Připomínejme si zásluhy Církve vítězné (Katolická cesta J. Durycha XXVIII.)

Připomene nám je historie.

„… historie je nevyčerpatelná a kdyby badatelů bylo dvacetkrát tolik, než jich jest, ještě by to nestačilo, aby jakž takž bylo dohoněno v poznání lidstva to, co bylo zameškáno.“

Velmi často se Durych přimlouvá za to, aby se historii věnovalo více pozornosti. Nikdo nepochybuje o tom, že historie je skutečnou „učitelkou života“, nicméně lidé se neradi dávají poučovat: jsou již dostatečně moudří.

Kdesi jinde Durych dělí historii na dva okruhy: historii spásy a na tu „ostatní“, t. j. na historii hříchu, odporu k Bohu. Je zřejmé, že „historii spásy“ bylo v dřívějších dobách věnováno mnohem  více pozornosti než dnes: vždyť přece o  s p á s u  – dle oficiálních údajů – dnes stojí jen hrstka blouznivců. A nestojíme-li tedy o spásu, co by nás měla zajímat historie s a m o s p a s i t e l n é h o  katolického náboženství, které se navíc v historii „tolikrát a tolik zdiskreditovalo“. Mnohem spíše se náš, již dostatečně moudrý lid, zajímá o historii buddhismu a ostatních pohanských nauk, které se mu jeví exotičtějšími a tím pádem i mnohem přitažlivějšími. O historii křesťanství se zajímá toliko hrstka „zarytých staromilců.“

Je na pováženou, že své omezené historie si mnohem spíše považují ty národy, které dohromady žádnou historii nemají. Kromě vytloukání Indiánů nemají Američané žádnou jinou historickou lahůdku než válku Severu proti Jihu. Té také, jak se zdá, věnovali více pozornosti než-li Evropané své, téměř třitisícileté historii se vším všudy. Ideály Jižanů Američané vesměs odmítají, ale nezdá se mi, že by si je dnes kdokoli odvažoval zamlčovat, ignorovat je, mlčet o nich. My se všude tuze rádi odmlčujeme všude tam, kde je nám to nepříjemné. „Takový národ, na příklad náš, si myslil, že historii určitých století lze jednoduše suspendovat jako nepříjemnou osobu, že se jí lze vyhnout, popříti její existenci atd.“ píše Durych. „Není to důstojno národa, který by rád světu o sobě namlouval, že umí číst a psát.“

Durych dokazuje, že prznění historie má několik stupňů. „Zamlčování historie je stupněm nejsnadnějším a není vždy jednoduché proti tomuto stupni prznění vystupovat. Mlčící o té či oné události, o té či oné osobě, o té či oné okolnosti – se snadno omluví: vždyť je přece „také jenom člověk“.

„Mimo úmyslně pěstované nedostatky historie,“ pokračuje Durych, „jest v celkovém bádání historickém ještě množství nedostatků jiných, které jsou zaviňovány jednak překážkami politickými a fysickými, jednak nemocemi doby. Mezi tyto nemoci doby patří též n e m o c i  s r d c e (podtrženo V. D.) s jejich zlobami a nerudnostmi. Nemocné srdce nemá smyslu pro věci čisté a jasné; hledá jen své korespondentní představy a rozčiluje se nade vším, kde jsou představy jiné. V historii jest mnoho věcí pronikavě a skvěle zářících, ale situace je taková, že bude pomalu nutno ptáti se kantorů, smí-li se o těchto věcech mluviti.

Spojitost kulturního a zvláště duchovního života s historií politickou jest pro všecky lidi s duchovním smyslem zřejmá. Věda historická všímá si však duchovního života jen v těch případech, kdy nějaký duchovní obrat způsobí náhlé vybočení v politických dějinách. K tomu ovšem není třeba zvláštní jemnosti a bystrosti. O větším vtipu by svědčilo, kdyby historikové nepřestávali vyhledávat a zkoumat duchovní příčiny všech historických úkazů v jejich složité souvislosti. Nejen projevy negace, kacířství a vzpoury jsou významny pro historika, ale i aktivní duchovní a kulturní život.

Důležitý jest poměr mezi životem náboženským a politickým. Mezi těmito věcmi nemusí býti spojitost, může tu býti protiklad, ale ten je právě tak důležitý, jako spojitost. Náboženské nazírání podává jakési komentáře k vývoji věcí světských, zvláště pak politických a třebas tyto komentáře nejsou vždy spolehlivě přesné a úplné, nelze jich předem odmítati, neboť duchovnímu životu patří největší dokumentární cena.

Duchovní i kulturní úkaz, zvláště ve svém vyvrcholení, jest rozhodně vždy jakýmsi kriteriem doby. Nelze všeobecně říci, které doby, zda uplynulé, současné či přicházející. Takový úkaz ovšem září do budoucnosti, ale není vždy znakem této budoucnosti. Vrchol kultury může býti též pomníkem, postaveným době minulé. Může býti též její protiváhou, jejím kontrastem. Svět je též rozdělen, rytmus úkazů duchovních a politických může býti různý nebo nesoučasný. Ale mají-li se tyto věci zkoumati, jest především třeba, aby srovnávací materiál byl snesen a chronologicky uspořádán.“

Durychův požadavek důsledného chronologického uspořádání  dějinných událostí se mi jeví jako utopický. Nejde ani o to, že každé takové  p o c t i v é  chronologické uspořádání událostí by bylo nesmírně pracné a to i v současné době se všemi jejími vymoženostmi, o nichž se Durychovi ani snít nemohlo – zejména s počítačovou technikou. Zcela jinou chronologii sestaví Američan a jinou Evropan a obě tyto chronologie by nebyly zcela pochopitelné Japonci, Indovi a zcela jistě i Číňanovi či zběsilému mohamedánovi. Každý národ má svou historii a to i například sibiřští Jakuti či národy středoevropské nebo americké. To uvažuji jen o národech, které dosud existují. Svou historii, a to nesmírně bohatou, měly i národy zaniklé, tak rozkošatělou, že ji leckdy jen tušíme. Všecko toto nezměrné množství nejrůznějších historií není ani zdaleka pro každého stejně zajímavé. Zdá se mi, že za hranicemi lidských možností by byly i jakékoli pokusy o chronologické uspořádání událostí poměrně úzce ohraničeného období.

Na „absolutní“ chronologii si budeme musit počkat až v království nebeském, až budou „zveřejněny“ knihy života všech lidí. Jsem přesvědčen, že se tak stane.

Kdyby se alespoň do jisté míry komukoli podařilo úplnou chronologii sestavit, zdá se, že by to vyvolalo paniku. Neexistuje totiž ta stále omílaná „souvislost všeho se vším“. Je jen souvislost určitých věcí, kterou by leckdo mohl i z dílčí chronologie historických událostí vyčíst a spíše hlasitě než tiše připomenout, že stovky a tisíce současných jevů už tady kdysi byly a jaké hrůzy zpravidla způsobily. Že leckdy také někdy byly lidem k potřebě, mnohem častěji však ke škodě.

Durych touží po chronologii svatých. Nelze se mu divit. Životy světců jsou podstatnou složkou „historie spásy“ a katolík by právě o této historii spásy měl vědět co nejvíc a především by si z ní měl brát ponaučení. Životopisy světců se psaly už v antice, byl jimi zaplacen středověk a ani v dnešním sekularizovaném světě nejsou zhola ničím výjimečným: lidé si přece jen světců váží, třebas jen podvědomě. Světce Duch Boží posílá na svět, aby lidem svítili na cestu a většina lidí tuto Boží milost uznává, třebaže s jejím naplňování nikdo příliš nespěchá.

Durych píše:

„Lze zhruba předpokládati, že svatost, a to nejen svatost skrytá, ale i ta, která jest či ještě bude oficielně uznána, má svou časovou nepřetržitost a že v letopočtu křesťanském není ani jediného roku, ve kterém by na zemi fysicky nežila nějaká osoba, která byla či ještě snad bude postavena na oltář. Život těchto osob byl, jest a zůstane dějinným dokladem, a to eminentně důležitým. Abychom nešli daleko: Život svaté Terezie Ježíšovy jest pro osvětlení francouzských dějin jistě aspoň tak důležitý, jako životy všech presidentů francouzské republiky, kteří se vystřídali za jejího života.

I v politických dějinách má život světců akční radius tak značný, že časově přesahuje jejich život a prostorově přesahuje hranici jejich vlasti. Historické události nejsou motivovány vždy jen hmotně. Ne všecko se děje z důvodů erotických a freudovských; leccos se děje též z důvodů duchovních. I v historii se občas uplatňuje milost duchovní a pak positivistická věda hledí na tento úkaz nechápavě a filistrovsky.

Historie svatých jest nadpřirozenou složkou dějin všeobecných. Jest s nimi spojena, může jim býti podřízena i nadřízena, může míti funkci korektivní, smírčí, vůdčí, věšteckou a výstražnou; je výrazem spravedlnosti i milosrdenství, rovnováhy i naděje. Tu a tam lze poznati na první pohled dějinný účel některého světce. Tu a tam z činů a fysiognomie takového světce začínáme chápat jeho dobu a její potřeby. Ze skvělosti mnohých světců poznáváme, že jejich doba musila býti pekelně zlá, když Bůh musil míti takové světce. Jindy se zase zdá, že Bůh dal světu některou osobu spíše z přebytku božské lásky a radosti jaksi pro svou rozkoš.

Ve své stati „Chronologie svatých“, publikované v 2. čísle III. ročníku Akordu (1. února 1930) Durych podává podrobný návod, jak by si podobnou chronologii představoval sestavit. Na čtverečkovaném papíru věnovat „každému roku letopočtu jeden či dva řádky, pak v naučném či některém bohovědném slovníku mechanicky podle abecedy za sebou vyhledávat jména světců a blahoslavených a zanášet je do tabulek k příslušným letopočtům aspoň s přibližnou správností; bylo by třeba pokud možno poznačit tam všecka důležitá dosažitelná data, rok a místo narození, úmrtí a kanonisace, nebo aspoň to, co je zjištěno. Po straně by se mohlo poznamenati jméno tehdy panujícího krále či vladaře a jméno papeže, za kterého dotyčná osoba žila, a jméno papeže, který ji kanonisoval. Ze začátku pro první potřebu by stačila aspoň data úmrtí…“

Zdá se mi, že není třeba nikoho zvlášť přesvědčovat o prospěšnosti takové příručky pro  k a ž d é h o  katolíka. Nejen pro historika nebo literáta. Životem toho či onoho světce je ta či ona doba natolik poznamenána, že těžko pochopitelným událostem, které se v té době udály, mohou se stát snáze pochopitelné, víme-li, jaký světec v té době žil a působil. Životy církevních Otců doslova osvětlovaly temná století, která nám nezanechala téměř žádných materiálních památek. Stavělo se ze dřeva, to shnilo a ztrouchnivělo, obrazy shořely, sochy byly roztříštěny a z ubohých archeologických nálezů se nedozvíme nic podstatného ani o životě materiálním, natož o životě duchovním. Psaly se zajisté kroniky, ale na těch je až křiklavě zřejmé, že i brk, kterým je kronika psána, pochází z feudálovy husy a že ten brk samotný se zdráhá napsat cokoli, co by znevážilo jeho urozený původ. I světci byli ovšem lidé poddaní a tuze často to byli příslušníci řádů, které se také rády představovaly v nejskvělejších barvách, ale přece jen jednání světců, silně usměrněné působením Ducha svatého, nám představuje nejvěrohodnější svědectví.

Jak ovšem tento dobrý Durychův nápad realisovat? Proč se o to nepokusil Durych sám, např. v dobách německé okupace za protektorátu? V této „psí“ době to ani zdaleka nebyl p o u z e  Jaroslav Durych, kdo podstatně zredukoval svou tvůrčí práci. V onom čase zoufalého čekání Musy oněměly. To se prokázalo po válce, když spisovatelé nabízeli nakladatelům jen prázdnou slámu. Za německé okupace tvořili čeští spisovatelé jen zcela ojediněle a výjimečně. I můj otec byl německou ochranou zaskočen a nebyl schopen umělecké tvorby. Přitom se zabýval japonskými dějinami, tedy dějinami Němcům spřáteleného národa, za což by Němci Durycha v žádném případě nebyli popotahovali. (Mýlí se ten, kdo si ke své škodě dosud nepřečetl Durychovy „Služebníky neužitečné“, že by snad v této knize byli Japonci líčeni v nepříznivém světle, třebaže v 17. století, za pronásledování křesťanů, tekla v Japonsku křesťanská krev proudem. Dlužno připomenout, že to byla p ř e d e v š í m  krev japonská!).

Protektorát samou svou existencí ubíjel ducha; všichni čekali na jeho konec a třebaže se za okupace usilovně pracovalo, nikdo svou práci, své zaměstnání, nepovažoval za své poslání. Mohu podat svědectví, že můj otec v každé chvíli, kdy mu to bylo možno, se zabýval geometrií, tedy čímsi naprosto odlehlým od všech jeho dřívějších zájmů. Zabýval se – pokud si pamatuji – konstrukcí a „výpočtem“ trojúhelníka z jeho tří prvků, které však nebyly prvky základními – z os jeho úhlů.

Je mi to až nepochopitelné, ale ještě jako gymnasistu mě můj otec doprovázel do školy. Jistěže hlavním důvodem těchto každodenních doprovodů byla nedůvěra v mou „rozumnost a opatrnost“, k nimž mě můj otec nikdy nepřestával nabádat. Byl tedy můj otec po dobu nejméně dvou roků mým andělem strážným na cestě tramvají z Dejvic na Můstek. I v té „sedmičce“, kterou jsme jezdili, se  u z n á v a n ý  spisovatel zaobíral geometrií. Když jsme se pak rozžehnali, pokračoval kterousi jinou tramvajovou linkou do Libně, později až do Kobylis. Tam můj otec sloužil Němcům jako totálně nasazený major zdravotní služby protiletecké ochrany.

Ve své „Chronologii svatých“ Durych ujišťuje, že „takovou práci (t. j. sestavit tuto chronologii), by mohl udělati nějaký kněz, ať světský či řeholní. Nebyla by to (prý) práce nikterak obtížná, stačilo by na to několik týdnů a jistě by to přineslo nejen mnoho útěchy, ale i zábavy tomu, kdo by se toho podjal.“

Durych sám se omlouvá, že on sám „nenašel pomůcek a neměl kdy, aby prolistoval celý slovník naučný a vypsal si jména a letopočty.“

Nuž mohl se této práci věnovat v kalných, šedivých dnech protektorátních, kdy snad opravdu nebyl schopen prokousávat se příběhy japonských misionářů v japonských kriminálech sedmnáctého století. Každá ztracená hodina však představuje zlomeček svěřené nám hřivny. Nebude nám snadné jednou ji omluvit…

Byl by tuto chronologii svatých zvlášť potřeboval pro své Služebníky. V sedmnáctém století vřel celý svět. Bůh posílá světce právě do těch dob, kdy se kolo dějin točí nejrychleji. Co tehdy všecko světci vykonali! A přitom – jak málo o nich víme!

 I osmnácté a devatenácté století mělo mnoho světců a s hodnocením jejich života si příliš nevíme rady. Vzpomeňme jen na kostrbatý život našeho svatého Klementa Maria Hofbauera-Dvořáka, vzpomeňme na první půli života našeho Jana Nepomuckého Neumanna-Prachatického. Oba trpěli především od svých představených. Zmírající, avšak přesto ještě stále živý josefinismus rozdával bolestné kopance. Bolestné rány rozdává každá umírající hereze a úchylka. Ďábel se nerad vzdává, nerad vyklizuje pozice.

Kdyby se byl sám Durych pustil do „chronologie svatých“, musil by se s těmito jevy vypořádat. Jedině on by k tomu našel dost odvahy.

Celá první polovina devatenáctého století byla u nás zastřena černým mrakem zmírajícího josefinismu. Hierarchie tápala, neměl ji kdo vést. Snad až do II. Vaticana se této postjosefínské temnotě nedalo dost dobře rozumět. U nás bylo v 19. století jinak než v západní Evropě. Za josefinismu u nás krev netekla, Západ osvícenství „osvítilo“ krví. Proto i v devatenáctém století Církev trpěla mnohem více na Západě, než u nás. Vždyť kdo jiný byl za ta krveprolití odpověden?

Kdyby nebylo svatých, bylo by mnohem hůř. Jsme si však jejich přímých a zejména nepřímých zásluh vědomi? Kdo nám připomene jejich pravou, skutečnou úlohu!

Pak přišel modernismus. Od něho se snažil lidstvo zachránit svatý papež Pius X. Jak zejména tohoto papeže Durych miloval!

Svou dlaní chránil Pius X. svatou církev ještě 50 let po své smrti, jako by chtěl Durychovi dokázat, že je jeho lásky hoden. Roku 1962 zemřel Jaroslav Durych. Hodně se pak změnilo.

Svatých jistě neubylo. Nevíme však, kde je hledat. Brzkou budoucnost víry Kristovy dlužno hledat v „třetím světě“. Nás bělochy zalkla vlastní pýcha.

Na tahu jsou tedy nyní naši bratři z jihu. Ti a jejich svatí, statisíce jejich mučedníků – ti nás nyní musí zachránit. Vždyť kdo spočítá jen oběti současného mohamedánského běsnění v jejich „nesvaté“ válce? Zdá se mi, že již nyní by  s o u č a s n á  „Chronologie svatých“ z největší většiny uváděla toliko nesnadno vyslovitelná jména.

Došli jsme poněkud jinam, než jak si představoval Jaroslav Durych.

I tak se celým srdcem přimlouvám, aby se někdo co nejdříve sepsání „Chronologie svatých“ ujal. Někdo, kdo umí zacházet s počítačem, kdo umí zacházet s počítačem, kdo umí shromažďovat data a kdo je důsledný. Víc k tomu nepotřebujeme. Nemusí posuzovat, nemusí vážit, kdo či co bylo důležité a stojí-li za to tu či onu osobu nebo věc zaznamenávat. Všechno je důležité a všeho by se dalo jednou upotřebit. Byla by to skvělá pozornost odkazu světců, kdyby na něj ať už kdokoli upozornil jedním nebo dvěma řádky. Ne na jejich dílo, toliko na jejich existenci. Tím pak by jejich dílo více méně zpřístupnil každému, kdo s počítačem dovede zacházet. A to bude už umět v krátké době každý.

I toto se může stát stupínkem do nebe.

V životě časném by to mohl být dárek nás bílých, pouhý  p ř í s p ě v e k  k zahájení sepisování  c h r o n o l o g i e  u n i v e r z á l n í.

AKORD, ročník III., č. 2, 1. února 1930

Jaroslav Durych, Václav Durych

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.

Jedna reakce na Připomínejme si zásluhy Církve vítězné (Katolická cesta J. Durycha XXVIII.)

  1. Anton napsal:

    Je až nepochopitelné, jak málo se místní diskutéři věnují tak kousavým šlehům pánů Durychů! Vynikající jako vždy!

    Služebníky neužitečné lze považovat za asi jediné dílo českého autora, zasluhující titul „světová literatura“!

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: