátku přímo spojeno s vojenskými úspěchy džihádu.

Křížové výpravy však byly něco velice odlišného. V křesťanství bylo od počátku vždy zakázáno konverzi jakýmkoli způsobem vynucovat. Obracení na víru mečem nebylo tedy pro křesťanství možné. Na rozdíl od džihádu nebylo také cílem křížových výprav rozšiřování křesťanského světa ani křesťanské víry násilím. Křížové výpravy byly přímou, ale opožděnou reakcí na staletí muslimského dobývání křesťanských zemí.

Bezprostředním podnětem, jenž vedl k první křížové výpravě, bylo dobytí celé Malé Asie Turky v době zhruba od roku 1070 do roku 1090. Muslimové bojovali o křesťanská území i sami mezi sebou. Například samotný Jeruzalém byl ještě v roce 1098 dobyt vojsky Fátimovského chalífátu na armádě chalífátu Bagdádského. Když fátimovští poslové dorazili ke křižákům s nabídkou, že si mohou ponechat veškerá dobytá území a ještě jim bude darována celá Sýrie, jen s podmínkou, že upustí od obléhání Jeruzaléma, byli okamžitě odmítnuti. To vše probíhalo v situaci, kdy byla celá výprava v opravdu nejtěžším okamžiku celého svého tažení a nebylo ani jasné, zda se ji podaří zdárně dokončit. Přesto křižáci ani na okamžik nezaváhali nad tím, že by se vzdali svého svatého cíle.

První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095 jako odpověď na naléhavou žádost byzantského císaře Alexia z Cařihradu. Urban vyzval rytíře křesťanstva, aby šli na pomoc svým východním bratřím. Malá Asie, část byzantského císařství, bývala křesťanská. Její evangelizaci začal sv. Pavel. Sv. Petr byl prvním biskupem v Antiochii. Pavel napsal jeden ze svých významných listů křesťanům v Efezu. Krédo církve bylo formulováno v Nicei. To vše v Malé Asii. Byzantský císař prosil křesťany Západu, aby pomohli dobýt zpátky tyto země a vypudit Turky. Touto pomocí byly křížové výpravy. Jejich cílem však nebylo jen dobýt nazpět Malou Asii, ale zmocnit se i jiných dříve křesťanských zemí, jež byly ztraceny v důsledku islámského džihádu. K nim též patřila Svatá země. Zajímavé je, že hlavní bitvy a obléhání první křížové výpravy probíhaly právě na těchto místech. Pokud vezmeme v potaz jen opravdu hlavní střety s muslimskými vojsky, dojdeme ke stejnému výčtu lokalit. První střetnutí bylo zahájeno obléháním, bitvou a znovudobytím Nicei. V Malé Asii vyvrcholilo ohromnou bitvou u Dorylea. Pokračovalo opět obléháním, bitvou a definitivním znovudobytím Antiochie. A celé tažení bylo zakončeno obléháním a znovudobytím Jeruzaléma. Úmyslně zde opakovaně píšu znovudobytí, aby bylo naprosto jasné, že všechna tato města obývali křesťané v dobách, kdy Islám ještě ani neexistoval!

Nejvýznamnější rozdíl mezi křížovou výpravou a džihádem tak v jádru spočívá v tom, že křížová výprava byla obranou proti džihádu. Stačí se jen podívat na vývoj politických map v těchto oblastech a je zcela jasné, jak byla křesťanská území neustále více a dále zabírána islámem. Celá historie křížových výprav na Východě je pouze historií odpovědi na neustávající muslimskou agresi.

 

 

Když křižáci roku 1099 dobyli Jeruzalém, zmasakrovali všechny muže, ženy a děti v městě, takže ulicemi tekla krev až po kotníky.

To je oblíbený obraz, který má ukázat špatnou povahu křižáků. Nepochybně bylo v Jeruzalémě zabito mnoho lidí poté, co křižáci město dobyli. Ale to je nutno chápat v historickém kontextu. Ve všech před-moderních evropských a asijských civilizacích bylo přijatým morálním standardem, že město, které se odmítalo vzdát a bylo pak dobyto silou, náleželo vítězům. To se týkalo nejen budov a zboží, ale i lidí. Proto muselo každé město, nebo každá pevnost pečlivě zvažovat, může-li odolat obléhatelům. Pokud ne, bylo moudré vyjednávat o podmínkách kapitulace.

V případě Jeruzaléma se obránci bránili až do samého konce. Počítali s tím, že impozantní městské hradby budou udržovat křižáky v patřičných mezích, dokud nedorazí posily z Egypta, které už byly na cestě, a měly křižáky doslova vyhladit. Zmýlili se. Když město padlo, bylo proto vydáno v plen. Mnoho lidí bylo zabito, ale mnoho jiných bylo vykoupeno nebo jim bylo dovoleno volně odejít.

Zajímavá je rovněž historka doložená z dobových kronik. Těsně před dobytím Jeruzaléma obešli křižáci bosí v procesí celé hradby města v aktu pokání. Po celou dobu tohoto procesí po nich obránci z hradeb házeli kameny, hnůj, stříleli šípy, vysmívali se jim a hrubě je uráželi. Tohoto sebevědomého posměchu se účastnili muži, ženy, děti i starci. Pochopitelně se zřejmě i tento fakt, společně s prožitými útrapami z tříletého tažení, promítl do událostí po dobytí města. Navíc mnoho těchto obránců, kteří přežili první fázi dobytí, muselo být popraveno, neboť k městu se již blížila obrovská armáda z Egypta a křižáci neměli dostatek lidí na střežení zajatců, protože potřebovali každého muže do nastávající bitvy s mnohonásobnou přesilou.

Když dosáhl Saladin svého velkého vítězství v bitvě u Hattínu, nechal rovněž povraždit  (a to nikoli v zápalu boje, nýbrž zcela cíleně a systematicky po bitvě) nejen všechny řádové, ale i bezvýznamné rytíře a bojovníky, za které nemohl dostat žádné výkupné a u kterých byl předpoklad, že by s ním stejně i nadále zřejmě bojovali. A to byl Saladin asi nejušlechtilejší z bojovníků islámu, naprostá většina jiných islámských vojevůdců nejen, že vraždili všechny bez vyjímky, ale například slíbili volný odchod z hradu, či dojednali podmínky kapitulace a vzápětí okamžitě všechny povraždili, v nejlepším případě ženy a děti prodávali do otroctví. A to v takové míře, že ceny za francké otroky klesaly do naprosto směšných částek. Známý je doložený příklad, kdy byl křižácký otrok vyměněn za pouhý pár sandálů, apod.

Podle moderních hledisek to jistě vypadá brutálně. Ale středověký rytíř by mohl poukázat na to, že při bombardování v moderní válce je zabito mnohem víc mužů, žen a dětí, než kolik jich vůbec mohlo být pobito mečem během jednoho nebo dvou dnů. Navíc je to oproti modernímu způsobu vedení boje, kdy opravdu stačí stisknout tlačítko a shodit bombu na město plné civilistů, relativně mnohem férovější. Je třeba se zmínit o tom, že v těch muslimských městech, která se křižákům vzdala, byl lidem ponechán majetek, nebyli obtěžováni a mohli svobodně vykonávat své bohoslužby.

Pokud jde o potoky krve v ulicích, žádný historik je nemůže chápat jinak než jako literární konvenci. Jeruzalém je veliké město. Na množství krve, které by stačilo pokrýt jeho ulice souvislou třípalcovou vrstvou krve, by bylo třeba mnohem víc lidí, než jich žilo v celé zemi, natož v městě samém. 

 

Dosáhli křižáci nějakého úspěchu v obrácení muslimského světa na svou víru?

K tomu bych řekl, že někteří františkáni začali na Středním Východě misii s cílem získávat muslimy pro víru. Nebyla úspěšná, hlavně proto, že islámský zákon dělá z konverze k jinému náboženství kapitální zločin. Tento pokus byl však od křížových výprav naprosto oddělený a postupoval výhradně cestou mírumilovného přesvědčování. Křížové výpravy jako takové neměly s obracením na křesťanskou víru vůbec nic společného.

Opak byl pravdou. Pakliže měl někdo tendence obracet někoho na svou víru, byli to právě muslimové. Dokonce se dá říci, že to byl jeden z jejich standardních způsobů, jak nové souvěrce získávat. Jak již bylo uvedeno výše, často byl přestup na islám jediným způsobem, jak uniknout smrti z jejich rukou. Nutno také dodat, že tento obřad také opravdu dodržovali. Pokud například zajatec na islám přestoupil, opravdu byl jeho život ušetřen. Většinou pak ihned následoval prodej do otroctví, ale jeho život byl opravdu zachován.

Z období křížových výprav známe několik příkladů, kdy tato možnost byla křižákům nabídnuta. Například v křesťany právě dobyté a muslimskými příchozími vojsky ihned vzápětí oblehnuté Antiochii. Nebo po již zmíněné bitvě u Hattínu, kdy bylo zajato velké množství rytířů a bojovníků kříže. Zde stojí za zmínku, že v naprosto drtivé většině případů byla tato možnost volby křižáky jednomyslně odmítnuta, i tváří v tvář jisté smrti. Osobně nevím o žádném takovém případu, jen si nedovolím tvrdit, že by nemohly být vyjímky.

Milan Bártík z Winterbergu

Thomas Madden

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.

Reklamy

5 Responses to Falešné představy o křížových výpravách a křižácích – II. díl

  1. Křižácké výpravy napsal:

    Pokud by byli křižáci a rytíři opravdu vydáni Bohu a sloužili MU tak, jak Bůh chce-viz verše z Bible: Ep.Efez. 6/12, tak by ani nebyly Křižácké výpravy. Nesouhlasím s obhajobou křižáckých výprav. Všichni Křižáci, měli kázat Evangelium Ježíše Krista,v kterém je moc pro záchranu každého řlověka. A tak by opravdu naplnili Boží vůli. Ať se každý zamyslí nad tím, že i Husité dokud se drželi stejného Pánova Slova, tak byli neporazitelní. A tak to je stále, protože Bůh povýšil JEHO SLOVO-Jméno(Ježíš)nade vše: Žalm 138/2. Každé UČENÍ o Božích věcech, které si vymyslí člověk,aniž by respektoval to, co je už od Pána Boha dáno, není z Boha a člověku nic nedá. Tak ať se všichni pisatelé o obhajobě křižác.výprav zamyslí sami nad sebou i nad tím, jestli např. Jan HUS, Tomáš Luter spol.s Morav.bratřími i Johnem Wasley a dalšími opravd.reformátory neudělali pro Boží vůli mnohem víc, než všichni křižáci dohromady. A tak je to i dnes, když se lidé nechtějí vydat Boží Vůli, která je dána Božím Slovem-Biblí a vedením Ducha Svatého tak, že člověk přijme Moc Ducha Svatého-viz.Apošt.Skutky 1/8(není to v žádném případě Biřmování nebo něco podobného). Toto je jen výzva k tomu, aby se všichni, co nečiní Boží Vůli nad tím zamysleli a konečně začali volat opravdově ze srdce k Hospodinu a Pánu Zástupů Ježíši Kristu, k Tomu ukřižovanému a vzkříšenému. Ladislav v těle občan ČR a v duchu občan Ježíš. Nebes.Království.

  2. Michal Kretschmer napsal:

    Doporučuji dílko De laude novae militiae sv. Bernarda z Clairvaux. V něm tento světec proti světskému rytířstvu staví ducha Kristových rytířů, kteří bojují tu proti krvi a tělu, tu proti duchovní nepravosti v povětří. Část jeho českého překladu je v příloze diplomní práce M. Běťuňáka: Ideál křesťanského rytíře, kterou lze stáhnout z http://uloz.to/2404548/ideal-krestanskeho-rytire.pdf

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: