Koště – 1. díl

„Víš, redaktore, ono to je taková podivná historka z války.“ Takhle pomalu začal celý ten zvláštní příběh vyprávět můj dobrý kamarád ještě z dob, kdy jsme spolu bojovali na kontinentě.

„Seděli jsme zrovna po úprku z Ukrajiny na maďarsko-slovenské hranici a mě poslali ještě s pár ne moc utahanýma chlapama na hlídku. Musulmani se blížili, ale jejich zásobování nestálo za mnoho, tak jsme věděli, že trochu času máme. Nahnal jsem kluky do transportéru, zapnul noční vidění a vyrazili jsme.

Když jsme ujeli asi dvacet kiláků od Rožňavy, směrem na jih, prakticky už v Maďarsku, vidím na silnici něco, co vypadalo jako postava. Normálně bych ji přejel, nevíš o co jde, nezastavuješ, navíc jsme neměli jistotu, jestli někde za stromem nečíhá muslimský voják s pancéřovkou. Postava zavrávorala a spadla nám přímo pod cestu…“

Petr byl rozložitý nakrátko ostříhaný zjizvený veterán Cizinecké legie, později přejmenované na Legii sv. Ludvíka. Tady v Londýně přecpaném emigranty a utečenci se vyjímal s vypracovanou postavou a jizvami na obličeji. Dali jsme si další australské pivo a pak pokračoval.

„ Ale zastavil jsem, prohlídl vše okolo, kluci vyskákali ven, obhlídli situaci , jestli jsme sami, a šli jsme vomrknout, vo co de. Bylo to překvápko, mladá, asi tak třicetiletá ženská v ruské maskovací uniformě, v bezvědomí, vedle ní balíček, z kterého se na nás smálo malé vrnící mimino. Hele já se v dětech nevyznám, ale jedna věc byla zvláštní, mimčo mělo každé oko jiné. Jedno oko zelené, druhé modré. Mezi tím kluci prohlídli tu ženskou, byla v bezvědomí, zhnisanou ránu od automatu na krku. Měla u sebe pistoli a pár tub potravinového koncetrátu, flašku s vodou, nějaké tablety, asi na povzbuzení a něco co vypadalo jako odolný datový nosič. Na nic jsme nečekali, holku nacpali i s miminem do transportéru, otočili to a jeli zpátky. Na základně sem zburcoval lapiduchy, ale tý kočeně už nebylo pomoci. Mimino nám sebraly zdravotnice, prohlídl ho doktor, řek že mu nic nejni, mimochodem, byla to holčička, jak jsme při přebalování zjistili.“

V útulné londýnské hospodě, mezi oblaky dýmu z cigaret a doutníků, se nám zase vrátily doby bojů s muslimskou armádou onoho ostudného a osudného roku, kdy byla málem zničena civilizace v Evropě. Zelený příval se postupně probíjel Evropou: Sjednocené elitní jednotky Tureckých emírátů, nepravidelné a o to více obávané jednotky bašibozuků (složené z Albánců a Severoafričanů), mechanizované síly Egypta a Velké Palestiny s tanky téměř tak dobrými, jako byly evropské Leopardy 3 a Leclercy 2.

Proběhla i třetí bitva o Kosovo, v níž statečné srbské a chorvatské jednotky, zapomínajíce na dávné spory, bránily centrální Srbsko a Dalmácii tak dlouho, aby umožnily útěk zbytku sil Eurocorps do Itálie.

Rusko bylo zničeno a rozvráceno, rozložená a slabá ruská armáda nestačila infiltrační taktice muslimů vzdorovat a jaderné zbraně jsou vám k ničemu, pokud je nepřítel již na vašem území a ve vašich městech. Všechny kriminální gangy muslimů pak pomohly převzít v Moskvě moc do rukou dobyvatelů. Rusové sice odpověděli svým tradičním tahem, partyzánskou válkou, ale nebyli ve stavu zvrátit situaci.

Jediné, co nepadlo novým pánům do rukou, bylo ruské námořnictvo a letectvo, s mnoha uprchlíky na palubě pak přistávaly letadla a lodě po celé Velké Británii, mezitím co nový čečenský emír páchal v Moskvě něco mezi vládou Ivana Hrozného a nájezdy Zlaté hordy.

Británie se tedy jako již mnohokrát stala útočištěm těch, kteří za těchto strašlivých časů utíkali z kontinentu, pokud na něm již nebývalo bezpečno.

Ten exodus však nebyl jednoměrný. Britové pochopili, že mají obří pátou kolonu přímo na svých ostrovech, a nařídili deportace všech neloajálních muslimů na kontinent, včetně těch, kteří na Ostrovech pobývali nelegálně. Stihlo se to jen tak tak, Severní provincie Evropského chalífátu nyní odděloval od Británie nejen mořský pás,ale i nová obdoba železné opony, či spíše Atlantického valu, který měl odradit uprchlíky z Evropy od útěku a nám zabránit v invazi na kontinent.

Tak jsem se ocitnul v Londýně i já, soukromý novinář – dokumentarista, to pro veřejnost, jinak operativec zvláštních sil Eurocorps. – Sjednocené evropské armády v exilu.

Potom, co jsme se s Petrem rozloučili, přidal ještě jednu poznámku, která celou záhadu ještě víc zatemnila.

„To ďouče mi pak, představ si to, asi po deseti letech poslalo zprávu, normálně po vnitřní spojové síti armády. Byla to krátká zprávička, jako že mi děkuje, že jsem ji zachránil a tak. Co ale bylo zvláštní, že jsem jí chtěl odepsat, a ani naši ajťáci nebyli s to ji najít. Divný, co?“

No, to tedy divné bylo, jel jsem na ústředí, abych se na daná fakta podíval trochu podrobněji.

Můj nadřízený, který by mi mohl pomoci a jehož jsem také hodlal informovat, byl ze středu Evropy, konkrétně z Čech. Jmenoval se Karel Eiler, obrýlený intelektuálsky vyhlížející blondýn s hloubavou náturou a velmi hlubokými znalostni prakticky čehokoliv. Pracoval jako ředitel odboru terénních operací rozvědky Eurocorps a byl to on, kdo rozhodoval o dalších operacích proti muslimy obsazenému kontinentu.

„Karle, není Ti na tom něco divného? Proč tu holčičku odvezl vrtulník na velitelství Pátého sboru ve Vídni a proč o tom nikde není zmínka? A proč celou tu četu, co to viděla, pak přeložili na zapadlou štaci kdesi španělském pobřeží?“

Karel mlčel, pak si svým charakteristickým způsobem posunul brýle na nose. „Nevím, každopádně se na to podívám. Pokud zfalšuješ bojový deník, musíš na to mít nějaký hodně předsvědčivý důvod.“

I já jsem měl předsvědčivý důvod si celou tuhle historku prověřit a hodlal jsem to udělat hned příští den. To se vydám do jisté městské části Londýna..

Antonín Šalanský

Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.

9 reakcí na Koště – 1. díl

  1. Mikolaj napsal:

    Bravo! Velmi mne to zaujalo. Ale jsem nedočkavý, jak to bude pokračovat. Nemohl by mi Antonín poslat celou knihu? :D

  2. Hamish napsal:

    Bezva Tony.
    Jsem rovnez zadostiv dalsich dilu.

  3. Anton napsal:

    Vydržte, už se na tom pracuje..! Děkuji za kladné přijetí a doufám,že se vám celý příběh bude líbit.

    • Hamish napsal:

      Jen se chci zeptat, pises tak, ze mas cely pribeh predem vymysleny, nebo vznika postupne?
      Diky

      • Anton napsal:

        „Koště“ je cyklus novely, či povídky na pokračování, kterou jsem začal psát pro jistý (tehdy ještě tištěný..) katolický časopis. Povzbuzoval mne k tomu dr. Durych mladší, který mi byl i mentorem a redaktorem. Tvrdil mi, že prý bych se tomuto stylu psaní měl věnovat častěji. Alternativní povídka „Koště“ je jen jedním příběhem ze světa kde zvítězí islám a tak to podle toho vypadá. V tomto alternativním svtě pak mám již napsané i jiné příběhy a další se chystají.Další díly tedy již napsané mám, ale budu je upravovat s ohledem na jinou cílovou skupinu čtenářů. (Text totiž vyjde i na stránkách věnovaných alternativním historiím http://www.whatif.cz)

        Takže podle příslibu šéfredaktora se můžete těšit na nové díly každou sobotu.

  4. Jarda napsal:

    To je snad na žalobu za šíření poplašné zprávy!

  5. Ondras napsal:

    Já mám fikce hrozně rád.
    Na tomhle mě ale mate ta vyhrocenost a černobílost. Co se děje s tou šedou zónou obyčejných – umírněných – v konfliktech trpících lidí bez ohledu na jejich víru? Ta přeci ve všech válkách existuje a skoro bych řekl, že třeba pro mě je ta hlavní.
    A taky mě život naučil, že i na „sympatické“ straně se skrývají lotři, jejichž činy nebo názory se zhoubně projevují s odstupem času. Co oni a lokální konflikt v sympatické straně?
    Budu se těšit na další díl, za tenhle moc díky.

    • Anton napsal:

      Nejsem příznivcem módního „antihrdinství“ v moderní, či spíše postmoderní literatuře. Hrdina má nějaké atributy, padouši také. Ale nebojte se, dočkáte se jak hodných „zloduchů“ i zlých „sympaťáků“. A šedá zóna ? Ta tam taky bude.., nebojte.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: