Koště – 4. díl

„Možná to znáte pod jiným názvem?“

Snažil jsem se na Vlamincka moc netlačit, věda, že pokud vám někdo něco vypráví, je lepší jej moc nepřerušovat.

„Ano, už si vzpomínám, na to se mne už vyptával někdo od vás, kdo tu byl minule…“

Gerhard mi v Londýně neřekl, koho sem na inspekci poslali, ale už to muselo být před nějakou dobou, jinak by se v tom Výbor pro zvláštní operace nevrtal až teď, po mém vyptávání.

„Vlamincku, oč jde, nám neřekli, tudíž je to na vás.“

Dívali jsme se na sebe, oba hledajíc způsob jak se domluvit. Netušil jsem stále co se z toho vyklube.

„Takže jste tu malou holčičku viděl?“

Podíval se na mě poněkud zmateně a znepokojeně. Vlaminck byl důležitý zdroj, nadával jsem sám sobě, že jsem z Gerharda v Anglii nevytáhl víc, nemusel bych si teď připadat jak prvotřídní trouba.

„Holčičku? To už nebylo malé dítě, dávno ne, celý ten příběh je spíš zvláštní a podivný, než děsivý, raději se pokusím vám to vypovědět celé od začátku.“

Posadil jsem se pohodlně do trávy a se zapojeným čipem pro záznam, který mám v hlavě, jsem poslouchal vyprávění Holanďana, který se z obchodníka stal partyzánem.

„Tenkrát, když jsem jako podnikatel utíkal z rozvráceného a vypáleného Konga, manželku a děti na náklaďáku s nejnutnějšími věcmi, vůbec jsem netušil, co všechno se stane.

Jeli jsme v konvoji za ostatními Evropany, měli jsme se dostat k pobřeží, odkud nás měly vyzvednout brazilské vrtulníky a odnést do bezpečí na palubu některé z lodí, které pluly do Jižní Ameriky.

Protože jsem tuhle situaci předpokládal, naložil jsem na náš malý náklaďáček to nejnutnější, potraviny, vodu a hlavně sudy s palivem,p rotože jsem nechtěl riskovat, že zůstaneme viset někde v pralese s vyschlými nádržemi.

Už dávno předtím jsem prodal svůj podnik a peníze převedl do argentinské banky. Prostě jsme se měli jen jakoby přestěhovat a já plánoval, že zase začnu podnikat v Argentině.

Když se náš vůz vznesl do vzduchu po výbuchu miny nastražené na cestě, po které jsme jeli, síla exploze mne vyhodila z kabiny. Ležel jsem podivně klidný, jako omámený, byl jsem zřejmě v šoku, neboť jsem se nemohl ani pohnout.

Hořící nádrže škvařily mou rodinu, těla visící z ohnivé výhně převráceného, hučivým plamenem hořícího vozu mi připadala neskutečně cizí.

Nevím už ani jak dlouho jsem tam ležel, ale pak se přede mnou objevil obličej asi desetiletého černošského chlapce, který mi otíral tvář a lámanou angličtinou mi říkal, že musíme jít pryč ze stezky, protože jinak nás najdou muslimské bojůvky, které právě takto přepadaly utečence, u kterých předpokládaly nějakou kořist, či je chtěli zajmout jako otroky.

Vstal jsem jaksi automaticky a polo vrávoravým krokem jsem se vydal se svým novým průvodcem do nitra džungle. Tam jsem naposledy viděl své blízké.

Nepamatuji se jak dlouho jsem šel, nicméně po dosti dlouhém putování jsme dorazili i s mým průvodcem do osady z chatrčí na břehu říčky. Seběhly se kolem mne děti, ale namísto zvědavého okukování, na které jsem byl u malých černých dětí zvyklý, mne odvedly do jedné z chatrčí, ošetřily mi rány, které jsem utržil při výbuchu miny. V šoku jsem je původně moc nevnímal, ale pak se bolest přihlásila.

Ležel jsem na lůžku z travin v chatrči. Škvírami ve stěnách pronikalo světlo, a tak jsem zpozoroval, že někdo přichází.

Ano, přichází, ale namísto dospělého, kterého jsem najisto očekával, se ve dveřích objevila asi dvanáctiletá dívka s vlasy kaštanové barvy, vzadu na temeni sepnutými do culíku. Oblečená do trička bez rukávů s maskovacím vzorem, kalhoty stejného vzoru jako tričko zastrčené do vysokých bot, na opasku pistole přichycená nosným popruhem k stehnu a náhradní zásobníky.

Náhle promluvila – mluvila čistou angličtinou, jaká se vyučovala v Evropě, věcně se mne ptala, odkud pocházím a co jsem zač.

Připadalo mi to neuvěřitelné, že mne najde kočovné partyzánské komando, vedené bílou dívkou. A až tehdy jsem si uvědomil, že jsou ozbrojeni, automatické zbraně všech možných typů jim visely na popruzích přes ramena.

Odpověděl jsem jí, že má rodina uhořela v autě, které najelo na minu, a že mne zachránil onen malý pátrač, který mne nakonec dovedl k nim do tábora.

Chvíli se zamyslela, pak pokynula jednomu ze svých tělesných strážců a chvíli se o něčem domlouvali. Strážce odešel z chatrče, aby se vrátil po chvilce s čímsi v igelitovém obalu.

Pak se ta dívka naklonila k tomu černému chlapci a šeptem mu cosi sdělila.

Chlapci zazářily oči, bylo vidět, že se ze všech sil ovládá, aby zachoval nepohnutý výraz, pak mu starší onen strážce podal z igelitového obalu vybalenou útočnou pušku. Byla to stará americká útočná puška, em šestnáctka.

Uchopil ji jakou dlouho očekávanou věc s neskrývanou něhou, ten kdovíkolika rukama ohlazený kus plastu a oceli, vložil zásobník, nacvičenými pohyby natáhl závěr a na tváři se mu rozlil jas.

A až později jsem si uvědomil, že jsem toho dne viděl dávný, pradávný rituál přechodu chlapce v muže, přijetí do kmene válečníků.

Ležel jsem pak v chatrči nějakou dobu, rány mi ti dětští ošetřovatelé obvazovali s citem, bylo vidět, že mají zkušenosti. Když jsem na tom byl už lépe, prohlížel jsem si své nové přátele. Fungovali jako sběračská tlupa a byli to v převážné většině sirotci, které nestačili muslimští otrokáři buď pochytat, či zabít, neboť živit dítě se jim nevyplácelo.

Byli převážně černí, ale jedna dívenka byla též bílá, s modrýma očima, a Ulura mi později prozradila, že ji našla jako první kdesi na vypálené farmě dole na jihu v Namibii. Nemluvila, následkem šoku byla němá, ale byl to ten nejfamóznější expert na výbušné nástrahy, jakého jsem kdy poznal.

Tohle neuvěřitelné společenství bylo organizováno jako klan, jen s tím rozdílem, že nikdo nebyl příbuzný, ale všichni na sobě lpěli jako rodina. Jen místo náčelníka měli náčelnici, kterou na slovo poslouchali, asi protože i jim připadala v jejich očích jako nadpřirozená bytost.

Náčelnici nazývali Uhura, což je ve svahilštině svoboda, jinak si říkali jmény, které si dali, když se připojili k tlupě. Přežívali díky pralesu a občasným nájezdům na muslimské enklávy, občas přepadali i konvoje. Pokud jim jejich zvědové ohlásili, že nějaké menší jednotky muslimských sil postupují jejich oblastí, zaútočili na ně.

Tak se dostávali k munici a zbraním, měli v podstatě vše ukořistěné na nepříteli. Ve skladech měli různé získané vybavení, našly se tam i protitankové zbraně a první, co dělaly nejmenší děti, byla výuka v zneškodňování min a nástražných náloží. Nejprve mi to připadlo hrozné, ale uvědomil jsem si, že právě pod dítětem mina nevybuchne, zatímco dospělý voják by ji vlastní vahou aktivovat mohl. Dále Ulura školila všechny v potřebných dovednostech, takže se všichni stávali vynikajícími guerillovými vojáky.

Na rozdíl od tradičních kmenových zvyklostí zde dívky vykonávaly všechny role, od bojovnic až po kuchařky. Všichni ochotně dělali vše potřebné a s obvyklým problémem disciplíny tu nebylo nic.

Jak si mne Ulura začala zvát na porady a konzultace, pokoušel jsem se zjistit, odkud asi pochází a jak se vlastně stala velitelkou tohoto prazvláštního společenství.

Naznačila toho jen málo, ale já sám jsem si učinil svůj závěr. Nebylo to normální děcko, či spíše dorostenec. Její fyzická síla a odolnost naznačovaly minimálně nějaké augmentační zásahy. Něco jsem si ze zpráv před válkou pamatoval, že Američané a jiné velmoci s něčím takovým experimentovali, ale Amerika teď svítí i v noci bez proudu a těžko si představit, že by Ulura nějak překonala Atlantik. Zkrátka byla to záhada.

Tím se také dostáváme k  těm jejím očím. Měla je dvoubarevné a vím, že jen málokdo,včetně mne, vydržel dlouho její upřený pohled. Toho však nebylo potřeba,všichni na ní viseli jako na záruce, že budou naživu a v bezpečí.

Její dotazy byly výsostně praktické, ptala se mne na vše možné, pochopil jsem, že má jaksi podivně neúplné vzdělání, ve vojenských otázkách byla nepřekonatelná, v podstatě mohu říci, že mne naučila bojovat. Ale když jsem udělal například narážku na film jejím vrstevníkům známý, nerozuměla mi.

Malik, jak se jmenoval ten můj zachránce, se mnou spřátelil, a když jsem začal rozumět oné směsici jazyků, jíž mluvili, vyprávěl mi, že jejich velitelka je schopná pohybovat se v naprosté temnotě, aniž by měla nějaké speciální vybavení, prostě vidí i v neproniknutelné temnotě. Její sluch byl také zvláštní, protože o přeletech muslimských letadel a vrtulníků věděla daleko dřív, než ostatní, mohla je tedy včas varovat.

Když jsem ji pak jednou viděl, jak jen v tričku a kalhotách vyučuje bojové chvaty a kopy, celá její ochranka se s ní cvičně pere najednou a ona si s nimi jen pohrává, pochopil jsem, že to opravdu není jen tak obyčejná bytost.

Její skutečně zvláštní schopnosti jsem poznal i tehdy, když po jednom z útoků na muslimy přinesli zraněnou členku jejího přepadového oddílu. Musela mít úžasné lékařské schopnosti, protože dokázala operovat i rozsáhlé zranění břicha, způsobené průstřely. Operovala sama, jen měla několik pomocníků na přidržování raněného.

Neměla problém se sepsí, věděla jaký prostředek má na co použít, znala veškeré léčivé látky v pralese, přičemž měla znalosti velmi kvalifikovaného zdravotníka.

Málokdy jsem ji za ten rok a půl, co jsem u nich pobýval, viděl unavenou. Když šla (zpravidla po několika probdělých nocích) spát, celá její družina, a byli to vpravdě tělesní strážci, obklopila místo, kde spala, tak že nikdo neměl nejmenší šanci ji ohrozit. Jestli naspala šest, sedm hodin, tak to bylo hodně, přitom jedla jako každý jiný člen tlupy a přitom byla plná energie.

Jedinou slabostí, jestli se to tak dá říct, byla její záliba ve sladkém. Pokud ukořistili někde sladkosti,vždy jí je přinesli. Vzala si je a snědla je, přičemž ovšem nezapomněla dát těm nejmenším v tlupě. Nemohl jsem si nepovšimnout, že se vyvíjí, procházela vývojem z dítěte do mladé dívky, kterou se stávala pomalu ale jistě.

To už jsem přemýšlel, co vlastně udělám, až od nich odejdu, neboť bylo jasné, že s nimi zůstat nemohu. Má rodina zůstala v plamenech kdesi v džungli. Mohl jsem se sice vydat do Argentiny, ale došlo mi, že jestli se nebude bránit nikdo, tak ti šílenci se zelenou vlajkou za chvíli zničí celý svět.

Těch pár starších, kteří projevili ochotu jít se mnou a pomoci mi založit vlastní skupinu, se našlo, a když jsme se s Ulurou dohodli, že zůstaneme v kontaktu, použil jsem uložené peníze z argentinské banky pro nákup všeho potřebného a zahájil svou vlastní válku.“

Mlčeli jsme,jak už to u těchto rozhovorů bývá. Na Vlaminckovi bylo vidět pohnutí, nebylo to pro něj lehké vzpomínání.

„A byli jste spolu v kontaktu?“

Zeptal jsem se ho, když jsme dopíjeli kávu a pomalu se blížil soumrak, který v Africe přichází rychle.

Pokračování příště. Předchozí díly: I, II, III

Antonín Šalanský

 Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: