Poznání – postižení – umění. II.3.1.3 Hmatové metafory v literatuře

Busta Homéra od neznámého autora

Busta Homéra od neznámého autora

Literatura, ačkoliv je uměním, které má nízkou míru smyslovosti a jejím materiálem je přirozený jazyk, který má primárně akustickou podobu, vyskytuje se v ní množství slov, která označují vizuální kvality. Ty jsou nevidomým od narození nedostupné, i když slova označující tyto kvality umí v kontextu správně užívat. Chudost představ spojená s dobrou verbální pamětí mohou v literární tvorbě nevidomých způsobovat tzv. verbalismus – jakési prázdné užívání slov bez skutečné znalosti kvalit, které jsou jimi označeny. Tento nešvar je velmi patrný v literárních dílech hluchoslepé Heleny Kellerové. Jeho důkladný rozbor podává Pierre Villey:

I v jejích spisech jeví se překvapující převaha verbalismu a líčených hnutí mysli. Píše na příklad: „Když napadly první sněhové vločky, spěchaly jsme ven. Po celé hodiny bylo lze je sledovati, jak padají klidně a velebně s výšin ovzduší a kladou se neslyšně na zem, tvoříce jednotnou plochu. Noc se snášela nad tímto bělostným příkro-vem. Příštího jitra byl vzhled krajiny zcela změněn; cesty úplně zmizely, nebylo viděti mezníky polí. Sněhová pláň se prostírala jednotvárně až k obzoru. Z ní trčely stromy jako bílé přízraky.“

Co říci o tolika zrakových a sluchových představách, jež se střídají v obrazivosti hluché a nevidomé spisovatelky, tvoříce souvislý obraz?

[…]

Pomysleme, že pro Helenu Kellerovou nebylo slovo tím, čím je pro normálního člověka, totiž označením dojmu, který jest s ním nerozlučně spojen a vyvolává jeho obvyklou představu, nýbrž ve vlastním slova smyslu náhradou vjemu, kterého nikdy nepoznala. Tak tomu jest jistou měrou i u slyšícího slepce, tím více pak u hluchého. K tomu sluší uvážiti, že Helena Kellerová má neobyčejně přesnou slovní pamět; to bylo jejím štěstím, neboť se tím velice urychlil její duševní vývoj. Avšak tato výhoda v sobě skrývala nebezpečí: Helena Kellerová nepopřávala svému duchu dosti času, aby lehce získaná slova naplnil skutečným obsahem na základě smyslového vnímání, jež bylo nutně velmi pomalé u člověka, vládnoucího jediným smyslem hmatu. [1]

Aby literatura psaná nevidomými lidmi dosahovala kvalit literatury vidících je třeba, aby tam, kde je užít slov označující smyslové kvality byly užívány takové výrazy, které jsou založeny na konkrétní smyslové zkušenosti nevidomého autora. U autorů od narození nevidomých připadají v úvahu termíny pro sluchové a hmatové vjemy, u hluchoslepých připadají v úvahu výrazy pro hmatové vnímání. Můžeme si všimnout, jak dokáže výrazů pro hmatové kvality využívat nevidomá Jiřina Holeňová – dokoce v milostné poezii.

V koncích

Koneček tvého prstu se dotkl mojí tváře

jenom tak na honem a přitom na chvilku

spíš jen tak na kousek mlčení než na kus řeči.

byl zjevně v rozpacích – koneček tvého prstu

a já, já byla nadobro v koncích,

zatímco tys byl někde na začátku,

vzals mne za ruku a koneček

mého prstu sis položil na ústa.

Tuto báseň výstižně vyjadřuje rodící se milostný cit i rozpaky z prvního sbližování, a to jak v obecné a všem srozumitelné rovině, tak ve zvlášní perspektivě nevidomého člověka. Je zcela založena na hmatové zkušenosti – na dotyku. Vidíme, že na základě hmatového vjemu autorka dokáže vnímat časové kvality, které má spojené s mluveným slovem – „jenom tak na honem a přitom na chvilku / spíš jen tak na kousek mlčení než na kus řeči“. Nevidomá autorka vnímá, že dotyk je významný pro toho, kdo se dotknul – „byl zjevně v rozpacích – koneček tvého prstu.“ Ale zároveň si uvědomuje, že pro ni (jako nevidomou) má mnohem větší význam „a já, já byla nadobro v koncích, zatímco tys byl někde na začátku“. Zároveň si můžeme všimnout hry se slovními významy odvíjející se od podobnosti slov – koneček (tělesná kvalita) – být v koncích (abstraktní termín vyjadřující situaci) – být na začátku (abstraktní termín vyjadřující situaci).

V jiné básni se Jiřina Holeňová nerozpakuje vyjádřit milostnou touhu jako metaforickou touhu sníst – tedy pojmout milovaného do svého těla. Zároveň si báseň hravě pohrává s rýmy, tedy určitými zvukovými kvalitami.

Sním tě

Sním tě

v bufetu na stojáka,

ne nejsem ledajaká

kanibala z ostrova Bali

jsem ta, která tě trochu balí

sním tě

jen tak na posezení

neboj se, nic to není,

obrázku od Archimbolda,

obrázku od Archimbolda

sním tě

jen tak na poležení

na vdávání i na ženění

dám ti svou pusu

no a pak,

pak ještě jazyk na víně,

já jsem v tom nevině,

vždyť do peřin tě balím

jé, já už nemůžu,

sbalím tě, sním tě,

příště,

sním tě, sním tě, sním tě.

Podle Pierra Villeye může nevidomý rozumět literárním dílům založeným silně na vizuální zkušenosti. To je možné proto, že nevidomý při recepci literárního díla nahrazuje představy básníka představami svými. To je možné kupříkladu u básní vyjadřující pohyb a prostor, protože to jsou předměty společné pro zrak, sluch i hmat. Villey píše:

Nejenom všechny pohyby lidské, ale i zvířecí a vůbec všechny změny věcí, mají jakousi dvojí tvářnost a připouštějí dvojí výklad. Čtu například pěkné verše Jeana Aicarda.

Buď jistým přístavem mých snů,

teplým a měkkým hnízdem, kde mé verše

na břehu mořském čekat budou chvíle,

až jejich křídla, větrem unášena,

se rozepnou a vzlétnou do vesmíru..

Tento obsah veršů, jež vzlétají na svých křídlech do širého prostoru, může být vykládán dvojím způsobem. Jedni v něm vidí neurčitou zrakovou představu, jiní jej cítí jako svalový vjem. První výklad volí obyčejně vidomý, který obraz křídel cítí zcela plasticky. Síla tohoto dojmu závisí na jeho obrazivosti. Slepec je nakloněn spíše druhému výkladu. Ostatně oba způsoby si zásadně neodporují a hnutí mysli, vyvolané pohybem, může být v obou případech stejně silné. [2]

Literatura sama o sobě jako umění založené na mluvené řeči nezprostředkovává vizuální kvalitu jako třeba malířství, ale pouze označení pro vizuální či jiné kvality, jejichž představy člověk má nebo nemá. Podle Villeye může slepý člověk nahradit vizuální představy jinými, aniž by se ztratil estetický prožitek z četby básně.

Obraz tmavého lesa může být pojat nejen zvukovou, ale i hmatovou obdobou: počitky kůže jsou zcela jiné v lesním zášeří nežliv plném slunci. Tepelné záření může dáti dokonalou představu světelných paprsků a různé poznatky z tohoto oboru, kterých slepec lehce nabývá, mohou mu podati představu o tom, co je zorné pole.

Na obecné úrovni je možnost nahrazovat představy jednoho smyslu představami jinými založena na jevu zvaném synestézie, při kterém počitky či představy jednoho smyslu asociují počitky a představy smyslu jiného. U lidí, kteří nikdy neviděli, není nahrazení vizuálních představy dáno samotnou synestézií – neexistující zrakové představy nemohou asociovat představy jiné, ale je to dáno pravděpodobně tím, že zrak i hmat zprostředkovávají předměty, které jsou oboum smyslům společné. Proto ačkoliv si od narození nevidomý nedokáže představit „tmavý les“, dokáže si představit „les bez slunečního záření“, což není sice zcela totéž co do smyslového vnímání, ale je to totéž co do objektivního významu. Proto může být báseň založená na vizuálních metaforách pro nevidomého  smysluplná, i když on zrakové představy nemá. Dokáže si totiž představit, co je  objektivním významem veršů a spojit to se svými představami. V literatuře jsou pak metafory založené na synestézii naprosto běžné a my si již většinou neuvědomujeme, že jde o přenesení významu. Pro výraz sladká vůně máme představu čichovou, ačkoliv slovo sladký označuje chuťovou kvalitu, pro termín ostrá chuť máme chuťovou představu, ačkoliv přívlastek ostrý se vztahuje k hmatu, pro výraz drsný zvuk máme pravděpodobně představu sluchovou, ačkoliv i v tomto případě slovo drsný patří k hmatu, sousloví vysoký zvuk pravděpodobně nespojujeme s představou vizuální, ale zvukovou, dokonce i pro výraz hudba světla budeme pravděpodobně mít zrakovou představu a nikoliv představu sluchovou. Pokud slepec na základě sluchové představy rozumí termínu vysoký zvuk, ačkoliv nemá vizuální představu výšky, neliší se v tom příliš mnoho od vidícího člověka, který sice vizuální představu výšky má, ale s výrazem vysoký zvuk ji třeba už nespojuje.

Opět si můžeme všimnout skutečnosti, že i schopnost vyjadřovat se jazykem a vnímat jazykové útvary je u smyslově postižených odlišná. Zároveň díky schopnosti jazyka reprezentovat objektivní realitu je zřejmé, že jsou nevidomí tvorby i recepce literatury schopní, a to mnohdy ve velmi dobré kvalitě. Idealista či jazykový konstruktivista nemůže popřít, že verbalismus nevidomých působí velmi falešně, stejně jako fakt, že hmatové metafory jsou určitým specifikem, se kterým se u vidících autorů často nesetkáváme. Empirik zase nemůže odpírat skutečnosti, že schopnost jazyka reprezentovat skutečnost není zcela závislá na smyslovém poznání a že není pravda, že nevidomí potřebují zcela odlišný jazyk, který by byl založený na hmatovém vnímání.


[1] VILLEY, P. Svět slepých. V Praze, 1940, s. 171-172

[2] Ibidem,  s. 175-176

 


Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR, č. 406/09/0374.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR, č. 406/09/0374.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: